Svobodné noviny na internetu

„Tak se nám zase někdo na Václaváku upálil, paní Müllerová!“ To by nejspíš prohlásil dobrý voják Švejk, kdyby mu bylo dopřáno dožít se naší „radostné“ přítomnosti. Z jeho úst bychom tato slova přijali bez rozpaků, protože Švejk už byl zkrátka takový. Bylo to bezprostřední, nezáludné stvoření, které bychom sotva mohli podezírat z nějakých postranních úmyslů a už vůbec ne z „dělání politiky“. Ale protože žijeme v zemi, kde se již dlouhá léta nedělá skutečná politika, nýbrž se zde pouze „politikaří“ a naši politici (ti, kteří se politikou „živí“) pouze „honí politické body“, je třeba se dívat na naše aktuální vnitropolitické dění s velkou obezřetností. Hlavně ne naivně!

To, co se stalo v pátek 18. 1. 2019 odpoledne poblíž pomníku sv. Václava na Václavském náměstí v Praze, je totiž nejlepším potvrzením absurdních politických poměrů, jež u nás již delší dobu panují, v přímém přenosu. Lépe by to nevymyslel ani absurdní dramatik V. Havel, o němž v jubilejním roce 30. výročí „sametové revoluce“ často uslyšíme. Stali jsme se totiž svědky podivné náhody. Nebo politické či zpravodajské „hry“ nepřátel svobody a demokracie? Kdoví? Teprve čas ukáže, jak to bylo doopravdy.

Zkrátka: uprostřed výročních dnů Palachova sebeobětování, od něhož uplynulo 50 let, jsme zažili „neobjednanou“ reprízu obdobného činu. Jakýsi dosud neznámý, 54letý muž se polil hořlavinou a zapálil se. Po několika minutách ho sice okolo stojící lidé uhasili (za použití hasicího přístroje doneseného z blízkého obchodu), avšak jeho stav je vážný a perspektiva přežití nejistá. Tento případ se odehrál jen pár desítek metrů od místa, kde se před 50 lety upálil student J. Palach.

Popisek: Budova bývalého Borůvkova sanatoria v Legerově ulici čp. 1627/61 a 1607/63 v Praze 2. Z původního zdravotnického zařízení, které za První republiky využívala bohatá klientela, se za 2. světové války stala specializovaná klinika popálenin. Dne 25. 2. 1950 sem byl narychlo přivezen z věznice ve Valdicích estébáky zmučený číhošťský farář P. Josef Toufar (1902-1950). Podle ošetřujících lékařů, kteří se marně pokoušeli zachránit jeho život, byl prý tento kněz doslova utlučen k smrti. Jako oficiální příčina úmrtí byl uveden prasklý žaludeční vřed; ve skutečnosti dal vyšetřovatel StB L. Mácha údajně tomuto faráři vypít kyselinu, jež mu následně způsobila nečekané zdravotní problémy vedoucí k náhlému úmrtí. ‒ O 19 let později na téže klinice zemřel jiný hrdina – student Jan Palach (1948-1969). Ten byl na kliniku popálenin v Legerově ulici přivezen bezprostředně po pokusu o sebeupálení před budovou Národního muzea v Praze dne 16. 1. 1969. Po třech dnech od svého činu, dne 19. 1. 1969 v 15.30 hodin, zemřel. – Od r. 2014 je na fasádě této budovy umístěna podobizna Jana Palacha a Josefa Toufara (s uvedením data jejich úmrtí); autorem této improvizované instalace je O. Dušek. Jedná se o netradičně pojatý památník, který zde vznikl, aby veřejnost upozornil na to, že v této, dnes opuštěné budově, která by měla být v příštích letech rekonstruována, zemřeli tito dva hrdinové našich moderních dějin. Čest jejich památce!

_______

Kdybychom u nás měli skutečnou, nezpochybnitelnou svobodu slova, nezávislý a necenzurovaný tisk a doopravdy svobodná a nikým neovlivňovaná elektronická média, bezprostředně po činu z 18. 1. 2019 by již ve statisícových nákladech v některém z bulvárních listů vyšel článek, hlásající zhruba toto: „Zatímco premiér ČR rajzuje po světě, doma se mu upalují občané, kteří nesouhlasí s jeho politikou!“  A následovala by výzva k Babišově demisi, podpořená masovými veřejnými demonstracemi na Václavském náměstí i jinde po celé republice. Ale protože žijeme v Babišově „Lepším Česku“, je v médiích klid a všichni se tváří, jako by se nic nestalo. Je to normální? Není!

