Jdi na obsah Jdi na menu
 


Věda a náboženství – Doc. PhDr. Marie Řehořková

3. 11. 2011

Sebeuvědomění člověka má svou fylogenezi i ontogenezi. Fylogeneze, tento historický vývoj člověk, je zastřena tisíciletími, jimiž prošel lidský rod. Ve druhé polovině 19. století se pokusil poodhalit tajemství této cesty Charles Darwin (1809–1865). Ontogenezi můžeme pozorovat sami na sobě, svých dětech a rodičích. Přibližně kolem třetího roku si začínáme uvědomovat sami sebe, svoji existenci mezi druhými a svůj vztah k okolí. Postupně se pak v životě dopracováváme k ucelenému názoru na svět – k tzv. světovému názoru.

Z hlediska dialektiky, vědy o nejobecnějších zákonitostech vývoje, neexistuje jev zcela izolovaný, neovlivnitelný zvenčí a bez rozporu uvnitř sebe sama. Toto platí i pro celou oblast lidského vědomí. Jeho jednotlivé formy se navzájem ovlivňují a každá z nich je uvnitř sebe sama rozporná. Existují vazby mezi vědou, morálkou, právem, uměním, náboženstvím. A uvnitř každé z těchto forem společenského vědomí probíhá střetávání starého s novým. Intenzita tohoto třepávání má různou podobu.

Názor na svět, na jeho vznik a vývoj, včetně vzniku a vývoje člověka, je ovlivňován všemi stávajícími formami společenského vědomí. Dominuje-li náboženství, je náš světový názor náboženský, dominuje-li věda, je vědecký. Dialektická jednota všech forem společenského vědomí dovoluje i vědcům, jako byl Albert Einstein, náboženský prožitek.

Jádrem náboženského světového názoru je představivost. Ta dotváří poznání našich smyslů, jež jsou ohraničeny prostorem a časem. Chceme-li hranice prostoru a času překlenout, pak jen prostřednictvím představivosti, která je pro člověka a jeho bytí neobyčejně cenná. Stejně cenná jako rozum, s nímž žije v dialektické jednotě. Rozum prolíná představivostí a činí ji prospěšnou člověku jako jedinci celému lidskému rodu. Představivost nesoudná, zbavená racionálních prvků, by člověka zaváděla na scestí, ničila by jeho kontakty s okolím.

V průběhu lidského života můžeme sledovat, jak se rozum a představivost navzájem podmiňují. Převažuje-li v dětském věku představivost, dítě si vymýšlí a z hlediska dospělého lže. Dětská lež však není záměrné zkreslování pravdy. Je dočasným odrazem nerovnováhy mezi rozumem a fantazií. Představivost a myšlení jsou nejvyšší poznávací procesy a je jich schopen jen člověk; u živočichů neexistují.

Všechna velká náboženství – buddhismus, hinduismus, judaismus, křesťanství, islám – vycházela z bytostně lidské schopnosti představivosti a spínala ji s rozumovými poznatky, přiměřenými době jejich vzniku. Rozvíjela tuto schopnost člověka především jako vhled, vcítění se do určitých jevů, včetně lidí. Schopnost vcítění se je předpokladem pro porozumění si. Tak se tato schopnost stává základem společenskosti člověka, koriguje jeho biologický základ, jeho primární potřeby. Humanizuje člověka.

Většina náboženství svým pojetím humanismu nepřekročila však souvěrce. To je zřetelné u hinduismu, judaismu a islámu. Sidharta Gautama, následovníky zvaný Buddhou čili Moudrostí, se úspěšně pokusil o rozumový výklad světa a postavení člověka v něm. Proto také H. B. Wells, autor Dějin světa, mluví o jeho učení jako o učení budoucnosti. Křesťanství svým příkazem „miluj bližního svého jako sebe sama“ se otevírá svou podstatou všem lidem. Proto právě v lůně křesťanské kultury vzniká učení o rovnosti společenských podmínek pro všechny lidi – komunismus. Název je odvozen od latinského communis, e – tj. mít stejný vztah k povinnostem.

Světový názor je sám o sobě kvalitativně indiferentní: není dobrý ani zlý. Zcela určitou kvalitu nabývá teprve při interakci nositele s okolím. Je-li nositel světového názoru necitlivý k druhým či dokonce jim záměrně působí zlé, pak je světový názor tohoto jedince hodnocen jako zlo. To platí jak pro vědecký, tak náboženský světový názor. Rovněž tak opak je pravdou: působí-li člověk dobro, je jeho světový názor klasifikován jako dobro. Jako příklad pro dobro, prýštící z odlišných světových názorů si uveďme Josefa Habeše (1850–1921) a C. A. Stojana (1850–1923). Láska k člověku u obou překlenula odlišnost názorovou.

