Otevření Prozatímního divadla v Praze
„… Z dosavadního nájmu do svého“
Těmito slovy přivítaly dne 18. listopadu 1862 Národní listy otevření Prozatímního divadla v Praze. Této události však předcházel dlouhý a nesnadný vývoj.
Vybudování stálé české divadelní scény bylo jedním z požadavků českého národního obrození. Tato myšlenka se začala uskutečňovat teprve po porážce revoluce z roku 1848. Stavba českého divadla byla pražským místodržitelstvím povolena dne 29. srpna 1850. Zároveň byl ustaven Sbor pro zřízení českého Národního divadla. Jeho předsedou se stal zprvu zemský historiograf F. Palacký, po něm kníže K. Schwarzenberg (1852-1862) a posléze český průmyslník F. Urbánek (1862-1863).
Pád Bachova absolutismu (1859) a přijetí ústavy (1861) vedly v Rakousku k politickému a kulturnímu oživení, které se příznivě projevilo také v otázce vybudování stálého českého divadla. Již na počátku roku 1861 se objevil v Národních listech požadavek, aby polovina všech večerních divadelních představení v pražském Stavovském divadle byla česká. Výsledek jednání byl neuspokojivý: nedělní odpolední a čtvrteční večerní představení.
S novou naléhavostí se proto znovu nastolovala otázka stavby Národního divadla. O její uskutečnění se v této době začal zasazovat český liberální politik F. L. Rieger, který jako člen zemského výboru prosadil, aby náklady na stavbu Národního divadla hradil zemský výbor. Ten schválil částku 100 tisíc zlatých na vybudování a zařízení nového divadla.
Zpočátku byla hledána nějaká vhodná budova k adaptaci na divadlo, ale nakonec bylo rozhodnuto, aby byla co nejdříve postavena zcela nová budova stálé české divadelní scény – Královského zemského prozatímního divadla v Praze. Původně mělo stát na Josefském náměstí, později na Václavském náměstí v prostoru za sochou sv. Václava. Teprve na jaře 1862 se prosadil návrh, aby divadlo bylo postaveno na jižní straně pozemku, který Sbor pro zřízení Národního divadla zakoupil před deseti lety na nábřeží Vltavy.
Projekt divadelní budovy zpracoval architekt V. I. Ullmann, který již v předcházejících letech realizoval v Praze některé stavby, např. novorománský chrám sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně (1854-1863) a budovu České spořitelny (1858); později palác Lažanského (1866). Všechny tyto objekty byly postaveny v novorenesančním slohu, který se uplatnil také v monumentální Zítkově stavbě Národního divadla.
Budovu Prozatímního divadla stavěl od 12. května 1862 stavitel F. Havel. S kopáním základů se začalo teprve 17. května 1862. Za neuvěřitelně krátkou dobu šesti měsíců byly práce na stavbě budovy i jejím vnitřním zařízení dne 15. listopadu 1862 dokončeny. Stavba si vyžádala náklady ve výši 106 626 zlatých.
─────
„Prozatímní divadlo“
Tato první stálá česká divadelní scéna v Praze nepůsobila dojmem reprezentativního stánku českého národa. Jeho budova byla malá a těsná. Divadlo mělo něco přes 900 míst k sezení a spolu s místy k stání se do něho vešlo okolo 1300 diváků.
Vnitřní výzdobu vytvořil malíř J. Kautský, jenž byl také autorem opony, která byla pokryta bohatými arabeskami a rozdělena do více polí: uprostřed bylo vyobrazení Hradčan, v dolní části vpravo obraz Karlštejna a vlevo Vyšehradu, v horní části vlevo Blaník a vpravo Říp; po obou stranách se nacházely obrazy bohyně hudby a básnictví a nahoře zemský znak.
Zahajovacím představením měla být původně Mozartova opera Kouzelná flétna. Nakonec se jím stala historická tragédie ze srbských dějin Král Vukašín od V. Hálka.
