Jdi na obsah Jdi na menu
 


Eucharistický kongres – František Růžička

25. 11. 2015

V polovině měsíce října se v Brně uskutečnil Národní eucharistický kongres 2015. Ve své podstatě ani nešlo o kongres, ale o záležitost celé naší církve. Tyto kongresy se zpravidla konají na různých úrovních (diecézní, národní, celosvětová) od druhé poloviny 19. století. Tento je však první od vzniku samostatné ČR a byl určen k prohloubení úcty ke Kristu v eucharistii, čímž byl vyjádřen záměr k obnově smlouvy člověka s Bohem. K průběhu konání byl vydán dosti obsáhlý podkladový materiál, zahájení bylo v katedrále sv. Petra a Pavla.

Na páteční večer byla předem oznámena možnost slavení svátosti smíření v kostele sv. Maří Magdaleny i katedrále, jakožto i permanentní možnost tiché adorace. Dále výstavy v Diecézním muzeu, v kryptě katedrály a věži, Loretě, kostele sv. Michala, v sálu Petrov 2. Jako doprovodné programy proběhly přednášky „Mít babičku a dědečka je dar“; „Eucharistie a její misijní rozměr“; „Je to jeden chléb…“. Dále pak divadelní představení Nikodémova noc, modlitba nešpor, noční adorace až do pozdních večerních hodin.

V sobotu dopoledne se konala mše svatá na náměstí Svobody a eucharistický průvod. Celebroval papežský legát kardinál Paul Cordes, emeritní předseda Papežské rady Cor Unum. O hudební doprovod se postarala Schola brněnské mládeže. Jako další doprovodné programy byly např. muzikál Gedeón, Pašijová hra, setkání ministrantů, program Vyslanců eucharistie, divadlo Zraněný Pastýř, přednáška o Eucharistii na východě, adorace se sv. požehnáním, chvály, setkání čtenářů a přednášky různých témat na dalších místech.

Papežský legát kardinál Paul Josef Cordes ve své promluvě uvedl, že byl vyslán papežem Františkem na tento kongres a již dříve byl také vyslán za kardinálem Tomáškem. V několika bodech pak uvedl:

● Tímto Kongresem připomínáte všem katolíkům v ČR hodnotu eucharistické slavnosti.

● Žádný duchovní pastýř by nechtěl vzít zpět rozhodnutí papeže Pia X., aby se ke sv. přijímání přistupovalo často a bylo dovoleno i dětem. Nesmí však svést k lehkomyslné a povrchní rutině.

● Podle papeže Františka je otázka prožívání mše svaté velmi osobní, je to tajemství srdce.

● Odtud by měl vzejít impuls, spočívající v pastoračním vedení k duchovnímu rozměru eucharistie.

● Musíme se naučit mši svatou prožívat.

● Z církevních dějin přiblížil rok 987, z doby sv. Vojtěcha, kdy kníže Vladimír si chtěl vybrat to nejlepší náboženství. Závěr po návratu z Řecka uváděl, že při bohoslužbě byli Bůh a člověk vzájemně spojeni.

● Homilii pak uzavřel symbolem praotce Abraháma obětujícího syna Izáka na hoře Moria. Příběh zní pro moderního člověka nevěrohodně. Ale já se za něj zaručuji…

Všechno záleží na Boží milosti. Ale také na naší vnímavosti vůči Pánu, který se nám chce dát v podobě chleba. Amen.

Jen krátkým dovětkem bych doplnil, že v době od 4. do 25. října se konalo XIV. řádné zasedání biskupské synody ve Vatikánu s procesem věnovaným tématu rodiny – „Povolání a poslání rodiny v církvi a v současném světě“. Věřící byli vyzváni, aby se v průběhu prvního týdne modlili za děti, ve druhém za rodiče a ve třetím za prarodiče.

A náš osobní postoj – když už jsme z té „křesťanské Evropy“???

František Růžička, České Budějovice

(z podkladových materiálů)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Amen.

