Jdi na obsah Jdi na menu
 


Před 350 lety zemřel v exilu J. A. Komenský

15. 11. 2020

komensky-barevny.jpgBývaly doby, kdy každé dítě školou povinné vědělo, že J. A. Komenský (1592-1670) byl „učitelem národů“, který proslavil naši vlast široko daleko po celém světě. V době pandemie „koronaviru“ může připomínka jeho jména a těžkého životního údělu na někoho působit jako provokace či jako červený hadr na býka. Co na tom, že reportérka ČT L. Kolovratová dnes (14. 11. 2020) ve svém vstupu do vysílání na ČT24 k tomuto výročí prohlásila, že Komenský byl „učitel národa“?

Asi se někdo oprávněně zeptá: jakého národa, když ten novodobý se údajně zformoval teprve v průběhu 19. století? A aby to nebylo tak jednoduché: Komenský se hlásil ke svému moravskému původu, podobně jako později i historik F. Palacký. Rovněž on byl nekatolíkem, příslušníkem Jednoty bratrské, kdežto Palacký evangelíkem.

Co však nelze opomenout, je fakt, že J. A. Komenský (o jeho životě a díle viz článek v příloze) patřil k početné skupině nekatolíků šlechtického a měšťanského původu, kteří museli po Bílé hoře, jejíž 400. výročí jsme si nedávno připomínali (skromněji, než by se na toto „kulaté“, osudové jubileum slušelo) opustit svou vlast: bez vyhlídky na to, že se někdy vrátí zpátky. Zařadil se mezi slavné představitele jedné z prvních velkých vln českého exilu.

Odchod těch nejlepších „mozků“ do daleké ciziny pociťujeme dodnes. Proto jsme na tom tak špatně. Proto nemáme v čele státu žádné skutečné, autentické osobnosti. Dnes již nejde o náboženství, ale o naprosto tragický stav ducha naší společnosti.

Přesto to s námi není až tak zlé: jméno Komenského zná dnes skoro každý. Horší je to s poselstvím, jež nám tu zanechal. Nebudu proto zatěžovat svůj vzpomínkový článek otřepanými frázemi, nýbrž nabídnu čtenářům pár myšlenek, nad nimiž bychom se měli navzdory propasti času, jež nás dělí od data jeho úmrtí, zamyslet. Tady jsou alespoň některé z nich:

● Kdo prospívá v umění a neprospívá v mravech, více neprospívá, než prospívá. ● Ne každému dřevu dostane se býti fládrem. ● Právo slouží bdícím, a ne spícím. ● Pec zkouší zlato, trápení člověka. ● Ze špatných mravů vznikají dobré zákony. ● I při nejlepším předsevzetí chybiti se může.

Většina z těchto myšlenek si zaslouží, abychom se nad nimi zamysleli. Naše zpohodlnělá, ateistická společnost není dál, než byl kdysi Komenský a jeho současníci. Jen naše životní podmínky jsou lepší: materiálně i technicky, nikoli však duchovně. Tam těžce zaostáváme.

Naštěstí dnešní mladá generace si absenci duchovního rozměru uvědomuje a snaží se žít jinak, než k materialismu komunisty vychovaná většinová společnost. Vidí svět okolo sebe mnohem kritičtěji, než jsme ochotni připustit my ostatní. A to je dobře. Je to příslib toho, že na tom ještě nejsme tak špatně a že máme naději konečně vybřednout z komunistického a postkomunistického marasmu, v němž se brodíme dlouhé desítky let – nejméně od konce Druhé světové války. (Podle včera zveřejněného šetření pouze 25 % dnešních mladých věří politikům? O čem to svědčí? Dost bylo politických korytářů, trafikantů a vyžírek! Je nejvyšší čas poohlédnout se po skutečných osobnostech.)

A ještě pár slov o J. A. Komenském a jeho odkazu dnešku – bez obvyklých frází. Komenský žil ve složité době – na rozhraní dvou epoch: renesance a baroka. Po celý svůj život v sobě nesl dědictví duchovně a umělecký bohaté éry jedinců širokého záběru. (Pojem „renesanční“ člověk nebyl tehdy žádnou frází ani nadávkou, nýbrž označením pro tvořivé osobnosti, jež vyrostly v mírových podmínkách relativně klidné a ekonomicky prosperující Evropy.)

