V. Hálek: Záviš z Falkenštejna - PhDr. Rostislav Janošík
Druhou nejúspěšnější divadelní hrou Vítězslava HÁLKA (1835-1874) byla historická tragédie o 5 jednáních – Záviš z Falkenštejna. Od své premiéry až do konce existence Prozatímního divadla se provozovala celkem devětkrát. Jen o dvě reprízy více měla Hálkova dramatická prvotina „Carevič Alexej“.
Také toto nové Hálkovo drama ze starších českých dějin, psané ve verších, se snažilo přiblížit autorovým velkým literárním vzorům, zejména W. Shakespearovi. Básnický text obsahoval dlouhé dialogy a monology hlavních postav, oplýval četnými metaforami a přirovnáními a jeho archaizující jazyk má časté odkazy na český národ. V období těsně po pádu Bachova absolutismu a na počátku zápasu o emancipaci českého národa byly tyto autorovy narážky přijímány s povděkem i s nadšením.
Falkenštejnský námět byl v českém dramatu i próze zpracován několikrát. Hálkovu ztvárnění předcházel již dramatický pokus K. S. Macháčka „Záviš Vítkovec, pán z Růže“, jehož premiéra se uskutečnila dne 8. 11. 1846 ve Stavovském divadle. Tragický příběh českého šlechtice, kterého již současníci obviňovali z toho, že se chce stát králem, zpracoval V. Hálek poněkud v rozporu s tím, co o něm víme z písemných pramenů: jeho Záviš není popraven pod hradem Hluboká zaostřeným prknem, nýbrž spáchá sebevraždu. Děj pětiaktové historické tragédie, situované do období let 1278-1290, je následující:
Ruperto, posel Záviše z Falkenštejna, se v srpnu 1278 na Moravském poli setkává s Milotou z Dědic. Podaří se mu ho přesvědčit o tom, aby se zradou pomstil Přemyslu Otakaru II. za smrt svého bratra i za pobyt ve vězení. Před osudnou bitvou s německým císařem Rudolfem Habsburským se Přemysl svěří shromážděným českým pánům s tím, že ho nepřátelská strana varuje před zradou ve vlastních řadách. Protože má podezření na Milotu z Dědic, žádá jej, aby mu přísahal věrnost. Milota přísahá ve skutečnosti již podruhé: nejprve Rupertovi a poté i králi. Přesto je odhodlán krále Přemysla Otakara II. zradit. Mezitím na královském hradě na Vyšehradě královna Kunhuta v obavách čeká, jaký bude výsledek bitvy na Moravském poli (26. 8. 1278). Její hlavní útěchou je fakt, že na bojišti je spolu s králem i Záviš z Falkenštejna, jehož kouzlu osobnosti Kunhuta zcela podlehla. Proto není ani příliš překvapena, když se Záviš náhle objeví na hradě, třebaže měl bojovat po boku krále. Tvrdí, že nemohl vyčkat konce bitvy, protože toužil po setkání s královnou. Po vzájemném vyznání lásky Záviše i Kunhuty přináší posel zprávu o tom, že král Přemysl v boji zahynul. Kunhuta se zpočátku raduje z manželovy smrti, avšak na Závišovu radu začne předstírat smutek. Touhu provdat se okamžitě za Záviše musí Kunhuta na čas potlačit. Intrikán Ruperto, který má za úkol zjišťovat pro Záviše, jaká je nálada mezi lidem, povzbuzuje svého pána, aby využil situace a postavil se do čela státu. Závišovi se podaří nad rakví Přemysla Otakara II. přesvědčit české pány, že mu nejde o nic jiného než o budoucnost země, kterou spojuje s osobou sedmiletého kralevice Václava. Zatímco probíhá smuteční obřad, domlouvá se Záviš s Kunhutou na tajném sňatku v témže chrámu, kde je pohřben král Přemysl. Záviš ve své troufalosti vyzývá v úsilí o dosažení královské koruny na souboj samotný