Jako potkan
Dvacet devět let poté…
Předevčírem uplynulo dvacet devět let od událostí roku 1989 – zatím posledního milníku našich novodobých dějin. Díky těmto událostem, pro něž se vžilo označení „sametová revoluce“ 1989, se naše země po čtyřech desítkách let nelidské a protilidové diktatury KSČ opět navrátila na cestu svobody a demokracie.
Od té doby, za bezmála třicet let od r. 1989, jsme ušli velký, vpravdě historický kus cesty vpřed – k lepší, demokratické budoucnosti. Přesto: uplynulých 100 let od vyhlášení ČSR představuje jen malou výseč z celé tisícileté existence české státnosti. A připočteme-li k tomu dalších téměř sto let trvání Velké Moravy, pak je to doba ještě delší.
Bylo by neupřímné tvrdit, že se nám v polistopadovém období všechno podařilo. Určitě ne. Těch úspěchů je méně, než si namlouváme. Je toho daleko víc, co se nepodařilo a co dopadlo úplně jinak, než si politici i řadoví občané v roce 1989 přáli. Ve skutečnosti se nám tohoto podařilo žalostně málo, skoro nic. Příčin tohoto tristního stavu je mnoho a z velké části si za to můžeme sami, například tím, že jsme po r. 1989 nebyli obezřetní, předvídaví a důslední. Tyto chyby nemáme na koho svádět: dopustili jsme se jich sami.
Navzdory slibům politických lídrů „sametové revoluce“ 1989 stále ještě máme svobodu, i když s ní neumíme zacházet, nezodpovědně s ní hazardujeme a pouštíme k moci jedince, kteří si to nezaslouží a o jejichž minulosti nevíme všechno, přičemž jejich morální profil vylučuje, že by se právě oni měli do nejvyšších pater politiky dostat. I v politice platilo a platí: Důvěřuj, ale prověřuj! A když se zjistí, že s tím, koho jsme do politiky pustili, není něco v pořádku, pryč s ním – nejlépe do vězení.
Ti starší spoluobčané si snad ještě vzpomenou, co všechno nám „osvícení“ vládci z roku 1989, opojení momentálně získanou mocí, naslibovali. Samozřejmě ‒ skoro nic z toho nebylo splněno. Zůstalo u prázdných slibů. Časem jsme si na to zvykli a „slibotechen“ přibývalo a přibývá – dodnes. Jednou z nich je i A. Babiš a jeho náboženská sekta – „Svědkové Babišovi“.
Co se naopak podařilo, je rozkradená republika, zmrzačená rozdělením na dva samostatné státy, aby se mohlo lépe a bez problémů krást dál. Nikoho z údajných privatizátorů a „tunelářů“ nikdy nezajímalo, že to, co si zprivatizovali „českou cestou“ (= za pět prstů), vytvořily v potu tváře celé generace poctivých a slušných občanů ‒ od roku 1918 až do momentu tzv. privatizace. Za tyto evidentní podvody nebyl skoro nikdo potrestán, ačkoliv škody dosahují astronomických částek (skoro deset bilionů Kč).
Jedním z hlavních hesel tehdejšího Občanského fóra (OF) byl „návrat do Evropy“, přijetí principů liberální demokracie: soutěž politických stran, svobodné volby a dodržování lidských práv. Přesto ani po bezmála třiceti letech od r. 1989 nemůžeme s čistým svědomím prohlásit, že u nás máme plnohodnotnou demokracii západního typu. O právním státě ani nemluvě. To je jen fata morgana.
