Svobodné noviny na internetu

(Poslední řeč Dra Aloise Rašína, prvního ministra financí, pronesená na sjezdu Mladé generace Československé Národní demokracie v Pardubicích dne 10. prosince 1922)

 „Velectění přátelé!

Rád jsem na Vašem sjezdu slyšel dvě slova: Že chcete jíti cestou idealismu a cestou národního našeho upevnění. Zdálo by se, že všeho toho není potřebí – aspoň to každou chvíli můžete číst ve všemožných listech.

Když se podíváte, jaké to byly síly, které pomohly našemu národu k samostatnosti, vidíte, že to byla dvě veliká hesla: „Osvětou k svobodě“ a „Ni zisk, ni slávu.“ V těchto dvou heslech jest podstata toho, čemu se říká idealismus. My jsme dovedli vytvořiti za své poroby před válkou velkolepou organisaci, která na svůj prapor napsala si právě to ideální heslo: „Ni zisk, ni slávu.“ Vy mladí přátelé, když jste nyní ve svobodném státě – a doufám, že v něm budete dlouho žíti k svému štěstí – podívejte se, zdali se v této republice všechno řídí tím heslem: „Ni zisk, ni slávu.“ Jakmile se jen trochu rozhlédnete, uvidíte, že i lidé, kteří pokryli bezesporně svoje hlavy slávou, přišli do svobodného, mladého, v poválečných obtížích se nalézajícího státu a nastavili ruku řkouce: „Bojovali jsme za tebe, zaplať! Zaplať hotově, zaplať výhodami, privilegiemi ve svobodné, rovnoprávné, demokratické republice.“

Tvrdím, že tito všichni lidé, ať jest to, kdo chce, se zpronevěřili té první velké zásadě, na které stál náš národ a která mu také přinesla svobodu, že to, co dělá pro stát, se neplatí.

Jděme dál. Zkoumejme, moji mladí přátelé, mnoho-li jsme vykonali pro svou samostatnost, svoji samosprávu. Musíte ovšem jíti zpátky, abyste dovedli posouditi, kolik práce bylo vykonáno v obraně proti Rakousku, které kulturu českému národu, jak bylo jeho povinností, nedávalo, nýbrž ponechávalo obcím, aby si stavěly školy, ústavy a vykonávaly kulturní péči pro rozvoj českého národa samy.

Bylo to možné jen tím, že národ ukládal si sám dobrovolně oběti a že v těchto obcích sloužili všude lidé, kteří nebrali za to peníze, nýbrž sloužili ochotně a obětavě, každou chvilku tomuto poslání věnovali, poněvadž věděli, že tím pracují pro lepší budoucnost svého národa. Máme svobodnou republiku a první návrh, který byl po převratu v těchto sborech samosprávných učiněn, byl, že se musí za všechno platit. A tak můžeme jíti dále a najdete mnoho, mnoho a mnoho, v čemž jsme se zpronevěřili svému idealismu, který jsme zachovali v porobě, poněvadž jsme si myslili, že když máme svůj samostatný stát, nesmíme již věřiti v ideály ani se držet hesla: „Ni zisk, ni slávu.“ V národě a státě, který si váží hesla: „Osvětou k svobodě“, nebylo by možno, abychom se mohli přít o to, mají-li býti úředníci a zřízenci placeni podle toho, mnoho-li kdo umí a mnoho-li národu svému a státu přináší. O tom by nemohlo být ani řeči, poněvadž každá řádná organisace státní musela by odměňovat své služebníky podle toho, jakou důležitost má jejich práce pro veřejnost a stát. Ale u nás, vidíte, že jest to skoro naopak, a že všechny snahy odstranit toto zlo, kazí – závist. Chcete-li jíti cestami k posílení svého národa a státu, musíte hleděti nejen, aby ten národ byl sebevědomý, plnoprávný, nýbrž musíte chtíti také, aby stát Váš byl nejdokonalejší, aby se varoval chyb a kazů, které ho velmi ohrožují. Fr. L. Rieger, když dělal svou politickou závěť, varoval český národ před nejtěžším nebezpečím každého národa – závistí. Ale my v našem veřejném životě vidíme tolik závisti, tolik prohrabávání se v cizích kapsách, tolik snah, aby neplatila zásada, že se má oceňovati kvalifikace podle práce a výkonu, nýbrž podle docela jiné zásady, podle počtu příslušníků, podle množství hlav. A přece není pochyby – a bylo tomu vždy a bude navěky, - že povedou zdatný národ ti, kteří jsou nejlepší a nejdokonalejší. Při veškeré demokratické rovnosti nemůže býti jinak, že vždy jen nejvzdělanější, který dovede nejlépe předvídat a připravovat budoucnost, povede. Jestliže někdo myslí, že demokracie znamená vládu mas, rozhodně se mýlí. Vláda mas znamená vládu demagogů. Protože kdo nejlépe dovede hověti různým slabostem a chybám mas, vládne sice, ale to dovede jen demagog.

