Život Karla Marxe – Marie Lesná
Motto: „Jsou tři stěžeje moderního věku: Marx, Freud a Einstein.“ (Erich Fromm)
Starobylé město Trevír, ležící na řece Mosele. Na jejích březích se v dávných dobách usídlil keltsko-germánský kmen Trevírů. Roku 16 př. Kr. dostává název Augusta Treverorum, město římského císaře Augusta. Od 1. století po Kr. je hlavním městem římské provincie Balgova. Ve 4. stol. zde sídlí správní úřady Západořímské říše. Počet obyvatel se pohybuje kolem 70 000. Roku 475 je dobyto Franky a následují staletí stagnace a úpadku. Roku 882 je vypleněno Normany. Od 10. století se opět vzmáhá, je ověnčeno hradbami, má vlastní městské právo a pečeť (1113). Zlatá bula Karla IV. dělá z jeho držitele, arcibiskupa trevírského, prvního mezi kurfiřty římsko-německé říše. Je důstojné, blahobytné. Pokles opět nastává od 16. století. Napoleon je připojuje k Francii (Trier) v letech 1794-1814. Od roku 1815 je součástí Pruska.
To je stručná historie města, kde se 5. května 1818 narodil v rodině židovského advokáta, který pak v roce 1824 konvertoval k protestantismu, chlapec Karel. Nevím, zda má pravdu Masaryk v tom, že se marxismus zrodil z německého protestantismu. Spíše se zdá, že je plodem vykořeněného jedince, který nenáležel ani židovské, ani křesťanské kultuře.
Město Trevír, se starobylými památkami, je svědkem dětství a dospívání tohoto chlapce, který absolvoval trevírské gymnázium s docela slušným prospěchem (na závěrečnou písemnou maturitní práci dostává velmi dobře). Z rozhodnutí otce odchází na studia práv do Bonnu a Berlína, ale toto studium jej příliš nezaujalo. Hledá poznatky jinde, v oblasti historie a filozofie, navštěvuje přednášky Bruno Bauera a Schellinga, čte Hegela a Feuerbacha. Pokouší se o habilitaci z filozofie v Jeně na téma „Rozdíl mezi přírodní filozofií Demokritovou a Epikurovou“. Masaryk říká, že Marx se cítí oprávněn rozumět všemu.
Po studiích se dává do služeb „sedmé velmoci“, jak Masaryk říká již ke konci 19. století tisku. Této službě zůstává věren po celý život: v Německu, Francii, Belgii, Anglii píše pro noviny. Z Londýna pak pravidelně píše pro americké noviny New York Daily Tribune. V letech 1842-43 je redaktorem Rheinische Zeitung. Po jejich zastavení odchází do Paříže a pokračuje s Rugem ve vydávání Deutsch-französische Jahrbücher. V roce 1843 se oženil s Jenny von Westphalen (1814-1881), s níž pak odchází do Paříže. Zde v roce 1844 nachází spřízněného ducha v rodákovi z Barmend (dnes Wuppertal) – Bedřichu Engelsovi (1820-1895). Spolu již v roce 1844 vydávají Svatou rodinu čili Kritiku kritické kritiky, což je polemický spis s Brunem Bauerem. Marxovi je 26 let, Engelsovi 24 let. O rok později opouštějí Paříž, přesídlují do Bruselu, kde zakládají Svaz komunistů a v roce 1848 vydávají společně Komunistický manifest. Je výzvou k občanské neposlušnosti – ve jménu nového uspořádání společnosti na bázi rovnosti lidí. Rovnost je Marxem a Engelsem chápána jako „prostý výraz instinktů“. Masaryk toto pojetí rovnosti kritizuje slovy: „Instinkt – toť mravní chaos.“ (Otázka sociální, str. 141) 
Marx žije pro revoluce a války. Jakmile v Německu dochází k revolučnímu vření, vrací se do Kolína nad Rýnem a dělá v Neue Rheinische Zeitung vše pro úspěch revoluce v Německu. Marx neuznával žádnou vládní formu současnosti, vyjma americké demokracie. V ní vidí předstupeň celosvětové říše komunismu. Po pádu revoluce v Německu utíká do Belgie a ještě téhož roku (1849) do Anglie. Usazuje se natrvalo v Londýně, kde také žije až do své smrti – v březnu 1883. Do Německa se nevrací, i přesto, že nevlastní bratr jeho ženy, Ferdinand von Westphalen, je pruským ministrem vnitra. Třikrát byl v Karlových Varech na léčení, neboť trpěl celoživotně nemocí jater a furunkulózou. Jeho pobyt v Karlových Varech popsal „rudý reportér“ Egon Ervín Kisch.
