Na obranu zakladatele ÚSTR – P. Žáčka

Tento můj článek volně navazuje na nedávno zveřejněný text s názvem  Ať o roce 1989 nemluví politici, ale historici! (SN č. 8/2019, vloženo 19. 8. 2019, ZDE). O tom, že jsem komusi šlápl na „kuří oko“, nejlépe svědčí komentář pod tímto článkem od jistého polovzdělance, který mne i historika P. Blažka z ÚSTR označil nálepkou „konspirátorů“. Nejspíš to bylo proto, že jsem uvedl odkaz na známou „Analýzu 17. 11.1989“ od bývalého politického vězně komunistického režimu ‒ Miroslava Dolejšího. Nejen on, ale i jeho bratr, PhDr. Josef Dolejší, patřili dlouhá léta k příznivcům tištěných SN. To je velké provinění, které se neodpouští.

Leč – pojďme k meritu věci! Rád bych téma z výše uvedeného článku poněkud rozvedl, a to i na základě vlastních, dosud nepublikovaných poznatků a zkušeností. Hned v úvodu musím napsat, že i když jsem v dotyčném článku označil P. Žáčka za jednoho ze svazáckých funkcionářů z roku 1989, nebylo to míněno jako znevažující „nálepka“. Bez rozumných a realisticky smýšlejících funkcionářů KSČ a SSM by ke společenským změnám na konci 80. let 20. století sotva mohlo dojít. Totéž platí o všech neoficiálních a režim kritizujících občanských a politických platformách, ať už to byla Charta 77, VONS, Demokratická iniciativa nebo Obroda, která sdružovala reformní komunisty, vyhnané po prověrkách z let 1969/70 z rodné strany.

Navzdory některým dílčím výhradám vůči P. Žáčkovi, M. Pajerové, M. Mejstříkovi, Š. Pánkovi a dalším studentským vůdcům z roku 1989, ale i celoživotním „synům známých otců" (M. Benda, J. Dienstbier ml.), musím konstatovat, že právě P. Žáček se z této skupiny politicky a profesně vyprofiloval vůbec nejlépe, a proto ho lze dnes bez nadsázky označit za jednu z mála výrazných opor našeho polistopadového demokratického, prozápadně orientovaného systému. A to na rozdíl od politické „bažiny“ nejrůznějších kariéristů a lidí nepevného charakteru, kterou v Poslanecké sněmovně představují poslanci ANO 2011 a SPD. U nich platí zásada: „Kam vítr, tam plášť“ nebo „Čím hůře, tím lépe“.

Přiznám se, že i když jsem s P. Žáčkem nikdy blíže nespolupracoval, již od Listopadu 1989 jsem pozorně sledoval jeho aktivity, a to jak ve funkci šéfredaktora „Studentských listů“, tak i později, kdy se pohyboval ve strukturách demokratizujících se bezpečnostních sborů a institucí, jež se rovněž věnovaly problematice bývalé Státní bezpečnosti (StB) a materiálům, které vzešly z její činnosti („Bendův“ úřad, ÚSTR).

Právě P. Žáčkovi patří hlavní zásluha o vybudování a „rozběhnutí“ Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). V období let 2007-2010,kdy stál v jeho čele, podávala tato instituce vůbec nejlepší výkon za celou dobu své dvanáctileté existence. Od r. 2010 už to bylo horší (v letech 2010-13 byl ředitelem ÚSTR D. Herman) a po „levicovém puči“ z r. 2013, díky němuž se do vedení prodrala skupinka kariéristů a politických dobrodruhů v čele s P. Šustrovou, M. Uhlem a L. Jelínkem, je to naprosto tragický úsek dějin ÚSTR.

Nemohu se nezmínit ani o současném, téměř „neviditelném“ (tak by to označil náš pan prezident) řediteli Z. Hazdrovi, jehož si tam údajně dosadila TOP 09. Hazdra je, bohužel, jen obyčejným politickým „trafikantem“, nikoli respektovanou osobností, jaká by měla v čele takto významné „paměťové“ instituce stát. Ředitel ÚSTR má totiž politickou a zároveň i morální povinnost, aby byl slyšen a viděn všude tam, kde se jedná o veřejnou připomínku naší nedávné minulosti.

Nestačí totiž, že se jednou za čas, například u pietního aktu k 50. výročí sebeupálení J. Palacha či při jiné, podobné příležitosti, někde objeví a bez jediného proneseného slova do mikrofonu tam pouze „stojí“ – jako tvrdé „Y“. Takového ředitele ÚSTR nepotřebujeme. Místo něho můžeme na příslušné místo postavit nebo posadit libovolnou figurínu z výlohy obchodu s konfekcí. I tak bude ten umělohmotný „panák“ vypadat líp než tento vyplešatělý čtyřicátník z generace „Husákových dětí“.

