Svobodné noviny na internetu

V těchto dnech uplynulo 150 let od smrti největší osobnosti srbských kulturních dějin 19. století – jazykovědce, národopisce a historika Vuka Stefanoviće KARADŽIĆE (1787-1864). U jižních Slovanů se jednalo o muže stejného zakladatelského významu, jako byli v téže době čeští obrozenci J. Dobrovský, J. Jungmann, P. J. Šafařík, F. Palacký a F. L. Čelakovský. Tři z našich „buditelů“ – Šafařík, Kollár a Čelakovský – patřili ke Karadžićovým blízkým přátelům.

V. S. Karadžić, označovaný jako „geniální samouk“, se narodil 6. 11. (podle pravoslavného kalendáře 26. 10.) roku 1787 ve vsi Tršić v selské rodině. Jeho předkové, pocházející z plemene Drobujaků z Hercegoviny, se přistěhovali do Srbska počátkem 18. století. Malý Vuk se naučil číst a psát u příbuzných, pak chodil krátce do obecné školy v Loznici a vzdělával se také u mnichů v monastýru Tronoša.

Život mladého Karadžiće byl ovlivněn politickými událostmi té doby, zejména dvěma protitureckými povstáními: Karadjordjovým (1804-1813) a Obrenovićovým (1815), v nichž si Srbové vybojovali národní a sociální osvobození a později i státní samostatnost. Na počátku Karadjordjova povstání působil Karadžić jako písař jednoho z povstaleckých oddílů. Protože toužil po vzdělání, odešel do Rakouska, do Srěmských Karlovců, aby se naučil německy a latinsky. Když si prohloubil znalosti z němčiny v Petrinji, vrátil se v r. 1807 do Srbska, kde pracoval v Bělehradě jako písař vládní rady. Později (1810-1812) působil nejprve jako učitel obecné školy v Bělehradě, pak jako písař v Kladovu i jako celník a soudce v Brzé Palance.

Po porážce protitureckého povstání v r. 1813 se Karadžić usadil ve Vídni, kde žil se svou rodinou až do smrti. V roce 1817 se oženil s vídeňskou Němkou Annou Krausovou, s níž měl celkem 13 dětí; z nich zůstaly naživu pouze dvě: syn Dimitrij a dcera Mina (ostatní děti zemřely na tuberkulózu). Zoufalá materiální situace V. S. Karadžiće a jeho rodiny se po marném hledání zaměstnání v Srbsku a po dočasném pobytu v Německu zlepšila teprve v r. 1826, kdy Karadžić obdržel od ruské vlády penzi za zásluhy o slovanské písemnictví. Až pak, po letech konfliktů se srbským knížetem Milošem Obrenovićem, dostal v r. 1835 malou penzi také od srbské vlády.

Karadžićův příchod do Vídně je hodně podobný tomu, co zažil F. Palacký po svém příchodu do Prahy v r. 1823. Karadžić se díky tomu dostal do okruhu srbských spisovatelů, sdružených kolem deníku „Novine serbske“, který vycházel ve Vídni. Tady se seznámil se slovinským slavistou Jernejem Kopitarem (1780-1844), žákem našeho J. Dobrovského. Karadžićovo setkání s Kopitarem bylo stejně blahodárné a prospěšné jako v uvedeném případě českých obrozenců – Palackého a Dobrovského. Kopitar se stal Karadžićovým rádcem i ochráncem a celoživotním přítelem.

Z Kopitarova podnětu se Karadžić začal věnovat lidové slovesnosti. V r. 1814 vydal ve Vídni výbor lidových písní (Mala prostonarodna slaveno-serbska pesnarica) a o rok později dílo Narodna srbska pesnarica. Karadžić se tak stal nejen vydavatelem rozsáhlých sbírek jihoslovanských lidových písní a dalších útvarů lidové slovesnosti, ale i tvůrcem, kodifikátorem, spisovného srbochorvatského jazyka.

Na počátku Karadžićova jazykovědného úsilí, které trvalo nepřetržitě třicet let, až do přijetí tzv. vídeňské literární dohody (1850), byla jeho Mluvnice srbského jazyka (Vídeň 1814), po níž následoval Srbský slovník (Vídeň 1818), obsahující 26 000 srbských slov (druhé vydání z r. 1852 zahrnovalo již 47 000 slov).

Kromě prací jazykovědných se Karadžić věnoval i sběru folkloristického materiálu, který postupně vydal v řadě sbírek: Srbské národní písně I-IV (Lipsko a Vídeň 1823-33), Srbské lidové pohádky (Vídeň 1821) a Přísloví a pořekadla (Cetinje 1836). Již od r. 1815 začal Karadžić pracovat na srbském překladu Nového zákona, který vyšel tiskem ve Vídni až v r. 1847.

Svůj folkoristický materiál dále rozšiřoval a vydával doplněné sbírky písní, přísloví i pohádek: šestisvazková sbírka srbských lidových písní vyšla ve Vídni v letech 1841-1866; nové, rozšířené vydání srbských přísloví v r. 1849 a rozšířené vydání srbských pohádek v r. 1853. Vedle toho vydal Karadžić řadu dalších knih, např. Miloš Obrenović, kníže Srbska (1828), Černá Hora a Černohorci (1837), Truhlička pro dějiny, jazyk a zvyky Srbů všech tří vyznání (1849), Křesťané v Bosně (1853) aj.

Navzdory tomu, že Karadžićův pokus o kodifikaci srbochorvatštiny na principu fonetického pravopisu zpočátku vyvolal velký odpor u konzervativní části srbské společnosti, stejně jako jeho překlad „Nového zákona“, dočkal se tento srbský vědec uznání ještě za svého života. Za svůj přínos v oblasti sběratelské a vědecké získal řadu zahraničních ocenění. Stal se mimo jiné čestným doktorem univerzity v Jeně, nositelem stříbrné medaile Ruské akademie věd i členem učených společností v Německu, Polsku a Rusku.

Karadžić udržoval styky s mnoha učenci a spisovateli své doby, např. I. S. Turgeněvem, J. W. Goethem, J. Grimmem a – jak již bylo uvedeno na začátku tohoto článku – také s představiteli českého národního obrození. Několikrát pobýval v Praze, naposledy v roce 1848, kdy se zúčastnil jednání Slovanského sjezdu.

S Karadžićovým dílem jsou spjaty i počátky novodobého českého překladatelství. Spisovatel V. Hanka v r. 1814 uveřejnil překlad jedné jeho lidové písně a v r. 1817 vydal celý knižní soubor pod názvem Prostonárodní musa do Čech převedená. K dalším překladatelům Karadžićových sbírek patřil F. L. Čelakovský (Slovanské národní písně, 1822-27; Mudrosloví národu slovanského v příslovích, 1852). Jihoslovanskou lidovou slovesností se inspirovala původní česká tvorba literární, výtvarná i hudební v 19. i ve 20. století (K. J. Erben, B. Němcová, J. Neruda, J. Holeček, J. Čermák, F. Halas, V. Závada aj.).

V. S. Karadžić zemřel dne 7. 2. (26. 1.) 1864 ve Vídni. Jeho ostatky byly převezeny v r. 1897 do Bělehradu. S Karadžićovým jménem zůstane navždy spojeno přijetí fonetického pravopisu a jednotného spisovného jazyka pro Srby i Chorvaty.

29. 1. 2014

PhDr. Rostislav Janošík

***

V. S. Karadžić: Přísloví a pořekadla

(Odeon, Praha 1987, vyd. I. Wenigová)