Toto si v plné míře a dostatečně zavčas uvědomil Albert Schweitzer (1875–1965), jehož činorodá láska k člověku a úcta k životu je postavena jak na náboženském, tak i vědeckém základě. Schweitzer měl veliké štěstí v kvalitní rodinné výchově, prosycené láskou a porozuměním. Již na počátku 19. století jeho krajan J. H. Pestalozzi říká: „Kde dítěti již od počátku chybí mateřská láska, věrnost a účast lidská, tam je pro dítě konec s výchovou k lísce a činnosti z lásky. Podvod a povrchnost zaplaví lidského tvora od kolébky.“

Citový rozvoj jedince je předpokladem jeho rozvoje mravního. Citově nerozvinutý jedinec není schopen ani přátelství, ani lásky. Neschopností citového prožitku je izolován od druhého, postrádá vhled do jeho osobnosti. I projev nadřazenosti, výlučnosti, je spjat s citovou chudobou. Citově chudý člověk nenaplní dobře žádný světový názor, ani vědecký, ani náboženský. Citově chudý člověk může snadno zneužít vědy i náboženství proti druhým lidem.

Doc. PhDr. Marie Řehořková

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Citový a mravní náboj v rovnováze s rozumem a hmotařstvím

(Dr.Jiří Jaroš Nickelli, 12. 11. 2011 18:12)

Paní doc.dr. řehořková velmi správně poukázala na stav citové chudoby,jež neumožňuje naplanit nejen světový názor, ale zejména jeho skutkový projev. Nejen dnešní doba je praktickou ilustrací tohoto stavu - ten se táhně dějinami snad od počátků lidstva.

Naši velcí myslitelé, počínaje cirkevnímu duchovními celebritami Konstantinem a Metodem, přes Václava atd. až k Milíčovi, Husovi,Chelčickému, Komenskému, Palackému a Masarykovi - všichni kladli důraz na vyváženost citového - mravního - života na straně jedné, proti praktickému životu hmotnému. Vždy, když došlo k nadvládě skutkového života nad životem duchovním, společnost prožila nerovnováhu, krisi a nakonec zkázu. Musela přijít nová obroda, i když formy a cesty této obrody bývaly odlišné - někdy to byly cesty mírné, jako u českých bratří, jindy revoluční jako u husitů. Podstata však byla stejná. TGM to nazýval revolucí hlav a srdcí. Tato revoluce vnitří měla velký význm právě i pro naše revoluce vnější. Husitství nebo legionářství by bylo nemyslitelné bez předchozí duchovní průpravy národa. bez národního obrození by nebyly možné ani revoluce roku 1848 ani roku 1918. Bez národního sebeuvědomování v nejhorších dobách protektorátu, kdy šlo o bytí a nebytí národa, by neuspěl ani domácí odboj, ani zahraniční vojska. Národ ztracel páteř vždy, když byla zbavován své duchovní podstaty - když se šlapalo po jeho tradicích, po jeho pluralitních náboženstvích ("dvojí lid"), když se porobovaly široké vrstvy lidu cizí elitou - cizí šlechtou a cizím duchovenstvem a cizími kolonisty, z nichž vyrostli po staletích i tzv.sudetští Němci - zkrátka,když se vlastní kultura, dějiny,tradice a národnost zatracovaly ve jménu nadřazených národů. I moderní sociologové, jako byl třeba prof. Inocenc Arnošt Bláha,kladli důraz na vyrovnanost sociálních skupin ve spojitosti s životem celospolečenským a kulturním.
Všichni protivníci našich národů sledovali vždy jeden hlavní cíl - vzít národu duchovní kulturu, vzít mu jeho tradice, jeho dějiny,jeho kulturu a jeho duchovní potřeby. To se děje i dnes, kdy jakékoli naše tradice, zejména husitské a legionářské, obrozenecké, literární, filosofické atd., jsou označovány za "provinční, maloměš´tácké, rovnostářské, pokrokářsky zatuchlé, za vizionářské, blouznivé, omezene" a já nevím jaké ještě. TGM správně vystihl embryonální podstatu naší nové státnosti v roce 1918 a předpokládal alespoň půlstoletí klidného vývoje, aby se naše společnost dostala ze státoprávních, společenských a kultirních plenek. Toto se ovšem nezdařilo a místo toho náš stát prožíval každé dvacetiléetí od svého zrodu jedno společenské kataklysma za druhým. Končilo to až fysickou likvidací významných národních společenských skupin - ať to byli legionáři, Sokolové, Orlové, nebo třeba DTJ, sociální demokraté a dokonce i určité skupiny komunistů. tento dějinný neblahý proces je zkrátka základním axiomatem našich moderních dějin, který nelze nikdy zamlčet. Nasledky neseme i nyní, kdy obelhaný národ z roku 1989 dnes prožívá své nové sociální, hospodářské a kulturní kataklysma v rámci světového globalismu. Lékem asi může být nejen návrat k duchovním kořenům národa ve všech aspektech, ale jejich rozvíjení za značně obtížných podmínek.