Mám-li se pokusit o hodnocení dosavadní éry od vzniku ÚSTR až po dnešek, je třeba ocenit obětavou práci, kterou pro tuto instituci vykonal plk. PhDr. E. Stehlík. Na druhé straně se nemohu nezmínit o svých zásadních výhradách k aktivitám Ministerstva obrany ČR, které se ujalo agendy bývalých politických vězňů komunistického režimu. Předně: je třeba konstatovat, že se tím mělo zabývat buď Ministerstvo vnitra ČR, pod nějž patřila StB, nebo Ministerstvo spravedlnosti, protože do vězení posílala tyto odpůrce komunistického režimu tehdejší, bolševická justice. Co s tím mělo společného Ministerstvo obrany? Vůbec nic!

●●●

Chybný projekt MO: „Účastník III. odboje“

Jako osoba, pronásledovaná komunistickým režimem, považuji za naprosto nedůstojné znehodnocení odkazu bývalých politických vězňů projekt udělování ocenění s názvem „Účastník III. odboje“. Už samotné rozdělování na kategorie „odboj“ a „odpor“ je ze své podstaty scestné a z morálního hlediska nesmyslné a znevažující statečnost všech osob, jež se proti totalitnímu režimu postavily na viditelný odpor.

Není přece podstatné, zda si někdo k tomuto účelu vzal do ruky zbraň, nebo zda byla jeho „zbraní“ tužka či odvážná řeč, pronesená na veřejnosti. Rozdíl byl pouze ve výši soudem uloženého trestu: od oprátky, přes doživotí až po několik roků strávených v komunistickém kriminálu. A stejně tak nelze paušálně naházet do jednoho pytle bývalé vězně z 50. let 20. století, kterým šlo doslova o život, a tzv. chartisty či disidenty, jimž hrozilo maximálně pár let vězení (u někoho „fešáckého“).

Nebo dokonce: vyznamenat osobu, která ani nebyla odsouzena za tzv. protistátní činnost, nýbrž pouze „pomáhala“ rozšiřovat tzv. ineditní literaturu či dokumenty o činnosti Charty 77 nebo VONS. To si jistě také zaslouží určitého uznání, nikoli však „Účastníka III. odboje“. Copak je to vůbec souměřitelné? Jistěže není!

No, posuďte sami! Je možné srovnávat někoho, kdo jen o vlásek unikl trestu smrti na komunistické šibenici, s osobou, která prošla „fešáckým“ kriminálem, nebo jen přežila těžká léta tzv. normalizace v kotelně? Či s někým, koho soukmenovci z vládnoucí KSČ poslali „k lopatě“, protože moc „zlobil“ a nechtěl poslouchat soudruha G. Husáka? V takovém případě bych si to ocenění zasloužil spíše já (coby soudně rehabilitovaný „nepřítel socialismu“) než například novinář J. Spurný z Respektu či jistý F. „Čuňas“ Stárek.

Ostatně – oceňovat chartisty, to považuji za hrubé znevážení myšlenky III., protikomunistického odboje. Vždyť mnozí z těchto lidí, tzv. disidentů, patřili po Únoru 1948 k zarytým likvidátorům svobody a demokracie u nás (J. Pelikán, L. Lis, P. Kohout, J. Štern, E. Šternová-Kantůrková, A. J. Liehm aj.). A někteří z nich dokonce po r. 1989 zpochybňovali samotný pojem „III. odboj“, např. ultralevičák P. Uhl či exministr kultury P. Dostál, sám bývalý komunista.

Posledně jmenovaný v závěru svého života (snad v důsledku své nevyléčitelné choroby, jíž nakonec podlehl) „prohlédl“ a zasloužil se o rekonstrukci a veřejné zpřístupnění komunistického koncentračního tábora „Vojna“ na Příbramsku. Zdá se, že ho těsně před smrtí osvítil Duch svatý, což se u zatvrzelých komunistů občas stává. (Vždyť i G. Husák si údajně nechal ke svému úmrtnímu loži povolat katolického kněze.)

A ještě jedno důležité konstatování, které by exministru obrany M. Stropnickému a dalším osobám, jež stály za projektem „Účastník „III. odboje“, mělo být jasně sděleno: Tímto vyznamenáním byly v uplynulých letech oceněny již jen osoby 3. a 4. kategorie, nikoli hlavní aktéři protikomunistického odboje. Ti se toho, bohužel, již nedožili a dávno odpočívají na hřbitově.

Mezi takto oceněné protikomunistické odbojáře se krátce před svou smrtí zařadil i bývalý politický vězeň Bohuslav Hubálek (1933-2017), syn jednoho z popravených členů odbojové skupiny „Praha-Žatec“. Redakce tištěných SN s ním úzce spolupracovala po celé období 2. poloviny 90. let 20. století: byl členem redakčního týmu i autorem řady zajímavých článků s politickým námětem i s problematikou III. odboje. (B. Hubálkovi bude věnována jedna z dalších kapitol této statě.)

●●●

Jak to bylo s údajnými skartacemi materiálů StB po roce 1989?

