Svobodné noviny na internetu

Českobudějovická Galerie Nahoře připravila díky obětavosti Bohuslavy Maříkové svou další akci. Tentokráte na téma „Divadelní fotografie“, věnovanou stému výročí Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Jak divadelní fotografka ve svém úvodu konstatovala, divadelní fotografie je tvůrčí disciplína na pomezí reportáže, dokumentu a výtvarné fotografie. První fotografie tohoto žánru se začaly objevovat v polovině 19. století. Vznikaly však ve fotografických ateliérech, kde byla vytvořena iluze divadelního představení. Ta skutečně první z Národního divadla v Praze pochází z roku 1892.

Z první poloviny 20. století se dochovala celá řada unikátních fotografií. V šedesátých letech se již stala uznávaným uměleckým oborem a od roku 1975 se začala učit na FAMU. Jen těžko bychom mohli vyjmenovat mnoho významných českých fotografů, kteří se věnovali tomuto žánru. V době analogové fotografie to byla práce daleko náročnější, než je dnes. Fotograf musel být nejen řemeslně zdatný, ale zároveň také kreativní.

Tento druh fotografie je výpovědí o jedinečných momentech inscenace, kdy herci svým výkonem vtáhnou diváky přímo do děje, přestane existovat pomyslná hranice mezi jevištěm a hledištěm, vzniká mistrovské dílo. Tyto nejdůležitější momenty vytvářejí pravdivý obraz dané divadelní hry… Nad mnohými vystavenými fotografiemi se pamětníci dlouho dohadovali, kdože to hrál, v jaké roli, případně jaké se udály zajímavé situace.

─────

Ale zpět k historii Jihočeského divadla. V letošním roce 2019 se vzpomíná na mnohé události a časové mezníky: 200 let slaví divadelní budova, 100 let svého založení samotné divadlo, 60 let opera a 70 let Malé divadlo, které se stalo součástí JD v červenci 2004.

V roce 1763 na daném místě postavilo město skladiště piva pro městský pivovar a o rok později část přebudovalo na jednoduché divadlo asi pro 400 diváků. V roce 1818 byla povolena přestavba a za pouhý rok – 26. prosince 1819 – došlo ke slavnostnímu otevření. Prosazení českého divadla bylo dosti obtížné, protože zde žila menšina českého obyvatelstva. Proto se první české divadelní představení uskutečnilo až v roce 1839. S vypětím posledních sil zde v dubnu 1856 vystoupil Josef Kajetán Tyl (hra Chudý kejklíř). Zamřel v Plzni v červenci téhož roku.

Ve druhé polovině 19. století se začal více rozvíjet kulturní a hlavně divadelní život, pro herecké společnosti to zde byla dobrá štace. Na přelomu 19. a 20. století začaly diskuse o ustavení Jihočeského divadla. Tyto úvahy však přerušila válka. Ke znovuotevření již v přestavěné budově došlo v roce 1919 a zároveň k založení Jihočeského národního divadla. Sezona byla zahájena Smetanovým Daliborem. Významné oživení nastalo začátkem 30. let 20. století, kdy se šéfem činohry a dramaturgem stal Dr. Josef Stejskal. Během protektorátu byl objekt zabrán pro soubor z Lince a JND bylo nuceno přesídlit do Tábora. K návratu došlo v květnu 1945, ale provoz byl zahájen až po opravách na podzim roku 1946.

Rokem 1958 se datuje vystupování divadla po dobu letních měsíců v českokrumlovském zámeckém parku na otáčivém hledišti… Dnes zde působí čtyři samostatné umělecké soubory: činohra, opera, balet a loutkohra v Malém divadle… Po mnoha peripetiích (také po požáru) se hlavní činnost přenesla v roce 1971 do sálu KD Metropol, který byl původně koncipován jako nové kino Alfa. Od počátku 19. století se permanentně objevují tendence se snahou postavit v jihočeské metropoli zcela nové divadlo. Bohužel, o tom stále jen sníme a mluvíme. Ale o tom až zase někdy příště…

František Růžička (Hlas svědomí)

Poděkování Bohunce Maříkové