Svobodné noviny na internetu

Česká televize (ČT) se v rámci své veřejnoprávní služby ujala velmi náročného úkolu. Již v loňském roce začala natáčet třídílný film, jímž chtěla připomenout blížící se 600. výročí upálení M. Jana Husa. V tomto směru svému poslání dostála a patří jí za to dík.

Výsledek tohoto dvouletého tvůrčího úsilí bude nutno teprve s větším časovým odstupem zhodnotit. To, co zatím bylo o tomto filmu zveřejněno, byla spíše očekávání a zbožná přání, než seriózní analýza toho, co se podařilo a co naopak „propadlo“.

Více než měsíc před Husovým výročím (6. 7. 2015) nabídla ČT svým divákům film, rozložený do tří večerních pokračování (29. - 31. 5. 2015), který zachycuje poměrně dlouhý úsek života J. Husa (1371-1415). První díl zahrnuje léta 1402-1410, druhý díl období 1411-1414 a třetí, závěrečný, díl Husovu při před Kostnickým koncilem a jeho mučednickou smrt (1414-1415).

Kromě několika rozhovorů režiséra Jiřího Svobody pro sdělovací prostředky jsme se zatím nějakého podrobnějšího zhodnocení nedočkali. Na filmový projekt, jenž si vyžádal částku 45 milionů korun, je to výsledek spíše rozpačitý. I to je však pochopitelné, uvědomíme-li si, že život a smrt tohoto velikána českých dějin je tradičním tématem naší umělecké literatury od dob národního obrození. Proto existují velká očekávání od každého nového pokusu o jeho zpracování.

U historických látek tomu bývá tak, že autor musí zvolit tu správnou „proporci“ mezi osobami a ději fiktivními a těmi skutečnými, historickými. Touto metodou pracovali již klasikové naší historické prózy a dramatu, zejména A. Jirásek, V. Kaplický nebo M. V. Kratochvíl. Ale nejde jen o umělecké zpracování Husova životního příběhu. Zásluhou historiků tzv. Gollovy školy (V. Novotný aj.) patří postava M. J. Husa u nás k nejlépe zpracovaným osobnostem v odborné literatuře.

Na samém počátku vědeckého zájmu o osobnost J. Husa i o dobu husitskou stojí náš největší historik, F. Palacký (1798-1876), který tuto dobu zpracoval v samostatném dílu svých „Dějin národu českého v Čechách a v Moravě“. Předmětný svazek o Husovi a o době husitské vznikal v nelehkém období tzv. Bachova absolutismu, kdy protihusovsky naladění Němci povolali na pražskou univerzitu svého reprezentanta a oponenta F. Palackého – C. Höflera.

Musím v této souvislosti připomenout něco, nač se dnes zapomíná a co možná nejmladší generace vůbec nezná: Po porážce revoluce 1848/49 zakázala tehdejší rakouská cenzura provozování politicky aktuálních historických dramat „Jan Hus“ (1848) a „Žižka z Trocnova“ (1848) od J. K. Tyla, jakož i hry „Žižkova smrt“ (1850) od J. J. Kolára. A protože v dějinách nebývá o paradoxy nouze, byli to opět Němci (tentokrát Prušáci), kdo se v období Prusko-rakouské války (1866) „zasloužil“ o opětovný návrat Jana Husa i Jana Žižky na česká divadelní prkna.

Vraťme se však k dosud zveřejněným informacím o filmu režiséra J. Svobody. Na internetu jsem narazil pouze na jedinou recenzi, která byla zveřejněna bezprostředně po televizní premiéře v Lidových novinách dne 1. 6. 2015 (viz Lidovky.cz, 1. 6. 2015, 5:15). Velmi stručně připomenu některé postřehy autora této recenze – Marcela Kabáta:

Televizní trilogie je podle něho „více portrét politiky než Husa a [má] vymknutý jazyk“. Jedná se o „spoře načrtnutou portrétní miniaturu“. Poměrně vlídné recenzentovo hodnocení poukazuje i na slabší stránky díla: Hus v podobě M. Hádka „je civilní, mírný, neokázalý“ a je protikladem ke štěpánkovskému buřiči z Vávrova filmu z r. 1954. Opakujícím se motivem je Hus diskutující se svými kolegy „při rachtání v řece“. A jedna výhrada docela zásadní: Mlhavě je zobrazeno Husovo působení na pražské univerzitě; nic se nedozvídáme ani o jeho akademické kariéře.