V souvislosti s nedávnou kritikou P. Žáčka na adresu exministra vnitra F. Bublana (ČSSD) se v našich sdělovacích prostředcích objevila řada reakcí politiků i čtenářů. Šlo hlavně o Žáčkovy výroky ohledně údajného nahlížení do materiálů StB, zvláště těch, jež komunistická tajná policie vedla na některé dnes politicky činné osoby, např. premiéra A. Babiše. Objevilo se také tvrzení o tom, že některé svazky StB byly úmyslně ničeny nikoli v období listopadu a prosince 1989, ale až v průběhu 90. let 20. století, kdy byl ministrem vnitra nejprve Slovák J. Langoš a po něm J. Ruml (tehdy ODS, později Unie svobody).

S tímto tvrzením nedávno vyrukoval dokumentarista ÚSTR – R. Schovánek. Jedná se shodou okolností o muže, který za velkého mediálního humbuku před několika lety „objevil“ kontroverzní dokument o udavačství spisovatele M. Kundery. (Toho zase neměl rád V. Havel. Proto se tento „nález“ náramně hodil Havlovým uctívačům, aby mohla být pošpiněna pověst nejznámějšího českého spisovatele 20. století.) Inu, i takové věci se občas stávají.

Jsem přesvědčen o tom, že kdyby se chtělo, našlo by se jistě v Archivu bezpečnostních složek (ABS) mnoho podobných, možná i zajímavějších, dokumentů na jisté prominenty polistopadového režimu. Pokud to tam ovšem někdo mezitím „nevybílil“. Jak známo, někteří Havlovi kamarádi dlouhá léta pracovali na vnitru. Jistě by o tom měli co říci, kdyby měli dovoleno mluvit. Některá tajemství si zasvěcení jedinci musí odnést až do hrobu.

●●●

Když si zaměstnanci ÚSTR nedávají pozor na jazyk…

Jedním z argumentů, jež byly použity na adresu P. Žáčka coby ředitele ÚSTR, byl ten, že se tato instituce dopustila ústy svých představitelů některých zcela nevhodných a zavádějících mediálních prohlášení. Kdyby si je tyto osoby odpustily, bylo by vnímání této „paměťové“ instituce daleko příznivější. Zaměstnanci ÚSTR neprozřetelně poskytli svým kritikům „munici“, jež byla vzápětí použita – jako argument pro její zrušení. Dosud k tomu nedošlo, ale kdoví…

Mezi tato nevhodná a zbytečně medializovaná prohlášení patří jak ono „udavačství“ M. Kundery, tak i tvrzení o tom, že skupina bratří Mašínů připravovala atentát na K. Gottwalda. K tomu je nutno připočíst také výrok, který letos, v souvislosti s diskusí o zdanění náhrad za tzv. církevní restituce, zazněl na adresu poslance KSČM Miroslava Grebeníčka a jeho otce Aloise Grebeníčka (1922-2003), jenž byl v 50. letech 20. století vyšetřovatelem StB v nechvalně známé věznici v Uh. Hradišti.

Žáčkův výrok jsem slyšel na vlastní uši v přímém televizním přenosu rozpravy v Poslanecké sněmovně. Nešlo tedy o žádný „novináři překroucený a z kontextu vytržený výrok“, jak se často a s oblibou tvrdívá. Bývalý ředitel ÚSTR P. Žáček totiž prohlásil, že v dotyčné věznici měli tzv. elektrické křeslo – k mučení politických vězňů komunistického režimu. Třebaže jinak oceňuji pozitivní práci, kterou P. Žáček jako ředitel ÚSTR odvedl, tady se musím rázně ohradit proti jeho zavádějícím informacím. Je to totiž jako z vysílání Rádia Jerevan.

V této věznici žádné podobné „mučicí“ křeslo neměli. Podle výpovědí očitých svědků, kteří byli v souvislosti se soudním procesem proti A. Grebeníčkovi a L. Hlavačkovi (oba zemřeli dříve, než mohl soud rozhodnout o vině a trestu) v 90. letech 20. století vyslechnuti, se mučicí zařízení nacházelo nikoli v této věznici, nýbrž v budově v centru Uh. Hradiště, kde měla StB svou úřadovnu. Estébáci zde, v jakési utajené místnosti (pravděpodobně v podkroví), používali „elektrické boty“, jejichž „vynálezcem“ byl právě velitel věznice v Uh. Hradišti – plk. Ludvík Hlavačka (1911-2005).

A k dovršení všeho: po absolvování tohoto „práva útrpného“ byli takto zmučení a často samostatného pohybu neschopní vězni ještě nuceni absolvovat cestu zpátky do věznice – občas podpíráni nebo napůl neseni vyšetřovateli StB. To opět dosvědčují svědkové těchto zavrženíhodných vyšetřovacích praktik. Uvádím to jen na dokreslení situace, v jak podivném světě se tehdy odpůrci komunistického režimu nacházeli. 

O „experimentu“ s těmito botami se záhy dozvěděla celá republika a věznice v Uh. Hradišti se díky tomu stala jednou z nejobávanějších. Pro většinu zdejších vyšetřovanců bývala naštěstí jen přestupní stanicí do jiného zařízení, kde vyšetřovací vazba či věznění pokračovaly. Na jaře 1949 dokonce oficiální justiční místa (= Státní soud v Brně) nařídila kontrolu této věznice a vyslechnutí takto mučených vězňů. V době začínajících politických soudních procesů a hrubého porušování zákonnosti to byla věc docela překvapivá. (Navíc: někteří z prvních vězněných a odsuzovaných odpůrců komunistického režimu byli ještě odsuzování k vysokým trestům vězení či k smrti na šibenici podle starých zákonů z dob starého Rakouska. Specialitou bylo rovněž „zakovávání“ vězňů do želez, což byla praxe doslova středověká.)