Někteří politici nás stále balamutí svými pohádkami o demokracii. Jejich „demokracie“ znamená, že občan má právo jít jednou za čtyři roky k volbám a až do dalších voleb snášet dobré či zlé, co zvolení zástupci lidu provádějí. Polistopadoví vládci „zmršili“ pravidla naší demokracie tak, že poslanci a další volení zástupci jsou fakticky neodvolatelní, i když provádějí pravý opak toho, co voličům slíbili. (Podobně se chová i prezident M. Zeman, který je z ústavy neodpovědný. Větší nesmysl bychom nenašli nikde na světě.) Máme jak doživotně jmenované soudce (za to může V. Havel), tak policii a justici „zaneřáděnou“ bývalými komunisty a dětmi z komunistických rodin. S tím se dá budovat demokracie jen velmi obtížně.
A co je vůbec nejhorší? Občan není chráněn před svévolí státní moci a není mu zaručena ani faktická rovnost před zákonem. Vždy je tu někdo, kdo je „rovnější“ než ti ostatní. Komunistické papaláše nahradili po Listopadu 1989 papaláši tzv. demokratičtí. Rozdíl v tom není žádný.
Nejen u nás, ale už i v zahraničí se dávno ví, že hlavním problémem soudní moci v ČR je vymahatelnost práva. Co jsou nám platné výroky soudů ve prospěch občanů, když stát není schopen jejich právní nároky prosadit, takže „spravedlnost“ zůstává pouze na papíře. Právní stát znamená nejen vymahatelnost práva, ale i trestání úředníků za chybná rozhodnutí, která poškozují občany. Není možné, aby škody hradil stát z peněz daňových poplatníků, ale musí je platit ze svého skuteční viníci. (Tento oprávněný požadavek zatím neúspěšně prosazuje Okamurova SPD. „Demokratické“ strany k tomu mlčí a nic pro to nedělají.)
V budování právního státu, kterým se dnes zaklíná kdekdo, jsme na samém začátku. Pokud se nic zlého nestane (např. válka, státní převrat, přílet Marťanů apod.), za dalších padesát let bychom mohli být dál. Anebo tady nikdy skutečný právní stát nebude.
Ano, jedinou z hodnot Listopadu 1989, jež přetrvala až do dnešních dnů, je již zmíněná svoboda. Včetně svobody shromažďování, která už některým polodiktátorům z protofašistického uskupení ANO 2011opět začíná vadit a rádi by ji omezovali nebo přímo zakazovali.
Hlavní překážkou všech diktátorů a autoritářských vládců – v minulosti i dnes – je svoboda slova, včetně práva na svobodné získávání, sdělování a šíření informací všemi prostředky. Uvědomíme-li si, že toto právo bylo zakotveno již v „Deklaraci práv člověka a občana“ z 26. 8. 1789, byli možná organizátoři Velké francouzské revoluce (1789-94) dál, než jsme my dnes. Dědictví nacistické a komunistické nesvobody nás stále ještě svazuje, protože jsme se s ním nebyli schopni dostatečně razantně vypořádat.
Během státního svátku 17. 11. jsme to od některých našich politiků slyšeli opakovaně – jako naléhavou výzvu: Nebudeme-li o naši svobodu a demokracii náležitě pečovat (kultivovat ji) a budeme-li se chovat nezodpovědně, jako neuvědomělí, sobečtí a lhostejní občané, kterým je jedno, kdo jim vládne a komu svěřují do rukou nekontrolovatelnou moc (např. A. Babišovi), může se nám stát, že o tuto svobodu přijdeme. Nikoli ze dne na den, ale postupně, až nakonec žádnou mít nebudeme.
Hezky to v těchto dnech vyjádřil předseda Pirátů I. Bartoš: Jednoho dne se probudíme a budeme žít v nesvobodné zemi. Nesčetné příklady z dějin potvrzují, že svobodu lze ztratit velice snadno a rychle. O to hůř a s obtížemi se získává zpátky. Často to trvá desítky let. Sami jsme tuto zkušenost s komunistickou diktaturou nedávno (1948-1989) zažili. Pozor si musí dávat zejména mladí lidé, kteří mají málo životních zkušeností a o našich dějinách toho mnoho nevědí. Takové jedince lze snadno zmanipulovat a oblbnout Babišovou koblihou.
●●●
K demokracii máme stále ještě daleko
Nejsem sám, kdo postřehl, že letošní oslavy „Dne boje za svobodu a demokracii“ (17. 11.) byly jiné než vloni či v průběhu celých 29 let od Listopadu 1989. Většina politiků si dává dobrý pozor na to, aby tyto a podobné oslavy „neprošvihli“, protože to by jim jejich voliči nejspíš neodpustili.
Pro obyčejné občany bývá státní svátek dnem volna, během něhož se mohou, ale nemusí oslav zúčastňovat. Pro aktivní politiky je to jiné. U nich se jedná o to, čemu se dříve říkalo „existenční pochod“: pod tribunou s komunistickými papaláši na 1. máje. Politik tam zkrátka být musí, i kdyby měl čtyřicetistupňovou horečku. A když není, dostane velký černý puntík, který bude zaznamenán do jeho politického „životopisu“.
Platí to v prvé řadě pro hlavu státu i pro představitele exekutivní moci. Ignorování některých státních svátků nebo historických výročí (21. 8. 1968) ze strany prezidenta republiky je obyčejnou politickou provokací, případně plněním úkolu, který zřejmě dostal od svého řídícího důstojníka z Moskvy. Kdyby se něco podobného stalo ve skutečně demokratické zemi na západ od našich hranic, takový politik by již druhý den ve funkci nebyl. U nás se všichni tváří, jako by se nechumelilo. Jinde by tento politik skončil na lavici obžalovaných kvůli velezradě a šel by rovnou do vězení – na doživotí.
I tyto politické výstřelky, které se letos mimořádně nakupily, svědčí o tom, že ČR stále ještě není standardní demokratickou zemí a že občanům tento politický „cirkus“ (Babiš-Zeman) nevadí. Vadit by měl, protože je to především naše vizitka. Tam, kde chybí disciplína, přichází ke slovu karabáč. (Tomu Češi vždy rozuměli, jak dosvědčuje i novinář Karel Havlíček Borovský.)
Stačí se podívat za naše západní hranice – do Francie či do Německa. Politická aktivita francouzského prezidenta E. Macrona v souvislosti s oslavami 100. výročí konce 1. světové války (11. 11. 1918) byla příkladná. O německé kancléřce A. Merkelové či o spolkovém prezidentu F.-W. Steinmeierovi ani nemluvě. Dokonce i předseda Bundestagu W. Schäuble, který je upoután na invalidní vozík, se všech důležitých akcí zúčastňuje. (Je o dva roky starší než M. Zeman.)
Nikoho z těchto politiků by ani nenapadlo zavřít se před veřejností ve svém úřadu a tyto oslavy ignorovat. Na rozdíl od ČR jsou Francie i Německo civilizované země. To jen my se chováme jako barbaři v čele se svým prezidentem – buranem z Hulvátova.
●●●
„Na co si to tady hraješ, ty estébáku?!“
Letošní oslavy 17. 11. byly doopravdy poněkud zvláštní. Ještě vloni, měsíc po vyhraných parlamentních volbách, si dnešní premiér A. Babiš troufl přijít k památníku 17. 11. 1989 na Národní třídě v Praze v obvyklý čas, dopoledne, podobně jako ostatní politici. Byl sice vypískán a pár lidí mu vynadalo, ale dalo se to přežít.
Letos je vnitropolitická situace diametrálně odlišná. Již od pondělí 12. 11. 2018 zaplnila mediální prostor i sociální sítě aféra premiérova syna – jeho údajný únos do Ruska a na anektovaný Krym. Babiš se sice pokoušel udělat ze sebe i ze své rodiny oběti mediální štvanice, ale moc se mu to nepodařilo. Zveřejněná fakta jsou totiž natolik přesvědčivá a úderná, že ukňouranému premiérovi, který lže od rána do večera, může uvěřit jen pár hlupáků, kteří mají v hlavě místo mozku Babišovu koblihu.
