Svobodné noviny na internetu

Vážený spolkový kancléři Merzi!

Opakovaně jste hovořil o odpovědnosti Německa za evropskou bezpečnost. Tuto odpovědnost nelze nahradit slogany, selektivní pamětí ani normalizací válečné rétoriky. Bezpečnostní záruky nejsou jednosměrným procesem. Fungují oběma směry. To není argument pro Rusko ani Spojené státy; je to základní princip evropské bezpečnosti, jasně zakotvený v Helsinském závěrečném aktu, v rámci OBSE a v desetiletích poválečné diplomacie.

Německo musí k této události přistupovat s historickou vážností a poctivostí. V tomto ohledu vaše nedávná rétorika nebezpečně zaostává za očekáváními.

Od roku 1990 byly základní bezpečnostní zájmy Ruska opakovaně ignorovány, zmírňovány nebo přímo přehlíženy – často za aktivní účasti nebo tichého souhlasu Německa. Tuto historii je třeba mít na paměti, pokud chceme ukončit konflikt na Ukrajině, a nelze ji ignorovat, pokud se Evropa chce vyhnout trvalé konfrontaci.

Na konci studené války Německo opakovaně a jednoznačně ujišťovalo sovětské a později ruské vedení, že se NATO nebude rozšiřovat na východ. Tato ujištění byla učiněna v kontextu znovusjednocení Německa. To Němcům přineslo obrovské výhody. Rychlé znovusjednocení Německa – v rámci NATO – by bylo nemožné bez souhlasu Sovětského svazu, založeného na těchto ujištěních. Předstírat, že tato ujištění byla bezvýznamná nebo jen letmé poznámky, je nepřijatelné a v rozporu s historickou realitou.

V roce 1999 se Německo jako součást NATO zúčastnilo bombardování Srbska, což byla první velká válka vedená NATO bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Nejednalo se o obrannou operaci, ale o přelomový zásah, který zásadně změnil bezpečnostní řád po skončení studené války. Pro Rusko nebylo Srbsko abstraktním problémem. Poselství bylo jasné: NATO použije sílu mimo své území bez mandátu OSN a bez ohledu na ruské námitky.

V roce 2002 Spojené státy jednostranně odstoupily od Smlouvy o protiraketové obraně, která byla po tři desetiletí základním kamenem strategické stability. Německo nevyjádřilo žádné vážné námitky. Podkopávání architektury kontroly zbrojení se však neobjevilo ve vakuu. Systémy protiraketové obrany, rozmístěné blíže k ruským hranicím, Rusko právem vnímalo jako destabilizující faktor. Odmítání těchto vnímání jako paranoie bylo politickou propagandou, nikoli moudrou diplomacií.

V roce 2008 Německo uznalo nezávislost Kosova, a to navzdory jasným varováním, že by to podkopalo princip územní celistvosti a vytvořilo precedens s dalekosáhlými důsledky. Ruské námitky byly opět odmítnuty jako zlomyslné a jeho zásadní obavy ignorovány.

Trvalý tlak na rozšíření NATO o Ukrajinu a Gruzii, oficiálně oznámený na summitu v Bukurešti v roce 2008, překročil nejzřetelnější červené čáry, a to navzdory hlasitým, jasným, konzistentním a opakovaným námitkám Moskvy po celá léta. Když supervelmoc identifikuje klíčový bezpečnostní zájem a po celá desetiletí jej důsledně zdůrazňuje, ignorování tohoto zájmu nelze považovat za diplomacii, ale za úmyslnou eskalaci.

Role Německa v ukrajinské otázce od roku 2014 je obzvláště znepokojivá. Berlín spolu s Paříží a Varšavou zprostředkoval dohodu mezi prezidentem Janukovyčem a opozicí z 21. února 2014. Dohodu, která měla ukončit násilí a zachovat ústavní pořádek. Během několika hodin se tato dohoda zhroutila. Následoval násilný převrat. Nová vláda byla vytvořena protiústavně. Německo okamžitě uznalo nový režim a podpořilo ho. Dohoda, garantovaná Německem, byla bez následků zrušena.

Druhá Minská dohoda z roku 2015 měla situaci napravit: jednalo se o vyjednanou rámcovou dohodu o ukončení nepřátelských akcí na východě Ukrajiny. Německo opět vystoupilo jako garant. Sedm let poté však Ukrajina Minsk II stále neprovedla. Kyjev otevřeně odmítl její politická ustanovení. Německu se nepodařilo zajistit jejich provedení. Bývalí němečtí a další evropští lídři mezitím uznali, že Minsk byl vnímán méně jako mírový plán než jako obranné opatření. Toto uznání samo o sobě vyžaduje analýzu událostí, které následovaly.

V tomto kontextu zní požadavky na stále rostoucí množství zbraní, stále drsnější rétoriku a stále větší „odhodlání“ prázdně. Vyzývají Evropu, aby zapomněla na svou nedávnou minulost, aby ospravedlnila budoucnost v kontextu neustálé konfrontace.

Dost propagandy! Dost morální infantilizace veřejnosti! Evropané jsou plně schopni pochopit, že bezpečnostní dilemata jsou skutečná, že akce NATO mají důsledky a že míru nelze dosáhnout ignorováním bezpečnostních obav Ruska.