Protokol o výpovědích vězňů, kteří byli mučeni elektrickým proudem, byl po r. 1989 několikrát publikován, např. i v mém článku nazvaném „Svědectví o zločinech komunismu“ (viz rubrika „SN v PDF ke stažení“, vloženo 18. 7. 2016, ZDE). O vyšetřovacích metodách estébáků z Uh. Hradiště viz článek L. Navary. (Pozn. 1)

Ačkoliv oficiální místa o zvěrstvech vyšetřovatelů StB v Uh. Hradišti dobře věděla, náprava tohoto neudržitelného stavu přicházela jen pozvolna a trvala neúměrně dlouho. Faktem zůstává, že někteří vězni, kteří byli ve věznici v Uh. Hradišti vyšetřováni v souvislosti se zatčením hlavních členů odbojové skupiny „Světlana“ a „Hory Hostýnské“, byli po nelidském mučení popraveni přímo v této věznici. Ostatně – kruté metody vyšetřování dosvědčují i jiní pamětníci, např. A. London – v objektu zámku v Kolodějích u Prahy, kde byl vězněn i R. Slánský a další členové jeho „spikleneckého centra“.

Jeden z nejkřiklavějších případů krutého, až nelidského, vyšetřování se týkal vedoucího člena skupina „Světlana“, bývalého partyzána kpt. Rudolfa Lenharda († 24. 10. 1950), jehož onemocnění tuberkulózou bylo v konečném stádiu. Toho prý museli zaměstnanci tohoto zařízení přinést až k šibenici, jež stála na dvoře věznice v Uh. Hradišti, na nosítkách – jako bezmocnou trosku určenou k oběšení.

[Problematikou uherskohradišťské věznice jsem se v poslední době zabýval již několikrát, naposledy v článku „Mimořádná schůze PS k tzv. církevním restitucím“ (SN č. 12/2018, vloženo 23. 12. 2018, ZDE).]

Známy jsou ostatně i jiné případy, kdy vězni byli přiváženi k soudu na kolečkovém křesle. Teprve od r. 1951 byli všichni na smrt odsouzení vězni z této věznice popravováni buď v Brně na Cejlu, nebo v Praze na Pankráci. I tato skutečnost nepřímo dokládá, že excesy, k nimž v Uh. Hradišti docházelo, musely být i z celostátního hlediska mimořádné a netolerovatelné.

Když se v důsledku XX. sjezdu KSSS a zahájení procesu destalinizace také u nás zmírnily kruté podmínky života politických vězňů a když začalo vyšetřování těch největších excesů ze strany pracovníků StB, došlo přirozeně i na otevření otázky nepřiměřených metod výslechů ve věznici v Uh. Hradišti. Krajská prokuratura v Brně tenkrát vyslýchala i zaměstnance této věznice, mezi jinými i A. Grebeníčka.

Účelem tohoto šetření bylo získat informace o veliteli L. Hlavačkovi. Používání „elektrických bot“ byl jeho „objev“ který však pro svou odpudivost nenašel následovníky – ani mezi podobnými sadisty z řad estébáckých vyšetřovatelů z jiných části republiky. Vyšetřovatelé z Brna se mimo jiné zajímali rovněž o protektorátní minulost L. Hlavačky.

Jak A. Grebeníček, tak i L. Hlavačka byli za svou ilegální práci v KSČ i za protinacistickou odbojovou činnost vězněni v německých káznicích. Hlavačka byl prý v té době získán pro spolupráci s Gestapem; po propuštění pracoval pro brněnskou a uherskohradišťskou úřadovnu Gestapa.

Jak se zdá, ani tento fakt nijak nepřekážel další kariéře tohoto bývalého velitele věznice v Uh. Hradišti-povýšil do Prahy na Ministerstvo vnitra. Své zkušenosti s používáním elektřiny pak uplatnil jako „autor“ návrhu zavést elektrický proud o vysokém napětí do zátarasů na hranicích. V důsledku toho docházelo ke zbytečným úmrtím jak osob, jež se pokoušely o útěk na Západ, tak i příslušníků Pohraniční stráže, kteří většinou vinou své neopatrnosti přišli o život.

Není pochyb o tom, že plk. L. Hlavačka měl být po Listopadu 1989 postaven před soud a následně popraven, a to nejen kvůli tomu, co se dělo v uherskohradišťské věznici, ale zejména kvůli smrti desítek osob, jež zahynuly při útěku přes zadrátovanou a elektrickým proudem nabitou státní hranici. Hlavačka byl mnohonásobně větším komunistickým zločincem než řadoví vyšetřovatelé StB z Uh. Hradiště.