A dovolím si ve své úvaze pokračovat: Po návratu do ČR by Babiš musel podat demisi, protože by byl politicky zcela vyřízený. Přestal by ho dokonce hájit i ten jeho fanklub „Svědků Babišových“ (= ANO 2011). My však nežijeme ve standardních demokratických poměrech. Situace se zhoršila zejména po parlamentních volbách z října 2017.

Dopustili jsme totiž to, co je kdekoliv jinde v civilizovaných zemích světa nepředstavitelné: Premiéra nám dělá cizinec (není rodilým Čechem) ze sousedního státu, navíc člověk s temnou předlistopadovou minulostí a kriminálními kauzami na krku. Část občanů tomuto politikovi freneticky tleská, kdežto ten nesouhlasící zbytek (= celé dvě třetiny populace) pouze bezmocně přihlíží a čeká na to, kdy tohoto hochštaplera jeho kauzy „doženou“ a vyženou z postu premiéra. Je to jen otázka času. To je celá „diagnóza“ stavu ČR těchto dnů.

Zdání „normálnosti“ jsme si tento týden mohli po delší době užít jen díky tomu, že byl Babiš pryč. Udělal si totiž šestidenní výlet po několika asijských zemích, zatímco ostatní představitelé státu byli zalezlí kdesi ve svých kancelářích, aby se nemuseli veřejně vyjadřovat k 50. výročí upálení J. Palacha. Něco tak zbabělého a pokryteckého od roku 1989 nepamatujeme. Ignorování Palachovy památky ze strany vrcholných politiků představuje absolutní dno naší politiky.

Všichni tito pánové by měli rezignovat! Pokud možno hned. Ale protože mají hroší kůži, vyřeší to všechno až volby. Do té doby budeme ztrácet čas a mezitím nám „ujede vlak“ ekonomické prosperity. Příští vláda, která nastoupí po Babišově pádu, bude muset prioritně řešit otázku recese, případně hospodářské krize. I dnešní podporovatelé Babiše ho budou proklínat. Dnes mu tito hlupáci tleskají, protože si nevidí ani na špičku vlastního nosu.

Naštěstí to všechno zachraňovala veřejnoprávní média (ta ostatní se moc nesnažila), zvláště pak Česká televize, která za to sklízela notnou dávku kritiky Babišových, Zemanových, Filipových a Okamurových „příznivců“. ČT patří poděkování za obětavé a vytrvalé připomínání památky J. Palacha i 30. výročí tzv. Palachova týdne.

Napíšu to ještě jednou a jasněji, aby to pochopili i ti méně „osvícení“ spoluobčané: Naši nejvyšší ústavní činitelé u příležitosti 50. výročí sebeupálení J. Palacha tragicky selhali a měli by z toho vyvodit odpovídající politické důsledky – rezignovat.  

Obavy z toho, že se chod této země kvůli tomu zastaví, jsou liché. Máme v naší zemi dost schopných lidí, kteří to nedopustí. Ani jednoho ze čtyř nejvyšších ústavních činitelů nebude škoda. Aspoň budeme mít příležitost, abychom se poohlédli po někom vhodnějším.

Jestliže těmto politikům nestála oběť mladého studenta J. Palacha za to, aby zvedli své zadky a šli se poklonit jeho památce (Zemana mohla jeho ochranka naložit na invalidní vozík a dopravit ho na místo piety), nemají v čele státu co pohledávat. Pokoutně položená kytice květin od Babiše či jakýsi věnec od Zemana u pamětní desky J. Palacha na budově Filozofické fakulty UK na tom nemohou nic změnit. Je to ostuda, jakou jsme tady za posledních 30 let ještě neměli. Občané by si to měli dobře zapamatovat, aby věděli, koho příště nemají volit. Toť vše k tristnímu stavu naší společnosti.

─────

Informace o „novém Palachovi“, který se pokusil o sebeupálení dne 18. 1. 2019, prošla našimi médii. Samozřejmě neplánovaně a jaksi proti smyslu právě probíhající připomínky tragického činu studenta J. Palacha. Kromě senzacechtivého tisku, zejména deníku Blesk, se ostatní média držela spíše „při zdi“. Příliš se k tomu hlásit nechtějí, protože to nezapadá do původně připravovaného „scénáře“ palachovských oslav. Jistě lze očekávat, že si své „polínko“ přiloží i prezident republiky M. Zeman. A také to, že si díky své prostořekosti opět „naběhne“ a dostane „po čenichu“.