Dovolím si připojit malou poznámku k právě zmíněné výhradě autora recenze. Možná jsem se díval na film nepozorně, ale nezaregistroval jsem fakt, že Hus byl po vydání Dekretu kutnohorského (18. 1. 1409), který byl především dílem jeho a Jeronýma Pražského, na půl roku zvolen rektorem univerzity (1409-1410). Nedozvídáme se nic ani o Husových aktivitách při opisování Viklefových spisů, či o jeho péči o studenty, kteří využívali prostředků z nadace zakladatelů Betlémské kaple. Faktů, o nichž tvůrci filmu mlčí, je příliš mnoho…

Na podrobný rozbor trilogie o M. J. Husovi si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Přesto bych se rád zaměřil na některé skutečnosti, jež mne na Svobodově filmu zaujaly – v kladném i záporném slova smyslu.

Základní údaje o filmu

Režisérem filmu je Jiří Svoboda, autorkou scénáře spisovatelka Eva Kantůrková, kameramanem Vladimír Smutný; hudbu složil Michael Kocáb. Herecké obsazení: Matěj Hádek (Jan Hus), Jan Dolanský (Štěpán Páleč), Vladimír Javorský (Václav IV.), Michal Dlouhý (Zikmund Lucemburský), Marika Šoposká (královna Žofie), David Novotný (Křišťan z Prachatic), Milan Kňažko (dominikánský mnich) aj.

Ztvárnění jednotlivých postav

Hlavní postavou filmu, která by měla prostupovat všemi částmi díla (ne vždy se tak děje), je Jan Hus v podání M. Hádka. Na rozdíl od Vávrova filmového protagonisty, Z. Štěpánka, je Hádkův Jan Hus až příliš „lidský“, světštější, než by se na středověk slušelo. Je to spíše intelektuál než poslušný kněz. Hádkův Hus si je dobře vědom toho (sám o tom mluví), že jeho kolega Jeroným Pražský je mnohem větší osobnost než on sám. A bez ohledu na spletitost děje se zdá, že mnohem výše než Hus stál i Š. Páleč. Snad právě proto se mu Hus před smrtí omlouvá.

Hned po J. Husovi je ve filmu největší osobností Š. Páleč, Husův vrstevník a spolužák z univerzity, jeho umělecký antipod. Téměř konspirační teorie o jeho „zlomení“ inkvizicí je spíše fikcí a je značně přehnaná.

Další z Husových kolegů z univerzity, který se několikrát mihne ve filmu (spíše epizodně), je Jeroným Pražský, upálený rovněž v Kostnici (30. 5. 1416). Je vylíčen nikoli jako špičkový intelektuál své doby, nýbrž jako provokatér, výtržník, jako jakýsi „enfant terrible“ 15. století. Ve skutečnosti to byl právě on, kdo Husa seznámil se spisy Angličana J. Wicliffa (†1384).

Nejrealističtěji je ve filmu zobrazen slaboch a opilec Václav IV., nedůstojný nástupce slavného otce na českém trůně – Karla IV. Herec V. Javorský více odpovídá podobě tohoto panovníka, jak ji zachytila vyobrazení v soudobých rukopisech, než K. Höger ve Vávrově filmu.

Zato nejproblematičtější postavou je Václavova manželka – královna Žofie. Naznačování jakéhosi blíže neurčeného vztahu mezi královnou a Husem je další velkou fikcí. Spíše se zdá, že šlo o platonický vztah Žofie vůči betlémskému kazateli, nikoli naopak. V tomto směru věrnější zachycuje situaci film O. Vávry.

Navzdory tradičnímu zobrazování krále Zikmunda Lucemburského, jakožto „Lišky ryšavé“, rozhodli se tvůrci filmu pro jiný obraz, který více odpovídá historické pravdě. Přesto ani tady není záměr dotažen do konce: Zikmund sice není tím největším zloduchem, který může úplně za všechno, ale není ani oním panovníkem evropského rozměru, jímž skutečně byl. Jemu totiž patří hlavní zásluha o to, že rozpoznal smrtelné nebezpečí, které pro křesťanství představovala islámská expanze (Turci) z Balkánu do střední Evropy.

V pokusu o „narovnání“ dějinami pokrouceného obrazu Zikmunda Lucemburského však ani Svobodův film nebyl důsledný. Vyplývá to ze způsobu, jakým je opakovaně připomínán fakt, že si činil nárok na český trůn. Čechy tolik neoblíbený Zikmund byl totiž svým původem více „Čech“ než jeho starší bratr Václav IV., protože se narodil v Praze, kdežto Václav v Norimberku.