osud. – Ruperto se snaží získat na Závišovu stranu lid. Slibuje, že vyžene ze země nenáviděné Branibory a že osvobodí uvězněného kralevice Václava. Záviš se zatím stává terčem posměchu českých pánů, kteří mu okázale dávají najevo, že vedle královny Kunhuty je pořád jen „panem Závišem“. Proto je rozhodnut dostat se k moci pomocí podvodu a úskoku: přiměje Kunhutu, aby dala přednost jemu před synem Václavem – a provdala se za něj. – Lid se konečně dočkal vyhnání Braniborů i návratu Přemyslova syna Václava II. ze zajetí. V jeho průvodu přijíždí také Záviš z Falkenštejna, pronášející oslavnou řeč, v níž líčí dosavadní útrapy lidu i jeho sílu. Z Václavova rozhodnutí se Záviš stává nejvyšším hejtmanem českého království. Závišův mocenský vzestup s nelibostí sledují někteří šlechtici, zejména Vítek z Úpy a Ondřej z Říčan. Ti se snaží přesvědčit krále Václava II., aby poslal Záviše do boje proti loupeživým rytířům na Moravu. Jeho nepřítomnosti v Čechách pak chtějí využít k oslabení vlivu na krále. Záviš se mezitím setkává v klášterní zahradě se sestrou uherského krále Jitkou, do které se na první pohled zamiluje. Jeho citové vzplanutí je natolik silné, že zcela zapomene na svou manželku – královnu Kunhutu. Rozhodne se jí zbavit, a proto v nestřeženém okamžiku přimíchá do jejího léku jed. Po jeho požití královna v Závišově náručí umírá. Hnán výčitkami svědomí spěchá Záviš v čele vojenské výpravy na Moravu navzdory tomu, že ho král Václav II. zdržuje a žádá, aby svůj odjezd odložil. – V době Závišovy nepřítomnosti vystoupí čeští páni před králem s obviněním proti nejvyššímu hejtmanovi. Změna poměrů na královském dvoře na sebe nedá proto na sebe dlouho čekat. Když se pak Záviš vrací z úspěšné výpravy, během níž navázal styky s uherským králem, nevítají ho čeští páni tak jako dříve. Nicméně ani teď ještě Václav II. neztrácí k Závišovi důvěru. Záviš se opět setkává s Rupertem, který mu přináší vzkaz od uherského krále Ladislava IV.: Záviš se může spolehnout na jeho pomoc v boji za dosažení královské koruny. S tímto odhodláním se sejde také s Jitkou v klášterní zahradě. Záviš se však nepohodne s Rupertem, který mu pohrozí zradou. Obavy z ní znásobuje duch královny Kunhuty s dítětem na rukou, který se Závišovi zjeví během jeho setkání s Jitkou. – Záviš ještě naposledy pověří Ruperta úkolem: má odevzdat list králi Ladislavovi IV. V něm ho Záviš vyzývá, aby si co nejrychleji pospíšil do Čech. Ruperto, jemuž Záviš dává otevřeně najevo, že již nebude potřebovat jeho služeb, se rozhodne svému pánovi pomstít a zradit ho. Zatím se král Václav II. chystá na Závišovu svatbu s Jitkou. Čeští páni i Ruperto přesvědčují krále o tom, že ho Záviš chce na svatbě zabít, aby se mohl stát českým králem. Ruperto získá od krále pověření zatknout Záviše a přinutit ho, aby odevzdal korunovační klenoty. Na hradě Hluboká je všechno připraveno ke svatební hostině, na níž je očekáván i král Václav II. Do číše určené pro krále vleje Záviš připravený jed. Místo krále však na Hlubokou přijíždějí čeští páni a Ruperto, aby Záviše zatkli. Záviš ze strachu z potupné popravy zaostřeným prknem raději vypije číši s jedem, která byla původně připravena pro krále. Nový Falkenštejnův politický spojenec, uherský král Ladislav IV., přijíždí na Hlubokou v okamžiku, kdy Záviš umírá.