V době budování Prozatímního divadla došlo k citelnému úpadku českých divadelních představení. Nepříznivá atmosféra proto způsobila, že dokončovací práce nevzbuzovaly v životě českého národa příliš velké nadšení. Zahájení provozu v Prozatímním divadle bylo ve srovnání s velkými národními slavnostmi 60. let 19. století více než skromnou událostí.
Většina tehdejších kulturní ch činitelů považovala Prozatímní divadlo za přechodný vývojový stupeň na cestě k divadlu skutečně národnímu. V den jeho otevření, 18. listopadu 1862, o tom Národní listy napsaly: „Vyslovili jsme se již nejednou ve smysl ten, že konečným cílem našeho usilování jest a zůstane divadlo národní. Divadlo zatímné jest nám jen ústavem výpomocným v době přechodní, důstojným prostředkem k dosažení důstojného cíle. Považujeme zatímné naše divadlo za rozhodující krok ku předu, ale jen za krok, při němž zastaviti se nelze, jímž ale jedině možná dosíci, čeho si všichni přejeme.“
V úterý 18. listopadu 1862, již dvě hodiny před večerním slavnostním představením, bylo divadlo doslova obleženo davy obecenstva. Dávno před zahájením byly veškeré divadelní prostory přeplněny. Celkem bylo prodáno 1343 lístků. Vnitřní zařízení však ještě nebylo zcela dokončeno: v dispozici nebyla šatna. Tento nedostatek J. Neruda ironicky komentoval slovy: „Obecenstvo však chtělo naznačiti, že považuje nynější divadlo české pouze za prozatímní, a oblečené svrchníky, jakož i jiné známky ukazovaly, že obecenstvo tu samo odnímá představení prvnímu ráz slavnostní.“
Oficiální charakter měla tomuto představení dodat přítomnost tehdejších významných osobností: náměstka pražského místodržitelství svobodného pána Kellersperka, nejvyššího zemského maršálka hraběte A. Nostice a říšských radů F. Palackého, F. L. Riegra a F. A. Braunera, jakož i pražského purkmistra F. Pštrossa a jeho náměstka Dr. V. Bělského.
Představení bylo zahájeno krátkým proslovem od J. V. Jahna, který přednesl herec K. Šimanovský, a slavnostní předehrou od H. Vojáčka. Pak následovala Hálkova pětiaktová historická tragédie Král Vukašín, která trvala téměř do půlnoci. Mezi jednotlivými jednáními hrál orchestr národní písně, z nichž byly vřele přijaty zvláště Kde domov můj? a Kovářská.
Všechny dobové ohlasy v tisku se shodovaly v tom, že výsledek prvního provozování Hálkova dramatu nebyl dobrý. Představení, jež se mělo zapsat do povědomí veřejnosti jako součást významné kulturně-politické události, kterou otevření Prozatímního divadla nepochybně bylo, znamenalo ve skutečnosti pro V. Hálka jeho první vážný neúspěch na poli dramatického umění. Ten však nezpůsobili herci ani režie, nýbrž spočíval výhradně v chybách, kterých se Hálek, opojený svými prvními divadelními triumfy, dopustil.
J. Neruda označil tuto hru za „slabší také mnohých jiných dramat českých“. Velmi kriticky a nesmlouvavě se vypořádaly s Hálkovou tragédií Národní listy: „Mámeť konečně nové divadlo, počniž tedy i nová doba dramatického umění. Takové sypání ‚velikých‘ dramatických kusů jako z rukávu nepovede k ničemu., nežli takových historických tragédií, lépe žádných.“
─────
Hálkův Král Vukašín byl prvním činoherním představením v Prozatímním divadle. Svému účelu toto divadlo sloužilo do slavnostního otevření ještě ne zcela dokončeného Národního divadla (11. 6. 1881), avšak po jeho požáru (12. 8. 1881) se zde hrálo opět až do 14. dubna 1883, kdy začala rekonstrukce Prozatímního divadla v souvislosti s jeho začleněním do budovy obnoveného Národního divadla. Do tohoto vrcholného stánku našeho dramatického umění přešla z Prozatímního divadla řada herců, kteří první stálé české divadelní scéně vtiskli její ráz.