[M. Zeman se skutečně neudržel a již se nechal slyšet, že „živé pochodni“ E. Plockovi státní vyznamenání neudělí. Zdá se, že mu to jeho řídící důstojník zakázal. Nu což! Plockovi (a také dalším „pochodním“ z roku 1969) to vyznamenání „in memoriam“ udělí ten, kdo se po Zemanovi stane příštím prezidentem. Co se ostatně dalo očekávat od tohoto neurvalého druhohorního veleještěra z hradního příkopu, že ano? ‒ V rozhovoru pro Blesk.cz Zeman řekl: „U Palachova památníku jsem nebyl, protože se nerad setkávám s blbci a blázny.“ K tomu dodávám: Přesně z týchž důvodu zase já nenavštěvuji Pražský hrad a speciálně Kancelář prezidenta republiky. Jedna novinka tu přece jenom je: Ze Zemana se v těchto dnech stal samozvaný „historik-kádrovák“. To jsme tady doopravdy ještě neměli. Takového prezidenta nám může celý svět jen závidět. Je to ještě větší „génius“, než byl soudruh V. I. Lenin, který nám doporučoval, že se máme učit, učit, učit. Zdá se, že se Zeman učil velmi svědomitě. – Když ty „slovní průjmy“ hradního pána slyším, napadá mě: Co by tomu asi řekl jeho „kámoš“ P. Dostál? Kdysi dávno, ještě jako kmenový redaktor listu Právo, publikoval článek s titulkem „Hoďte na něj síť!“ (Článek se týkal obvinění disidenta J. Pelikána, někdejšího ředitele Čs. televize, ze spolupráce s Gestapem poté, kdy byl propuštěn z koncentračního tábora.)  Je to trefné a plně to odpovídá duševnímu stavu vyhaslé politické „hvězdy“ z 90. let 20. století, řízené od samého začátku z Kremlu.]

Dal jsem si tu práci a poctivě jsem pročetl všechny reakce čtenářů na internetových webech, které o „novém“ Palachovi informovaly. Opět se potvrdilo, že systematické rozeštvávání společnosti ze strany Zemana, Filipa, Okamury a dalších politických dobrodruhů, přinesly své „otrávené“ ovoce.

A ještě jeden poznatek je důležitý: Babiš se raději drží stranou a jako typický zbabělec s tunami másla na hlavě vyčkává, jak to všechno dopadne. Jeho vzdalování se od Zemana (zatím to ještě není distanc) je čím dál tím zřejmější. Ostatně – pokud bude chtít Babiš politicky „přežít“, jeho pakt se Zemanem bude muset skončit. Budoucí konflikt je proto na spadnutí, avšak není jisté, zda ho Babiš přežije se zdravou kůží. Spíše ne, protože Zeman nemá co ztratit a bude se mstít za svou „politickou samotu“.

Ano, právě v těchto dnech vstupujeme do zajímavé kapitoly našeho polistopadového vývoje. Je to „zkouška Palachem“, která spolehlivě osvědčí, kdo politicky přežije a kdo nikoliv.

─────

Událost s pokusem o sebeupálení „nového Palacha“ ze dne 18. 1. 2019 znovu v celé nahotě obnažila nejaktuálnější problém, o který zakopáváme doslova na každém kroku. Tím je záměrné a umělé rozdělování společnosti na dva nesmiřitelné názorové „tábory“: sluníčkářské „lepšolidi“ (tak je nedávno pojmenoval M. Zeman a po něm to „papouškuje“ televizní multimoderátor J. Soukup) a Zemanovy „horšolidi“ (= směsice podporovatelů Zemana, Babiše, Filipa, Okamury a dalších stoupenců „starých pořádků“).

Nejlépe se o tom přesvědčíme, když se začteme do diskusí na internetu. Zazněl tam mimo jiné i tento názor: „Palach nebyl hrdina. Byl to blbec. Vím, o čem mluvím. Jsem pamětník.“ Zmíněný výrok umístil do diskuse pod článkem o události z 18. 1. 2019 anonymní autor, skrývající se pod zjevně vymyšleným jménem: Radelin. Nemá smysl tyto hlouposti vůbec nekomentovat.

