Svobodné noviny na internetu

S komunismem jsme se nedokázali vyrovnat! Aspoň na něj nadáváme…

Evergreenem české mediální scény se v posledních měsících staly výkřiky našich pozdních antikomunistů, kteří mají dvacet, ba i třicet let od pádu minulého režimu nutkavou potřebu hlučného, slovního „vyrovnání se s komunismem“. Pokud možno před televizními kamerami, aby to bylo doložitelné. Obvykle se toto „divadýlko“ odehrává před volbami. Pak se zase dlouhé měsíce nic neděje. To je ta známá „česká cesta“ dějinami: ode zdi ke zdi, z jednoho ideologického chomoutu do druhého…

Když měla ve věci vyrovnání se s komunismem něco udělat ona „revoluční“ garnitura z doby bezprostředně po „sametové revoluci“ 1989 (v čele s tolik opěvovaným pseudohumanistou V. Havlem), bylo to tehdy politicky „neprůchodné“. Nikomu se do toho nechtělo, byť stačilo jen symbolicky uspořádat jakousi obdobu „norimberského tribunálu“, kde by zaznělo, že komunismus je stejné zlo jako fašismus (nacismus). 

Tehdejší, porevoluční politické struktury byly namnoze tvořeny lidmi buď přímo spjatými s minulým režimem (bývalí komunisté či spolupracovníci StB), nebo příliš ochotnými tolerovat tyto mocichtivé jedince. Důvod oné „vstřícnosti“ byl zřejmý: neexistovala u nás snad jediná rodina, aby v ní nebyl někdo členem KSČ, byť jen na pár měsíců (jako v případě prezidenta M. Zemana). To se pak těžko dělá nějaké „vyrovnání se s komunistickým dědictvím“, není-liž pravda?

Proto jsme uvízli v postkomunistickém marasmu na tak dlouhou dobu. Vinu na tom mělo jak zavírání očí nad minulostí, tak i ochotné „začleňování“ KSČM, nástupnické strany po předlistopadové KSČ, do demokratických struktur polistopadové ČSFR a ČR. Všechno se to nakonec zvrhlo v politickou frašku, kterou dnes můžeme sledovat „on-line“ – coby originální reality show „made in ČR“. Někdejší „nesystémová“ KSČM, pokračovatelka kdysi nesmiřitelné protikapitalistické „bojovnice“ KSČ, se stala spolehlivou oporou největšího kapitalisty našeho polistopadového režimu. Větší absurditu by nevymyslel ani absurdní dramatik V. Havel, natož pak G. Orwell.

A tak se z neochoty po vyrovnání se s komunismem za těch třicet let nového režimu stalo něco docela jiného. Vidíme to všude okolo sebe. Když se to momentálně hodí, existence KSČM (vlastně komunistů) je dobrá pro mnoho frustrovaných jedinců k tomu, aby odpustili trochu té páry ze svého „papiňáku“, a to velice viditelným způsobem. Jakým? Od plic si zanadávají na komunisty a svedou na ně i to, co zavinili úplně jiní lidé: naši polistopadoví „kormidelníci“ napříč politickými stranami.

Z velké části se na tom podílejí špatné vědomosti z dějepisu. Přesněji: nevyhovující způsob výuky tohoto předmětu ve školách, zejména o období let 1948-1989. Tito lidé si nejčastěji pletou dojmy a pojmy, přičemž toho o naší minulosti mnoho nevědí. Neorientují se ani v základních historických datech o našich dějinách za posledních sto let.

Jako bývalý učitel dějepisu jsem se s tím setkával často, a proto mě větší či menší neznalosti žáků a studentů nikdy nepřekvapovaly. Dříve to byly malé nebo téměř žádné informace o První republice a jejích politicích, stejně jako zamlčování nezákonností z 50. let 20. století. Po roce 1989 je to naopak mlčení o období komunistického režimu. Mnozí učitelé (dělají to hlavně málo zkušené učitelky, které si nechtějí dělat problémy) jednoduše „převlékli kabát“ tak dokonale, že „zapomněli“ všechno to, co učili předtím. Tito jedinci se doslova „svlékli z kůže“ v mylném domnění, že se z nich stanou „noví lidé“ bez minulosti.