S činností Prozatímního divadla jsou neodmyslitelně spjata jména takových hereckých osobností, jako byli např. J. Bittner, J. Frankovský, M. Hynková, E. Chvalovský, J. Chramosta, J. Kaška, F. Kolár, J. J. Kolár, A. Kolárová-Manetínská, J. Křtín, J. Lapil, A. Libická, M. Lipšová, E. Pešková, K. Polák, A. Pulda, J. Seifert, O. Sklenářová-Malá, J. V. Slukov, F. F. Šamberk, J. Šamberková, K. Šimanovský. J. Šmaha, H. Veverková a mnozí další.
Období existence Prozatímního divadla představuje významnou kapitolu v dějinách českého divadelnictví a dramatu.
PhDr. Rostislav Janošík
(Článek byl poprvé zveřejněn v listě „Denní Telegraf“ v r. 1992.)
●●●
Premiéra historického dramatu „Král Vukašín“
Čtvrté Hálkovo drama „Král Vukašín“, které čerpá ze srbských dějin, bylo připraveno k provozování v Novoměstském divadle již na jaře 1862. (Národní Listy, roč. II, 4. 4. 1862, č. 80, str. 3) Teprve když cenzura definitivně zakázala uvedení „Krále Rudolfa“, rozhodl se V. Hálek, že své nejnovější drama přihlásí jako zahajovací činoherní kus u příležitosti otevření Prozatímního divadla. (Národní Listy, roč. II, 26. 9. 1862, č. 227, str. 3)
Hálek, který v krátké době po sobě uvedl na českou scénu hned dvě dramata (= Carevič Aleksej – 11. 3. 1860; Záviš z Falkenštejna – 8. 12. 1860), jež se setkala se značným vnějším úspěchem, se v té době zdál být jedním z nejnadanějších dramatických autorů, od nichž se ještě mnoho očekávalo. Proto také byl o toto představení velký zájem a o to větší pak bylo i nepříjemné překvapení a rozčarování, jaké premiéra „Krále Vukašína“ znamenala.
Autor tentokrát v rozporu se svými zvyklostmi uvedl časové i místní okolnosti, za nichž se odehrává děj jeho dramatu. Snad tak učinil proto, že si nebyl příliš jist tím, zda bez těchto údajů diváci poznají, že jde o příběh ze středověkých dějin Srbska. Děj dramatu, který se odehrává v Prizrenu a na dalších místech v Srbsku v letech 1356-1371, je následující:
Srbský car Dušan Silný se připravuje na boj proti nenáviděným Turkům. Srbský župan Vukašín, jenž doprovází Dušanova syna Uroše, se vítá s dalšími župany, kteří se shromažďují k vojenské výpravě. Sebevědomý Vukašín urazí knížete Lazara Grbljanoviče, jenž je rozhodnut, že se mu za to pomstí. Mezi přítomné na náměstí v Prizrenu přichází car Dušan. Uroš s ním však do boje jít nechce a raději odchází s matkou Jelenou do chrámu modlit se za úspěšný konec vojenského tažení. Po dobu carovy nepřítomnosti má Vukašín pečovat o jeho ženu Jelenu a syna Uroše. Vukašín, který se těší u cara neobyčejné přízni, se fakticky stává Dušanovým zástupcem na srbském trůně. Zatím car Dušan v táboře u Davoli onemocní, avšak svou nemoc tají až do chvíle, kdy ho přijde navštívit Vukašín. Car Dušan se mu svěří s obavou o svůj život a žádá jej, aby se stal v případě jeho smrti Urošovým poručníkem. Umírá dříve, než manželka Jelena a syn Uroš stačí do tábora dorazit. V přítomnosti pozůstalých vyhlašuje Vukašín poslední vůli cara Dušana a prohlašuje Uroše novým srbským panovníkem. Zatímco všichni po obnoveném tureckém útoku odcházejí do boje, Vukašín se chystá vzniklé situace využít ve svůj prospěch. – Boj proti Turkům končí srbským vítězstvím. Uroš však není silným panovníkem. Vukašín troho hodlá využít, a tak se snaží podkopat Urošovu důvěru k jeho tajemníku Rajkovi. (Hlas, roč. I, 18. 