Dodám k tomu pouze jediné: Také já jsem pamětník, dokonce jsem na FF UK studoval v době, kdy ji navštěvoval J. Palach. Poměry na této fakultě si dobře pamatuji a vzpomínám si také na atmosféru té doby. Bez této znalosti totiž nic z Palachova odkazu nepochopíme, protože tu dobu nelze nazírat prizmatem dneška. A už vůbec ne očima lidí, kteří se narodili po r. 1989. Byl by to v každém případě pohled anachronistický, zcela nepravdivý.

Přesto si neodpustím pár poznámek k „siláckému“ (a zároveň „světáckému“) prohlášení již zmíněného Radelina z diskuse na webu „Blesk.cz“. Předně: Neúcta ke skutečným hrdinům, k nimž J. Palach bezpochyby patřil (už proto, že obětoval svůj život za ušlechtilý cíl ve prospěch českého národa), je dědictvím zločinného komunistického režimu. Ten, jak se zdá, přežil pád komunismu a docela úspěšně „boduje“ u naší mladé generace (potomků „Husákových dětí“, které si do života odnesly desetkrát přeraženou páteř a beznadějně pokřivenou morálku), jež neměla možnost zažít ta „blahobytná“ léta závěrečné fáze komunistického režimu, zjednodušeně označovaného jako „reálný socialismus“.

Byly to časy, kdy se na všechno musely stát nekonečné fronty (nejen na ony často vzpomínané pomeranče a banány, ale i na dámské hygienické vložky či na toaletní papír), jelikož zboží pro všechny obyvatele nebylo nikdy dost. Komunismus byl totiž systém všeobecné bídy a nedostatku úplně všeho, co člověk potřeboval k běžnému životu. Dobře si žila akorát velmi úzká vrstva režimních prominentů, zvláště nomenklaturních kádrů, na nichž byl tento režim postaven. Po Srpnu 1968 platilo: příslušník nomenklatury = promoskevský kolaborant a vlastizrádce.

Zajímavé jsou ostatně i další příspěvky na internetu, které názorně potvrzují, jak je naše současná společnost názorově rozdělená. Z některých reakcí se například dozvídáme, že dotyčného sebevraha určitě k jeho zoufalému činu navedli „havlojedi“ (kdo to je?). A jiní zase namítají, že je to dozajista práce „rusáckých filcek“ a „Zemandrtálců“ (= spojení slov „Zeman“ a „neandrtálec“; podobné je to s výrazy „Babišoprdi“ a „Zemanoprdi“). Další čtenáři pak soudí, že to „havlojedi z ČT přepálili (= přepískli) s tou palachovskou masáží“.

(Nu což! Lepší „přepálená masáž“ než „mlčení na Hradě“. Neplést s Čapkovým dílem „Mlčení s T.G.M.“ „Tatíček“ na rozdíl od Zemana nikdy neprohlásil, že „už všechno řekl“. Inu, kapacita „vypitého mozku“ bývá jaksi ze své podstaty limitována. Dělat se s tím nedá nic. Lepší už to nebude. Vyřeší to až ta „Paní s kosou“.)

Zkrátka: co příspěvek, to námět pro sociology, politology a hlavně psychiatry. Chtělo by to důkladnou analýzu, abychom zabránili tomu nejhoršímu, co by nás mohlo potkat. Teď už by stačilo, aby k nám někdo „vlítl“ s dostatečnou vojenskou silou, a bylo by „vymalováno“. Rozhádaní lidé se stávají snadnou kořistí predátorů. Babiš je toho nejlepším potvrzením.

─────

Co se týká souběžně probíhajících diskusí na hlavních zpravodajských webech, například „iDNES.cz“ dokonce musel 18. 1. 2019 zablokovat diskusi pod článkem o „novém Palachovi“, protože se prý zvrhla v nekontrolovatelné osobní útoky jednotlivých autorů na sebe navzájem. Údajně prý nestačili mazat jednotlivé příspěvky, a proto to raději celé zablokovali.

Ano, i to je důsledek „dračí setby“, kterou má na svědomí M. Zeman a parta jeho přikyvovačů s IQ houpacího koně. Dnes se ovšem Zeman tváří, jako by se ho to vůbec netýkalo. Přesto: jeho ješitnému egu to přece musí dělat dobře! A co teprve jeho „dvorní šašek“ J. Ovčáček (bez vysoké školy)? Ten bude jistě hýkat nadšením nad tím, cože to Mýla Ovar zase vymyslel a čím obohatil náš politický slovník. Svůj komentář si rovněž nenechá ujít v jednom z dvacítky svých pořadů na TV Buranov ani talentovaný televizní „mág“ Míra Soukup. Zkrátka: egomaniaků máme v této zemi tolik, že bychom je mohli vyvážet – na Západ i na Východ.