Výkřiky na adresu dnešních Filipových „oportunistů“ z poslaneckého klubu KSČM slýcháme občas i od řečnického pultíku v Poslanecké sněmovně PČR. Naposledy se takto předvedl předseda klubu „Pirátů“ J. Michálek. Ten vyčetl předsedovi KSČM, že jeho dědeček byl v 50. letech 20. století pronásledován komunisty. Nerad bych zlehčoval situaci v tehdejší rodině prarodičů pana poslance, ale „opletačky“ s komunistickými soudy kvůli tzv. protistátní činnosti mělo v letech 1948-1989 okolo 250 000 osob u nás. Vyšetřovnami StB za totéž období prošlo okolo 1 250 000 našich občanů ‒ včetně mne.

Nejsou však jen výkřiky směrem ke KSČM, nýbrž i opačným směrem. Nedávno jsem o tom psal v článku Filip připomněl lidovcům jejich minulost (SN č. 1/2021, vloženo 1. 1. 2021, ZDE). Kdybych na to nepoukázal, zůstalo by to ze strany našich „demokratických“ novinářů (včetně ČT), kteří dnes pracují v žoldu politiků tzv. opozice, bez povšimnutí. Nic nového pod sluncem. Kritizovat „opozici“ se dnes nesluší, protože ta přece ze všech sil bojuje proti ztělesnění všeho minulého zla – A. Babišovi. Oni zase bojují jen a jen za zachování svých dobře placených koryt a dalších prebend, které jim kdosi slíbil.

Popravdě řečeno: Babiš byl kariérním komunistou, prospěchářem, jenž využil situace, aby získal výhody v podmínkách nesvobodného režimu. Naučil se obratnosti a pohotovosti a těch pak využil v novém, postkomunistickém režimu, jenž právě kariéristům, prospěchářům a bezskrupulózním jedincům otevřel dveře dokořán.

Ostatně – Babiš v tom nebyl sám. Podobně jsou na tom desítky, možná stovky dalších konjunkturalistů. Ti to však na rozdíl od Babiše nedávají tolik najevo. Kdo dnes pátrá po tom, kterak různí zbohatlíci přišli ke svým milionům a miliardám? Asi bychom byli překvapeni tím, kolik se jich u nás za posledních třicet let „urodilo“! Kdo by ty nepřehledné „propletence“ (ekonomické i politické) rozplétal? Už i ti donedávna slavní „investigativní“ novináři na to rezignovali.

A protože žijeme v podivném světě, který neodměňuje slušné a poctivé občany veřejnými funkcemi za to, že byli vždy příkladně pracovití a čestní, ale nabízí naopak tyto mocenské a jiné posty všelijakým „vykukům“, lidem s nejasnou minulostí i vysloveným gaunerům, které se nedaří z jejich trestné činnosti usvědčit, máme dnes v čele vlády rodáka ze sousedního Slovenska (uvědomují si naši občané tuto absurditu?), kterého by jeho krajané v rámci současného „kácení model“ bývalého Ficova režimu nejraději poslali do vězení.

To my, opatrní „čecháčkové“ (nebo snad „přizdis*áči?), jsme daleko větší „demokraté“ a „grandi“: někteří naši spoluobčané (včetně M. Zemana) se netají tím, že by tohoto „Slováka z Průhonic“ rádi viděli na Pražském hradě – jako nástupce dnešního prezidenta republiky. Je to stejné, jako by chtěl někdo instalovat do této funkce kontroverzního polského konzervativce, katolíka J. Kaczyńského. (Až skončí v Morawieckého vládě, bude k dispozici a mohl by to „vzít“. Jen si nejsem jist tím, jak na to budou reagovat naše stoupenkyně potratů.)