11. 1862, č. 318, str. 3; Rajko se původně jmenoval Gojko) V uskutečňování jeho záměrů nabídne Vukašínovi pomoc jakýsi Nikola. Ten obviní Rajka z toho, že ho dal zbičovat za to, že provolával slávu Vukašínovi. Této dobře sehrané scénky Vukašín využije k posílení svého vlivu na Uroše. Vukašín proto slíbí Nikolovi, že se stane vojvodou poté, kdy se jemu, Vukašínovi, podaří dosáhnout získat královskou korunu. Vukašín nakonec přiměje Uroše k tomu, aby ho prohlásil v případě své smrti nástupcem na srbském trůně a za jeho života spoluvladařem ‒ králem. Učiní tak navzdory tomu, že se mu zjeví duch zemřelého cara Dušana. Přední velmožové se ho snaží odradit od takového rozhodnutí, avšak Vukašín, jistý si svým vlivem na Uroše, dá pro výstrahu popravit carova tajemníka Rajka. – Vukašín, jenž se stal spoluvládcem Srbska, usiluje o to, aby izoloval Uroše od okolí. Zabrání proto jeho setkání s poselstvem matky Jeleny a podaří se mu přesvědčit jej o tom, že je nemocen. Když se Uroš pokusí uprchnout k matce, Vukašín o něm prohlásí, že se pominul smysly, a dá ho uvěznit ve věži. Proti Vukašínovi se postaví na odpor Dušanův bratr Siniša. Vukašín se proti němu hodlá bránit vojensky a v boji zvítězí. Opojen tímto úspěchem, začíná si Vukašín počínat skutečně jako neomezený panovník. Požádá dokonce slepého národního pěvce, aby o něm složil oslavnou píseň. Ten mu však předpoví konec jeho slávy: rozhněvaný Vukašín ho probodne mečem. Mezi velmoži a lidem začíná sílit neklid. Urošovi se mezitím podaří uprchnout z vězení. S pouty na rukou vypovídá o utrpení, které musel vinou Vukašína zažívat. Pokrytec Vukašín ho přesto prosí o odpuštění. Uroš je rozhodnut odejít za Lazarem, jenž byl vypovězen do Srěmu a Mačvy. Z Vukašínova rozkazu je Uroš oblečen do žíněného roucha, aby nemohl o sobě tvrdit, že byl kdysi panovníkem – carem. Pod pohrůžkou vojskem nakonec z Prizrenu odchází. – Proti Vukašínovi povstávají nejen páni doma, ale znovu se připravují k boji i Turci. Ani Uroš se však nevzdává nároku na korunu po svém otci – caru Dušanovi. Vukašín se proto rozhodne nechat Uroše zabít svým služebníkem Nikolou. Zapuzený car Uroš se objeví na náměstí ve Srěmu v okamžiku, kdy tudy projíždí Vukašín v čele výpravy proti Turkům. Setká se zde s Urošem, kterého v souboji probodne mečem. Vukašína nad Urošovou mrtvolou prokleje matka Jelena. Ten pak odchází do boje s tureckými nepřáteli. – Během tohoto vojenského tažení je Vukašín neustále pronásledován výčitkami svědomí. Zjeví se mu duch cara Dušana a zatracuje ho. Přichází rovněž služebník Nikola. Aby svému pánovi připomněl zásluhy o to, že se stal panovníkem. Vukašín je znovu proklet carevnou Jelenou. Během představky v bitvě s Turky žádá Nikola od Vukašína jako odměnu za své služby vojvodský řetěz, který Vukašín nosí na krku. Když je odmítnut, zabije Vukašína dýkou a řetěz si sám navlékne na krk. Vukašínův syn Marko, který se stavěl po celou dobu otci na odpor a statečně bojoval ve všech bitvách proti Turkům, sejme z Vukašínovy hlavy královskou korunu a vloží ji na hlavu knížete Lazara Grbljanoviče.
