Jdi na obsah Jdi na menu
 


Předčasné parlamentní volby jsou za dveřmi…

22. 10. 2018

Motto: „Babiš: Příští rok mohu jít do penze. Politika mi nic dobrého nepřinesla. Byla to pohroma pro moji rodinu i pro moji firmu.“ (iDNES.cz, 17. 10. 2018, 17:00)

Kdy už to konečně praskne…?

Možná že jste to ve svém životě již někdy zažili. Ten neodbytný pocit, že to brzy „praskne“ a že přijdou tak dlouho očekávané změny.

Nedávno proběhlé senátní a komunální volby (5.-6. 10. 2018) vystavily „stopku“ pro A. Babiše, J. Hamáčka, V. Filipa i T. Okamuru. Slovenský oligarcha, který si po několika měsících svého premiérování začal hrát na „ředitele zeměkoule“, jenž ví všechno nejlíp a strčí do kapsy i zkušené evropské a světové politiky, netuší, že velice brzy bude za svá troufalá slova „umravněn“ a poslán do politického důchodu, Na ten se, soudě podle nahoře uvedeného prohlášení (viz motto), již netrpělivě chystá. Nestihne-li včas emigrovat, mohl by zbytek života strávit ve vězení – i s manželkou a dětmi z prvního manželství.

Volby přesvědčivě ukázaly to, co političtí komentátoři i politologové dlouhou dobu avizovali: Babiš narazil na svůj „strop“. Preference jeho hnutí/strany ANO 2011 již dále neporostou a nepřesáhnout 30 procent, což k mocenské hegemonii nestačí. (Podle nejnovějšího výzkumu volebních preferencí má Babišovo politické uskupení asi 24 %, což stačí nanejvýš na spoluvládnutí s někým, kdo bude ochoten riskovat, že ho „predátor“ Babiš nespořádá k večeři. Babiš se stal „toxickým“ a po zkušenostech se sebeobětováním ČSSD a KSČM to sotva kdo bude zkoušet. Bylo by to trestuhodné pokoušení osudu.)

Popravdě: Ono to nestačilo ani po říjnových parlamentních volbách 2017, avšak Babišovo vítězství většinu demokratických politiků natolik zaskočilo (mnozí se tajně těšili na to, jak s ním budou spoluvládnout, např. ODS, KDU-ČSL či STAN), že se nezmohli vůbec na žádný odpor a dobrovolně vítěznému Babišovi vyklidili pole.

Předseda ANO 2011 tak mohl s „požehnáním“ zjevně nesvéprávného prezidenta republiky pohodlně vládnout – i bez potřebné důvěry parlamentu. Když už na to začali poukazovat (jako na nenormální věc) i na západ od našich hranic, „zorganizoval“ Babiš spolu se Zemanem zformování koaliční vlády s ČSSD a KSČM, aby všechno bylo podle demokratických standardů Západu.

Tato osudová chyba, jež umožnila Babišovi vládnout téměř rok bez reálných výsledků, nás všechny připravila o drahocenný čas, který jsme zbůhdarma promarnili. Ztratili jsme rok pokračující ekonomické prosperity a nepřipravili se naopak na horší časy, které zcela jistě přijdou, jak již v předstihu ohlašují zkušení ekonomové i podnikatelé. V důsledku toho vláda, která nastoupí po Babišovi, bude mít horší ekonomické i politické podmínky pro svůj start.

Přitom stačila maličkost, jak dotěrného Babiše i s tím jeho marketingovým spolkem politických zoufalců (= Svědkové Babišovi) odstavit na vedlejší kolej. Jak? Zablokováním Sněmovny, aby nemohlo dojít k ustavení jejích orgánů a k převzetí moci novou garniturou. Následovalo by buď tvrdé povolební vyjednávání, v němž by „demokratický blok“ vyhrál, nebo nové volby.

Ti „troubové“, kteří dnes čekají na to, až se Babiš totálně politicky znemožní a skončí v propadlišti dějin, by měli vrátit peníze za své zbytečné „poslancování“, které zatím nic nepřineslo. Kdyby byli po celou tu dobu bez peněz, možná by jednali jinak.