Hálkova tragédie z českých dějin Záviš z Falkenštejna byla v soutěži o nejlepší drama ze slovanských dějin, kterou vypsal pražský měšťan Ferdinand Fingerhut, bratr Vojtěcha Náprstka, oceněna prvním akcesitem. Její premiéra se uskutečnila dne 8. 12. 1860 ve Stavovském divadle v Praze, jen týden od uvedení dramatu J. Svátka „Orlice a kříž“, jež se rovněž ucházelo o čelné umístění ve zmíněné soutěži. První provedení Hálkova „Záviše“ se setkalo s úspěchem téměř nevídaným. (Národní listy, 10. 10. 1874, č. 277, str. 2)
Podle bezprostředního dojmu J. Nerudy si V. Hálek své postavení v dramatu nejen upevnil, ale „repertoiru českému podal dílo ceny trvalé“. Neruda o představení dále napsal: „Zmiňujeme se však s radostí hned o výsledku tak čestném, jakého za posledního desetiletí nikým nedosaženo. Potlesku bylo až přehojně; platit hercům, spisovateli i textu místy k paralelám časovým vyzývajícímu. Při slovech ‚a naše panstvo ruce skládá v klín, a naše panstvo více nezná činu‘ strhl se potlesk tak hřmotný a dlouho trvající, jaký jen tenkráte slýcháme, když čarovnou formulí dotkneš se citů všech a probudíš a rozjaříš myšlénky všeobecně myšlené a platnost mající. Nový to důkaz, že by národ zajisté uvítal šlechtu postavivší se v čelo ruchu národního“. (Čas, roč. I, 9. 12. 1860, str. 1)
V podobném duchu se o premiéře Hálkova dramatu vyjádřily i oficiální Pražské noviny. Dle nich tragédie nezklamala naděje obecenstva a podala důkaz o velkém pokroku, který autor učinil od napsání svého „Alexeje“. Hálkovu „Závišovi“ je nutno dát přednost před starším zpracováním Macháčkovým. List o premiéře napsal: „Vítáme v Záviši trvalé obohacení českého repertoiru, v spisovateli jeho ale nejnadanějšího nyní básníka dramatického, od něhož očekávati můžeme díla veliká.“ O tom, že tato slova chvály vyjadřovala autentické dobové nadšení z nového českého dramatu, svědčí i způsob, jakým obecenstvo dávalo najevo své sympatie mladému autorovi: Hálek byl nejen několikrát volán, nýbrž mu byly házeny i věnce. (Pražské noviny, 11. 12. 1850, č. 293, str. 3) K tomu jen dodejme, že takovýchto poct se dostávalo jen skutečně úspěšným autorům a hercům jak v roce 1850, tak i v letech následujících.
Představitelé hlavních rolí, K. Šimanovský (Záviš) a F. Kolár (Ruperto), podle Nerudova hodnocení vynikali důmyslnou hrou a pilností. Také F. F. Šamberk (Václav) podal svou roli důstojně a A. Kolárová hrála Kunhutu tak pěkně, že byla odměněna častým potleskem. (Čas, roč. I, 11. 12. 1860, č. 61, str. 3) V představení se nicméně vyskytly i nedostatky. Tak například J. J. Kolár představil Přemysla Otakara II. nikoli jako hrdinského krále, nýbrž jako nesměle prosícího člověka. Šimanovskému se zase nepodařila scéna v klášterní zahradě a zcela špatný prý byl herecký výkon E. Peškové v roli Jitky. (Pražské noviny, 12. 12. 1860, č. 294, str. 2-3)
Nečekaný ohlas premiéry druhé Hálkovy historické tragédie způsobil, že již v květnu 1861 byl „Záviš z Falkenštejna“ vydán tiskem jako první díl Biblioteky dramat z dějin slovanských. Tento vydavatelský počin firmy Synové B. Haase byl však první a zároveň poslední, neboť další svazky již nevyšly. Předpokládalo se, že literární úspěch „Záviše“ daleko předčí výsledek divadelního provozování (Národní listy, roč. I, 31. 5. 1861, str. 3) a soudilo se, že toto dílo „o výtečné dramatické žíle našeho mladého spisovatele svědčí“. (Lada, roč. I, 24. 6. 1861, č. 6, str. 46)