Tragédie ze srbských dějin „Král Vukašín“ se stala prvním činoherním představením v nově otevřeném Prozatímním divadle. To se uskutečnilo dne 18. listopadu 1862. Všechny dobové ohlasy v tisku se shodovaly v tom, že výsledek prvního provozování této hry nebyl dobrý. Představení, jež mělo vstoupit do povědomí veřejnosti jako součást významné vnitropolitické události, jakou nepochybně otevření českého Prozatímního divadla bylo, znamenalo ve skutečnosti pro V. Hálka jeho první vážný neúspěch na poli dramatického umění.
Hra měla původně skončit v deset hodin večer, avšak protáhla se o hodinu déle. (Pozor, roč. II, 20. 11. 1862, č. 267, str. 1070) Divadelní referent „Hlasu“, J. Neruda, napsal, že ze strany herců byla provozována s takovou svědomitostí, jakou by bylo možno přát všem českým autorům. Jenom divadelních zkoušek na toto představení bylo prý třináct. Za dobré výkony byli po skončení premiéry vyvoláni na jeviště tito herci: F. Kolár (Vukašín), J. J. Kolár (Dušan), K. Šimanovský (Marko), J. Svoboda (Siniša) a K. Šimanovský (Marko). A spolu s nimi rovněž V. Hálek – jako autor hry. (Hlas, roč. I, 20. 11. 1862, č. 320, str. 3) Podle tvrzení „Národních Listů“ hráli dobře také F. Šamberk (Uroš) a M. Lipšová (Jelena). Herci ani režie údajně neúspěch hry nezavinili. (Národní Listy, roč. II, 27. 11. 1862, č. 279, str. 1-2)
Zdrcující kritika všech tehdejších novin a časopisů přiměla V. Hálka k tomu, aby podle zveřejněných připomínek drama přepracoval. Druhé provedení „Krále Vukašína“, zkráceného na 4 jednání, se konalo již 8. ledna 1863 v Prozatímním divadle. (Národní Listy, roč. III, 8. 1. 1863, č. 5, str. 3) Krátká doba, jež uplynula od premiéry, přirozeně ani neumožňovala, aby v této přepracované verzi mohlo dojít k nějakým podstatnějším změnám. Hálek se omezil pouze na zkrácení hry a na odstranění některých zbytečných scén. Charakteristika postav nicméně zůstala nedotčena.
Podle slov deníku „Čas“ došlo k tomu, že „básník budovu svou novým zpracováním sice obílil, než v základech ji neupevnil“. Představení ze strany herců bylo stejně slušné jako při premiéře. Také návštěva byla velmi vysoká, avšak obecenstvo se chovalo nápadně chladně. V roli cara Dušana J. J. Kolára nahradil herec J. Lapil. (Čas, roč. IV, 10. 1. 1863, č. 7, str. 4) Obecenstvo jen dvakrát odměnilo herce potleskem. „Pražské Noviny“ v této souvislosti zdůraznily, že zkrácením tragédie se nedalo očekávat, že by se drama stalo zajímavějším, a proto doporučilo Hálkovi, aby méně psal a více věci promýšlel. (Pražské Noviny, 15. 1. 1863, č. 13, str. 1)
Po prvních referátech o slavnostním představení „Krále Vukašína“ v Prozatímním divadle se objevily v mnoha novinách obsáhlé rozbory nové Hálkovy tragédie. Již bezprostředně po premiéře zveřejnily „Národní Listy“ první kritické připomínky. List napsal doslova: „Hálkův »Vukašín« však stojí v každém ohledu tak nízko pod ostatními kusy téhož spisovatele, že »Aleksej« je proti němu dílo právě mistrovské.