Zkrátka: Babiš (spolu se Zemanem) nás všechny připravil o čas, který nám nikdo nevrátí. To, co nebyli schopni zvládnout politici, protože většina z nich jsou obyčejní zbabělci, „sralbotkové“, museli nakonec napravovat sami voliči. Opět se potvrdilo, že čas je tím nejlepším lékem na všechno: na bolest i na politickou hloupost a naivitu.

Zdá se, že ti voliči, kteří v roce 2017 vyměnili svůj mozek za Babišovu koblihu, si během sledování všech trapností, jež předváděli Babiš, Zeman, Hamáček i Filip, dodatečně srovnali v hlavě své priority a rozhodli se volit jinak než posledně – lépe a zodpovědněji.

Ten čas, o který nás všechny připravili, by měli „kobliháři“ dostat k náhradě. Ministryně financí A. Schillerová by se měla postarat o to, aby jim byla doměřena „daň z blbosti“.

●●●

„Spouštěčem“ politických změn bývají studenti

Ale vraťme se k výchozí myšlence z prvních řádků tohoto článku. K tomu, aby to „prasklo“ a aby se začaly „lámat ledy“, je vždy zapotřebí nějakého vnějšího podnětu. Zkrátka: musí to být symbolický čin, který vyžene lidi do ulic, aby momentálním držitelům moci řekli, že tak už to dál nejde.

V každé „přelomové“ době tento podnět přišel, byť zcela nahodile a spontánně, bez politické „přípravy“. Tak kupříkladu „Pražskému jaru“ 1968 předcházela policejní razie proti vysokoškolským studentům na kolejích Strahov.

A studenti se znovu, pokolikáté již, ocitli v popředí politického dění i v závěru roku 1989. „Sametové revoluci“ předcházel totiž masakr bezpečnostních složek proti pokojné demonstraci studentů, kteří si dne 17. 11. 1989 na Albertově připomněli 50. výročí událostí z roku 1939. Jejich průvod do centra Prahy byl následně zastaven na Národní třídě, kde došlo k jejich brutálnímu napadení ze strany „bílých přileb“.

Tato provokace z dílny StB odstartovala neplánovaný pád komunistické moci v naší zemi. Z „režisérů“ předem připraveného politického divadla se stali bezmocní diváci spontánně se valících událostí. Moc, kterou ještě včera třímali pevně ve svých rukou komunističtí papaláši, ležela na ulici a nikdo se nehrnul, aby ji zvedl a začal vládnout.

Trvalo několik dní, než se události daly skutečně do pohybu, protože náhradní garnitura chartistů byla připravována pouze k tomu, aby sloužila jako „fíkový list“ nutných změn v režii KSČ, ale o skutečném vládnutí neměla ani ponětí. Proto musel být povolán jeden ze zkušených „technologů moci“ – bývalý vedoucí Úřadu vlády M. Čalfa. Je dobré si tato fakta připomenout, abychom nevěřili pohádkám o „statečných“ chartistech, kteří „porazili“ komunisty. Tak to doopravdy nebylo.

Právě události z Listopadu 1989 by měly být poučením i pro další „dirigenty“ v zákulisí, ať už se skrývají kdekoliv, že „naplánovat“ chod dějin dost dobře nejde. Často se totiž stává, že protagonisté takto připravovaných „událostí“ bývají dynamikou vývoje vyhozeni z kola ven, případně mohou skončit na šibenici, jak nás o tom poučuje případ R. Slánského a spol.

karikatura-slanskeho.png

Popisek: Nestáhne-li se A. Babiš z politiky včas, mohlo by to s ním dopadnout jako s kdysi mocným generálním tajemníkem ÚV KSČ R. Slánským, který byl popraven dne 3. 12. 1952. Jeho popel nechali vládnoucí komunisté rozsypat z jedoucího automobilu na zledovatělé silnici kdesi za Prahou. Tak málo si svého někdejšího spolustraníka vážili, že mu nedopřáli ani místo posledního odpočinku na hřbitově, byť v anonymním, neoznačeném, hromadném hrobě. Na poučení z dějin není nikdy pozdě!