Bezprostředním nadřízeným L. Hlavačky byl ministr vnitra R. Barák (1915-1995). Rovněž on měl skončit na šibenici. Omluvou v jeho případě nemůže být ani fakt, že „vyšťoural“ na prezidenta A. Novotného informaci o jeho spolupráci s Gestapem. (Ještě před svým politickým pádem ho Novotný nechal zavřít – za obyčejnou hospodářskou kriminalitu.)

A když už jsme u toho „praní špinavého prádla“ na komunistickém ministerstvu vnitra, je užitečné připomenout, že k agentům Gestapa patřil jak Gottwaldův zeť A. Čepička (1910-1990), tak i dlouholetý předseda vlády z let 1953-1963 ‒ V. Široký (1902-1971). O jejich kontaktech samozřejmě věděly i sovětské bezpečnostní orgány, ale zřejmě jim to tolik nevadilo, protože tito politici jinak poslušně plnili příkazy soudruhů z Moskvy. (V. Široký byl již před válkou agentem NKVD.) Stejně tak nevadil L. I. Brežněvovi a jeho nástupcům ani bývalý slovenský buržoazní nacionalista a vězeň komunistických kriminálů ‒ G. Husák (1913-1991).

A protože české (a československé) vyrovnávání se s nepříjemnou minulostí vždy představovalo pouhou frašku, také v r. 1956 skončil proces československé „destalinizace“ nikoli popravou či doživotním uvězněním hlavních aktérů těchto nezákonností, nýbrž pouhým odvoláním z vysokých funkcí ve vedení státu. Svých funkcí byli tehdy zbaveni jen dva významní činitelé: A. Čepička (ministr národní obrany a náměstek předsedy vlády) a K. Bacílek (ministr národní bezpečnosti).

Na lavici obžalovaných se nicméně ocitli někteří z vyšetřovatelů StB, např. B. Doubek a K. Pich-Tůma. Ti z komunistických zločinců, kteří začali být nebezpeční i pro vysoké funkcionáře KSČ (někteří vyšetřovatelé sbírali materiály i na samotného K. Gottwalda, jenž naštěstí zemřel „včas“), byli v rámci probíhajících politických soudních procesů odsouzeni k smrti a popraveni (B. Reicin, K. Šváb, O. Závodský).

Již soudní proces s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s R. Slánským (1952) ukázal, že vyšetřovatelé dobře věděli o spolupráci některých vysokých funkcionářů KSČ s Gestapem. Byl to právě Slánský a jeho podřízení na ministerstvu vnitra (mezi nimi i velitelé StB J. Pavel či O. Závodský), kteří odmítali tyto kompromitující materiály vydat.

Již za tuto hanebnost si Slánský zasloužil trest smrti, protože kryl zrádce a kolaboranty a chránil je před spravedlivým potrestáním. Totéž se týká i pozdějšího prezidenta A. Zápotockého (také okolo jeho působení v koncentráku je mnoho otázek a pochybností), který v 50. letech 20. století omilostnil některé gestapáky, jež se podařilo získat pro spolupráci s StB.

●●●

Mašínové – kritérium vyrovnání se s komunistickou minulostí?

Je to jako načasovaná „kampaň“. Čas od času totiž u nás propukají spontánní diskuse na téma bratří Mašínů. A pak je zase nějakou dobu klid. Nejčastěji se z úst málo informovaných lidiček, kteří jsou ustavičně masírováni babišovsko-zemanovskou propagandou, dozvídáme o tom, že Mašínové byli vrazi či teroristé, kteří si žádné státní vyznamenání nezaslouží. Jako by jim jej někdo doopravdy dával, což se neděje. Ano, je to pokaždé, když se předkládají návrhy na to, koho by měl prezident republiky vyznamenat v den státního svátku – dne 28. října.

Obehrané ideologické „písničky“, novinářská klišé a prachsprostá, žumpoidní komunistická propaganda se vždy dostávají ke slovu, jakmile se někde objeví jméno rodiny Mašínovy. Nejsmutnější na těch výlevech negativních emocí je skutečnost, že nesmysly o rodině hrdiny protinacistického odboje gen. J. Mašína zaznívají i z úst lidí, kteří jinak smýšlejí vcelku demokraticky, ale zaslechnou-li jméno Mašín, cosi se v nich vzpříčí a začnou bezmyšlenkovitě blábolit to, co tady desítky let vtloukala do hlav občanům propaganda vládnoucích komunistických zločinců, z nichž mnozí se zapletli s Gestapem či SD.

Jako o „banditech“ (tak se vyjadřovali nacističtí okupanti za 2. světové války o našich partyzánech) psali o skupině bratří Mašínů, kteří v r. 1953 utíkali na Západ přes území NDR, na vylepených letácích východoněmečtí policisté. Nutno připomenout, že se jednalo o demoralizované Němce, kteří byli v r. 1945 poraženi ve válce se státy protihitlerovské koalice, pak okupováni vítěznými mocnostmi a v červnu 1953 znovu sraženi na kolena poté, kdy sovětská okupační vojska krvavě potlačila pokus o protikomunistické povstání v Berlíně.