To, co se stalo v posledních dnech, bych nazval „asijským atentátem“ na A. Babiše. Něco na způsob „Sarajevského atentátu“. To byl zase „atentát“ na jiného ješitného egomaniaka bez špetky sebereflexe – „největšího světového ekonoma všech dob“, jehož profesorská práce se prý na VŠE ztratila.

Politik standardní demokratické země, kterou ČR po říjnových volbách 2017 přestala být, by svou cestu po onom pokusu 54letého muže o sebeupálení (18. 1. 2019) okamžitě ukončil a vrátil se do vlasti. Ale protože Babiš neví o pravidlech politiky vůbec nic, stejně jako jeho chytrolíni z mediální divize Agrofertu či šéf marketingu M. Prchal, Babiš dosud ani netuší, že tato událost de facto rozhodla o tom, že v politice bude muset skončit. Samozřejmě: nedobrovolně. Komu by se to líbilo, že ano?

Tyto souvislosti nechápe ani většina „znormalizovaných“ médií, která by jinak musela Babiše vyzvat k demisi. Přesto to nedělají, protože se mylně domnívají, že o nic nejde a že je to tak správně. Není! Tito lidé si nalhávají, že je všechno v nejlepším pořádku, i když musí tušit, že opak je pravdou. V pořádku není vůbec nic.

Důvod těchto rozpačitých reakcí je zřejmý: případná smrt „neobjednaného“ sebevraha z Václaváku se nehodí ani momentálním držitelům moci, ani „sluníčkářské“ opozici. Té politická „přetahovaná“ s Babišem docela vyhovuje, protože žádná z pětiprocentních stran si nemůže dovolit riskovat případné předčasné volby. „A vo tom to je!“ řekl by jeden ukoktaný komik z dávného pořadu na TV Nova.

Ano, do pečlivě připravené a naaranžované kampaně k 30. výročí „Palachova týdne“ a „Sametové revoluce 1989“ se to doopravdy jaksi nehodí. Jakákoliv náhodná událost či improvizace by mohla poslat „do kytek“ politické plány těchto lidí – „politiků na odpis“.  Všechno by pak dopadlo úplně jinak, než bylo původně zamýšleno. Jako by nestačilo, že i ten „Listopad 1989“ se tenkrát „vymkl kontrole“ a dopadl úplně jinak, než znělo původní zadání jistých řídících důstojníků.

Inu, v „revolucích“ to tak bývá: po fázích ideových „vítězství“ přicházejí ke slovu revoluční tribunály a po nich buď gilotina, či šibenice nebo kandelábr. Bylo to tak zatím ve všech skutečných revolucích, protože v těch – na rozdíl od „sametovky“ (jiní tomu říkají: „hadrák“) – teče krev, potoky krve. Opravdové revoluce bývají spontánní a naplánovat se nedají. Lze v nich pouze vyčkat, jak to celé dopadne. Za předpokladu, že dotyčná osoba nebude ještě předtím „dekapitována“.

─────

Případ „nového Palacha“ je samozřejmě navýsost „politický, byť by Policie ČR i naši současní politici účelově tvrdili cokoli jiného. To konstatuji jako profesionální historik, který se dlouhá léta zabývá našimi dějinami po r. 1945, tedy nikoli jako publicista, jenž komentuje právě probíhající dění na naší vnitropolitické scéně. Jednoznačná souvislost s politikou totiž vyplývá již z prostého faktu, že k této politováníhodné události, i kdyby tady prvoplánová politická motivace nebyla, došlo ve dnech ostře sledované připomínky mučedníka J. Palacha – 50. výročí jeho sebeupálení.

Je proto logické, že „politický“ motiv tohoto činu budou současní držitelé moci popírat a odmítat. Bojí se totiž, že by je to mohlo v konečném důsledku politicky oslabit, ne-li vytlačit na okraj současného dění. (Saša Dubček by mohl vypravovat, jaké to je, kdyby ještě žil.) Museli by si popravdě přiznat, že selhali a že velká část občanů jejich politiku odmítá.