─────

Nepodceňujme poučení z dějin!

O tom, jak ošidné to může být s nejrůznějšími politickými „plány“ v dějinách, nejlépe svědčí vývoj uvnitř vládnoucí KSČ v kritických dnech Listopadu 1989. Zatímco se v rakouském exilu na funkci nového generálního tajemníka ÚV KSČ již těšil bývalý představitel Pražského jara Z. Mlynář, komunisté měli svůj plán: M. Jakeše měl nahradit pražský stranický tajemník M. Štěpán. Nakonec všechno dopadlo úplně jinak. Na cestu do zapomnění měl KSČ doprovodit někdejší výpravčí ČSD ze železniční stanice Bojkovice na jihovýchodní Moravě – K. Urbánek. Kdo si dnes vzpomene na jeho jméno?

A disident V. Havel, který byl v kritický den 17. 11. 1989 na své chalupě na Hrádečku a s nímž komunisté počítali ve své „reformní“ vládě jako s ministrem kultury? Ten se „neplánovaně“, doslova „přes noc“ (tak rychlé to ovšem nebylo, ale trvalo to měsíc), stal prezidentem ČSSR poté, kdy ho zvolilo komunistické Federální shromáždění. Chcete snad lepší důkaz o tom, že předpovědět dějiny úplně přesně není možné?

Atmosféru té doby velice barvitě popsal ve svých „Pamětech“ důstojník StB L. Zifčák (agent s krycím jménem „Růžička“), který na Národní třídě dne 17. 11. 1989 sehrál roli policisty „ubitého“ studenta M. Šmída. Po něm několik dní od těchto událostí pátrali tehdejší investigativní novináři a snažili se zjistit skutečnou pravdu, případně odhalit jeho totožnost. Marně. Martinů Šmídů bylo zjištěno několik, ale žádný ubit nebyl. (Jen pro zajímavost: L. Zifčák kandidoval v prvních svobodných volbách v r. 1990 za OF na Bruntálsku – samozřejmě s plným vědomím polistopadových mocných. Vadit to začalo teprve v okamžiku, kdy na to přišli sami občané, kteří to zveřejnili.)

Tato historická vsuvka je nutná proto, aby čtenáři pochopili, jak složité a málo pochopitelné někdy bývají „historické“ procesy, jejichž výsledkem jsou události podobné těm ze 17. 11. 1989.

●●●

Ocitli jsme se na „šikmé“ ploše, ale nevíme o tom…

Navzdory výše popsaným zkušenostem z našich moderních dějin se zdá, že jsme se ocitli v poměrně netypické situaci. Občané se u nás mají moc dobře, a proto nejsou ochotni mrznout na Václaváku či na Letenské pláni jako koncem roku 1989. Raději sedí doma u televizorů nebo u počítačů, případně v hospodě, a jenom nadávají a remcají, místo toho, aby něco udělali pro tolik potřebné změny.

Proč? Protože Češi byli odjakživa národem nespokojenců. Co by za to dali obyvatelé „socialistické“ Venezuely, které nezodpovědná vláda levicového diktátora Madura vehnala do nepředstavitelné bídy a chaosu?

Po nedávných volbách se v „Česku“ rozhostilo ticho a rozpaky. Doprovázejí proces sestavování jednotlivých povolebních koalic, jež se budou v příštích čtyřech letech starat o správu jim svěřených obcí a měst po celé republice, a naznačují, že tušení o připravovaných změnách se může brzy proměnit v činy, které mnohé občany příjemně překvapí. A jiné zase nepříjemně. U náhlých dějinných zvratů tomu tak bývá pokaždé.