Je dvojí metoda v celém veřejném životě: Jedna, která lichotí a jedna, která mluví pravdu, třeba i nepříjemnou. Pravdu, která přináší kaceřování, spílání, spousty anonymních dopisů, vyhrožování atd. Ale já si myslím, že pro náš národ je tento druhý způsob, totiž mluviti pravdu bezohledně, lepší a srovnává se také s celou naší historií. My jsme byli vždy národem, který horlil za ideální snahy a který dovedl se bíti s celým světem za pravdu. My to musíme dovésti i dále. Náš veřejný život jest rozložen na strany a každý, kdo by měl říci něco nepopulárního, dříve se desetkrát rozhlédne na všechny strany, zdali tamhle ten neb onen nevystoupí ze strany, nebo zdali někdo nevyskočí a nebude hubovat, každý se ohlíží bázlivě sem a tam, jedna strana má strach před druhou, aby z něčeho nevytloukala politický kapitál, ale je velmi málo lidí, kteří by si řekli, že v demokracii musí ti, kteří chtějí něco dokázat, něco trvalého dokázat, státi nad věcmi a lidmi a sloužiti jenom tomu státu, ve kterém žijí, a jeho budoucnosti. A k tomu vychovati co možná nejširší vrstvy, aby se stavěly nad osoby i věci a dívaly se jen do budoucnosti, to by byl úkol demokracie. Nemůže býti také správné, aby ten, kdo jest povolán k nějakému budoucímu postavení - zejména poslanec - nestál nad svými voliči a nedovedl jim říci otevřeně, že nemůže hájiti a obhájiti zájem každého jednotlivce, také ne zájem určitých skupin, nýbrž že on, jakmile vstoupí do sněmovny, musí svléknout se sebe své povolání soukromé a musí býti jen zástupcem národa a zákonodárcem státu. Jest snad k tomu potřebí často odvahy tím více, poněvadž dosud založen byl politický život na lichocení voličům a masám. To, myslím, že jest také jedna z příčin našich dnešních skutečně těžkých poměrů, a bojím se, půjdeme-li tímto směrem dál, a nebudeme-li dbáti budoucnosti, že těžko zachováme svoji svobodu.