(Zbyněk Tarant, truthradio.zi, 7. 12. 2015 14:03)

Zbyněk Tarant -
truthfrequencyradio.com/covert-report-susan-lindauer-60944
Hergot!: UFO, horoskopy a židovská spiknutí- Nejplodnějším podhoubím soudobého českého antisemitismu je kupodivu prostředí postmoderní ezoteriky, New Age a konspiračních teorií Na jakých místech české společnosti bují v poslední době antisemitismus? Kdo hádá neonacisty nebo neofašisty, ten se jistě nesplete, ale první cenu nevyhraje. Nejvíc je antisemitismu totiž někde jinde. Alespoň to tvrdí host Hergot!u a odborník na antisemitismus Zbyněk Tarant, který v jednom ze svých článků napsal, že „nejplodnějším podhoubím soudobého českého antisemitismu je kupodivu prostředí postmoderní ezoteriky, New Age a konspiračních teorií“. Zbyněk Tarant přednáší na katedře blízkovýchodních studií na Západočeské univerzitě v Plzni a antisemitismem se zabývá už nějakou dobu. Nejpřesnější definice antisemitismu je podle něj zároveň ta nejjednodušší: antisemitismus znamená nenávidět Žida, protože je Žid.
Kde se ale takový typ nenávisti vzal mezi vyznavači ezoteriky a na záhadologických webech? Podle Taranta je těmi zadními vrátky právě obliba záhad a konspiračních teorií. Mezi teorie o čipech, kterými nás ovládají nadnárodní korporace, nebo o spolupráci CIA s mimozemskými lidmi se postupně začaly vkrádat staré konspirační teorie z 19. století o židovském spiknutí.
Mezi teorie o čipech, kterými nás ovládají nadnárodní korporace, nebo o spolupráci CIA s mimozemskými lidmi se postupně začaly vkrádat staré konspirační teorie z 19. století o židovském spiknutí
Jaké teorie vzešlé z českého prostředí jsou nejbizarnější a na jakých webech propojení ezoteriky a antisemitismu frčí nejvíc, se dozvíte v pořadu. Zabrousili jsme ovšem také do politiky, do vztahu českého antisemitismu k problematice izraelsko-palestinského konfliktu a popovídali jsme si i o nejznámějším českém antisemitovi Adamu B. Bartošovi. Pokud nechcete zůstat jen u internetu a vidět antisemitsko-záhadologickou akci naživo, stačí sledovat právě tohoto bývalého vášnivého proizraelského aktivistu a jednoho z oblíbenců exprezidenta Klause. Je to právě jeho strana Národní demokracie, která podle Taranta „kombinuje katolický tradicionalismus se záhadologií, s různými ezoterickými prvky, s ruskými vlivy a vkládá do toho různé fašizující prvky. Ty samé lidi potom potkáte na různých demonstracích proti čipové totalitě, proti umístění amerických základen nebo proti nadnárodním korporacím“. A nakonec máme pro všechny posluchače vzkaz: Buďte ezo, ale nebuďte hnědí. New Age je o lásce, antisemitismus o nenávisti. Dohromady to nepasuje. Amen.

Čechy Čechům? Ale Dost zednářské DOST!

(Rakušan, 5. 12. 2015 23:16)