A tak premiér, jako tonoucí, který se chytá každého stébla, zvolil poněkud zvláštní taktiku. Zmíněný památník 17. 11. 1989 na Národní třídě navštívil krátce po půlnoci, aby se vyhnul setkání s obyčejnými občany. Stejně se mu to nepovedlo. Na rušné Národní třídě bývá živo i v noci, obzvláště před tak významným státním svátkem. Inu, Praha nejsou Průhonice, kde se chodí lidi spát zároveň se slepicemi.
Babišova přítomnost pochopitelně neunikla lidem, kteří se tam v té době pohybovali. A tak jedna z přítomných obyvatelek hlavního města přivítala pana premiéra docela šťavnatým pozdravem: „Na co si to tady hraješ, ty estébáku?!“ Babiš aspoň ví, že ho lidi nemají rádi. Přesto si stále naivně namlouvá, že by jim mohl vládnout. Jak by to chtěl dělat?
Je načase, aby premiér A. Babiš, který před dvěma desítkami let neprozřetelně zabloudil do Čech, nejprve navštívil psychiatra a nechal se pořádně vyšetřit. Zdá se totiž, že osob duševně nemocných bude v Babišově rodině víc – nejen jeho syn a dcera z prvního manželství. A až to udělá, pak by se měl raději vrátit zpátky na Slovensko. Tam už na něho netrpělivě čekají jeho „kámoši“ – R. Fico a P. Pelegrini.
Napíšu to bez obalu: Pokládat kytici květin, kterou pak rozhořčení Pražané hodí do odpadkového koše, dokonce v noci, nebyl ze strany A. Babiše dobrý nápad. Prchalův tým mu poradil špatně. S tím u „Čehúnů“ uspět nemůže. Jen krysy a potkani vylézají v noci z kanálu a producírují se po Národní třídě či po Václaváku.
Babiš se svým podivným gestem vyhnul otevřeným protestům občanů, ale příliš si tím politicky nepomohl. Splnil sice svou formální povinnost, ale bylo mu platné jako mrtvému zimník. Tentokrát by to jistě neskončilo pouhým pískáním a pokřikováním jeho kritiků. Pravděpodobně by dostal i pár facek nebo pořádnou „nakládačku“. (Ani ochranka by mu nebyla nic platná.)
Ať tak či onak: svět se o další Babišově kauze velice rychle dozvěděl. V době internetu to trvá jen pár minut. Těžko si teď bude hrát na „státníka“, který chce vyřešit všechny palčivé problémy světa. Babiš se sice na Facebooku (dělá to za něj M. Prchal, protože Babiš je pologramot, který nedá dohromady ani kloudnou větu, aby v ní nebyly chyby) pochlubil tím, jak se údajně během „mírové“ konference v Paříži setkal se všemi důležitými evropskými státníky, ale byla to opět jen jím vytrubovaná sebechvála. Realita je totiž jiná.
Stačilo se podívat na setkání evropských politiků dne 11. 11. 2018 u Triumfálního oblouku v Paříži. Babiš seděl až kdesi v zadních řadách a nikdo si moc nevšímal – kromě jeho manželky. Pro část politiků je totiž v „karanténě“ – jako dotační podvodník. Ani postsovětského diktátora Putina nikdo nevítal, i když se sebevědomě vnutil do první řady, určené pro nejvýznamnější hosty. Taková je celá pravda o evropském „státníku“ Babišovi. Pouze velký trapas.
●●●
Babišova „ulička hanby“
A ještě něco stojí za zaznamenání. Mohli jsme to sledovat v přímém televizním přenosu na ČT 24, který trval celý den. Politici, kteří přišli v památníku 17. 11. 1989, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Někteří se na to úplně vykašlali, ačkoliv to patří k jejich povinnostem.