České dějiny se odehrávají (a „dělají“) tady, na Václaváku v Praze, ne v Thajsku ani v Indii. Někdo by to měl Babišovi vysvětlit, když to neví. Kdyby to totiž věděl, určitě by nikam nejezdil. Teď už to nezachrání ani nenapraví, jelikož je „ze hry ven“. Je to prosté: Premiér, který není v kritických chvílích s lidem své země, ale dává přednost osobním, byznysovým zájmům, pozbývá práva stát v čele vlády, byť by byl desetkrát zvolen ve svobodných volbách a do své funkce opakovaně jmenován fyzickou a mentální troskou z Hradu. To není teoretická úvaha, nýbrž holý fakt.

Nenechme se mýlit tím, že jsme na tom dobře ekonomicky. Vždycky to může být lepší, protože zatím máme pouze třetinové platy než v Německu – při téměř srovnatelné produktivitě práce. Docela jiná je naše „kondice“ v oblasti politiky a morálky. Tady už to taková sláva není. Politika našeho státu je zmatená, nejednotná, bezkoncepční a nemyslící na budoucnost. Navíc: naše mezinárodně politické vazby jsou systematicky rozvraceny proruskými a pročínskými kolaboranty v čele s M. Zemanem. A morálka našeho národa? Darmo mluvit!

Propadáme se do stále většího marasmu, před nímž nás varoval již J. Palach. Vyčistění Augiášova chléva nás teprve čeká. Musíme si k tomu účelu navléknout holínky a vzít do rukou lopaty, vidle a košťata. Práce bude dost pro všechny – i pro těch 200 tisíc údajně nezaměstnatelných „uchazečů o práci“.

Jak známo, J. Palach se před 50 lety pokoušel vyburcovat český a slovenský národ (žili jsme tenkrát ještě ve společném státě) z pookupační letargie a marasmu, který se tady hromadil od konce 2. světové války. Tehdy se mu to nepodařilo, protože z 15 milionů občanů okupovaného státu zbylo jen pár tisíc statečných odpůrců kolaborantského Husákova režimu a armáda zhruba půl milionu „vyhozených“ komunistů, kteří byli svými spolustraníky buď vytlačeni na okraj společnosti (spolu s nestraníky), nebo přinuceni emigrovat.

S tím se žádná revoluce („sametová“ ani „maková“) dělat nedala. Politická moc, postavená na sovětských tancích, by jakýkoli viditelný odpor obyvatelstva nemilosrdně potlačila. „Revolucionáři“ pak končili ve vězení a ti ostatní „nespokojení“ občané byli donuceni „tvrdou realitou“, aby „drželi hubu a krok“.

Jen málokdo z těch, kteří si dnes připomínají památku statečného studenta J. Palacha, je schopen si uvědomit, že naše aktuální situace je mnohem horší, než byla v době Palachova sebeobětování.

Dnes totiž nejsou naším největším nebezpečím sovětské tanky, nýbrž občanská lhostejnost, zbabělost a nezájem našich současníků o budoucnost této země. Kdyby tomu tak nebylo, nemohli by občané dopustit, aby byla veškerá moc v zemi svěřena do rukou politického dobrodruha: trestně stíhaného dotačního podvodníka, bývalého komunisty a spolupracovníka StB.

To je situace kvalitativně ještě horší, než byla vnucená sovětská okupace ČSSR. Tu jsme tenkrát ovlivnit nemohli, protože šlo o mnohem „vyšší“ politickou hru mezi dvěma supervelmocemi bipolárního světa. Náš aktuální stav politiky je naproti tomu plně v našich rukách.

Je-li v čele státu takové individuum, jako slovenský oligarcha A. Babiš, je to především naše vina a naše „historické“ selhání. Děti a vnoučata nás za to budou jednou proklínat. Plným právem. Babiše je třeba poslat tam, kam patří: do vězení a do propadliště dějin. Teprve pak nám všem bude líp.

19. 1. 2019

PhDr. Rostislav Janošík

P. S.: Podle aktuálních zpráv sdělovacích prostředků ohlásil dne 19. 1. 2019 na tísňovou linku Policie ČR další muž (ročník narození 1972), že se hodlá polít hořlavinou a zapálit. Policie mu v tom zabránila. Kolik podobných pokusů ještě bude, než Babiš odstoupí? Snad to „docvakne“ i Zemanovi a uvědomí si, že je to „jiný kafe“ než to jeho demonstrativní pálení trenýrek na Pražském hradě v létě loňského roku. Být na Zemanově místě, začal bych v tichosti stylizovat abdikační list. Je pět minut po dvanácté…

‒ RJ ‒