●●●

Pánbůh má rád devadesátníky?

V době první a druhé vlny „koronaviru“ jsme mohli zaznamenat dvě úmrtí známých osob, jejichž společným znakem bylo to, že patřily k viditelným členům KSČ. Tou první postavou byl poslední generální tajemník ÚV KSČ Milo(u)š Jakeš (†9. 7. 2020 ve věku 97 let). Druhou devadesátnicí, která se přes noc stala z prominentní členky KSČ stejně zanícenou antikomunistkou, byla televizní hlasatelka Kamila Moučková (†24. 11. 2020 ve věku 92 let).

Zatímco o K. Moučkové pěli naši prorežimní novináři, hlavně z ČT, nekonečné ódy, aniž by brali v potaz její původ a působení v 50. letech 20. století, kdy se u nás komunisté a jimi řízená StB podíleli na dehonestačních kampaních proti „nepřátelům lidu“, o M. Jakešovi většinou titíž novináři cudně mlčeli nebo utrousili pár slov z jeho politického životopisu.

Jakeš byl doopravdy zvláštní komunista – z pohledu těch, kteří po r. 1968 (a pak znovu po r. 1989) „převlékli kabát“ a dali se do služeb nového režimu (= Dubčekova, Havlova). Tento bývalý elektrotechnik z Baťovy továrny ve Zlíně udělal po r. 1945 přímočarou kariéru v řadách KSČ: od svazáckého funkcionáře přes okresního tajemníka KSČ až po předsedu ÚKRK ÚV KSČ a generálního tajemníka této strany. Jakeš byl nejen „pravověrným“, tzv. věřícím, komunistou, ale dokázal vydržet na místě, kam ho strana dosadila. Ve straně zůstal až do „hořkého“ konce a poté „přestoupil“ do nově ustavené KSČM (se „starými“ komunisty).

Poslední generální tajemník ÚV KSČ M. Jakeš sice patřil k těm méně vzdělaným (na rozdíl od Č. Císaře či Z. Mlynáře), zato však poslušným vykonavatelům politiky KSČ, především jejího vedení. Proto tam vydržel tak dlouho, zatímco ti iniciativnější (= nedočkaví kariéristé a „progresivisté“) byli ze strany dávno vyhozeni. A byl to opět M. Jakeš, coby předseda obávané kontrolní a revizní komise, jež dohlížela na stranické prověrky a výměnu legitimací v letech 1969-70, kdo rozhodoval o dalším osudu jednoho a půl milionu členů KSČ.

Ve stejné době, víceméně ve stínu těchto čistek (snad aby se „neumazal“), úřadoval v ústředním stranickém sekretariátu na nábřeží L. Svobody v Praze (= dnes budova Ministerstva dopravy ČR) jiný Jakešův vrstevník – dlouholetý redaktor „Rudého práva“ a po nástupu G. Husáka ideologický tajemník ÚV KSČ, jenž měl na starosti řízení propagandy, kultury, vědy i sdělovacích prostředků ‒ Jan Fojtík (*1928).

Již od počátku tzv. normalizace se u nás vědělo, že to nebyl pologramotný kolaborant z východního Slovenska, V. Biľak, ale právě tento tajemník ÚV KSČ, J. Fojtík, kdo je skutečným autorem důležitého stranického dokumentu, zkráceně označovaného jako „Poučení z krizového vývoje“. Na jeho základě proběhly stranické prověrky, jakož i vyloučení a vyškrtnutí půlmilionové masy komunistů. „Poučení“ bývá někdy označováno jako „Bible normalizačního režimu“.

Při stranických prověrkách byly nemilosrdně stínány hlavy pouze nejznámějším stranickým reformátorům – tzv. dubčekovcům. U řadových členů, kteří až do té doby poctivě navštěvovali schůze, platili členské příspěvky a účastnili se různých brigád a dalších akcí, pořádaných stranickými sekretariáty nebo základními organizacemi KSČ, stačilo, že si dotyčný posypal hlavu popelem.