Něco měli oba bratři přece jen společného, a sice zálibu v alkoholu, od níž se je snažil správnou životosprávou ochránit jejich osobní lékař – Zikmund Albík z Uničova. O něm ve filmu není jediná zmínka, třebaže rovněž on byl v té době jedním z pražských arcibiskupů. Z těch jsou zmiňováni pouze dva: starší Jan z Jenštejna (v souvislosti s umučeným Janem z Pomuka) a mladší Zbyněk Zajíc z Házmburka.

Několikrát se ve filmu mihne i postava tehdejšího „polyhistora“, jenž působil na pražské univerzitě – M. Křišťana z Prachatic. Na diváka dělá dojem více rekvizity než skutečně žijící a jednající postavy. O něm ani o jeho vztahu k Husovi se opět nic nedozvídáme.

A jak se zdá, právě v tom spočívá jeden z hlavních nedostatků filmu: historických faktů (kromě smyšlených postav Husovy rodiny) se dozvídáme žalostně málo. Tvůrci filmu zcela rezignovali na edukativní funkci, jakou má film rovněž plnit.

Abych nekončil tento výčet jen samými negativy, musím režiséra J. Svobodu přece jen za něco pochválit. Bylo to obsazení slovenského herce Milana Kňažka do role dominikánského mnicha, který se pohybuje v blízkosti papeže Jana XXIII. (B. Cossa) a účastní se i jednání Kostnického koncilu (1414-1418).

Kňažko ze všech herců nejlépe vystihl ducha středověku – svou trpělivostí, nadhledem i vstřícností. Vše navíc umocňuje jeho perfektní čeština. Z herce vedlejší role se stává postavou, jež na diváka zapůsobí nejautentičtěji ze všech. Ve filmu je Kňažko větší hereckou osobností než hlavní hrdina - M. J. Hus v podobě M. Hádka.

Jistě to bylo umění nechtěného, ale i to se někdy stává, zejména setkají-li se ve filmu mladí a málo známí herci a takovými „matadory“, jako je právě M. Kňažko. A jen tak na okraj: podobnou stopu jako on zanechali v českém filmu jiní slovenští herci: I. Mistrík, J. Kukura, M. Dočolomanský, L. Chudík mnozí další.

Režisér J. Svoboda správně vsadil ve svém filmu na osvědčené spolupracovníky ze svých starších filmů, a to jak na kameramana V. Smutného, tak i na již zmíněného herce M. Kňažka, který hrál v roce 1990 ve velmi zdařilém Svobodově filmu „Jen o rodinných záležitostech“. Tento film byl natočen podle literární předlohy spisovatelky J. Kolárové a zachycuje atmosféru zinscenovaných politických soudních procesů z počátku 50. let 20. století. Osobně jej považuji za nejlepší z celé filmové tvorby J. Svobody.

Porovnání Svobodova a Vávrova filmu

Když se režisér J. Svoboda rozhodl, že natočí filmovou trilogii o M. J. Husovi, nepochybně si byl vědom toho, že jeho dílo bude srovnáváno se starším historickým filmem „Jan Hus“, který v r. 1954 natočil služebník všech politických režimů, jež se u nás vystřídaly během posledních 80 let – Otakar Vávra.

Budeme-li posuzovat oba filmy, Svobodův i Vávrův, a to bez ohledu na politické ovlivnění těchto filmových zobrazení, vychází z tohoto srovnání Vávrův film jako lepší – po všech stránkách. Je dějově sevřenější, neobsahuje „hluchá“ místa ani zbytečně se opakující se a nefunkční scény (Husovy návštěvy rodného kraje, „rachtání“ v řece s přáteli aj.)

Jaksi mimo toto hodnocení stojí pozoruhodný fakt, kterého jsem si vědom a jejž vysoce hodnotím, totiž to, že se o méně ideologické zpracování osobnosti M. J. Husa pokusil režisér, jenž patří k „reformnímu“ křídlu v KSČM a který byl dokonce po určitou dobu jejím předsedou. Ještě odvážnější než toto, je skutečnost, že krátce po změně politického režimu, v r. 1990, se J. Svoboda nebál natočit film o nezákonných praktikách stalinistické KSČ z počátku 50. let 20. století – „Jen o rodinných záležitostech“.