Jako první přišli k tomuto památníku krátce po půlnoci A. Babiš a po něm T. Okamura se svým nohsledem R. Fialou. Zbytek politiků se dostavil během dopoledne 17. 11. 2018. Jelikož letos bylo na Národní třídě docela rušno od brzkého rána, bylo zřejmé, že ne každému se bude tleskat. Na některé politiky lidé pískali a pokřikovali různé nadávky, např. „Kolaborante“. Pískotem byl „oceněn“ i neúspěšný kandidát na pražského primátora P. Stuchlík a ministr dopravy D. Ťok (oba za ANO 2011), známý „nestavitel“ dálnic a propagátor Zemanova megalomanského projektu na propojení Labe, Odry a Dunaje.
Namísto propagace Zemanových fantasmagorií, na které naše ekonomika nebude mít nikdy dost peněz, by Ťok udělal nejlépe, kdyby se věnoval výstavbě dálnic, nebo raději rezignoval na svou funkci. Podlézáním Pražanům si nijak nepomůže, protože patří k největším „lemplům“ z Babišovy vlády. Již dávno měl být vyměněn.
K dalším vypískaným politikům patřil L. Jakl, bývalý spolupracovník prezidenta V. Klause. Poté, kdy neuspěl v barvách SPD ve volbách do Senátu ČR, našel odvahu a dorazil i on k památníku 17. 11. 1989. Také v jeho případě platí, že mohl být rád, že mu někdo „nevylepšil fasádu“. Nabroušených lidí tam bylo dost. Na rozdíl od něho Zemanův mluvčí ani jeho hradní pán neriskovali a kytici raději poslali po nějakém neznámém „podržhůlkovi“. Kytka stejně skončila v koši.
Nevděční Pražané vypískali i předsedu ČSSD a „mnohoobročníka“ z Babišovy vlády – J. Hamáčka, jediného ministra bez vysoké školy (jako za dob komunismu). Rovněž kytice květů od této politické „nuly“ skončila v koši. Brzy tam bude i Hamáček. Lidé na něho pokřikovali: „Hanba“ a „Kolaborant“. Ano, tento politik, je skutečnou hanbou jak naší nejstarší politické strany, tak i celé republiky. Zlí jazykové tvrdí, že se v Lidovém domě bude brzy konat zabijačka. Mají tam prý několik dobře vykrmených prasat a chtějí to stihnout dřív, než budou muset „Liďák“ vyklidit kvůli sporu s dědici po advokátu Altnerovi. Na rozdíl od Hamáčka byl potleskem pozdraven místopředseda Senátu ČR M. Štěch. (Ovčáčka to zase pořádně „nadzvedlo“.)
Tleskalo se také zástupcům ODS (Fiala), TOP 09 (Kalousek) a STAN (Rakušan). Objevil se tu i předseda České pirátské strany I. Bartoš (a rovněž nový primátor Prahy Z. Hřib), jakož i lidovec M. Výborný. Ten do televizní kamery vyprávěl cosi o „slušnosti“. Tento poslanec KDU-ČSL, který je ve Sněmovně teprve první rok, se zřejmě nestihl domluvit se svým stranickým šéfem P. Bělobrádkem. Ten nám naopak objasnil, jak si lidovci tuto „slušnost“ představují: budou totiž hlasovat proti pádu Babišovy vlády. Důvod je zřejmý: po předčasných volbách by se KDU-ČSL již do nové Sněmovny nedostala. Nikdy více.
To jiný z lidoveckých „myslitelů“, bývalý ministr zemědělství M. Jurečka, se na Twitteru pohoršoval nad tím, že někdo vyhodil do koše květiny od M. Zemana. Jurečkův postoj je poněkud schizofrenní. (Měl by navštívit D. Protopopovou, která mu s tím pomůže.) Na jedné straně na Zemana neustále útočí (J. Ovčáček o něm napsal, že je „prase“), na straně druhé kritizuje ty, kteří vyhodili Zemanovu kytici do koše. Prezident Zeman může být rád, že žije v tak poklidné zemi, jako je ta naše. Jinde by už letěl oknem ven – jako Slavata s Martinicem v roce 1618. A spolu s ním by „vandrovali“ i Ovčáček s Mynářem a Nejedlým. Okolí Pražského hradu je uklizené, takže by dopadli na tvrdé podloží, což by znamenalo jistou smrt.