Vzdor nasazení desítek tisíc ozbrojenců zaznamenali příslušníci východoněmecké policie jen částečný úspěch: podařilo se jim chytit a předat do komunistického Československa (ČSR) pouze dva členy Mašínovy skupiny – V. Švédu a M. Janatu. Oba zadržení uprchlíci ze zadrátovaného koncentráku, zvaného Československo, byli později spolu se strýcem bratří Mašínů, kpt. C. Novákem, odsouzeni k trestu smrti a dne 2. 5. 1955 popraveni v Praze na Pankráci.

Oběma Mašínům, Ctiradovi (Radkovi) i Josefovi, jakož i jejich kamarádovi M. Paumerovi, se podařilo útěk na Západ dokončit. Po měsíc trvajícím útěku a skrývání před německým obyvatelstvem, které je mohlo kdykoliv zajmout a zneškodnit, se dostali nakonec do americké okupační zóny Berlína a odtud do USA.

Každý, kdo se dnes považuje za kompetentního k tomu, aby o Mašínech vynášel hodnotící soudy, měl by o problematice této rodiny i o protikomunistickém odboji vědět víc, než co nabízí „zamrzlá“ bolševicko-postkomunistická (babišovská) propaganda. Měl by něco vědět jak o jejich slavném otci, gen. J. Mašínovi (1896-1942) z protinacistické odbojové skupiny „Tři králové“, tak i o jejich matce – Ing. Z. Mašínové st. (1907-1956).

Nestačí pouze papouškovat bludy, které za desítky let vyplodila bolševická propaganda a co i dnes tu a tam účelově vrhne (spíše vyvrhne na způsob zvratků) do veřejného prostoru „nesmrtelný“ soudruh J. Kojzar či pohrobci Z. Hořeního z normalizačního Rudého práva a Haló novin, kde své „zkušenosti“ s oblbováním občanů čerpal mluvčí prezidenta (bez vysoké školy) – J. Ovčáček. O svépomocné ideologické „dílně“ V. „Falmera“ Filipa ani nemluvě: je to jeden blábol vedle druhého.

Naši nereformovaní neostalinisté z KSČM nás dnes a denně přesvědčují o tom, že se nic nového za posledních třicet let nenaučili, a proto si musí vystačit s tím, co už kdosi chytřejší z jejich řad v minulosti vymyslel či vytvořil. A tak účelově využívají všechno, co by se dalo jakkoliv zužitkovat k systematickému ohlupování naivních občanů.

Nejnověji jsou to údajně vysoké ceny vepřového masa. Tento fakt V. Filip pohotově spojil se zlikvidovaným vepřínem v Letech u Písku, aby tak trochu účelově popíchl většinovou populaci proti Romům. Možná není od věci připomenout, že za komunistického režimu byly tzv. socialistické kriminály z velké části obsazeny právě příslušníky této „nepřizpůsobivé“ menšiny. Je dobré to vědět, protože mladé generaci to nikdo z těchto komunistických pantátů neřekne.

Samozřejmě, že se nejedná o nic jiného než o odpornou a špinavou komunistickou propagandu, které se hodí jakýkoli argument, aby mohla rozeštvávat lidi, zasévat mezi ně nesváry a neklid (podle hesla: „Čím hůře – tím lépe“), zpochybňovat hodnoty demokracie a torpédovat sociální smír ve společnosti.

Jak se mohl za posledních několik let přesvědčit každý náš občan, témata „třešničkové“ propagandy z okruhu osob kolem V. Filipa a dalších oportunistů z jeho vedení KSČM jsou velice pestrá: od obviňování Ukrajinců z okupace ČSSR v srpnu 1968, přes stále populární „sudetoněmeckou kartu“, požadavek na vyplacení válečných reparací ze strany Německa vůči okupovaným českým zemím až po ony vysoké ceny vepřového masa pro české spotřebitele.

Ideologové z ulice Politických vězňů v Praze jen u toho všeho zapomněli dodat, že již kdysi dávno soudruh prezident A. Novotný, lidově přezdívaný „Krásný Tony“, sliboval, že „maso bude“, i když pak nebylo, nebo ho bylo velice málo – a pouze pro někoho. Inu, kdo těmto účelovým komunistickým žvástům věřil (a stále ještě věří), je docela obyčejný ubožák a hlupák s IQ houpacího koně.

[Čtenáře, kteří se chtějí o bratrech Mašínech a jejich odbojové skupině dozvědět celou, necenzurovanou a komunisty nezfalšovanou pravdu, odkazuji na starší článek s názvem „Mašínové a spol., hrdinové protikomunistického odboje“ (viz rubriku „SN v PDF ke stažení“, vloženo 23. 8. 2011, ZDE) a „Exkluzivní rozhovor s Milanem Paumerem“ (tamtéž, vloženo 23. 8. 2011, ZDE); Paumer zde mimo jiné hovoří velmi kriticky o předsedkyni KPV N. Kavalírové. Ve starších číslech „SN na internetu“ jsou zveřejněny rovněž nekrology C. Mašína a M. Paumera.]