Marx byl typický internacionalista bez lásky. Nemiloval ani rodný Trevír, ani Londýn, ačkoliv v něm pobýval 33 let. Je člověkem bez vlasti. Neví, co to vlast je, jak může být milována a jak se o ni člověk může bát. Toto vše je mu zcela cizí. Z této pozice odcizení musíme také chápat jeho celoživotní snažení o celosvětovou říši komunismu. Masaryk říká, že Marx svým učením komunismu velice ublížil. Zajisté, neboť ublížil společenskosti člověka. Člověk je nejen tvor biologický, ale i společenský. Zaset mezi lidi nenávist znamená pokazit u člověka instinkt ke sdružování. Proto také mluví Masaryk o Marxovi jako o komunistovi bez lásky. Láska je vlastní jen člověku, je dotvořením jeho lidství. Vystihuje to krásně verš E. B. Browningové: „Přírodu, lásko, dotvořuješ v nás.“ (Portugalské sonety)
Marx nebyl dotvořen, chybí mu láska k jedinci, k národu. Z toho pak plyne
jeho vlastní těžký životní úděl a scestné prožívání života těch jeho následovníků, kteří opěvují násilí jako princip přestavby světa. Uvážíme-li, že středověký člověk už dobře věděl, co to vlast je, je Marxovo učení pořádným propadem citově ochuzené osobnosti. I toto Masaryk postihuje a táže se, kde jsou kořeny Marxovy totální negace světa a člověka v něm. Proč není Marx s ničím na světě spokojen? Proč mluví o člověku-jedinci s takovým pohrdáním? Je pro něho „jednotlivým mizerným individuem“. Toto je v přímém protikladu s názorem na člověka Leonarda da Vinciho, který již v 15. století říká: „Jakým zločinem je vzít život člověku, který se ti zdá být takovým uměleckým dílem!“
Marx žil po léta v prostředí, jehož kulturu nebyl s to prožít. A navíc žil v podmínkách tak svízelných, že jediné, co mu zbývalo, byla touha „zbavit se okovů“. Od roku 1849 do roku 1856, tedy plných 7 let, žil v nejchudší části Londýna, v Soho, na 28 Dean Street. Bída této části Londýna se spojila s neuvěřitelně nízkou hygienou. V roce 1854 vypukla v Soho strašlivá epidemie cholery, zaviněná nedostatečným odtokem odpadních vod. Londýnská bída byla známá. V roce 1851 vydává v Německu H. F. Stasse příručku pro cestující do Londýna. V ní píše: „Žebrota v Londýně je horší, než si kdo může představit.“ Autor odhaduje počet žebráků na 100 000. Ostatně stačí si přečíst romány Charlese Dickense. Zajisté, že i toto přispělo u Marxe ke zkreslenému pohledu na svět a na postavení člověka v něm.
Marx píše 22. září 1856 Engelsovi: „Ve staré díře jsme rozhodně nemohli zůstat.“ A žádá ho o finanční příspěvek s tím, že „se zbytkem chybějícího obnosu si vypomohou v zastavárně“. Jenny Marxová musela často zastavovat ve „frcu“ i osobní věci, např. svůj šál. A že „chudoba cti netratí“ vždy neplatí, toho je právě Jenny dokladem. Jak hluboko musela klesnout, jestliže lež a krádež (chleba) malého synka Edgara si vykládá jako projev jeho inteligence! Tato, čtrnácti porody poznamenaná, o čtyři roky starší celoživotní družka Marxova, umírá v 67 letech – 2. prosince 1881. Zažila smrt svých 11 dětí, jen 3 dcery dospěly: Jenny, Laura a Eleonor (Tussi). Laura, provdaná Longuetová, se dožila 38 let a umírá v lednu 1883, tedy dva měsíce před otcem. Eleonor a Jenny sice matku i otce přežívají, ale obě spáchaly sebevraždu. Eleonor (Tussi), volně žijící s Avelingem, se ve 42 letech otrávila kyanovodíkem. Jenny, provdaná Lafarguová, spáchala v roce 1911 sebevraždu i se svým manželem – Paulem Lafarguem. W. Steed ve své autobiografii Třicet let novinářem píše: „Nedostatek idealismu přesvědčil Lafargua, že život nestojí za žití a spáchal se svou chotí sebevraždu.“ Smutný to konec muže, který se chlubíval, že jeho tchán, Karel Marx, vyloučil z dějin Boha.
Život Karla Marxe je zajisté politováníhodný, nikoli však následováníhodný. Totéž platí o jeho učení. Každý normálně uvažující člověk musí dospět k názoru, že rozvratem společnosti se nemůže dospět k vyšší kvalitě života. Ví také, že nenávist není tvořivá, ale bořivá. Revoluce a války likvidují výsledky tvořivé práce, tvořivou práci zcela znemožňují, a proto nejsou přínosem ani svým průběhem, ani svými důsledky. Toto pochopil již v 17. věku J. A. Komenský, přímý účastník anglické revoluce a třicetileté války. Proto nabádá ke snášenlivosti v církvi i v politice. A v našem století je to i názor Schweitzerův a Solženicynův.
Marie Lesná
(Nedělní hlasatel, 12. 2. 1995, str. 13)
Poznámka redakce: Karel Marx zemřel před 130 lety – dne 14. 3. 1883.
Popisky:
Mladý K. Marx.
Jenny von Westphalen, manželka K. Marxe.
Manifest komunistické strany z r. 1848.
První díl Marxova Kapitálu z r. 1867.
K. Marx v pozdním věku.
K. Marx s rodinou a B. Engelsem.