Náš národ, dokud žil v porobě, dovedl si vedle daní, které platil nuceně státu, ukládati spoustu daní dobrovolných. My jsme si vystavěli Národní divadlo z národních sbírek, my jsme dovedli udržovati školy v uzavřeném území, abychom uchránili svoje menšiny, rovněž tím, že jsme si uložili dobrovolnou národní daň. A nyní, když máme svůj samostatný stát, nechceme platiti daně, ačkoliv platíme pro svůj stát. Neříkám to jako ministr financí, vím, že daně neplatí nikdo rád, ale chci tím říci, že jsme dovedli si uložit za Rakouska dobrovolnou národní daň a platili jsme ji rádi, poněvadž jsme věděli, že tím posilujeme svůj národ. Ovšem hospodaří-li se v některém státě špatně, vyhazují-li se ve veřejných sborech peníze, ztratí občané nadšení platiti daně k účelům, které neposilují stát a jeho rozvoj. Sebevědomý národ může býti jen tenkrát vychován, je-li stát veden správně. Říká se, že k tomu není potřebí nacionalismu. Já pro svou osobu myslím, že stát jej potřebuje, že je ho potřebí k tomu, abychom vychovali svůj národ, všechny jeho vrstvy tak, aby každý věděl, že tento stát, který nám byl dán na základě zásady sebeurčení národů, máme proto, abychom se v tomto svobodném státě, jakož i národ plně úplně vyžili a dosáhli nejvyšší dokonalosti, jaké národ dosáhnouti může. Proto my, ze státních důvodů, pro zachování své svobody potřebujeme, abychom této národní myšlence sloužili dál a stále lépe, abychom sesílili všechny morální i hospodářské síly svého národa. Vítám, že v Mladé generaci, která má vystavěti budoucí náš stát, tyto zásady se ozývají a stanoví jeho budoucí program. Jsem do té míry optimistou, že doufám, že se nám podaří nejen udržeti svoji svobodu – to by bylo málo, - nýbrž že dovedeme více, že dovedeme býti mezi malými státy první, první mezi rovnými, ale přece první. Tj. ta pravá, řekl, bych demokracie. Všichni jsme si rovni, ale pravý demokrat nespokojuje se s tím, že jest roven ostatním lidem před zákonem a ve veřejném životě, nýbrž snaží se býti prvním mezi rovnými. A takovým také chceme míti svůj stát. Tj. nejvyšší heslo, jaké my máme, pokud se týče našeho nacionalismu. Chce-li býti nějaký národ první mezi rovnými, není to šovinismus. Mluví-li se o rovnoprávnosti s jinými národy, které žijí v našem státě a říká-li se, že jim křivdíme, tedy pravím toto: Na jedno mají u nás právo a to na svůj národní rozvoj, ale jenom jako menšina, poněvadž oni mají své státy národní, ve kterých se jako národ mohou plně vyžít. U nás jistě děláme více než to, co vyžaduje princip menšiny. Jestliže přes to všechno tyto národnostní menšiny proti nám bojují, a jestliže někdy vidíme, že jest u nás větší starost o to, co tomu řeknou Němci, než o to, co tomu řeknou Češi, anebo jestliže se někdy projevuje v tisku jednotlivých stran větší nenávist k národním demokratům nežli k německým agrárníkům nebo sociálním demokratům, nedbejme toho, nerozčilujme se proto. Jděme jen pevně a neochvějně svou cestou za lepší budoucnost svého národa. Mnohá strana potřebovala být nejprve poučena událostmi, že dřívější její politika nebyla správná. Nenásledujeme jich, nedávejme se teprve poučovati událostmi, nýbrž promýšlejme a dobře politicky kombinujme. Na konec každý musí přijíti k názoru, že má-li býti nějaký stát národní, musí všichni pracovati k mravní i hospodářské posile národa. Věci této bude za nějaký čas stejně rozuměti, jako se dnes rozumí tomu, že poválečné bídy se nezbavíme jinak, než když budeme pracovat a šetřit. Jsou to zásady, které lidé často nechtějí uznat, poněvadž jsou jim dočasně nepříjemné, ale konec konců, hybnou silou celého pokroku lidstva jest jenom jedna zásada: Že pravda na konec zvítězí a já myslím, že my a naše strana nalézáme se na té linii, na které jest pravda!“

(Nákladem Mladé generace Československé Národní demokracie v Pardubicích. Tiskem tiskárny V. Vokolka v Pardubicích. PARDUBICE 1930.)