Kontakt: cechycechum@yahoo.com
I přesto, že mnozí Židé k naší rase cítí nenávist, já k nim nenávist necítím. Je mi líto milionů lidí, kteří zemřeli v nacistických koncentračních táborech, protože jejich bohatším souvěrcům nestálo za to učinit nic na jejich záchranu. Je mi líto milionů Židů, kteří umřeli během války, kterou Židé Německu vyhlásili (málo se ví, že Židé burcovali proti válce s Německem ještě před tím, než jakákoli Hitlerova válka vůbec začala). Je mi líto těch obyčejných chudých Židů, kteří dokonce přežili holokaust, ale už nepřežili pikle svých soukmenovců, kteří je nechali při návratu do nově založeného státu i s lodí potopit, protože by mohli vypovídat o věcech, které měly být navždy utajeny, .......Židovská otázka je největší tabuizované téma posledních sta let. Žádné není větší. A ačkoli to byli v historii právě Židé, kteří mnohá tabu pomáhali rozbíjet (často přitom tabu užitečná, která držela západní, tehdy ještě křesťanskou, společnost v určitém řádu), kolem sebe přitom vystavěli sami tabu tak veliké, že se ho mnozí bojí byť jen prstem dotknout. Jsou výjimky. I z vděčnosti k jejich odvaze jsem se rozhodl pokračovat v jejich “odkazu” (na mysli mám například skvělou druhou kapitolu Bakalářovy knihy “Tabu v sociálních vědách”). Je třeba pohlédnout pravdě do očí, i když bolí. Ale nemohu jinak, i když se vystavuji jistému osobnímu riziku. Mou případnou diskreditaci nebo útoky jakéhokoli druhu, došlo-li by k nim, by v takovém případě bylo potřeba připsat právě na vrub skutečnostem, o kterých píšu, respektive chystám se psát.
Mé svědomí je před Bohem čisté a modlím se, aby se židovský národ místo světovládných ambicí podíval zpět do své historie: bude-li k sobě upřímný, pak zjistí, že Mesiáš, kterého tak toužebně vyhlíží a jehož příchod se uměle snaží přibližovat, už dávno přišel.
.... musím se opět ohradit proti té D.O.S.T. partě, která se ve svém programu hlásí i k pohanské kultuře ( toto nazývá falešně, ale o to více vznešeně anticko-křesťanskými kořeny západní kultury) a která se již v minulosti neštítila smilnit a provozovat podivně účelový řiťo-alpinismus s kacířem, dnes již exprezidentem V. Klausem. Neštítila se na Národní třídě mávat svobodo-zednářskou vlajkou ČR a k tomu hulákat: „Ať žije prezident”. Neštítila se ani duchovně obcovat s bývalou komunistickou kandidátkou na prezidenta s paní Bobošíkovou a spolu s ní svádět důvěřivé katolíky k tomu, aby daly svůj hlas místo Kristu Králi samozvancům, které žádná skutečná katolická autorita k ničemu nepověřila, takže byli, jsou a budou pouze pyšnými svůdci, kteří se sami vlomili do podivných rolí proroků a spasitelů národa. Neštítí se tito falešní proroci, pod další svobodo-zednářskou vlajkou Velké Británie, smilnit dále ani s tím dvorním šaškem královského parlamentu EU Nigelem Faragem a v současnosti s dalším kacířem Adamem B. Bartošem, ...... Katolík, který miluje Krista Krále nade vše a který je Mu vděčen za to, co pro nás vykonal, tak takový věřící jistě zná pravdivé odpovědi. Avšak takový katolík, kterému je milejší být neustále klamán od stále nových a nových falešných proroků a který má své srdce stejně demokratické od té D.O.S.T. party, ale stejné i od pokoncilních modernistů, protože si chce taktéž sám, bez Pána Boha, zvolit takové vládce, které uzná ve své pýše jenom on sám za vhodné, tak takový občan pravdivé odpovědi nezná a asi se velice pravděpodobně, pokud může, zúčastní toho pod falešnou vlajkou smilného pochodu za tak zvanou obnovu Českého státu a pak, asi, bude i volit ty politické turisty. Konec článku

o své těžké a zpodpovědné práci: Programma zavojevanija mira jevrejami

(prekladatel, 5. 12. 2015 23:06)

Není jasné, jak vznikly. Není jasné, zda jsou pravé, nebo podvržené. V mnoha zemích světa se staly bestsellerem. Po Bibli jsou možná nejčtenějším dílem historie. Zatímco na Západě upadly po druhé světové válce prakticky v zapomnění, v islámském světě je zná snad každý. Byly a jsou předmětem ostrých polemik. Jejich výtisky se ničily a pálily. Kvůli nim se soudilo, kvůli nim se vraždilo. Českému čtenáři se konečně dostává do rukou kniha, kterou by někteří nejraději vymazali z lidských dějin.
Protokoly sionských mudrců představují v očích těch, kteří je údajně měli sepsat, skutečné opus diaboli. Proč? Mají totiž odhalovat plány Židů na ovládnutí světa. Židé stále čekají na příchod Mesiáše a prahnou po jeho pozemském království. Tento kdysi Bohem vyvolený národ fatálně selhal, když pravého Mesiáše nepoznal a ukřižoval ho. Stát se to však muselo. Takový byl Boží plán spásy. A Židé se s touto skutečností nikdy nesmířili.