Komenský byl navíc hluboce věřícím člověkem, jenž nesl těžce život ve vyhnanství – kvůli svému náboženskému přesvědčení. Přesto věřil, že se poměry časem uklidní a že i rozbouřená Evropa, zmítaná po desítky let tragickými událostmi, se opět vrátí tam, odkud ji vytrhla náboženská válka, pro niž se vžilo označení Třicetiletá válka (1618-1648).

Právě osud J. A. Komenského je v těchto dnech v příkrém rozporu s tím, co slyšíme ze sdělovacích prostředků v souvislosti se 400. výročím bitvy na Bílé hoře. Prý jsou to všechno jen uměle vytvořené mýty. Komenský a jeho vrstevníci z generace pobělohorských exulantů odcházeli ze své vlasti nuceně, nedobrovolně, protože vítězní Habsburkové nebyli ochotni po svém vítězství na Bílé hoře ani po skončení Třicetileté války vyhlásit ve své říši náboženský mír a nastolit atmosféru tolerance.

Podobně komunističtí vládci po Únoru 1948 vyvolali u nás atmosféru nesmiřitelného třídního boje proti všem, kdož nesouhlasili s jejich představou o spravedlivé a prosperující společnosti – jejich „ráji na zemi“. Přesto: Komenského „ráj srdce“ nemá nic společného s komunistickým „rájem na zemi“: ten byl vykoupen stovkami popravených a statisíci politicky pronásledovaných občanů.

Chápu, že pro některé rodiče, kteří vedle svých běžných, pracovních povinností byli kvůli uzavření našich škol pár týdnů nuceni suplovat práci učitelů (asistovat při domácí on-line výuce a další přípravě svých potomků), je dnešní situace jen obtížně snesitelná. Představte si, jak se v minulosti muselo žít tehdejším lidem v podmínkách války (jakékoli)! A do toho přicházely periodicky morové epidemie, které připravily o život velkou část Komenského rodiny. I to je srovnatelné s dneškem, byť si to nechceme přiznat.

Proto bychom neměli žehrat na neutěšené poměry. To, že jen obtížně snášíme těžkosti života, souvisí s hodnotami, jež vyznáváme. U „ateistického“ národa, jakým Češi po 40leté ideologické indoktrinaci ze strany komunistů jsou, je to daleko obtížnější. Právě v tom by nám měl být J. A. Komenský a jeho doba inspirací a příkladem. Vždyť stále platí obecná zkušenost, že přežít se dá všechno, když člověk neztratí víru: v Boha, v sebe, v lepší svět i v budoucnost. Bez víry a bez naděje se člověk protlouká životem jen velmi těžko.

Přestaňme si neustále stěžovat na nevyhovující poměry a staňme se aktivními občany, kteří se nezaleknou obtíží, jež nám staví do cesty život! A hlavně: neztrácejme víru a naději! I to je poselství, které nám zanechal jeden z našich velikánů – J. A. Komenský.

14. 11. 2020

‒ RJ ‒

─────

komensky-se-louci-s-vlasti.jpg

Příloha:

Jan Amos Komenský – „učitel národů“

(330. výročí úmrtí)

Jan Amos Komenský byl jedním z největších českých spisovatelů všech dob. V jeho díle se dovršuje vývoj našeho středověkého písemnictví.

Narodil se 28. 3. 1592 v Nivnici u Uherského Brodu v rodině českobratrského mlynáře. Po smrti rodičů byl vychováván otcovou sestrou ve Strážnici, kde navštěvoval bratrskou školu. Pak studoval v Přerově a v letech 1611-1614 na německých univerzitách v Herbornu a Heidelbergu. Po návratu na Moravu působil v letech 1614-1616 jako učitel na bratrské škole v Přerově. V této době začal psát encyklopedický spis Theatrum universitatis rerum, tj. Divadlo světa, které zůstalo nedokončeno. V r. 1616 byl vysvěcen na kněze a v letech 1618-1621 byl správcem bratrského sboru ve Fulneku. Zde se oženil s Magdalenou Vizovskou ze Zábřeha. V r. 1619 byly vydány Listové do nebe, obsahující prosby chudých k bohu.