─────

Sotva jsem dopsal tuto pasáž o Mašínech, jako na zavolanou se objevilo toto téma ve sdělovacích prostředcích znovu. Záminkou bylo uvedení nově natočeného filmu o této odbojové skupině do kin. A jak se dalo očekávat, odstartovala nová vlna „nesouhlasných“ reakcí. Týká se to hlavně proruského webu „Parlamentní listy“, který dne 18. 9. 2019 oznámil, že po internetu údajně koluje jakýsi text V. Klause ml., předsedy právě založeného politického hnutí „Trikolóra“, týkající se právě bratří Mašínů. Když jsem si tu převratnou novinu přečetl, okomentoval jsem to takto: „Teď se začne k Mašínům vyjadřovat snad každý, kdo má díru do zadku a kdo ví, co znamená to které písmenko na klávesnici jeho počítače!“

A opět je to tady! Jak typicky české počínání! Největší potřebu vykecávat se o čemkoliv mívají totiž obvykle nejrůznější troubové, kteří o tom nevědí zhola nic. To se ovšem netýká V. Klause ml., jehož názorů a postojů si jinak vážím a považuji je v té záplavě impotentních nápadů ostatních českých politiků za rozumné a podnětné.

Na Klausově stanovisku ohledně bratří Mašínů je nejzajímavější fakt, že celou Mašínovu odbojovou skupinu soudí podle své dílčí zkušenosti s M. Paumerem, jenž byl kdysi, v době, kdy V. Klaus ml. ještě řediteloval na svém gymnáziu, na besedě s jeho studenty. Za to si jistě zaslouží pochvalu, protože ne každý ředitel se chová takto vstřícně. Znám spíše opačné případy neochoty a zbabělosti ředitelů škol, které jsou motivovány strachem ze ztráty ředitelské židle.

Klausův kategorický soud musím nicméně odmítnout. Nevím totiž, co se od M. Paumera stačil za těch pár desítek minut dozvědět a zda s ním vůbec mluvil z očí do očí. Já ano. Nestačí totiž pouze poslouchat, co říká studentům o Mašínech a o sobě a jak hodnotí polistopadovou realitu.

Jako historik, který je zvyklý pracovat se vzpomínkami pamětníků, vím zcela spolehlivě toto: z jednoho setkání s jakýmkoliv pamětníkem se nedají dělat žádné dalekosáhlé závěry a už vůbec ne kategorické úsudky o tak komplikovaném problému, jaký představuje právě Mašínova skupina. Přesněji řečeno: její hodnocení v kontextu našich dějin po r. 1948.

Konstatuji to na základě osobní zkušenosti, protože s M. Paumerem jsem se znal, a také jako historik, jenž se problematikou této odbojové skupiny zabýval. Vyslovit tak kategorický soud bych si na základě toho, co o této problematice vím, nikdy netroufl. Ostatně – stačí si přečíst již zmíněný „Exkluzivní rozhovor s Milanem Paumerem“.

─────

Vrátím se ještě k osobě M. Paumera a k nešťastnému výroku o plánovaném atentátu na K. Gottwalda. S M. Paumerem jsem měl možnost se seznámit již před mnoha lety. Poprvé jsem ho potkal někdy v roce 2001 nebo 2002, krátce po jeho návratu do vlasti z exilu. Bylo to při natáčení pořadu redaktora Českého rozhlasu (ČRo) B. Rieglera. (Občasným hostem Rieglerových pořadů v ČRo jsem býval i já v letech 1998-2003.) Od té doby je Paumer v mé paměti zafixován jako muž velice spontánní, s otevřenou myslí a jasným, přímočarým vyjadřováním.

Vzpomínám si, že mluvíval o lecčems, ale nikdy jsem z jeho úst neslyšel, že by Mašínova skupina doopravdy připravovala fyzickou likvidaci K. Gottwalda či jiného pohlavára KSČ. A pokud mezi těmito mladými muži něco v tom smyslu zaznělo, lze to spíše zařadit mezi „chvástavé řeči“, kdy se mladíci chtěli blýsknout před slečnami něčím, co by na ně mohlo udělat dojem. Zkrátka: co by provedli, kdyby mohli… Přitom museli dobře vědět, že vládnoucí garnitura je mocensky zabezpečena tak spolehlivě, že úspěch podobné akce by se rovnal nule a byl by záminkou k fyzické likvidaci těchto troufalců.

Mašínové ostatně v té době, krátce před útěkem na Západ, řešili docela reálný problém: jak se vyhnout povinné vojenské službě. Ctirad na vojnu ze zdravotních důvodů nemusel, ale Josefa odvod teprve čekal a M. Paumer již ve vojenském mundúru byl. Útěkem na Západ vyřešili zároveň i tento problém.

Podrobněji se zabývám situací v Mašínově skupině na počátku 50. let 20. století v jiném článku: „Vězeňkyně dvou totalitních režimů, 2. část“, který je věnován osobnosti Z. Mašínové st. (SN č. 9/2016, vloženo 23. 9. 2016, ZDE).