V dějinách lidstva zanechali nesmazatelnou stopu. Řada z nich pozitivně zasáhla do vývoje vědy, umění a dalších oblastí společenského života, avšak řada z nich sehrála, sehrává a bude sehrávat roli negativní. Vliv židovských, respektive izraelských kruhů na světovou politiku je značný. To nahrává všem těm, kteří považují Protokoly sionských mudrců za pravé. Toto kontroverzní dílo patřilo od svého vzniku k pilířům, na nichž stálo myšlení těch, kteří byli obviňováni z antisemitismu. I proto je žádoucí, aby k němu dnešní čtenář měl přístup. Relevantním totiž stále zůstává přinejmenším jako cenný historický dokument.
Protokoly sionských mudrců byly pod názvem Programma zavojevanija mira jevrejami (Program dobytí světa Židy) poprvé vytištěny v roce 1903 v petrohradských novinách Znamja (Prapor), vedených novinářem a později významným členem monarchistického Svazu ruského lidu Pavlem Kruševanem. Nebyly ale kompletní, a tak plná verze musela čekat na své zveřejnění do roku 1905, kdy je do své knihy Velikoje v malom i antichrist kak blizkaja političeskaja vozmožnosť (Velké v malém a antikrist jako blízká politická možnost) zahrnul Sergej Nilus, dodnes populární autor duchovní literatury. Rok nato je vydal i ekonom, publicista a jeden z ideologů Svazu ruského lidu Georgij Butmi pod titulem Vragi roda čelověčeskogo (Nepřátelé lidského rodu). Přesto se zmínka o jejich existenci objevila už dřív, a sice v jednom z dubnových čísel časopisu Novoje vremja (Nová doba) z roku 1902 v článku Zagovory protiv čelověčestva (Spiknutí proti lidstvu) Michaila Meňšikova. Světlo světa tedy Protokoly sionských mudrců spatřily v Rusku, v zemi, která byla v té době jedním z posledních pilířů starého, na křesťanských hodnotách postaveného společenského řádu.
Po revoluci z října 1917, jež vydala největší zemi světa napospas sociálním experimentům pod vedením sovětských bolševiků, jejichž řady byly například podle jednoho z nejvýznamnějších představitelů impéria za posledního cara Mikuláše II. Alexeje Rogoviče nejméně ze tří čtvrtin tvořeny Židy (odtud také pojem židobolševismus), se Protokoly zásluhou ruských emigrantů dostaly do Německa. Tam je v roce 1919 poprvé vydal publicista Ludwig Müller von Hausen. .....uvážíme-li, že na Západě se po druhé světové válce staly tabu, zatímco o islámském světě platí pravý opak.......
I v češtině již několik vydání vyšlo. První překlad ještě za dob rakousko-uherské monarchie pořídil V. Zábranský, který jej připojil k české verzi knihy Židé a judaismus Rogera Gougenota des Mousseaux. Známější je nicméně překlad F. Komrsky z roku 1926 (druhé vydání vyšlo rok nato); reprint vydání prvního vyšel v roce 1996 v nakladatelství Votobia jako příloha ke knize Protokoly sionských mudrců: pravda nebo podvrh? Janusze Tazbira. Komrskův překlad je však zcela nevyhovující; ....

Seznam umělců na výstavě Entartete Kunst v Mnichově roku 1937 a kolínský kardinál Meisner

(Bábyš Kristian, 27. 11. 2015 14:17)

Seznam umělců na výstavě Entartete Kunst v Mnichově roku 1937

Jankel Adler - Ernst Barlach - Rudolf Bauer - Philipp Bauknecht - Otto Baum - Willi Baumeister - Herbert Bayer - Max Beckmann - Rudolf Belling - Paul Bindel Theo Brün - Max Burchartz - Fritz Burger-Mühlfeld - Paul Camenisch - Heinrich Campendonk - Karl Caspar - Maria Caspar-Filser - Pol Cassel - Marc Chagall - Lovis Corinth - Heinrich Maria Davringhausen - Walter Dexel - Johannes Diesner - Otto Dix - Hans Christoph Drexel - Johannes Driesch - Heinrich Eberhard - Max Ernst - Hans Feibusch - Lyonel Feininger - Conrad Felixmüller - Otto Freundlich - Xaver Fuhr - Ludwig Gies - Werner Gilles - Otto Gleichmann - Rudolph Grossmann - George Grosz - Hans Grundig - Rudolf Haizmann - Raoul Hausmann - Guido Hebert - Erich Heckel - Wilhelm Heckrott - Jacoba van Heemskerck - Hans Siebert von Heister - Oswald Herzog - Werner Heuser - Heinrich Hoerle - Karl Hofer - Eugen Hoffmann - Johannes Itten - Alexej von Jawlensky - Eric Johanson - Hans Jürgen Kallmann - Vasilij Kandinskij - Hanns Katz - Ernst Ludwig Kirchner - Paul Klee - Cesar Klein - Paul Kleinschmidt - Oskar Kokoschka -
Otto Lange - Wilhelm Lehmbruck - El Lisickij - Oskar Lüthy - Franz Marc - Gerhard Marcks - Ewald Mataré - Ludwig Meidner - Jean Metzinger - Constantin von Mitschke-Collande - László Moholy-Nagy - Marg Moll - Oskar Moll - Johannes Molzahn - Piet Mondrian - Georg Muche - Otto Mueller - Erich Nagel - Heinrich Nauen - Ernst Wilhelm Nay - Karel Niestrath - Emil Nolde - Otto Pankok - Max Pechstein - Max Peiffer-Watenphul - Hans Purrmann - Max Rauh - Hans Richter -
Emy Röder - Christian Rohlfs - Edwin Scharff - Oskar Schlemmer - Rudolf Schlichter - Karl Schmidt-Rottluff Werner Scholz - Lothar Schreyer - Otto Schubert - Kurt Schwitters - Lasar Segall - Friedrich Skade - Fritz Stuckenberg - Paul Thalheimer Johannes Tietz - Arnold Topp - Friedrich Vordemberge-Gildewart - Karl Völker - Christoph Voll - William Wauer - Gert Heinrich Wollheim -
Když před rokem vyrazil kolínský kardinál Meisner dech všem strážcům nového věku, nazývaje současné vizuální exhaláty kosmopolitních močůvek „zvrhlým uměním“, spustil se vodopád hysterických splašků a padal dnem i nocí hustě z výšek pyramid moderního všeblbství, dokavaď se designovaný prelát nesklonil a neomluvil. Pak teprve peřej zvolna doklokotala a dobublala. Ubohý kardinál, řídě se patrně, jako ostatně mnozí ze současného kléru, heslem Járy Cimrmana: „Kolega Tyrš učí: přelez, přeskoč, ale nepodlez. Já říkám: můžeš i podlézt. Ale pak se zase rychle narovnej!“, se kroutil a zapíral, že by to myslel tak, jak to řekl, nebo jak to pochopili uražení pánové a dámy. Nechtěl urazit nikoho a tím spíš neměl za lubem asociovat cokoliv, byť jen vzdáleně upomínající na národně-socialistický terminus technicus „entartete Kunst“, jehož samotné vyslovení může přivolat dle novus ordo fyzikálních zákonů nové pandemonium. V tom povyku, veskrze pokrokovém, zanikl veškerý pojem zvrhlého umění, pomineme-li umění reakční, a zůstala po něm jen černá díra připravená polknout vše, co by chtělo škrtat křesadlem u vchodu do této sluje. Není již zvrhlého umění, jelikož se Jeho eminence omluvila, ba co víc, patrně není již zvrhlosti na povrchu zemském. Arci nemůže být tedy ani zhovadilosti na Parnasu.