Po bitvě na Bílé hoře bylo rozhodnuto o osudu českého národa i Komenského samotného. Po vypovězení bratrských duchovních ze země na podzim 1621 se začal Komenský skrývat na panství pánů ze Žerotína. Když mu v r. 1622 zemřela manželka i oba synové, odešel zcela opuštěný Komenský do Brandýsa nad Orlicí, který patřil Karlu st. ze Žerotína. V době hlubokého osobního smutku vzniká jeho spis Truchlivý (1623), v němž vystihoval obavy a naděje protestantů v českých zemích. Beznadějné osobní postavení i osudy vlasti a Jednoty bratrské nutily Komenského k zamyšlení nad základními otázkami života. Tak vznikl jeden z jeho největších spisů, Labyrint světa a Lusthaus (později Ráj) srdce, věnovaný Karlu st. ze Žerotína a vydaný tiskem v r. 1631. Spis líčí Poutníkovu (= spisovatelovu) cestu městem-světem v průvodu Všezvěda Všudybuda (= lidská zvídavost) a Mámení (= nedokonalost lidského poznání). Neopatrností Mámení se stane, že Poutník vidí zpod špatně nasazených růžových brýlí tvář světa a nedá se přesvědčit ani svést k názoru, že svět je dobrý a dokonalý.

V r. 1624 se Komenský podruhé žení, a to s Marií Dorotou Cyrilovou, a uchyluje se do Bílé Třemešné pod ochranu Jiřího Sadovského ze Sloupna. Myšlenkovým pokračovatelem Komenského Labyrintu je v r. 1625 Hlubina bezpečnosti (Centrum securitatis), v níž autor přirovnává svět k bláznivě se točícímu kolu. V této době připravoval půdu pro vystěhovalce do ciziny, zvláště do Polska, a udržoval s českými emigranty styky. V r. 1627 byla vydána v Amsterodamu jeho Mapa Moravy. Současně začal pracovat na návrhu české Didaktiky, tj. umění umělého vyučování.

V únoru 1628 odešel Komenský i s rodinou do polského Lešna, kde začalo nové období jeho života. Druhá etapa jeho životní pouti (1628-1644) je charakterizována pracemi pansofickými (= vševědnými) i didaktickými. V době saského vpádu do Čech (1631) a zvýšených nadějí na porážku Habsburků vznikla řada Komenského spisů: česká Didaktika byla dokončena v r. 1632, okolo r. 1630 vzniklo Informatorium školy mateřské, určené především matkám a chůvám. Naukový charakter měla sbírka více než 2 tisíc přísloví – Moudrost starých Čechů. V době rektorem (= ředitelem) lešenského gymnázia, r. 1632 se stal starším a tajemníkem Jednoty bratrské. Udržoval kontakty s mnoha univerzitami v Německu, Nizozemí a Anglii.

Protože nemohl pracovat pro českou školu, uchýlil se k latinské tvorbě širšího určení. Velkou péči věnoval učebnici latiny, která založila jeho evropskou proslulost. Je to Brána jazyků otevřená (Janua linguarum reserata, 1631). Zabýval se myšlenkou vševědy, pansofie. Poznámky k tomuto projektu vydal v r. 1637 v Oxfordu pod názvem Předchůdce pansofie (Pansophiae Prodromus).

Zásluhou anglických přátel byl Komenský pozván v r. 1641 do Anglie. Přivezl s sebou plány na pansofickou soustavu i obecnou reformu náboženství. V důsledku probíhající revoluce přijal v r. 1642 nabídku na reformu švédského školství. Přestěhoval se s rodin u z Lešna do Elblingu u Gdaňsku. Upravoval zde učebnice pro švédské školy, navštívil kancléře A. Oxenstiernu a královnu Kristinu, u nichž žádal o podporu Čechů v jejich požadavcích vůči vládnoucím Habsburkům. V r. 1648 se opět vrátil do Lešna na žádost Jednoty bratrské, která ho mezitím zvolila svým biskupem.

Konec třicetileté války byl i koncem Komenského nadějí na návrat do vlasti. Tragédii ještě dovršuje smrt druhé manželky. Komenský tehdy píše Kšaft umírající matky Jednoty bratrské (1650), v němž matka Jednota bratrská před svou smrtí odkazuje svým dětem všechno své duchovní bohatství, nashromážděné po staletí. Na jaře 1650 navštívil na žádost sedmihradského knížete Zikmunda Rákócziho i jeho sídlo Sárospatak, kam se ještě téhož roku přestěhoval i s rodinou. Zabýval se otázkami uherského školství a podněcoval sedmihradského knížete proti Habsburkům. Jiřímu II. Rákóczimu věnoval v r. 1654 spis Štěstí národa (Gentis felicitas).

