Svobodné noviny na internetu

Souhlasím s nápadem redaktora Lidových novin Petra Zídka (někdy i mainstreamový novinář může mít zajímavý a inspirativní nápad) na obnovu pomníku zakladatelům Československé republiky (Masarykovi a Švehlovi)  a na pojmenování ulic po osobnostech spojených se vznikem Československa. Jen bych tento výřad, zahrnující TGM, Karla Kramáře a „Muže 28. října“, rozšířil ještě o další významné představitele zahraničního odboje: namátkou Edvarda Beneše, Milana Rastislava Štefánika, Josefa Düricha a Karla Perglera.

Stranou by neměla být ani legionářská elita a pozdější generálové československé armády. Stručně: Beneš, Beránek, Čeček, Číla, Gajda, Haering, Husák, Karger, Kopal, Kutlvašr, Luža, Němec, Petřík, Skála, Syrový, Šidlík, Šípek,  Vobrátílek a Voženílek.

Češi nejsou národem pohůnků, zrádců, kolaborantů a zbabělců, jak se nám v poslední době s oblibou snaží někteří vykladači historie namluvit. Máme mnoho osobností, na které můžeme být právem hrdi. Řada z nich byla z různých důvodů zneuctěna, zapomenuta, vytěsněna z dějin i z širšího povědomí.

Sté výročí vzniku Československa by se tak mohlo stát důstojným okamžikem, kdy by mohlo dojít k nápravě této křivdy. Navíc by takový skutek měl trvalou platnost a také našim potomkům by zůstala zachována vzpomínka na lidi a skutky, díky nimž se náš národ dočkal obnovy české státnosti. Svrchovaný, suverénní stát představuje dědictví, o které se musí pečovat a jehož uchování rozhodně není samozřejmostí, a to i s ohledem na současný geopolitický vývoj.
 

Mgr. Bc. Jan Kopal

Popisek: „Muži 28. října 1918“. Zleva: JUDr. František Soukup, JUDr. Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla, MUDr. Vavro Šrobár.

─────

Poznámka redakce SN:

Tak tomu se říká státotvorný návrh, který se sluší bezezbytku realizovat. Jen se obávám, že v politickém marasmu, který je produktem „vegetování“ A. Babiše v české politice (za pomoci zjevně nesvéprávného obyvatele Pražského hradu), se příliš zabýváme ambicemi několika politických dobrodruhů, kteří brzy skončí v propadlišti dějin, a zapomínáme na to podstatné, co symbolizovala výše uvedená jména českých a československých vlastenců.

Sté výročí vzniku Československa, resp. obnovy české státnosti po staletích habsburské poroby, je tou nejvhodnější příležitostí, abychom splatili tento dluh dějinám a abychom se konečně začali posouvat vpřed, nikoli vzad ‒ k historicky překonaným časům husákovské normalizace, kterou by nám tu někteří dnešní politici rádi „recyklovali“. Staňme se konečně hrdými občany státu, který se nemá za co stydět, byť jeho dějiny nebyly vždy procházkou růžovým sadem, ale jsou provázeny hrdinstvím mnohých statečných jedinců i potoky krve, prolité za obnovu naší státnosti.

V této souvislosti bych rád připomněl slova velkého českého historika, který si byl vědom problémů s česko-německým soužitím, ale jenž viděl daleko do budoucnosti – Františka Palackého: „Kdykoli jsme vítězili, dálo se to po každé více převahou ducha, nežli mocí fyzickou, a kdykoli jsme podléhali, tím býval vinen nedostatek duchovní činnosti, mravní statečnosti a odvahy.“

Éra zbabělých politiků, kterou teď prožíváme, jednou skončí. A snad se objeví zase pár jedinců statečných a odhodlaných vést naši zemi v lepší budoucnosti. K jiné, než jakou nám slibuje ve svých „koblihových“ předvolebních kampaních jeden přistěhovalec ze Slovenska a další podivný „vlastenec“ z Japonska. Začněme se už konečně řídit vlastním rozumem! Je nejvyšší čas!

14. 10. 2018

‒ RJ ‒