ukázka hrůzy:

(raaf, 27. 11. 2015 14:10)

Historie
Psát o historii zvrhlého umění je věc krajně ošidná, nepříjemná a trapná. Člověk se při stopování počátků rozpadu forem musí nutně spustit po čmuchacím laně hloub do propasti dějin, tedy do let, kdy doba nebyla zdaleka tak zvrhlá jako dnes, a tudíž i autor „čouhající“ jakožto protodestruktor může být člověk jinak bezúhonný, třeba i věřící křesťan. A je pak svízel ocejchovat jakožto uměleckého protozvrhlíka toho, kdo maluje světce a výjevy z evangelia. Abychom se vyhnuli zbytečným emocím, je nutné znovu zdůraznit, že zvrhlost v umění může být dvojího druhu: obsahová a formální. Jak již bylo výše naznačeno: zvrhlost obsahová nevylučuje zachovalost formální a naopak zvrhlost formální není vždy na újmu zachovalosti obsahové. Naprosto dokonalou formou umělecké zvrhlosti je samozřejmě kombinace jednoho i druhého, jak jsme toho nejčastěji svědky v posledních padesáti letech. Že jsou kupříkladu produkty Chrise Ofiliho malujícího (?) exkrementy zvrhlé po obou stránkách, snad nikdo nepochybuje. Nás ale hlavně zajímá zvrhlost formální, protože zvrhlost obsahová je podstatně staršího data, o čemž svědčí kupříkladu vykopávky starořímských záchodků či veřejných domů, a je dostatečně zřejmá každému praktikujícímu křesťanovi.
ukázka:
Historie
Psát o historii zvrhlého umění je věc krajně ošidná, nepříjemná a trapná. Člověk se při stopování počátků rozpadu forem musí nutně spustit po čmuchacím laně hloub do propasti dějin, tedy do let, kdy doba nebyla zdaleka tak zvrhlá jako dnes, a tudíž i autor „čouhající“ jakožto protodestruktor může být člověk jinak bezúhonný, třeba i věřící křesťan. A je pak svízel ocejchovat jakožto uměleckého protozvrhlíka toho, kdo maluje světce a výjevy z evangelia. Abychom se vyhnuli zbytečným emocím, je nutné znovu zdůraznit, že zvrhlost v umění může být dvojího druhu: obsahová a formální. Jak již bylo výše naznačeno: zvrhlost obsahová nevylučuje zachovalost formální a naopak zvrhlost formální není vždy na újmu zachovalosti obsahové. Naprosto dokonalou formou umělecké zvrhlosti je samozřejmě kombinace jednoho i druhého, jak jsme toho nejčastěji svědky v posledních padesáti letech. Že jsou kupříkladu produkty Chrise Ofiliho malujícího (?) exkrementy zvrhlé po obou stránkách, snad nikdo nepochybuje. Nás ale hlavně zajímá zvrhlost formální, protože zvrhlost obsahová je podstatně staršího data, o čemž svědčí kupříkladu vykopávky starořímských záchodků či veřejných domů, a je dostatečně zřejmá každému praktikujícímu křesťanovi.
Kupředu a nikdy zpátky
Už se valí horda tmavá,
zvěř se takto nechová.
Pozvala je sem ta kráva,
co si říká Merkelová.
Jedou lodí, vlakem, pěšky,
derou se přes zátaras.
V zimě snad nasadí běžky,
nesmí sejít ze svých tras.
To, že vnikly cizí rasy,
Evropě se prodraží.
Zbudou jenom prázdné kasy
a posraná nádraží.
Při té cestě za svou vizí,
ustelou si, kde se dá.
Úcta k mrtvým je jim cizí,
hřbitov nikdo nehlídá.
Mrtví dědci, také babky,
jste v tom až po kotníky.
Serou na vás cizí zadky,
ochcávají pomníky.
Merkelové to jedno není,
vidí co tam mužů je!
Těší se na znásilnění,
konečně si užije

