Svobodné noviny na internetu

Dnešní článek (22. 10. 2021) internetového deníku P. Šafra (Forum24), který i já již delší dobu považuji za tu nejhorší mediální „žumpu“ hned po České televizi (s „inkvizitory“ M. Řezníčkem, M. Kubalem a S. Witowskou), nemůže nechat nikoho na pochybách o tom, že koalice PirSTAN vnesla do naší současné politiky atmosféru „nesmiřitelného třídního boje“ v podmínkách 21. století. (Soudruh J. V. Stalin by to jistě označil za „tvůrčí rozvíjení“ teorie marxismu-leninismu.)

Člověk by očekával, že po volbách, které svým překvapivým výsledkem zaskočily samotné „vítěze“ (asi jim kdosi při tom konečném sčítání „přisypal“ poněkud víc hlasů, než se původně očekávalo), se tito vítězové uklidní a začnou konečně naplňovat své sliby. Namísto toho sledujeme nekonečný boj o koryta a prebendy. Ani předchozí politická garnitura se nechovala tak bezohledně, prospěchářsky a triumfalisticky.

Opět se potvrzuje, že i v těchto volbách šlo především o koryta. A až pak o jakési „ideje“: navíc hodně „zasmrádlé“ a opakovaně „recyklované“. Inu, jak známo: „starého psa novým kouskům nenaučíš“! Političtí dinosauři Z. Stanjura či M. Benda na nic nového ve svých hlavách přijít nemohou. Všechno z ideologické dílny „modrých strak“ bylo již dávno před nimi vymyšleno a dovedeno k dokonalosti.

Článek P. Šafra má poutavý titulek: „K čemu potřebují poražené síly ten čas, který jim Miloš Zeman věnoval z postele? A kdo je to MY?“ (Forum24, 22. 10. 2021). Na tomto titulku by nebylo nic neobvyklého, kdyby se tam nevyskytla tato anachronistická formulace: „poražené síly“. Přesně tak se totiž vyjadřovali političtí aktivisté z přelomu 40. a 50. let 20. století, když hodnotili „vítězství čs. pracujícího lidu“ v Únoru 1948.

Ale protože většinu naší populace dnes tvoří příslušníci střední a mladší generace, tato slova jim nejspíš nic neřeknou. Tito lidé si pamatují nanejvýš dobu tzv. normalizace, kdy politický slovník doznal podstatných změn: „třídní antagonismus“ byl spíše frází ze stranických příruček než běžným výrazem. Vždyť mnozí ze stranických funkcionářů neměli ani ten „správný“ třídní původ a jejich „víra“ v učení marxismu-leninismu byla spíše „fíkovým listem“ k zakrytí jejich hlouposti a nevzdělanosti.

To ovšem neplatilo pro příslušníky generace starší, kteří si třídními boji z časů První republiky sami prošli. Dnes jsme na tom podobně. Většina politiků jen žvaní o věcech, které sami nezažili a jimž ani příliš nerozumí. Jejich politická motivace je jednoduchá, ba triviální: chtějí se mít pouze dobře za peníze daňových poplatníků.

Abych ujistil čtenáře SN o pravdivosti tohoto svého tvrzení, odkážu je na starší článek nazvaný Českoslovenští komunisté v „přelomovém“ roce 1948, 2. část (SN č. 12/2018, vloženo 10. 12. 2018, ZDE).

Pokud to některým našim spoluobčanům není jasné, stačí navštívit knihovnu nebo archiv, kde mají k dispozici starší tiskoviny z období komunistického režimu. Jejich zdánlivá nepřístupnost pro běžného smrtelníka způsobuje ono „zapomnění“ na naše nedávné dějiny. Hrozí totiž nebezpečí, že by tam mohli narazit na jména pozdějších slavných „disidentů“, kteří patřili k těm nejzavilejším „stalinistům“ z pověstných 50. let 20. století. Novinář P. Šafr a jemu podobní pisálkové, sloužící až do roztrhání těla globalistickým elitářům z Bruselu a sudeťákům z Bavorska, patří až k jejich třetiřadým epigonům.

A ještě jedna poznámka: Po těchto volbách vlastně ani nevíme, kdo je vítězem a kdo poraženým. Rozdělení společnosti pokračuje a jen tak nezmizí. Řekl bych, že mnoho našich občanů trpí optickým klamem. Stačí navštívit „očaře“. Ten by to mohl zase dát do pořádku.

22. 10. 2021

‒ RJ ‒