Podruhé měla být Hálkova tragédie uvedena v Novoměstském divadle dne 27. 10. 1861 (Národní listy, roč. I, 27. 10. 1861, č. 295, str. 3), avšak představení bylo odloženo na 1. 11. 1861. (Národní listy, roč. I, 1. 11. 1861, č. 300, str. 3) Repríza nebyla zdaleka tak zdařilá jako premiéra. Vina za to padala na hlavy herců, kteří se prý přičinili o to, „aby se obecenstvo ochladilo a jejich nedostatkem paměti zpamatovalo z básnického snění“. (Národní listy, roč. I, 3. 11. 1861, č. 302, str. 3)
Další reprízy se v Prozatímním divadle konaly dne 5. 10. 1864 a 28. 1. 1867. Za autorova života bylo toto drama v pražských divadlech uvedeno celkem šestkrát, avšak v počtu repríz bylo předstiženo „Carevičem Alexejem“. Přesto se obě historické hry udržely na českém divadelním repertoáru ze všech Hálkových dramat nejdéle. Proslulost Hálkova „Záviše“ byla taková, že ho dokonce v r. 1866 W. Wedrychowski přeložil do polštiny. (Budivoj, roč. II, 13. 5. 1866, č. 38, str. 3)
Poslední repríza „Záviše z Falkenštejna“, která se konala dne 23. 5. 1874 v Novoměstském divadle (Slovan, roč. VI, 23. 5. 1874, č. 21, str. 225; Národní listy, 23. 5. 1874, č. 140, str. 3), a to jen několik týdnů před Hálkovou smrtí, ukázala, že neúspěch tohoto zatím posledního divadelního provedení má své příčiny i v nedostatcích, na něž upozorňovala již soudobá kritika na počátku 60. let 19. století. Na řadu chyb totiž poukázal ihned po premiéře ve svém divadelním referátu J. Neruda.
Podle Nerudova vyjádření Hálek neodstranil vady, které mu byly vytýkány již v jeho prvotině – „Careviči Alexejovi“, ale zopakoval je ve svém novém dramatu. Nedokázal se ještě zbavit zátěže reminiscencí, aby se mohl stát autorem původním. Kompozice jeho díla je důmyslná, děj živý, rychlý a pestře se rozvíjející. Nejdynamičtější jsou první dva akty, ostatní jednání mají více psychologické hloubky. Povahy jsou z větší části originální, zarážející je však podobnost některých postav z „Alexeje“, například intrikán a ženské role. (Čas, roč. I, 11. 12. 1850, č. 61, str. 3) Za hlavní vadu Hálkova „Záviše“ byly považovány především reminiscence na velké dramatické vzory: Shakespeara, Goetha a Schillera; ty jsou patrné zvláště v postavě samotného Záviše. (Pražské noviny, 11. 12. 1860, č. 293, str. 3)
Jakkoliv se v té době poukazovalo na to, že Záviš připomíná Shakespearova Richarda III., Hálkův „Záviš z Falkenštejna“ nedosahoval oné síly, jakou vylíčil jeho velký anglický vzor. Přesto některé scény byly velmi působivé a dokázaly udržet pozornost diváků po celou dobu představení. Konečný soud soudobé kritiky byl proto podobný jako u „Careviče Alexeje“: „Záviš z Falkenštejna nevyhoví ovšem požadavkům přísné kritiky, svědčí však při všech vadách o duchu skutečně básnickém.“ (Obrázky literární. Vítězslav Hálek, in: Národ, roč. I, 29. 7. 1864, č. 190, str. 1)
5. 12. 2010
PhDr. Rostislav Janošík