“ Divadelní referát těchto novin dále uvádí, že je tu nahromaděno v politickém, sociálním i psychologickém ohledu tolik nemožností a naivností, že jsou v křiklavém rozporu s historií i s poměrně mírnými požadavky estetickými. Děj postrádá dramatický postup a není schopen upoutat pozornost diváka. Charakterem je v dramatu pouze Vukašín, který je však dosti nešťastně napodobeným Richardem III. Hra postrádá dostatečnou motivaci: Vukašín padne náhodou a rovněž náhodou ho Uroš učiní spoluvládcem. Scénická technika překvapuje svou primitivností. Řeč překypuje hledanými frázemi a místy je až vulgární. „Co se komposice týče, je velmi podobná stavbě »Alekseje« a »Záviše«, jen že dramaticky slabší.“ (Národní Listy, roč. II, 19. 11. 1862, č. 273, str. 3)
Velmi kritické stanovisko k tomuto dramatu vyslovil také J. Neruda: „Král Vukašín je slabší také mnohých jiných dramat českých, v posledních saisonách provozovaných, a kdyby nebylo dramaticky výtečného zakončení aktu třetího, nesvědčil by ani o jakéms dramatickém talentu vůbec.“ Neruda poukazuje i na to, že děj tragédie je chudý a jeho jedinou výhodou je jednoduchost. Zjevný Hálkův vzor, Richard III., je v Shakespearově vylíčení špatný, avšak geniální člověk, kdežto Hálkův Vukašín je „jen sprostě špatný chlap“. Doporučuje proto drama zkrátit na tři jednání. Protože Vukašínova špatnost zůstává po celých 5 aktů jednostranná, nepodařil se autorovi jeho původní úmysl. Málo je propracován charakter Uroše, také srbský národní hrdina Marko má ke skutkům daleko. S výjimkou národního pěvce (guslara) není v tragédii nic specificky srbského. Hálek naopak do dramatu zanesl i prvky zcela cizí a dopustil se hrubých anachronismů. Téměř nikde není respektována jednota místa a času. Motivace jednání postav je nedostatečná. Řeč je nepůvodní, obsahuje šroubované fráze. „To není poesie dramatická, to je bohužel leda u nás poesie »tak zvaná«! A náhle vpadá u Hálka zase sprostý nějaký výraz do toho, jako by ráznost z donucení,“ uzavírá svůj rozbor J. Neruda. (Hlas, roč. I, 20. 11. 1862, č. 320, str. 1)
Fejetonista „Času“ soudí, že se V. Hálkovi nepodařilo dobře zpracovat zvolenou historickou látku. Jeho Vukašín „předčí od počátku až do konce každý ideál podlého zlosyna“. Přitom marně pátráme po příčině jeho ukrutnosti. Vukašínova povaha není ničím odůvodněna a nevyvíjí se. „Hálkův Vukašín není mnoho více než kus v dialog uvedených srbských dějin a nesnese namnoze ani dramatického měřítka. Leč i co úryvek dějin nelze jej posuzovati se stanoviska historického, neboť … místy v zřejmém odporu se nalézá s historií srbskou.“ (Čas, roč. III, 22. 11. 1862, č. 269, str. 1-2)
Za necelý týden po premiéře „Krále Vukašína“ se „Národní Listy“ vrátily k této hře obsáhlým rozborem, který byl otištěn ve čtyřech pokračováních jako fejeton. Jeho autorem byl nejspíš F. V. Jeřáíbek, který v této době již v redakci listu pracoval. Autor tohoto rozboru upozornil na některé zajímavé skutečnosti. Podle něho by se děj dramatu lépe uplatnil v trilogii nazvané „Dušan, Vukašín, Lazar“. Hálek však udělal z tragédie významu politického pouze osobní tragédii. Autor poznamenává, že pramenem k Hálkovu dramatu byl článek N. D. Špuna v „Obrazech života“ z r. 1860. Hálkův Vukašín „není zlosyn, on je sprostý darebák, co státník nemotorný, co usurpátor člověk ne síly, nýbrž náhody, a co vražedlník pouhý surovec… Vukašín jeho má tolik beztaktnosti, že jediného snad věrného sluhu, jemuž velmi důležité věci, ano i vraždy, svěřuje, ani odměniti nechce, aniž se dovíme, proč a zač toho nechce.“