Dnes..............

(Dnešek, 27. 11. 2015 13:50)

Dnes tedy mnozí říkají: my můžeme přijímat na ruku, protože to papež dovolil.Podívejme se ale, jak toto „dovolení“ vypadalo. Byla to instrukce Memoriale Domini z r. 1969, která především vyzývala k zachování dosavadní praxe. Papež tam doslova píše: „Z pohledu celé současné Církve je nutné zachovat dosavadní způsob podávání svatého přijímání, a to nejen proto, že vychází z tradice mnoha staletí, ale zejména proto, že je projevem úcty věřících k Eucharistii. Tato praxe nikterak neubírá na důstojnosti těm, kteří k oné velké svátosti přistupují, a je součástí přípravy nutné k plodnému přijetí Těla Páně.“ Kdo chce tedy opravdu poslouchat papeže, nemůže přijímat na ruku. Papež tam dále zmiňuje různá nebezpečí, která by nový způsob přinesl: nebezpečí ztráty úcty k Nejsvětější svátosti, její znesvěcení, oslabení víry.
V instrukci nakonec dává dovolení přijímat na ruku, ale jen tam, kde se už tato praxe rozšířila a není možné ji změnit. Byl to tedy jen jakýsi ústupek vůči neposlušnosti. Je to podobné, jako když si například katolická žena bude chtít vzít muslima. Je to něco, před čím Církev vždy varovala a upozorňovala na nebezpečí. Ovšem když tato žena bude na svém rozhodnutí trvat, biskup jí nakonec dovolení k sňatku dá stím, že následky si pak bude muset nést sama. Podobné je to s dovolením přijímat na ruku. Je to jen cosi, co se trpí, něco, co se ale rozhodně nedoporučuje. U nás v Česku většina biskupů (ne všichni) o toto požádala r. 1997 (na zasedání na Velehradě, kdy hned po jeho skončení se spustil déšť a nastaly nejhorší povodně naší doby s desítkami obětí...) stím, že žádají kvůli tomu, aby turisté z Německa a Rakouska u nás také mohli přijímat na ruku. Jenže někteří kněží si to u nás vyložili tak, že je to něco nového a moderního a své věřící přímo nutili, aby všichni přijímali na ruku...
Co se dělo dál? Dnes se ukazuje, že v těch zemích, kde s e běžně přijímá na ruku, už většina (!) katolíků (už to vlastně katolíci nejsou) nevěří v přítomnost Krista v Eucharistii.
Kardinál Döpfner, který žádal o toto dovolení, toho nakonec litoval. Píše: "Lidé dnes chodí k přijímání jen jako pro svěcenou vodu. Dva roky jsem o to bojoval. Nikdy bych to nebyl udělal, kdybych věděl, jaké to bude mít následky. Nyní nevím, jak to vrátit zpět. Kdybych věděl, kolik neúcty s tím bude spojeno, tak bych to nedělal..." Mnohým progresivním katolíkům už ale ani přijímání na ruku nestačí. Proč by jim Eucharistii vlastně podával kněz? Tak se to už na mnoha místech, i u nás, dělá tak, že kněz dá misku s hostiemi na oltář a věřící přicházejí a sami si berou a sami pijí z kalicha, i když je toto způsob naprosto nedovolený. Stává se, např. v Německu, že laici stojí s knězem u oltáře a spolu s ním říkají slova proměnění. Kdosi k tomu poznamenal, že brzy už ani lidé nebudou chtít být na mši svaté, u vchodu kostela bude stát automat, hodí se tam mince a... raději nedomýšlet.