Zdá se, že lidovci v tom mají trochu zmatek: co poslanec, to jiný názor. Taková strana žádnou budoucnost nemá. Kdo by tyto chaoty volil?
●●●
Zaplněný Staromák versus 40 „koblihářů“ na Klárově
Sobota 17. 11. 2018 vyjevila ještě jednu pravdu. Navzdory „cinknutým“ průzkumům volebních preferencí jsme se dozvěděli, jak na tom Babiš a jeho náboženská sekta „Svědkové Babišovi“ (= ANO 2011) ve skutečnosti jsou. Kdosi z týmu jeho marketérů svolal na Klárov manifestaci příznivců tohoto slovenského oligarchy. Asi to neměli dobře zorganizované, protože se sešlo pouhých 40 osob.
Nedivme se! Po nekonečné řadě skandálů okolo „dobyvatele Česka“ to nemohlo dopadnout jinak. Kdyby se teď konaly předčasné volby, mohlo by se stát, že by se ANO 2011 do Poslanecké sněmovny vůbec nedostalo.
V době, kdy se liknavě scházeli podporovatelé trestně stíhaného dobrodruha A. Babiše, konala se na Staroměstském náměstí protestní manifestace odpůrců tohoto přivandrovalce ze Slovenska. Již dlouho nebylo toto náměstí, kde se v minulosti i popravovalo, tak zaplněné jako tentokrát. Účastníci této akce dali jasně najevo celému světu, že Babiše jako premiéra nechtějí.
Jak se dalo očekávat, premiér, který v té době byl ve Švýcarsku na návštěvě u údajně duševně nemocného syna a jeho matky, reagoval na výzvu účastníků ze Staroměstského náměstí po svém: prý ho to posiluje, aby to nevzdal a zůstal v čele vlády. Sebereflexe: žádná, vnímání reality: nulové. Zkrátka: další uchazeč pro přijetí do psychiatrické léčebny.
●●●
Jak z toho ven?
V pátek 23. 11. 2018 se bude konat mimořádná schůze Poslanecké sněmovny, na níž dojde k hlasování o nedůvěře pro Babišovu vládu. Ačkoliv se všichni zaklínají tím, že vláda vydrží, nakonec může být všechno jinak. Politici, alespoň ti realisticky smýšlející, museli mezitím poznat, že tak už to dál nejde. Že se musí stát něco zásadního, co náš vývoj posune vpřed.
Recyklovat neúspěšného Babiše a jeho podivnou vládu, ve které hrají desáté housle „socani“ a na níž politicky parazitují komunisté, kteří by jinak dávno skončili v propadlišti dějin, nemá valný smysl. Je na zástupcích ČSSD, aby našli způsob, jak se Babiše zbavit a přinutit ho k rezignaci. Od členů vlády a poslanců za ANO 2011 to čekat nelze, protože ti jsou s Babišem spojeni pupeční šňůrou. Bez něho by nikdo z nich nepřežil ani jeden měsíc.
Pokud si na to „socani“ netroufají, udělají nejlépe, když svou stranu raději rozpustí a půjdou se živit poctivou prací. Stejně je už nikdo nikdy volit nebude. Věří v budoucnost, která nikdy nenastane. Brzy po nich ani pes neštěkne.
Smysluplné řešení, které se nabízí, je jediné: předčasné volby. Ty by se mohly konat spolu s volbami do Evropského parlamentu. Je třeba, aby se na ně demokratické strany dobře připravily.
19. 11. 2018
PhDr. Rostislav Janošík