─────

„Parlamentní listy“, které patří I. Valentovi a jimž šéfuje Zemanův oblíbenec R. Panenka, uvádějí zajímavý citát, jehož údajným autorem má být právě V. Klaus ml. Syn bývalého prezidenta má prý hovořit o „patologické nadřazenosti bratrů Mašínových“. A co takhle „patologická nadřazenost rodiny Klausů“? Obě vyjádření jsou totiž stejně hloupá a jen částečně pravdivá, protože se záměrně neuvádějí všechna potřebná fakta.

To, oč tu běží, je totiž pokus V. Klause ml. oddělit oba Mašíny od M. Paumera. Kdyby V. Klaus o celé jejich anabázi něco věděl, nikdy by takovou hloupost nemohl vyslovit. Evidentně nemá dostatek informací. A protože jsem měl možnost se s Paumerovými názory seznámit, vím, že byl zajedno s bratry Mašínovými jak v hodnocení komunistického režimu před rokem 1989, tak i toho posttotalitního, prolezlého bývalými komunisty a estébáky skrz naskrz. Oba Mašínové se odmítli vrátit zpátky do vlasti navzdory tomu, že v r. 1995 bylo trestní stíhání proti nim zastaveno.

Na rozdíl od V. Švédy, Z. Janaty C. Nováka a Z. Mašínové st. nebyli oni ani M. Paumer nikdy souzeni, protože americká strana nevyhověla žádosti čs. úřadů o extradici do ČSR. Proto různé úvahy neinformovaných a mediálně masírovaných čtenářů z internetu o tom, že se snad báli, jsou nesmyslné a nezakládají se na pravdě. Je to jen další mohutné šíření dezinformací mezi nic netušící veřejnost. A naše sdělovací prostředky svým mlčením tuto demagogii pouze přiživují. Nejen v tomto případě.

V přední linii těchto dezinformačních webů jsou opět Parlamentní listy (PL), které v diskusi pod svými články dávají prostor k šíření lží, dezinformací a nenávisti vůči Mašínově rodině, včetně Zdeny Mašínové ml., která s akcemi svých bratrů neměla nic společného. StB ji nicméně právě kvůli tomu celý život sledovala a pronásledovala. Inu, psát v Čechách pravdu (věděl to již M. J. Hus) není tak lukrativní „džob“, jako je šíření lží a pomluv o hrdinech našeho protikomunistického odboje!

Zcela bez komentáře uvádím některé názorové „perly“ čtenářů PL ohledně bratří Mašínů: „Mašín otec byl frajer, jeho synové byli zločinci.“ (Na adresu tohoto autora si dovolím otázku: A co Váš otec? Taky to byl takový frajer jako J. Mašín st.? Nebo pouhý „sralbotka“ sloužící komunistům jako rohožka na pucování bot?) – „Mašínové a Hitler bojovali proti komunismu.“ (Jeden rozdíl tu přece jen byl: Hitler nějakou dobu spolupracoval se Stalinem a podporoval jeho bolševický režim. Ostatně: německý nacionální socialismus a stalinský komunismus jsou, jak známo, jen dvě strany téže mince. A ještě něco: Poláci si nedávno připomněli 80. výročí známého Paktu Ribbentrop-Molotov.) – „Mašíni se báli vrátit i po převratu. Zbylý hrdina Mašín (= Josef ml.) se bojí dodnes.“ (Co se týká J. Mašína ml. – a předtím i jeho zemřelého bratra Ctirada – nešlo o strach, nýbrž o vyjádření nesouhlasu s posttotalitním režimem, jejž reprezentoval V. Havel a jeho pohůnkové, kteří neudělali nic pro vypořádání se s dědictvím komunismu. A neudělalo se skoro nic za celých 30 let od Listopadu 1989! Důsledkem toho je dnešní vláda prominentního exkomunisty a bývalého agenta StB A. Babiše a celoživotního komunisty M. Zemana.)

Dalších komentářů netřeba. Kdo to chce vidět, ten to vidí, a kdo nechce, ten může dál spát na vavřínech a užívat si té „svobody a demokracie“, kterou nám tu slovenský oligarcha zatím umožňuje. Nejhorší, co se může člověku přihodit, je, když žije v sladké nevědomosti a ještě si pochvaluje, jak se mu daří dobře. M. Zeman, jako málo známý prognostik, v roce 1992 tvrdil, že takoví „troubové“ tvoří až polovinu naší populace. Buďme rádi, že to není celých sto procent.

Již v Bibli stojí psáno: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské.“ Má to jeden háček: Češi jsou téměř z devadesáti procent ateisté. Budou se tedy muset spokojit pouze s Královstvím Andrejovým a Milošovým. Bude to jako v té známé pohádce o pyšné princezně. Ti dva se o své „ovečky“ poctivě rozdělí. Pouze malá část z nich skončí na jatkách.

25. 9. 2019

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

Odkaz na článek L. Navary o vyšetřovatelích StB z Uh. Hradiště: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/elektrina-byla-nejhorsi-odbojar-zazil-nejkrutejsi-muceni-stb/r~e8b8c7bedeae11e9ac60ac1f6b220ee8/?