Vávrův film z r. 1954, který byl prvním dílem „Husitské trilogie“, zobrazuje J. Husa jako bojovníka za sociální pokrok. V tom je toto dílo samozřejmě politicky poplatné tehdejšímu režimu, který vycházel ze známé teze Z. Nejedlého o tom, že „komunisté jsou dědicové pokrokových tradic českých dějin“. V tomto pojetí byl tedy Hus chápán spíše jako sociální reformátor a doba husitská jako první pokus o uskutečnění myšlenky „spotřebního komunismu“.

Ve Vávrově filmu je špičkové herecké obsazení (Z. Štěpánek, V. Matulová, K. Höger, J. Pivec, O. Krejča, F. Smolík aj.), kdežto J. Svoboda nasadil (snad pouze s výjimkou M. Kňažka) herecké „béčko“. Málo výraznou postavou je jak hlavní hrdina, M. Hádek, tak i ostatní herci.

Třebaže se Hádkův J. Hus snaží, seč mu síly a schopnosti stačí, lze si jen stěží představit, že by jeho kázání stačilo zaplnit tehdejší Betlémskou kapli (vešlo se do ní 2-3 tisíce posluchačů). Více než kritikem nešvarů ve stávající církvi je Hádkův Hus nejistým, váhajícím a o sobě pochybujícím „přemýšlivcem“ – než originálním myslitelem se zformovanými názory na náboženská dogmata, proti nimž ve svých kázáních vystupuje.

Svobodův J. Hus (v podání M. Hádka) se jeví jako příliš „šedivý“ a málo zajímavý. Z pohledu dnešní, uspěchané doby by se někomu mohlo zdát, že je dokonce nudný. Zkrátka: chybí mu ona Štěpánkova „jiskra v oku“, výřečnost a přesvědčivost.

Snad jediné, v čem M. Hádek odpovídá historické skutečnosti, je hercův věk, který je blízký tehdejšímu věku M. J. Husa. Z. Štěpánek, jenž vytvořil roli J. Husa na prahu své šedesátky, byl sice „starý“, ale přesto zanechává v divákovi větší dojem než věkově odpovídající M. Hádek. Nejde totiž o věk, ale o herecké ztvárnění a jeho autentičnost.

Nezbytnou podmínkou úspěšného filmu je kromě zdařilého hereckého obsazení také dobře napsaný scénář. Režisér O. Vávra měl obrovskou výhodu v tom, že jeho scenárista patřil ke špičkovým autorům historické prózy. Spisovatel M. V. Kratochvíl (1904-1988), původně archivář a historik a posléze autor historických románů, krátce před zahájením práce na scénáři k Vávrově filmu vydal dva romány o M. J. Husovi: „Pochodeň“ (1950) a „Mistr Jan“ (1951).

Velkým vzorem všech českých autorů historické prózy po r. 1945 byl A. Jirásek, jehož romány byly na počátku 50. let 20. století vydávány v rámci tzv. jiráskovské akce ve statisícových nákladech. Často se těmto dílům vytýká jejich schematičnost a černobílý pohled na historii. Ano, ideologický balast zčásti tato umělecká díla znehodnotil, avšak faktografický základ zůstal nenarušen – u Jiráska i u ostatních autorů historické prózy po r. 1945.

Do srovnávání scénáře M. V. Kratochvíla a E. Kantůrkové se nechci pouštět. E. Kantůrková vydala své dílo o J. Husovi v r. 1988, krátce opřed změnou politického režimu. Do jaké míry se jejího scénáře držel režisér J. Svoboda, není jasné. Všechny tyto skutečnosti bude možné objektivně posoudit teprve s větším časovým odstupem. Výsledek je však zřejmý již nyní: Očekávání, jež byla do Svobodova televizního projektu vkládána, se příliš nenaplnila. Výsledek je slabý, dojem rozpačitý…

Více „šťávy“ než odvysílaná trilogie J. Svobody měla svého času (asi před deseti lety) televizní „reportáž“ Pavla Kohouta z Kostnice – z jednání církevního koncilu. Kohout to tehdy reportoval osobně, nikoli v zastoupení nějakým hercem. Bylo to v každém případě zajímavé a originální. Svobodův televizní film je oproti tomu jen slabý „čajíček“. Jeho děj je „roztahaný“, chybí mu potřebné napětí a gradace. Škoda jen, že ČT nezařadila v rámci připomínky 600. výročí upálení M. J. Husa právě Kohoutovu „reportáž“.