Tweede Vaticaans Concilie -Oecumenisch Concilie

(katholieke kerk, 27. 11. 2015 13:49)

katholieke kerk

Oecumenisch Concilie
Paus Johannes XXIII (1958-1963) riep tot algemene verrassing[1] op 25 januari 1959 het Tweede Vaticaans Concilie bijeen. Op 11 oktober 1962 opende hij het concilie met een openingsrede onder de naam Gaudet Mater Ecclesia. Het woord ‘oecumenisch’ slaat in dit verband niet op het streven naar eenheid in het christendom, maar het duidt op de oikoumenè, dat letterlijk ‘de bewoonde wereld’ betekent en meer in het bijzonder de Katholieke Kerk verspreid over heel de aarde aanduidt.
koncil
Papež John XXIII (1958-1963) vyzval k všeobecnému překvapení [1] dne 25. ledna 1959 svolal Druhý vatikánský koncil. Dne 11. října 1962, on otevřel radu s úvodním projevu od názvu Gaudet Mater Ecclesia. Slovo "ekumenický" v tomto kontextu se nevztahuje na provozování jednoty v křesťanství, ale označuje oikoumenè, což doslovně znamená "civilizace" prostředků, a zejména rozšíření katolická církev označuje po celé zemi.
Platilo a platí
pravidlo, že hostie se smí dotýkat co nejmenší počet lidí, aby se zmenšilo riziko ztráty i malých částeček hostie. Kdy nastala v této praxi změna? Až za dlouhou dobu, až po vzniku protestantismu v 16. století. Martin Luther zpočátku ještě měl víru v Eucharistii a luteráni přijímali vkleče do úst. Ovšem Jan Kalvín, který také odpadl od Katolické církve, už tuto víru neměl, a proto také odboural i svátost kněžství. Proto svým věřícím nařídil přijímat vstoje a na ruku. Zakázal poklekat před chlebem, který už pro něj byl jen připomínkou a symbolem Krista. Zavedení přijímání na ruku bylo tedy výrazem nevíry v Eucharistii a výrazem toho, že už není žádný rozdíl mezi knězem a laikem. (Stejné to bylo u anglikánů, kteří také zakazovali věřícím, aby přijímali vkleče do úst, protože tím by se prý podporovaly „papežské pověry“ o přítomnosti Krista v Eucharistii a o svátostném kněžství.) Katolická Církev tehdy tuto praxi samozřejmě odmítla a Tridentský koncil znovu potvrdil tradiční způsob přijímání, přijatý z apoštolských dob. Tato situace trvala až asi do 60. let 20. století. Tehdy, v době náboženských zmatků, začaly některé skupinky věřících i kněží v Holandsku přijímat a podávat na ruku, ačkoli to bylo zakázáno. Proč to vzniklo? Protože právě v Holandsku byl silný vliv kalvinismu a i někteří katolíci se jim chtěli podobat. Řekli si: proč bychom při přijímání klečeli, když protestanté stojí? Proč bychom si nechali dávat Eucharistii do úst podobně, jako se krmí děti? Vždyť my jsme dospělí křesťané! Proč kněz může brát hostie do ruky a my ne? Je přece rovnoprávnost!
Tyto tendence stále sílily, bohužel tehdy nezasáhli ani tamější biskupové, naopak oni nakonec přišli za papežem se žádostí, aby tento způsob přijímání dovolil. Papež Pavel VI. tyto snahy několikrát rázně odmítl. Až na nátlak, kdy mu žadatelé pohrozili, že část Nizozemců jinak odpadne od Církve, dovolení dal.
Oecumenisch Concilie: Paus Johannes XXIII (1958-1963) riep tot algemene verrassing[1] op 25 januari 1959 het Tweede Vaticaans Concilie bijeen. Op 11 oktober 1962 opende hij het concilie met een openingsrede onder de naam Gaudet Mater Ecclesia. Het woord ‘oecumenisch’ slaat in dit verband niet op het streven naar eenheid in het christendom, maar het duidt op de oikoumenè, dat letterlijk ‘de bewoonde wereld’ betekent en meer in het bijzonder de Katholieke Kerk verspreid over heel de aarde aanduidt.