Bude to jistě příjemná změna ‒ po zapšklé náladě v „zaprděném“ Babišově „Lepším Česku“, které si na novou éru v českých dějinách pouze hrálo. Změny jsou doopravdy „na spadnutí“, protože jak M. Zeman, tak i A. Babiš došli až na konec své cesty: Zeman fyzicky, politicky i obyčejně lidsky, kdežto Babiš zatím jen politicky. Tento dočasný „premiér Česka“ si svůj konec „vykoledoval“ sám – ztrátou důvěry části svých původních voličů z října 2017, kteří to tentokrát hodili někomu jinému. Za trest.

Na udržení se v politice nestačí jen slibovat od rána do večera to, co je reálně nesplnitelné, ale je třeba aspoň něco z toho splnit. Babiš zatím jen sliboval ‒ a skutek utek’. Když však politik, který vykonával funkci ministra financí (!), slibuje něco, nač nemá a nebude mít peníze, tvrdá povolební realita nutně probudí i naivní voliče s koblihou v hlavě ‒ místo mozku. Tady pak končí veškerá legrace a takový politik musí z hrušky dolů. To se teď přihodilo i „slibotechně“ – A. Babišovi.

Každé vystřízlivění bývá provázeno nepříjemnou kocovinou. Babiš utrpěl první velkou politickou porážku. Zdá se, že ho to upřímně „rozhodilo“ a že začal uvažovat o odchodu do důchodu. V jeho případě to tak snadné nebude. Jen aby ten zbytek života nakonec nemusel trávit ve vězení! I tak končil nejeden kdysi známý a uznávaný politik. Babiš by nebyl ani první, ani poslední, kdo půjde rovnou ze Strakovky do „tepláků“. (Stačí připomenout zpackanou kauzu J. Nagyové.)

●●●

Než se „tušení“ stane skutkem…

Z dobře informovkarikatura-zemana.jpganých zdrojů, k nimž navzdory své nálepce (coby proruského serveru) patří „Parlamentní listy“, se dnes (18. 10. 2018) dostala na veřejnost dosud „šuškandou“ šířená informace o údajné, dlouho předpovídané abdikaci prezidenta M. Zemana. Očekávala se již tehdy, když v létě pálil na Pražském hradě svoje maxi trenýrky.

Toto sdělení může překvapit jen málokoho. Očividně chřadnoucí hlava státu nic jiného veřejnosti ani sdělit nemůže. Také v SN jsme v článku „Praotec Zeman na Pradědu“ (SN č. 10/2018,vloženo 16. 10. 2018) naznačili, že prezident pravděpodobně ve svém úřadu končí. Signálů je mnoho a protichůdných informací z okruhu M. Zemana ještě více.

Této interpretaci ostatně nahrávají rovněž zmatené politické kroky M. Zemana, které postrádají logiku. Pouze dávají tušit, že Zeman brzy pověsí „prezidentování“ na hřebík a bude již jen odpočívat – lhostejno zda na Vysočině, či ve svém bungalovu poblíž Prahy.

Vrcholem Zemanova politického „šibalství“ z poslední doby se stalo vyslání R. Vondráčka (jakožto „univerzálního podržtašky v Babišistánu“) do Ruska – na jednání s osobami ze sankčního seznamu EU a USA. Nebylo to pouhé diplomatické faux pas, nýbrž jasná politická sebevražda tohoto kdysi nadějného politika hnutí/strany ANO 2011, jehož někteří patolízalové z Babišových novin označovali za „mladého Masaryka“. Což o to! Jen nám zapomněli říci, o kterého z těch dvou se jedná: zda o starého pána, „tatíčka TGM“, nebo o jeho syna Jana, kterého před 70 lety údajně vyhodili z okna Černínského paláce agenti sovětské tajné služby – NKVD.

Inu, dějinné zkušenosti nás poučují o tom, že Rusům neradno sloužit ani věřit. Přesvědčil se o tom již v polovině 19. století známý český politik a novinář – K. Havlíček Borovský. Často to končívá podobně jako v případě J. Masaryka, který si nechal na krk navléknout Stalinovu ohlávku dobrovolně, když vyhověl přání sovětského diktátora, aby se ČSR nepřipojila k „Marshallovu plánu“ obnovy poválečné Evropy. Byla to „předehra“ k Únoru 1948.