Naskýtá se totiž otázka: Proč Kohout ne, kdežto Kantůrková ano? Oba jsou to bývalí disidenti, zasažení kdysi stalinismem v té nejbrutálnější podobě. Vždyť E. Kantůrková (tehdy ještě jako E. Šternová) psala jako začínající novinářka ve svazácké „Mladé frontě“ na počátku 50. let ještě horší komunistické bláboly než P. Kohout! Ten je dokázal alespoň zveršovat…

Klady a zápory Svobodovy filmové trilogie

Kdybych to chtěl odbýt velmi rychle, napsal bych, že J. Svobodu lze pochválit pouze za dvě věci, jež se mu podařily. Tou první je dobře odvedené dílo po stránce „filmařské“. Druhým kladem je obsazení M. Kňažka, který by si zasloužil „Českého lva“ za vedlejší herecký výkon. Všechno ostatní, o čem budu v následujících řádcích psát, už patří k záporům. K tomu, co se nepodařilo.

• Děj filmu je roztříštěn do mnoha obrazů a nepůsobí celistvým dojmem. Jedná se spíše o mozaiku ze života M. J. Husa i celé tehdejší české společnosti – než o dramatický příběh středověkého kněze, který se více bál toho, že zklame své posluchače, než plamenů hranice pro heretiky. – Občas se zdá, že důležitější osobou, než J. Hus, je král Václav IV. se svými mocenskými ambicemi a neschopností je realizovat. Tam je totiž přece jen určité dějové napětí (boj o císařskou korunu, mocenské soupeření se Zikmundem Lucemburským). Hus je zobrazen více jako prosebník, který se modlí tu za Václava IV., tu za Š. Pálče či za Jeronýma Pražského a po vyhlášení interdiktu i za sebe samého, než jako plamenný kazatel, kritizující zlořády tehdejší církvi. – Mozaika, z níž je film „poskládán“, je přerušována epizodami z Husova „rodinného“ života (křest bratrova syna, smrt a pohřeb otce, opakovaná setkání s matkou). Podobným „předělem“ jsou i scény Husa a jeho spolužáků, koupajících se v řece (nedozvídáme se, zda to bylo v Praze, či někde jinde), stejně jako opakovaná setkání Husa s královnou Žofií. Nejen hra v šachy, ale i všechno ostatní kolem jejich „vztahu“ má jen málo společného s historickou realitou. Ale buďme spravedliví: postavu Husovy matky najdeme již v Tylově dramatu z roku 1848. – Zdá se, že fabulace autorů je přílišná a že zobrazení středověkých Čech je pojato málo nábožensky, či spíše „světsky“. Ateismus levicového režiséra a levicové spisovatelky je zřejmý. – Divák nemá šanci proniknout do příčinných vztahů, protože řazení historických obrazů, přerušované již zmíněnými „vsuvkami“, mu to neumožňuje. Události se vzájemně nepodmiňují, ale jsou jen prostě řazeny za sebe v časovém sledu. Nic víc. To je na umělecké zpracování trochu málo. Navíc je důraz kladen spíše na detaily či podružné skutečnosti.

• Konflikt příběhu o J. Husovi je vystavěn na „záhadné“ změně ve vztahu mezi J. Husem a Š. Pálčem. Tvůrci filmu se v umělé konstrukci tohoto konfliktu dostávají do zřejmého rozporu s historickými fakty. Vztahy J. Husa a Š. Pálče se zhoršily až v r. 1412, kdy došlo v Praze k pouličním bouřím proti prodeji odpustků. Zda to mohlo souviset s předchozí cestou Š. Pálče do Itálie (Bologna, Pisa), je velká otázka. Spojování změny názorů u Š. Pálče s touto cestou, jak je opakovaně divákovi sugerováno, je pouhá umělá konstrukce, která má za úkol dodat nezáživnému ději zápletku jako v detektivním příběhu. – Naproti tomu je zcela zamlčena osoba Husova učitele M. Stanislava ze Znojma (†1414), jenž byl inkvizicí donucen odvolat své radikální názory. K obdobnému slyšení byl do Avignonu povolán krátce před smrtí také jeden z Husových předchůdců – Jan Milíč z Kroměříže (†1374).