Papež František: Dobří katolíci, nemusí být jako králíci 21.1.2015-Františkovo odhodlání

(ing. Králík, Vinohrady, 26. 11. 2015 9:30)

Dobří katolíci, nemusí být jako králíci 21.1.2015
Na tiskové konferenci s papežem Františkem při návratu z Filipín 20. ledna zazněla slova, která vzbudila velký ohlas médií. Je dobré se seznámit s celkovým kontextem, ve kterém byla vyslovena. Tedy: Zodpovědné rodičovství, ale také velkorysost rodičů, kteří v každém dítěti spatřují poklad.
Na dotaz: „Filipínským ženám se v průměru rodí více než tři děti za život a postoj katolické církve k antikoncepci budí nesouhlas u velkého počtu obyvatel. Jaký je papežův názor?“ papež František odpověděl: „Počet tří dětí na rodinu, který jste uvedl, myslím souhlasí s číslem, které odborníci považují za nutné k udržení populace. Tři děti na pár. Když se toto číslo snižuje, dochází k druhému extrému. Slyšel jsem, ale nevím, zda je to pravda, že v Itálii v roce 2024 nebudou peníze na výplatu důchodů. Ubývá tu populace. Klíčovým slovem, kterým církev, včetně mne, odjakživa odpovídala je odpovědné rodičovství. Jak se k němu dobereme? Dialogem. Každý člověk v dialogu se svým pastýřem musí usilovat o zodpovědné rodičovství. Příklad, o kterém jsem se před chvílí zmínil – žena v osmém těhotenství po sedmi porodech císařským řezem – dokládá nezodpovědnost. „Nikoli, svěřuje se Pánu“, může znít námitka. Pán nám ale dává prostředky, abychom byli zodpovědní. Někteří lidé si myslí, že – odpusťte mi ten výraz – abychom byli dobří katolíci, musíme být jako králíci. Nikoli, zodpovědné rodičovství. To je zřejmé a kvůli tomu jsou v církvi manželské skupiny, odborníci, pastýři a podobně. Znám mnohé a mnohé dovolené cesty, které tu napomáhají. Je ale dobře, že jste to vyslovil. Je zajímavá také jiná věc, která nemá souvislost s právě řečeným. Pro chudé lidi je dítě jako poklad. Je pravda, že i tady máme být umírnění. Ale pro ně je dítě poklad a Bůh ví, jak jim pomoci. Tedy: zodpovědné rodičovství, ale také pohled na velkorysost onoho tatínka a maminky, kteří v každém dítěti spatřují poklad.“
Zpráva z celé tiskové konference na www.radiovaticana.cz/clanek.php4
Kardinál Raymond Burke vzbudil začátkem února pozornost svým prohlášením, že „bude vzdorovat“ jakékoliv snaze papeže Františka připustit rozvedené a znovusezdané k přijímání eucharistie.
Papež František je podle všeho připraven takový krok učinit, o čemž se zmíníme níže. Nejprve si ale uveďme úryvek z rozhovoru kardinála Burkea pro televizní stanici France 2, který proběhl 8. února a týkal se záležitostí souvisejících se synodou o rodině.
Mons. Burke: „Nemohu souhlasit s tím, aby bylo přijímání podáváno člověku, který žije v neuspořádaném svazku, protože to je cizoložství…“
France 2: „Jak chcete přivést papeže Františka na správnou cestu?“
Mons. Burke: „Zde je třeba být opět velmi opatrný, pokud jde o moc papeže. Klasická formulace zní, že papež má plnost moci. To je pravda, ale není to moc absolutní. Jeho moc je ve službách víry. A tak papež nemá moc změnit nauku, doktrínu.“
France 2: „Můžeme tedy říct, že pokud se týče jednání, tak pravým obráncem nauky jste vy, nikoliv papež František?“
Mons. Burke [úsměv a zavrtění hlavou]: „… ponechme otázku papeže stranou. Je to naše víra, pravá nauka, co nás vede.“
France 2: „Co uděláte, pokud bude papež František trvat na těchto krocích?“
Mons. Burke: „Budu vzdorovat. Nic jiného dělat nemohu. Není pochyb, že tohle je těžká doba, to je jasné, to je jasné.“
France 2: „Je to bolestné?“
Mons. Burke: „Ano.“
France 2: „Znepokojivé?“
Mons. Burke: „Ano…“
France 2: „Je papež vůbec váš přítel?“
Mons. Bourke [smích]: „Rozhodně bych si papeže nechtěl znepřátelit.“