Žádalo se po něm jediné: aby prohlásil, že se nechal pomýlit politikou revizionistické skupiny v čele s A. Dubčekem, ale že poté, kdy mu to odpovědní soudruzi řádně vysvětlili, souhlasí se „vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území 21. 8. 1968“ a tuto akci považuje za „internacionální pomoc SSSR a dalších spojenců pro záchranu socialismu v ČSSR“. Kdo to udělal, dostal novou legitimaci KSČ a mohl dál pokračovat ve své práci nebo ve studiu na vysoké škole.

Nutno dodat, že oba zmínění komunističtí politici, M. Jakeš i J. Fojtík, měli klíčový význam v procesu upevnění moci KSČ po srpnu 1968 a zejména po nástupu nového stranického vedení v čele s G. Husákem (17. 4. 1969). Právě oni dva politici svou loajalitou vůči okupační mocnosti (= SSSR) vytvořili podmínky pro úspěch nastupující „normalizace“ a „konsolidace“, jak se tomu tehdy říkalo. Je proto tak trochu paradoxem, že zrovna o působení těchto funkcionářů KSČ v době bezprostředně po srpnové okupaci 1968 naše veřejnost téměř nic neví. Znají to jen pamětníci těch časů. Dvě třetiny populace, která to již nezažila, nikoliv.

O důvodech, proč tomu tak je, bychom mohli dlouze spekulovat. Je to možná i proto, že do České televize (ČT) nemají častý přístup ti historici, kteří by to našim občanům bez lhaní i bez „obalu“ pověděli. A je to samozřejmě i vina současného vedení ČT, že dovolilo bývalému normalizačnímu ekonomickému redaktoru P. Čechovi, aby „zmršil“ pořad „Historie.cs“, jenž se má primárně, programově a systematicky těmto tématům věnovat. Bohužel se jim nevěnuje! Zatím ani poslední odvysílané díly tohoto pořadu žádnou změnu nenabídly. Nedivme se proto, že je naše veřejnost tak moc neinformovaná. V záplavě zpráv o třetí vlně „koronaviru“ i o přípravách na očkování proti „covidu-19“ nezbývá prostor pro nic jiného.

─────

Když jsem se tedy v uplynulých dnech dočetl na některých zpravodajských webech o tom, že Policie ČR údajně zahájila trestní stíhání výše zmíněného J. Fojtíka (Jakeš je už po smrti, a proto jej stíhat nelze, ale stále ještě žije L. Štrougal), nestačil jsem se divit tomuto novému pokusu o „potrestání zločinů komunismu“. Po všech snahách minulých, jež byly z principu odsouzeny k nezdaru. Všechno je to po třiceti letech nového režimu stejně promlčené.

Ze všech titulků, jež na případ J. Fojtíka upozornily, mne zaujal jeden jediný, a to na webu, který hlásal: „V roce 1989 nechal střílet do lidí. Dnes dvaadevadesátiletého komunistu začala stíhat policie.“ (Pražská drbna, 7. 1. 2021, 18:33) Zpočátku jsem se domníval, že je to jen legrace, když o tom píše „drbna“. Leč – mýlil jsem se. Teprve když jsem se do onoho článku začetl, pochopil jsem, že autor jen převzal (a možná trochu upravil) agenturní zprávu ČTK a přidal k ní svůj titulek, který musí zaujmout snad každého čtenáře bulváru.

Nicméně předpokládám, že po přečtení i těmto čtenářům musí být jasné, že J. Fojtík do nikoho střílet nenechal, podobně jako tak nečinil T. G. Masaryk za První republiky, i když to komunisté o něm desítky let tvrdili. (Tak jsme se to ve škole učili ještě za dob mé povinné školní docházky.)

Dotyčný článek (bez uvedení jména autora) tvrdí toto: Policie (ČR) ve čtvrtek 7. 1. 2021 zahájila trestní stíhání 92letého komunistického tajemníka J. Fojtíka. Toto úřední podání je psáno šroubovanou, rádoby „právnickou“ češtinou. Žalobce viní J. Fojtíka z toho, že „jako stranický ideolog spoluzavinil smrt a zranění několika lidí na československých hranicích“ a v době od dubna 1988 do listopadu 1989 neučinil nic, aby tomuto střílení zabránil.

V dokumentu se uvádí následující: „… neučinil při výkonu své pravomoci žádné konkrétní opatření, směřující k přijetí právního předpisu, který by příslušníkům Pohraniční stráže nedovoloval použít střelnou zbraň proti osobám, které se neoprávněně pokoušely státní hranici ČSSR překročit.“  Trestní oznámení podal advokát Lubomír Müller, jenž prý zastupuje v soudních sporech osoby, perzekvované komunistickým režimem.

Vzhledem k tomu, že jsem byl v minulosti v kontaktu s řadou bývalých politických vězňů a znal jsem i jména advokátů, kteří je v jejich kauzách zastupovali, bylo pro mne jméno výše zmíněného advokáta zcela neznámé. Proto jsem si potřebné informace o něm vyhledal na internetu – a nestačil jsem se divit. Dočetl jsem se tam mimo jiné o tom, že L. Müller patřil v minulosti ke „Svědkům Jehovovým“ a kvůli tomu se ocitl ve vězení.

V jeho životopise mne zaujal ještě jiný údaj: na Právnické fakultě UK v Praze začal studovat v r. 1973, tedy v nejhorším období tzv. normalizace. Dostat se v té době na tak prestižní školu, jakou byla PF UK, vyžadovalo především dobrý „kádrový profil“: členství v KSČ nebo v SSM u uchazeče a současně členství v KSČ u rodičů.

Na druhou misku vah musím nicméně přidat údaj o tom, že se L. Müller zastával 300 „odpíračů vojny“ (někteří to dělali z náboženských důvodů). Jmenovaný advokát bude podle mého názoru nejspíš osoba, jež chce být za každou cenu zajímavá. Svědčí o tom, jak trestní oznámení na J. Fojtíka, tak i tvrzení, že hodlá znovu otevřít případ vraždy A. Hrůzové z Polné u Jihlavy, z níž byl v r. 1899 obviněn L. Hilsner.

Formulace z výše uvedeného úředního podání ve věci trestního stíhání J. Fojtíka mě doslova dostala. Tvrdí se tam, že se tyto osoby pokoušely překročit státní hranici „neoprávněně“. Celé toto podání považuji z pohledu historika, ale i z hlediska čistě právnického za nesmyslné. On totiž neudělal nic nejen J. Fojtík, ale ani nikdo jiný z celého ÚV KSČ, aby střílení na hranicích zabránil. Na to byl i J. Fojtík příliš „malým soudruhem“, aby s tím něco dokázal udělat.

V té době totiž pobývala na našem území okupační vojska a předmětná západní hranice ČSSR s NSR a Rakouskem byla zároveň i hranicí, jež oddělovala země dvou vojenských bloků: Varšavské smlouvy a NATO. Kdo to neví, je obyčejný ignorant a měl by vrátit maturitní vysvědčení i vysokoškolský diplom.

Co se týká článku z „Pražské drbny“ ze dne 7. 1. 2021, jedná se o ukázkový případ „fake news“. Kdyby lidé z tohoto webu věděli něco na naší historii z období po r. 1945, nemohli by toto nesmyslné sdělení dát na internet. Anebo to udělali záměrně, aby mohli provokovat. Zřejmě se spolehli na to, že onen 92letý komunistický funkcionář se už nebude schopen bránit, protože musí být rád, že si ho zatím nevzal „koronavirus“ – jako mnohé jiné přestárlé a nemocné seniory.

Nad zveřejněnými pasážemi z onoho „trestního oznámení“, jež vyplodil „policejní orgán“, by musel nevěřícně kroutit hlavou i student 1. ročníku právnické fakulty (možná i té plzeňské). A každý průměrný státní zástupce by neudělal nic jiného, než že by to smetl ze stolu rovnou do koše. Škoda papíru. Šetřme naše lesy!

Z výše uvedeného vcelku jasně vyplývá, že titulek v „Pražské drbně“ lže: v roce 1989 na hranicích nikdo nikoho nezastřelil. „Vina“ J. Fojtíka spočívala v tom, že o střílení na hranicích věděl (podobně jako další funkcionáři vládnoucí KSČ), ale neudělal nic, aby tomu zabránil.

─────

Ozbrojené složky u nás naposledy střílely do vlastních občanů v roce 1969 – u příležitosti 1. výročí vojenské invaze z 21. 8. 1968. J. Fojtík ani další funkcionáři KSČ ve věci střílení na hranicích neměli žádné kompetence: ani v roce 1989, ani kdykoli předtím. Nařídit to mohl jedině velitel pohraničníků, kteří stříleli. Pravda bývá většinou velice prostá.

K podobnému názoru jako já dospěli i další čtenáři, kteří své stanovisko zveřejnili v rámci diskuse pod tímto článkem. Tak např. čtenář Z. Z. píše: „Policejní Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu je třeba rozpustit, když Fojtíkovi vyčítá to, že byl srozuměný s tím, že Pohraniční stráž mohla střílet na lidi, kteří se pokoušeli opustit ČSSR. Pokud Fojtík nedal příkaz k střílení, ale pouze věděl, že se tak děje, tak se žádného trestného činu nedopustil. To jsme věděli všichni, že na hranicích se střílí.“

A další čtenář jde ještě dál: „Fojtík se od roku 1989 skrýval v Argentině a teprve teď ho dopadli?“ Protože to vím, rád tazateli odpovím: Nikoli, celou tu dobu žil tady. Párkrát jsem ho potkal u nás na sídlišti v samoobsluze (dnešním supermarketu). Nechal si dokonce narůst plnovous, aby ho lidi nepoznali.

A ještě jeden zveřejněný názor k témuž tématu: „Po 30 letech někoho obvinit, když promlčecí doba je nebo byla 20 let? Co tím chtějí dokázat?“ Také tentokrát se pokusím autorovi odpovědět: Chtějí ukázat, že něco dělají, když na to 30 let kašlali. Je to jen typický český alibismus. Každému přece musí být jasné, že si na tom 92letém soudruhovi nikdo nic nevezme. Je to pouze prázdné gesto, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Osobně by mě zajímalo něco úplně jiného: s kterou politickou stranou se „kamarádí“ advokát L. Müller? Pak by mně to teprve začalo dávat smysl. Možná se to brzy dozvíme, protože v Čechách se nikdy nic neutají. Pokaždé se najde někdo, kdo to „práskne“ nebo vykecá…

●●●

A ještě pár faktografických údajů…

Celá pravda o střílení na hranicích je následující: Podle oficiálních údajů, které nejsou úplné a nezahrnují některé sporné a nejasné případy, zahynulo na hranicích při pokusu o jejich překročení 282 osob. Sem musíme připočíst i oběti na straně Pohraniční stráže. Do této statistiky nejsou zahrnuty ani všechny oběti cizích státních příslušníků na „nepřátelské“ straně státní hranice.

Nejvíce se na hranicích střílelo v době bezprostředně po r. 1948 a před rokem 1960. Později se střílelo již jen sporadicky. Lidé „utíkali“ na Západ méně nebezpečným způsobem – jako turisté (např. přes Jugoslávii). Posledním zastřeleným na hranicích byl dne 30. 10. 1984 poblíž Českých Velenic 33letý František Faktor. Ten byl zastřelen dokonce na rakouském území. (P. Radosta: Protikomunistický odboj, 1993, str. 147)

Nebyl to jediný případ, kdy pohraničníci při pronásledování pronikli až na území sousedního státu, aby dopadli „narušitele státních hranic“. Jsou známy i ojedinělé případy, kdy při těchto „trestních výpravách“ naši pohraničníci zranili nebo zabili občany cizího státu, kteří se u tohoto incidentu nachomýtli – jako nepohodlní svědkové této nezákonné činnosti.

Z výše uvedeného vyplývá, že v r. 1989 nikdo nikoho na hranicích nezastřelil, jak tvrdí „Pražská drbna“. A už vůbec ne vysoký stranický činitel, tajemník ÚV KSČ J. Fojtík, který měl na starosti ideologické otázky členů KSČ. Ostatně – ze zveřejněného „trestního oznámení“ nic takového nevyplývá. Je tam řeč pouze o tom, že J. Fojtík věděl o střílení na hranicích, které se u nás praktikovalo od samotného nástupu KSČ k moci v Únoru 1948.

Krátce po komunistickém převratu 1948 byly na hranicích zastřeleny tyto osoby: J. Anděl (†11. 4. 1948), E. Houdek (†13. 6. 1948), V. Kmoch (†11. 3. 1948), M. Müller (†5. 7. 1948), B. Příhodová (†30. 3. 1948), P. J. Rygal (†27. 3. 1948), V. Specht (†9. 7. 1948), A. Weiss (†13. 10. 1948), W. Walsch (†21. 4. 1948). Mezi zastřelenými byli i němečtí nebo rakouští státní příslušníci. Od r. 1953 jsou doloženy případy usmrcení elektrickým proudem nebo výbuchem nástražné miny. (P. Radosta, c. d., str. 146-152)

12. 1. 2021

‒ RJ ‒

─────

P. S.

Je překvapivé, že si advokát L. Müller vzpomněl třicet let po pádu komunistického režimu právě na J. Fojtíka. Přitom tento soudruh nebyl zdaleka nejvýznamnějším funkcionářem tehdy vládnoucí KSČ. O tomto politikovi jsem se zmínil jen tak na okraj ve svém článku Prý dcera „komunistického úředníka“ (SN č. 11/2020, vloženo 26. 11. 2020, ZDE).

Psal jsem o něm jako o „ideologovi KSČ“, který stál za vznikem „Poučení z krizového vývoje“. Zdá se, že se zmíněný advokát tímto údajem „inspiroval“: buď on, nebo ti, kteří ho využili k tomuto velice podivnému „trestnímu oznámení“. Pan L. Müller by měl kápnout „božskou“ a pochlubit se tím, kdo ho do toho „uvrtal“. Mohu ho ujistit, že u nás byli před rokem 1989 mnohem větší komunističtí zločinci, než byl J. Fojtík. Ani jeden z nich potrestán nebyl, třebaže měli na svědomí smrt mnoha lidí: poslali je totiž na šibenici.

O střílení na hranicích jsem v uplynulém roce psal ještě jednou, a to v souvislosti s trestním stíháním L. Štrougala, M. Jakeše a V. Vajnara. Toto stíhání iniciovali Němci a také Poláci, nikoli naše orgány. Článek nesl název: L. Štrougal a další komplicové komunistických nezákonností (SN č. 6/2020, vloženo 13. 6. 2020, ZDE).

Jsem přesvědčen o tom, že za oním „trestním oznámením“ na J. Fojtíka stojí pomsta za jeho autorství dokumentu „Poučení z krizového vývoje“, které připravilo mnoho kdysi „kovaných komunistů“ o jejich dobře placené funkce ve stranickém aparátu a na dalších důležitých místech. Z toho půl milionu „vyhozených“ komunistů jich ještě hodně žije a nemohou zapomenout:  hlavně na svou někdejší „slávu“ ve službách neomylné a mocné strany.

14. 1. 2021

‒ RJ ‒