Také F. V. Jeřábek poukazuje na Shakespearův vzor Hálkovy dramatické tvorby: „Člověk tak vší mohutné intence, všeho státnického důmyslu prázdný … je historická nemožnost. A kdyby i byl historicky možným, je nemožný esteticky, tragicky. Člověk takový není hrdinou tragickým, on není oprávněn tragicky, tj. velebně padnout, toho druhu darebáci končí životy své v šatlavě.“ (Národní Listy, roč. II, 22. 11. 1862, č. 275, str. 1) Autor dále uvádí: „Vukašín je zločincem. Aniž víme my, aniž on sám ví, proč, on dobude trůnu náhodou, a padne s trůnu náhodou. A tak ovšem je velmi nešťastným napodobením Richarda. Hálek pojmul karaktér Richardův jen povrchně, o hloubku psychologických jeho základův ani nezavadil.“ (Národní Listy, roč. II, 23. 11. 1862, č. 276, str. 2)
Kritický soud fejetonisty „Národních Listů“ se tak stal snad nejpřísnějším hodnocením, jakého se Hálkovu dramatu dostalo. Velmi cenné jsou i další připomínky tohoto divadelního kritika: Hálkova tragédie nemá žádnou politickou, sociální či psychologickou ideu, proto autorova intence musí ležet v charakteru tragického hrdiny. Kritik doslova uvádí toto: „Je-li Vukašín … tragicky nemožným, pak ovšem není Hálkův kus tragédie, nýbrž může být na nejvýše jen dramatem. Je-li však Vukašín dále i psychologicky nemožným … a postrádá-li děj takto vší jednoty, pak není Hálkův kus ani dramatem, pak je jen lecjakýms z historie vyňatým zdramatizovaným dějem. A je-li konečně Vukašín co sprostý zlosyn beze vší vlohy státnické a usurpátor nemožným i historicky, pak – pak už nevíme, jak práci Hálkovu nazvati, pak je v ní pojem historického kusu vůbec ad absurdum přiveden.“ (Národní Listy, roč. II, 26. 11. 1862, č. 278, str. 1)
Nesmlouvavá, leč objektivní jsou i závěrečná slova autora obsáhlého fejetonu v „Národních Listech“: „Mámeť konečně nové divadlo, počniž tedy i nová doba dramatického umění. Takové sypání »velikých« dramatických kusů jako z rukávu neppovede k ničemu, nežli takových historických tragédií, lépe žádných. Jsouť lehčí druhy dramatického básnictví, a sám nedostižný věčně Shakespeare počal s pracemi lehčími. Jsmeť přesvědčeni, že velmi mnoho vad, jakých při Vukašínu jsme vytknuli, nachází se i v prvních dramatech Hálkových, avšak chvála, i na skrovné naše poměry přílišná, jej od dráhy umělecké spíše svádí, než k ní přivádí. – Pádu Vukašínova není Hálek vinen, ale nepraví jeho přátelé. Hálek, chce-li být něčím ne v několika kruzích, nýbrž v budoucí literatuře, musí vzdáti se povrchního napodobování Shakespeara, musí hlubokými studiemi získati si živé uvědomění o estetických požadavcích dramatického umění vůbec a tragického zvláště, on musí zkrátka na drama a tragédii pohlížeti s úplně jiného, vyššího a širšího stanoviska.“ (Národní Listy, roč. II, 27. 11. 1862, č. 279, str. 1-2)
●●●
Jak to bylo doopravdy aneb Byl Vukašín skutečně takový padouch?
Nejmocnějším státem jihovýchodní Evropy se stalo Srbsko za vlády Štěpána Dušana Silného (1331-1355) z dynastie Nemanjičů. Tento panovník bývá označován též jako Uroš IV. Jeho význam pro dějiny Balkánu lze přirovnat k našemu Karlu IV. (1346-1378), jehož byl současníkem. Štěpán Dušan ve svých třinácti válečných taženích proti Byzantské říši a Uhrám rozšířil srbský stát o nová území: o celou Makedonii (kromě Soluně), Albánii, Thesálii, Epeiros a Akarnánii (na západě Řecka). Na Uherském království se mu podařilo dobýt okolí Bělehradu a Mačvu. V r. 1346 se Štěpán Dušan dal ve Skopje korunovat za cara Srbů a Romájů (Řeků). Jeho zásluhou došlo ke zřízení srbského patriarchátu, čímž se zdejší církev osamostatnila od Cařihradu. V r. 1349 vydal „Zákoník Štěpána Dušana“, který byl schválen sněmem ve Skopje. V r. 1355 došlo k boji s bosenským bánem Kotromanovičem: na základě toho přijal Štěpán Dušan titul bosenského krále. Zemřel téhož roku na výpravě proti Cařihradu.
Dušanovým nástupcem se stal jeho syn Štěpán Uroš V. (1355-1367). Jím vymřela dynastie Nemanjičů. Po silném otci nastoupil slabý syn. To mělo za následek, že se srbský stát neudržel ve svém původním rozsahu a velikosti a začal se postupně rozpadat na několik samostatných a polosamostatných knížectví. V moci samotného cara zůstala pouze vnitřní část Srbska: území, připojená Urošovým otcem, se postupně osamostatnila. Největšího vlivu u srbského dvora dosáhl jistý Vukašin (Vlkašin), který ovládal města Skopje, Prizren a Prilep. V r. 1366 se mu podařilo získat od Uroše V. výsadu, aby mohl používat královského titulu. Tím se fakticky stal spoluvladařem. Leč ani to mu zřejmě nestačilo: nechal prý Uroše V. zavraždit na lovu.
Následovalo krátké období vlády krále Vukašina (1367-1371). To již spadalo do doby, kdy postupně zesilovaly vojenské útoky Turků proti balkánským Slovanům. Roku 1371 utrpěla srbská vojska těžkou porážku v bitvě u Črnoměnu nad Maricí (nedaleko Adrianopolu). V ní zahynul i král Vukašin. Ke statečným bojovníkům proti Turkům se zařadil i syn padlého krále – „kraljevic“ Marko, jenž se stal ústřední postavou srbských lidových písní.
Nejmocnějším knížetem severního Srbska byl v té době král Lazar (1371-1389), jenž ve spojení s bosenským bánem Štěpánem Tvrdkem (Tvrtkem), synovcem bána Kotromanoviče, porazil v r. 1387 Turky na řece Toplici. Jednalo se však pouze o dočasný úspěch. Již o dva roky později, dne 15. 6. 1389, turečtí dobyvatelé porazili vojska srbských, chorvatských a albánských feudálů v bitvě na Kosově poli. (V srbských dějinách se jedná o stejně tragickou událost, jako byla pro Čechy známá bitva na Bílé hoře v r. 1620.) V této osudové bitvě zahynul turecký sultán Murád I. (1320-1389). Rozezlení Turci pak zajali srbského krále Lazara a v odvetu za smrt jejich panovníka jej přímo na bojišti sťali. Srbsko se následně dostalo do područí Osmanské říše.
Expanze osmanských Turků (= vyznavačů islámu) nezadržitelně pokračovala po dobytí Cařihradu (1453). Srbsko se definitivně stalo tureckým pašalíkem v r. 1459. V r. 1463 padla Bosna, v r. 1465 byla vypleněna (a r. 1483 zcela obsazena) Hercegovina. Ještě předtím, v r. 1479, byla dobyta Albánie. Jako poslední přišla o svoji samostatnost v r. 1496 Černá Hora. Turecká expanze do Evropy, která byla „odstartována“ bitvou na Kosově poli (1389) a jež byla zastavena v bitvě u Vídně (1683), spolu s okupací obsazených území trvala celých pět set let. Srbsko získalo opět svou nezávislost teprve v r. 1878: stalo se nejprve knížectvím, později (1882) královstvím.
16. 11. 2022
‒ RJ ‒