Nepatřičná „vstřícnost“ předsedy Poslanecké sněmovny PČR R. Vondráčka vůči Rusku, která s udržováním běžných, korektních meziparlamentních kontaktů nemá nic společného, by měla být varováním před podobným, nedůstojným a podlézavým chováním jakéhokoliv politika suverénního státu. Navíc: české zkušenosti s agresivní, velmocenskou politikou bývalého SSSR i postsovětského Ruska jsou dostatečně varující, abychom se podobných trapností opakovaně nedopouštěli.

●●●

Události z 28. 10. a 17. 11. 2018 budou „zlomové“

Není potřeba mít věšteckou kouli k tomu, aby i laik pochopil, že obě tato data z letošního roku budou mít klíčový význam pro náš další vývoj. Již kvůli té symbolice, kterou představují. Magie některých čísel dělá divy a má doslova kouzelnou moc. M. Zeman se od znovuzvolení do své funkce již tak zapletl do svých lží, provokací a fabulací, že již zcela ztratil kontakt s reálným světem. Ten mu nahradili různí Ovčáčkové a další politováníhodné figurky z hradního panoptika.

Výsledkem tohoto vegetování ve vysněném polosvětě je to, že raději skončí dobrovolně, než aby byl výkonu funkce zbaven společným rozhodnutím obou komor našeho parlamentu. Situace k tomuto kroku dozrála a dříve nebo později by k tomu došlo. Déle už tu ostudu snášet nelze. Svět to vidí a směje se nám – potomkům republiky T. G. Masaryka. Taková hanba!

Prezident M. Zeman promarnil pravou chvíli, kdy mohl ze své funkce odejít čestně a důstojně. Teď už ho čeká jen trapný konec.

A ani s tím vysněným státním pohřbem to nemá jisté. Pokud se politici většinově dohodnou na tom, že si ho Zeman nezaslouží (jejich počet den ode dne narůstá), protože se nechoval jako důstojná hlava suverénního státu, ale jako kolaborant s cizí mocností, bude se muset o poslední rozloučení postarat paní Ivanka. I té se jistě uleví, až už to bude mít za sebou. (Její ztrápený obličej prozrazuje, a to navzdory strojeným úsměvům, že život s tím „hradním netvorem“ musí být doslova peklo na zemi.)

●●●

Zemanova abdikace se stane počátkem zásadních změn

Když před 65 lety, dne 5. 3.1953, zemřel sovětský diktátor J. V. Džugašvili-Stalin, část zfanatizovaných bolševiků v SSSR, ale i u nás (např. P. Kohout a další prorežimní spisovatelé), si neuměla představit svůj další život bez „generalissima Míru“ a „strojvůdce lokomotivy dějin“. Brzy však i oni pochopili, že život jde a půjde dál i bez tohoto masového vraha, který si desítky let hrál na „spasitele lidstva“ a „kompas dějin“. Podobně si dnes slovenský ekonomický imigrant A. Babiš hraje na „spasitele Česka“ a „ředitele zeměkoule“.

Rovněž my, občané ČR, se po odchodu M. Zemana z naší vnitropolitické scény s touto „ztrátou“ brzy vyrovnáme, protože většině slušných lidí tento nezdvořák a chorobně domýšlivá „nula“ scházet nebude. Snad pouze několika „troubům“ z ČSSD, kteří měli od něho slíbené „trafiky“, z nichž nakonec nebude nic. Budou se muset začít živit vlastníma rukama či hlavou, pokud toho budou schopni. Osobně si nedovedu představit takového J. Hamáčka, J. Dolínka či další „ouřady“ z Lidového domu, že by se sami vlastní prací uživili. Nikdy se totiž pracovat nenaučili. Do svých dobře placených funkcí se jednoduše „prožvanili“. Kromě mlácení prázdné slámy nic nedovedou.

Zemanovým odchodem z nejvyšších pater politiky se otevře možnost rychlého vyřešení mnoha naléhavých úkolů. V prvé řadě to bude volba jeho nástupce.

Neměl by být problém, aby někdo z jeho soupeřů z lednové prezidentské volby v krátké době uspěl. Dovedu si představit „hladké“ zvolení J. Drahoše hned v prvním kole. Poté, kdy „kobliháři“ z ANO 2011 pochopí, že Babiš končí a že oni budou muset začít přemýšlet o své vlastní budoucnosti – bez Babiše. Nebo spáchat hromadnou sebevraždu spolu s Babišem.

Bude to jen a jen na nich, pro jakou možnost se rozhodnou. Když se budou příliš vzpouzet a dělat drahoty, čeká je veřejný lynč. Naštvaní voliči dovedou být nepříjemní. A lůza, o kterou se tyto nedemokratické struktury ještě nedávno opíraly, si jejich lynč náležitě vychutná. Bude to pro ni zábava zadarmo. Skoro jako Stuchlíkovy „sousedské večeře“.

Jakmile bude zvolen nový prezident republiky, prvním krokem, který musí bezprostředně následovat, bude buď vyslovení nedůvěry Babišovu kabinetu Poslaneckou sněmovnou, nebo odvolání Babišovy vlády prezidentem republiky. Ve skutečnosti bude lhostejné, která z obou variant projde. Důležitý bude výsledek: „Česko“ bez Babiše.

K tomu, aby došlo k celkové očistě společnosti od všech forem extremismu (KSČM, SPD, ANO 2011), bude nutno vyhlásit předčasné parlamentní volby, z nichž vzejde nový, tentokrát již skutečně demokratický parlament. Vše by mělo proběhnout v režii demokratických stran – bez extremistů. Tím se podaří navázat na vývoj, který byl násilně přerušen pásem Nečasovy vlády a „vpádem“ Babišovy divize Agrofertu do naší politiky v r. 2013.

Vyvrcholením těchto změn bude jmenování nové vlády: bez Babiše a bez jeho politické divize Agrofertu – hnutí/strany ANO 2011. Toto uskupení by mělo být kvůli své nedemokratičnosti zakázáno a rozpuštěno. Demokratické strany by následně měly podniknout taková opatření (včetně přijetí nového tzv. zákona na ochranu demokratické republiky), aby nikdo ze členů bývalých extremistických stran, včetně ANO 2011, nemohl proniknout do řad demokratických stran ani se nedostal do státních služeb. („Zamoření“ centrálních úřadů a veřejné správy po celé republice bývalými komunisty, jak se to stalo po r. 1989, se již nikdy nesmí opakovat.)

●●●

Čeká nás největší „očista“ společnosti od roku 1945

Očista společnosti od extremistů, celoživotních oportunistů a veškerého politického „odpadu“ musí pokračovat „vymetením“ všech nedemokratických elementů z politiky – od obcí až po nejvyšší úřady ve státě.

Podle míry provinění funkcionářů ANO 2011, SDP, KSČM, ale i různých „trafikantů“, které si do úřadů dosadili na základě koaličních dohod představitelé tradičních i „nesystémových“ stran, by mělo probíhat zároveň vyšetřování účasti těchto osob na různých korupčních kauzách a dalších případech zneužívání úřední moci. Vyloučit nelze jak soudní postihy, tak i veřejný „lynč“ provinilců přímo v místech, kde působili. Nelze připustit, aby se tyto osoby vytratily z politiky bez odpovídajícího trestu. (U „mnohoobročníků“ typu J. Faltýnka to vypadá již teď na mnoho let vězení.)

Zvláštní kapitolou očisty společnosti od následků pohromy, kterou nám tady zanechali Zeman s Babišem, by měl být mimořádný trestní tribunál, který potrestá provinilce z nejvyšších pater politiky.

Za kolaboraci s Ruskem by mělo skončit na lavici obžalovaných několik předních politických činitelů: vedle funkcionářů KSČM a poslanců, kteří podle zjištění tajných služeb pracují pro Rusko, také R. Vondráček a lidé z bezprostředního okolí M. Zemana. Zřejmě jako první bude rozběsněnými davy lynčován J. Ovčáček.

Očista, k níž musí dojít, bude také náhradou za to, že jsme se po Listopadu 1989 vinou tehdejších politiků (zbabělých nebo spíše zkompromitovaných spoluprací s StB či KGB nebo GRU) nedokázali vypořádat s neblahým dědictvím komunistického režimu. Vývoj ukázal, že jsme tomu stejně neunikli a tato nedůslednost se nám krutě vymstila.

Nebojme se změn, které rozmetají „staré pořádky“! Žádná škoda jich nebude. Pouze bránily naší cestě vpřed. Přece nechceme, aby naši potomci žili další desítky let v tom zatuchlém, postkomunistickém, neonormalizačním Babišově „Lepším Česku“, kde se má líp pouze malá skupinka vyvolených, zatímco miliony obyčejných občanů živoří na hranici bídy. Nedovolme, aby poměry u nás začaly kopírovat neutěšený stav putinovského Ruska!

Dnes už nám nikdo nenabízí, abychom se stali další svazovou republikou postsovětského impéria. Putin nás potřebuje výhradně jako dobře se prodávající reklamu pro svou populistickou zahraniční a domácí propagandu. Zajímavé bude sledovat, kdo z politiků se stane „pokračovatelem“ Zemanovy vlastizrádné, kolaborantské, proruské politiky. Bude to jen R. Vondráček, nebo se takových „hrdinů“ najde víc? Příští dny nám na to dají odpověď. Již teď tuším, jaká bude.

Ať tak či onak: Prezident M. Zeman vstoupí do našich dějin nikoli jako úspěšný premiér, který si léta hrál na sociálního demokrata, nýbrž jako zlý, pomstychtivý „monarcha“. V letopisech českého národa se stane pouhou černou kaňkou, kterou bude nutno „vyzmizíkovat“, aby nekazila celkově dobrý dojem z úhledného rukopisu. Bude to konec potupný, ale spravedlivý – podobně jako Zemanův konec v politice.

V paměti prostého lidu, obyčejných občanů, kteří Zemana nikdy moc nezajímali, protože to byl „elitář“ a „nabob“, zůstane tento přímo volený prezident oním vulgárním dědkem „ožralou“, který zapíjí tlačenku stakany vodky nebo pivem a ještě u toho říhá a prdí. No uznejte, že takový obraz prezidenta by nikdo do třídy malých školáků, kteří se mají naučit číst, psát, počítat a slušně se chovat, nepověsil.

Nemusí ty jeho portréty sundávat a zahrabávat je do kompostu, jak to učinil jeden ředitel školy, který se tím pochlubil novinářům. Stačí na tu stěnu žádné obrazy nevěšet. Místo u tabule může zůstat prázdné, když už jsme se nevrátili k původním křesťanským křížům.

●●●

Buďme hrdi na jubileum naší státnosti!

Sté výročí vyhlášení Československé republiky je vhodnou příležitostí, abychom se ohlédli za svými dějinami a zamysleli se nad tím, kdy a co jsme udělali špatně. Mnozí z nás to již vědí, ale je třeba, aby si to uvědomili všichni občané našeho státu.

V tomto desetiletí, po roce 2010, jsme se dopustili dvou zásadních politických chyb. Tou první bylo schválení přímé volby prezidenta republiky a následné zvolení M. Zemana do této funkce. Chybou druhou, která se již odvíjela od té první, bylo volební vítězství hnutí/strany ANO 2011 a jmenování jejího předsedy A. Babiše premiérem ČR. K tomu nikdy nemělo dojít.

Chyby v dějinách nelze odčinit ani napravit. Podobně nelze zastavit čas ani ho vrátit zpátky. Možné je pouze jediné: chyby neopakovat a poučit se z nich.

To budiž hlavním poselstvím k jubileu moderní české státnosti – 100. výročí vyhlášení ČSR!

18. 10. 2018

PhDr. Rostislav Janošík

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář