Kolaboranti v maskách mladých eurofederalistů ‒ Mgr. Bc. Jan Kopal
V rámci oslav vzniku Československa se ve čtvrtek 25. října uskutečnil také pochybný seminář na téma česko-německých vztahů. Akce, pořádaná Mladými Evropany - JEF CZ a Mladými evropskými federalisty z Bavorska pod záštitou místního potentáta TOP 09 z Prahy 5 Radomíra Palovského, s přizvaným reprezentantem Sudetoněmecké kanceláře v Praze Petrem Bartonem, vyvolávala od počátku reminiscence na protektorátní srazy Vlajky a Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Lesk měla akci dodat přítomnost německého velvyslance J. E. Christopha Isranga a zkrachovalého politika a pseudofilozofa ODA Daniela Kroupy, který vzpomínal nejen na svou německou babičku, jež ho v dětství zásobovala luxusními žvýkačkami, ale hlavně na to, kterak sepisoval výzvu „Smíření“, jak za to dostal za uši a vychvaloval nadprodukci revizionistických historiků a divadelních her, přepisujících historii a libujících si v masochistických zobrazeních sudetských Němců jako nevinných obětí Čechů v roce 1945. Kroupa se plně hlásil k dědictví Podivena a jeho manipulací s dějinami nejen První republiky. Podiven byl pseudonym, pod kterým se skrýval Petr Pithart, Petr Příhoda a Milan Otáhal. Kniha samotná byla pamfletem, polemizujícím s dosavadním výkladem české historie.
Arcisudeťákovi Bartonovi, který se střídavě prohlašoval za Rakušáka z Pardubic, Čecha a Maďara, ležely v žaludku nejen obligátní „zločinné“ Benešovy dekrety, ale vlastně i celý československý stát, hrdinství legionářů; navracel se až k Bílé hoře. Je to příznačné pro kolaboranty jeho druhu. Češi prý byly oporou Rakouska-Uherska a do poslední chvíle za něj bojovali. Že to bylo z donucení a za jakých obětí, to sudeťácký „myslitel“ opomněl říci. Nelíbí se mu také, že se o jeho spolku mluví jako o Landsmanšaftu, protože je to prý pojem komunistické propagandy. Pěl ódy na Berndta Posselta a Ottu Habsburského.
Všichni řečníci se až překvapivě shodovali v nenávistném odporu vůči prezidentům Benešovi, Klausovi a Zemanovi a v „přepisování“ historie. Revanšisti v akci také doporučovali evropský výklad dějin (ten prosudeťácký) ‒ jako ten nejlepší. Jejich hrdinové byli a jsou naopak kníže Schwarzenberg, Marksová, Herman a Bělobrádek. Tedy celá kolaborantská skvadra, která ráda jezdí na sudeťácké potlachy a opěvuje sudetské Němce při každé příležitosti a za jejich peníze dělá podobné akce, které cílí na mladé a nezkušené lidi. Pan Barton pořádá akce i pro 13leté děti, protože nemají stereotypy a rodiče jim nevyprávěly o zvěrstvech a válečných zločinech sudetských Němců. Tedy: dají se dobře zmanipulovat a vychovat v evropském duchu. Emanuel Moravec může být spokojený. Není náhodou, že o skutečném vyhnání českých občanů z pohraničí v roce 1938 během celé akce nepadlo ani slovo. Je smutné, že dějištěm akce se stal sál Zastupitelstva Prahy 5. Občané této pražské části by se měli proti podobným akcím, pořádaným za jejich peníze, tvrdě ohradit
Mgr. Bc. Jan Kopal
─────
Poznámka redakce SN:
Článek navzdory určité kontroverznosti zveřejňujeme na důkaz toho, že SN zůstávají i nadále věrné své tradici necenzurovaného a nezmanipulovaného média, jakých je u nás jako šafránu. O vlastenectví autora, kterého znám 15 let osobně, jsem nikdy ani na okamžik nezapochyboval, i když mi v posledních měsících vadilo jeho „pobláznění“ populisty typu M. Zemana, A. Babiše či T. Okamury.
Ne se všemi autorovými závěry je možno souhlasit, s většinou však ano. Jen bych u té skupiny „kolaborantů“ neházel do jednoho pytle politické kariéristy z ČSSD (Marksová) a KDU-ČSL (Bělobrádek, Herman) také čestného předsedu TOP 09 K. Schwarzenberga. Jeho odlišnost je dána jednak příslušností ke šlechtickému rodu (proto ta obhajoba Habsburků, zejména příznivé hodnocení posledního císaře Karla), jednak životními zkušenostmi a osobními prožitky z různých vývojových etap existence Československa. Souhlasím se Schwarzenbergem (a také s publicistou M. Navarou) například v tom, že oslavy 100. výročí ČSR jsou projevem politického pokrytectví, protože jsme všechny ideály, z nichž se tento stát zrodil, pošlapali a jdeme úplně jinou cestou, než předpokládali zakladatelé ČSR v r. 1918.
Nelžeme si do kapsy! To nám v naší nezáviděníhodné situaci nijak nepomůže. Se zbabělými politiky se nelze dovolávat hrdinů I., II. ani III. odboje, protože to všechno byli lidé stateční, kteří byli ochotni položit za svou vlast život. Z dnešních politiků by to neudělal ani jediný. V tom je ten zásadní rozdíl mezi republikou TGM a republikou, vzniklou po rozdělení nefunkční komunistické „federace“ (od r. 1993). Dnešní ČR je pouhým „pahýlem“ někdejší ČSR, navíc nehezky zmítaným zleva i zprava poryvy evropských vichřic. Opět se můžeme stát obětí mocných sousedů – zleva i zprava na mapě Evropy. Nedělejme si iluze, že by nám někdo pomohl! Naše bezpečnostní situace je sice lepší, než byla za První republiky (na principu bilaterálních smluv), ale ani zakotvení současné ČR v euroatlantických strukturách není samospasitelné.
Je dobře, že autor připomněl již pozapomenuté angažmá D. Kroupy (bývalý předseda ODA) v politické akci „Smíření“ i prvního polistopadového českého premiéra P. Pitharta (dříve KSČ, pak OF, OH, KDU-ČSL), který dnes dělá stafáž všem těm Bělobrádkům a Hermanům. Osobní, profesní i politická „biografie“ tohoto politika by jistě vydala na samostatný článek, možná i knihu. Jediné, zač je možné Pitharta pochválit, je jeho ochota přiznat aspoň část pravdy o událostech, jichž byl účastníkem, např. o předání politické moci (nic jiného to nebylo!) v Listopadu 1989. O nejrůznějších „Podivenech“ nemá cenu ani psát. Jedná se o „pohrobky“ utopie o „socialismu s lidskou tváří“ z roku 1968. Po padesáti letech od těchto událostí víme, že to byla všechno jedna velká komunistická lež.
Jinou věcí je, že jsme se letos nedokázali důstojně a zodpovědně postavit k hodnocení roku 1968, ačkoliv jsme k tomu měli ideální příležitost. Namísto toho se naše sdělovací prostředky zabývaly „žabomyší“ válkou mezi „babišovci“ a jejich odpůrci. Kdyby u nás byla skutečná demokracie, nikoli její karikatura, Babiš by si nikdy netroufl přednášet jakýkoli projev o roce 1968. Že jsme tuto hanbu dovolili, je vina nás všech. V té době měl být Václavák plný protestujících lidí. Bohužel – nebyl! Měli bychom spíše přemýšlet o tom, proč nebyl a proč Babiš stále setrvává ve funkci premiéra. Až si to ujasníme ve svých hlavách, pak se možná navrátíme na cestu svobody a demokracie. Babišovi se nedivme: dělá jen to, co mu dovolíme!
Souhlasit lze také s autorovým názorem, že tyto a podobné věci se dějí proto, že mladá generace ví o naší tragické minulosti buď velice málo, nebo vůbec nic. To se pak manipuluje velice snadno. A dostatečnou práci neodvádějí ani veřejnoprávní média: momentálně teď mlčí o Babišově kauze projednávané v Bruselu. Babiš je přece z historického hlediska jasná „anomálie“ (po zániku ČSFR nemá Slovák v české politice co pohledávat!), která do českých, dokonce ani do těch československých, dějin nepatří. Na rozdíl od G. Husáka, který byl sice vlastizrádcem a ruským kolaborantem (podobně jako signatáři tzv. zvacího dopisu z 3. 8. 1968), ale do komunistických dějin ČSR patří, ať se nám to líbí, či nikoliv.
Sté výročí vyhlášení Československé republiky (= Republiky československé) je skvělou příležitostí k tomu, abychom se zamysleli nad dějinami země, v níž žijeme. Měli bychom udělat všechno pro to, aby zde chtěly žít i naše děti a jejich potomci. Když si to pokazíme, utečou za „lepším“ a nás tady nechají na pospas politickým predátorům.
27. 10. 2018
‒ RJ ‒