• Chybí provázanost scén a některé výroky míří do „prázdna“. Tak např. Š. Páleč se při slyšení před církevní komisí koncilu zmiňuje o nápisech v Betlémské kapli (byla postavena v letech 1391-94). Záběry této kaple ve filmu žádné nápisy neukazují, zato Vávrův film ano. Byl totiž natáčen sice v ateliérech, ale kaple tam vypadá přesně tak, jak ji známe po rekonstrukci z let 1949-1954, včetně těchto nástěnných maleb. Vávrův film z r. 1954 vychází z podoby kaple, jak ji odhalil stavebně-archeologický průzkum, předcházející rekonstrukci tohoto objektu. Ten potvrdil existenci balkonu, na němž sedávala královna Žofie a další významné osobnosti. Svobodova královna ovšem stojí dole pod kazatelnou – vedle ostatních návštěvníků Husových kázání. To ovšem není projev „lidovosti“ této panovnice, nýbrž neznalost těch, kteří se podíleli na realizaci filmového projektu. Do Betlémské kaple se prý vešlo 2-3 tisíce osob, které musely stát, protože v kapli nebyly lavice.

• Zatímco ve Vávrově filmu je všechno podstatné vměstnáno zhruba do 120 minut, je v neúměrně dlouhé Svobodově trilogii paradoxně mnoho faktů, o nichž se vůbec nedozvídáme: ani z vývoje děje, ani z dialogů postav. Jediné slovo neopadne o tom, že Š. Páleč byl ještě před Husem rektorem pražské univerzity; že J. Hus a Jeroným Pražský měli rozhodující podíl na vydání Dekretu kutnohorského (18. 1. 1409), jímž se změnil poměr mezi Němci a Čechy na univerzitě; že to byl právě Václav IV., kdo dávno před svoláním Kostnického koncilu pohrozil Husovi a Jeronýmovi upálením. (O této málo známé skutečnosti se lze dočíst v monografii J. Spěváčka věnované Václavu IV.)

• Lepší mohla být i práce s filmovými exteriéry. Filmaři měli využít přímo záběry konkrétních hradů či zřícenin – a zbytek natáčet jinde. V tomto směru mohly být využity zrekonstruované části některých našich hradů, např. Krakovce, Žebráku či dalších. Za zcela nevhodné lze považovat umístění hranice, na níž byl Hus upalován, do blízkosti pozdně gotické katedrály sv. Barbory v Kutné Hoře. A hlavně: kázání J. Husa měla být natáčena přímo v Betlémské kapli. Proč tomu tak nebylo, je další velká záhada. Zdá se, že těch „záhad“ je Svobodova trilogie plná…

• Závěrečné titulky obvykle doplňují nebo „dovysvětlují“ to, nač ve filmu nezbylo místo. Ve Svobodově trilogii se např. z titulků dozvídáme o díle M. Petra z Mladoňovic, který zachytil celou Husovu při před Kostnickým koncilem i jeho mučednickou smrt. Ve filmu se z něho doslovně uvádějí pouze dvě nebo tři věty, jež popisují Husovo upálení. – Zcela bez jakéhokoliv vysvětlení zaznívá dvakrát duchovní píseň „Jezu Kriste, štědrý kněže“, jejímž autorem byl J. Hus. I tato skutečnost by si zasloužila, aby byla vysvětlena alespoň v závěrečných titulcích, protože to byl právě M. J. Hus, kdo stál u nás u zrodu používání českých písní v církevních obřadech.

Co říci závěrem?

Televizní trilogie J. Svobody o M. J. Husovi byla sice natočena, avšak její reprízy se nejspíš často konat nebudou, a to na rozdíl od často opakovaného filmu O. Vávry. Přesto je dobře, že aspoň někdo z našich umělců našel odvahu, aby 600. výročí Husovy smrti připomněl. ČT nabídla ještě řadu dalších pořadů s husovskou tematikou, avšak špatný dojem ze Svobodova filmu se jí nepodařilo napravit.

Zdá se, že skončila nejen doba velkých historických osobností, ale i velkých umělců. Takových, kteří kdysi vytvořili obraz J. Husa před Kostnickým koncilem, či Husovo sousoší na Staroměstském náměstí.

Také hlavní město Praha si zanedlouho připomene 600. výročí Husovy smrti – nově zrestaurovaným sousoším M. J. Husa. Možná by stálo za to, přiblížit osobnost tohoto náboženského reformátora ještě jinak, např. časově omezeným zpřístupněním Betlémské kaple veřejnosti zdarma. Nejen Pražané, ale i návštěvníci hlavního města by tento kulturní počin přivítali.

14. 6. 2015

PhDr. Rostislav Janošík