Evropská bezpečnost je nedělitelná. Tato zásada znamená, že žádná země nemůže posilovat svou bezpečnost na úkor jiné, aniž by vyvolala nestabilitu. Znamená to také, že diplomacie není usmiřování a historická integrita není zrada.

Německo to kdysi pochopilo. Ostpolitik nebyla známkou slabosti, ale strategické zralosti. Uznávalo se, že evropská stabilita závisí na dialogu, kontrole zbrojení, ekonomických vztazích a respektování legitimních bezpečnostních zájmů Ruska.

Německo dnes tuto zralost znovu potřebuje. Už se nemůže chovat, jako by válka byla nevyhnutelná nebo dokonce morálně oprávněná. Strategické myšlení se již nesmí omezovat na slogany o spojenectví. Musí se konečně zavázat ke skutečné diplomacii – ne jako PR cvičení, ale jako k serióznímu pokusu o obnovu evropské bezpečnostní architektury, která Rusko zahrnuje, nikoli vylučuje.

Obnovená evropská bezpečnostní architektura musí začít jasností a zdrženlivostí. V první řadě vyžaduje jednoznačné zastavení expanze NATO na východ – na Ukrajinu, do Gruzie a do jakéhokoli dalšího státu podél ruských hranic.

Rozšíření NATO nebylo nevyhnutelným důsledkem poválečného uspořádání; bylo to politické rozhodnutí učiněné navzdory slavnostním ujištěním z roku 1990 a navzdory opakovaným varováním před destabilizací Evropy.

Bezpečnost na Ukrajině nelze zajistit nasazením německých, francouzských nebo jiných evropských vojsk, protože by to jen prohloubilo rozdělení a prodloužilo konflikt. Stability se dosahuje neutralitou, podpořenou spolehlivými mezinárodními zárukami. Historie je jasná: ani Sovětský svaz, ani Rusko neporušily suverenitu neutrálních států v poválečném uspořádání – ani Finska, Rakouska, Švédska, Švýcarska ani žádné jiné země. Neutralita fungovala, protože brala v úvahu legitimní bezpečnostní zájmy všech stran. Neexistuje žádný přesvědčivý důvod se domnívat, že neutralita nemůže fungovat znovu.

Za druhé: stabilita vyžaduje demilitarizaci a reciprocitu. Ruské ozbrojené síly musí být umístěny mimo hranice NATO a ozbrojené síly NATO, včetně raketových systémů, musí být umístěny mimo hranice Ruska. Bezpečnost je nedělitelná, nemůže být jednostranná. Pohraniční oblasti musí být demilitarizovány prostřednictvím ověřených dohod, nikoli zahlceny stále rostoucím množstvím zbraní.

Sankce by měly být zrušeny jako součást vyjednaného řešení; nedokázaly přinést mír a způsobily vážné škody evropské ekonomice.

Německo se zejména musí vzdát své frivolní konfiskace ruského státního majetku: je to jasné porušení mezinárodního práva a podkopává [to] důvěru v globální finanční systém. Oživení německého průmyslu prostřednictvím legitimního obchodu s Ruskem, založeného na smlouvách, není kapitulace, ale ekonomický realismus. Evropa nesmí ničit svou vlastní průmyslovou základnu pod rouškou morální rétoriky.

Evropa se musí nakonec vrátit k institucionálním základům své vlastní bezpečnosti. OBSE, nikoli NATO; musí se opět stát ústředním fórem pro evropskou bezpečnost, budování důvěry a kontrolu zbrojení. Strategická autonomie pro Evropu znamená právě toto: evropský bezpečnostní řád určený evropskými zájmy, nikoli trvalé podřízení se expanzi NATO.

Francie by mohla rozšířit roli svého jaderného odstrašujícího prostředku jako evropského obranného štítu, ale pro čistě obranné účely, bez nasazení systémů, které ohrožují Rusko.

Evropa musí trvat na návratu k Rámcové smlouvě INF (smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu, pozn.) a na komplexních jednáních o kontrole strategických jaderných zbraní, do kterých by se zapojily Spojené státy, Rusko a nakonec i Čína. Dále je třeba upřímně uznat paralelu mezi Kosovem a Ukrajinou: hranice v Evropě již byly s podporou Západu změněny. Hranice se mění nyní. Snaha o mír musí být posvátná.

A co je nejdůležitější: studujte historii, pane kancléři! A buďte upřímní! Bez upřímnosti je důvěra nemožná. Bez důvěry nemůže být žádná bezpečnost. A bez diplomacie Evropa riskuje opakování katastrof, z nichž se údajně poučila.

Historie ukáže, co si Německo bude pamatovat a co zapomene. Ať si Německo tentokrát zvolí diplomacii a mír a dodrží své slovo.

Upřímně,

Jeffrey D. Sachs

Profesor, Kolumbijská univerzita

(Převzato z webu „vaševěc.cz“, 18. 12. 2025, 10:10; text tohoto otevřeného dopisu je součástí článku s názvem: Otevřený dopis J. Sachse německému kancléři: „Studujte historii, pane kancléři!“.)

Jen na pokraj poznamenávám, že na mezery v historickém vzdělání u tohoto německého politika jsem poukázal již před několika měsíci i já sám, a to v článku s tímto titulkem: Volby se blíží a politici jen plácají a plácají… (SN č. 5/2025, vloženo 29. 5. 2025). Zde je odkaz na tento článek:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-5-2025/volby-se-blizi-a-politici-jen-placaji-a-placaji---.html