Svobodné noviny na internetu

Motto:

Stanislav Rejthar

Memoárová literatura zahraničních československých letců zažila po roce 1989 velký boom, přesto zájem o ni neklesá ani v posledních letech. Důkazem je v pořadí už třetí vydání knihy Stanislava Rejthara „Dobří vojáci padli…“. Třetí vydání vyšlo v roce 100. narození plk. letectva Ing. Stanislava Rejthara. K předchozímu vydání došlo v letech 1999 a 2002. U příležitosti znovuvydání této knihy nakladatelstvím VOLVOX GLOBÁTOR o knize i autorovi zasvěceně pohovořil PhDr. Lubor Václavů, bývalý šéfredaktor časopisu „Historie a vojenství“, rodinný přítel, historik a vysokoškolský učitel. Jako citát z knihy použil i shora uvedené motto. Osobnost Stanislava Rejthara se dá shrnout do tří slov: křesťan, vlastenec, nekomunista.

Stanislav Rejthar se narodil příznačně 28. 10. 1911 v Kuroslepech na Moravě. Roku 1933 složil maturitu na I. české státní reálce v Brně. Po absolvování vojenské základní služby absolvoval také Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě a stal se vojákem z povolání. Nejprve sloužil u dělostřelectva, později u letectva. Za druhé světové války odešel jako letec bojovat za svou vlast. V Anglii byl přijat do britského letectva Royal Air Force. Navzdory zranění, které utrpěl při jednom z operačních letů v roce 1943, se dokázal po několika měsících vrátit a opět bojovat ve své 313. čs. stíhací peruti RAF. V roce 1944 byl vybrán s 20 letci na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Po potlačení povstání převzal od Františka Fajtla velení zbytku 1. čs. leteckého pluku a s vojáky ustoupil do hor, kde se jim podařilo uniknout z obklíčení. Po válce byl jmenován podplukovníkem generálního štábu. V roce 1948 byl zatčen, poté degradován, vyloučen z armády, pronásledován a opakovaně vyslýchán. Když se ho StB při jednom výslechu ptala, kdo je jeho pán, řekl přímo: „Ježíš Kristus.“ Komunistický režim mu podlomil zdraví a 20. listopadu 1977 po dlouhé nemoci zemřel. Pohřben byl v uniformě RAF v Praze na Olšanech. Zahořklý však neodcházel. Splnil svou povinnost: v rozhodujícím zápase dobra a zla stát rozhodně na straně dobra. Době, kdy se svou rodinou musel prožívat šikanování a ponižování, čelil svým příslovečným optimismem a vírou ve vyšší spravedlnost…

K motivům jednání svého otce se nejlépe vyjádřila jeho dcera PhDr. Olga Bezděková v doslovu ke knize: „Syn Slávek koncem 70. let potkal ma Karlově mostě plukovníka Františka Fajtla a zeptal se ho trpce, pod dojmem Staňova předčasného bolestného odchodu, proč to vlastně Staňa všechno dělal. Fajtl se zamyslel a pak pevně odpověděl: »Protože tvůj táta byl vlastenec!«“

České vlastenectví dnes má u nás takřka pejorativní význam. Uznává se pouze německé, ruské, americké atd., ba i slovenské. Nakonec se českému vlastenectví někdy bezostyšně říká: pseudovlastenectví. Snad zní příliš zatrpkle i slova dedikace Staňovy dcery k jednomu jejímu článku: „Mému tátovi, který se zbláznil a bojoval ve druhé světové válce.“

Nezvyklý název knihy osvětluje historka, spojená s jedním z jeho prvních střetů s komunisty, kdy Stanislav Rejthar v květnu roku 1945 hledal pro svou rodinu byt. Komunistický funkcionář bytového referátu národního výboru se jen podíval na jeho uniformu RAF a suše mu odvětil: „To jste nebyl dobrý voják, když jste se z války vrátil. Dobří vojáci padli!“

Mgr. Bc. Jan Kopal