V r. 1654 se vrátil přes Slovensko do Lešna. Mezitím došlo ke švédsko-polské válce, při níž bylo Lešno v r. 1656 vypáleno. Zničena byla bratrská tiskárna, téměř celý bratský archiv a majetek Komenského, jakož i čtyřicet let shromažďovaný materiál k dílu Poklad jazyka českého. Potřetí na pokraji zoufalství odchází Komenský hledat nový domov: jeho cesta vede do Slezska, Braniborska, Pomořan a přes Hamburk do Amsterodamu.

orbis-pictus1.jpgPrvní tři léta nizozemského pobytu patří k vyvrcholení jeho literární činnosti. Od r. 1657 vycházejí Sebrané spisy didaktické (Opera didactica omnia), v r. 1658 Svět v obrazech (Orbis pictus), dále Světlo v temnotách (Lux in tenebris), soubor proroctví Komenského spolužáka a přátele Mikuláše Drabíka. Pro potřeby Jednoty bratrské vydal Manuálník a Kancionál (1659), jakož i Katechismus pro mládež českou (1661). Touha po míru je vyjádřena ve spise Anděl míru (Angelus pacis) z r. 1667.

V téže době Komenský pracoval na spise o obecné nápravě celého lidstva, ale dokončení svěřil svému synovi Danielovi. Sám vydal dílo Všeobecná porada o nápravě věcí lidských (De rerum humanarum emendatione consultatio catholica). V r. 1668 vyšel jeho vševědný návrh Cesta světla (Via lucis) a spis Jednoho je potřebí (Unum necessarium). Poslední rok života pracoval na Výboru porady (= jádru pansofie), onemocněl a 15. 11. 1670 v Amsterodamu zemřel. Je pohřben v kostelíku valonské církve v Naardenu.

27. 11. 2000

PhDr. Rostislav Janošík

(Převzato z tištěných SN č. 4/2000, str. 5)

─────

Poznámka autora po 20 letech:

K výše publikovanému textu by bylo možno leccos zajímavého doplnit, ale to snad někdy příště a při jiné příležitosti. Komenský je a zůstává navzdory naší současné složité situaci v časech pandemie „koronaviru“ osobností, jež by nás měla vést k poctivému přemýšlení o sobě, o společnosti i o světě kolem nás. Je-li někdo v našich dějinách postavou, jež oslovuje celé generace napříč staletími, je to právě tento rodák z jihovýchodní Moravy, představitel nekatolíků v prostředí katolické Moravy.

Pohnuté osudy J. A. Komenského se staly inspirací pro mnoho našich umělců, tvůrců děl literárních i výtvarných. Dosud nejlepší literární práce o této slavné postavě našich dějin vytvořili v oblasti historické beletrie dva bývalí učitelé. První z nich je učitelka a spisovatelka Leontina Mašínová (1882-1975), žijící v Lázních Bělohrad, která zachytila pohnutý život „učitele národů“ v této trilogii: Mladá léta Jana Ámose (1957), Do labyrintu světa (1958) a Planoucí pochodeň (1961). Neméně literárně cenné jsou dva historické romány od gymnaziálního profesora z Chrudimi – Miroslava Hanuše (1907-1995): Osud národa (1957) a Poutník v Amsterodamu (1960).

O J. A. Komenském byly natočeny i dva hrané filmy. Novější z nich (s pracovním názvem Jako letní sníh) se začal točit v r. 2019 v hlavní roli s Davidem Švehlíkem. Je škoda, že nám ČT tento snímek nenabídla k 350. výročí úmrtí tohoto pedagoga, filozofa a náboženského myslitele. Starší film vznikl ještě za minulého režimu, a jak si dobře vzpomínám, i komunističtí cenzoři s ním měli velký „problém“. Po několikaletých průtazích byl uveden do kin až v r. 1983. I tehdy se hodně hovořilo o tom, že jsou v něm zbytečně brutální scény. Je to prostě tak: doba Třicetileté války i časů po ní byla krutá a nemělo smysl něco přikrášlovat. Smrt byla v životě lidí na přelomu středověku a novověku všudypřítomná: nejen v časech války, ale i při pravidelně se opakujících morových epidemiích, jež osudově zasáhly i do života Komenského. Ve filmu režiséra Otakara Vávry Putování Jana Amose vytvořil roli Komenského slovenský herec Ladislav Chudík, který se nesmrtelně zapsal do povědomí našich televizních diváků rolí MUDr. Sovy v seriálu „Nemocnice na kraji města“.

15. 11. 2020

‒ RJ ‒

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář