Svobodné noviny na internetu

(dokončení)

Nové staroslovanské hradiště v Ostravě-Plesné?

Již v době, kdy probíhal archeologický výzkum na staroslovanském hradišti Landek v Ostravě-Koblově (1976-1977) jsem se já i moji spolupracovníci zamýšleli nad otázkami, které s postavením a funkcí této dávné fortifikace na trase obchodních cest nepochybně souvisely: nad zemědělským zázemím, nad místem pohřebiště, které k hradišti neodmyslitelně patřilo, jakož i nad tím, kde by mohlo ležet další obdobné hradiště v dosahu 10-20 kilometrů.

Když výzkum v roce 1977 končil, dostal jsem tip na místo dalšího možného hradiště, nepříliš vzdáleného od Landeku. Na novou archeologickou lokalitu, dosud neznámou a neprozkoumanou, mne tehdy upozornil Milan Mydlarčík z Ostravy-Plesné, s nímž jsem se znal od začátku svého působení v Ostravském muzeu.

Místo předpokládaného staroslovanského hradiště jsem spolu s M. Mydlarčíkem již v té době navštívil a prohlédl si je, avšak k uskutečnění zjišťovacího výzkumu došlo až o mnoho let později. V té době jsem již v Ostravě nebydlel, a proto k jeho uskutečnění bylo k dispozici jen pár dní o prázdninách – v závislosti na zemědělských pracích na této lokalitě. Nejen tehdy, ale i dnes, s odstupem 31 let od provedení tohoto zjišťovacího výzkumu, zůstává pro mne záhadou, proč se o toto místo nezajímali archeologové dávno předtím.

Poloha a popis archeologické lokality

Existenci opevněného sídliště, pravěkého či staroslovanského, signalizuje již samotné pomístní jméno „Suhrady“, jakož i dobře viditelné pozůstatky valu a příkopu pod ním. Hradiště se nachází přímo v centrální části obce, nazývané „Stará Plesná“. V místech, kde se stékají oba potoky, obtékající toto hradiště, je historické centrum obce s kostelem sv. Jakuba.

Jak je patrno ze situačního náčrtku M. Mydlarčíka i z leteckého snímku této části obce, prostírá se lokalita „Suhrady“ v Plesné na ostrožně lichoběžníkovitého tvaru (připomíná světadíl Afriku nebo písmeno „V“), je z obou stran obtékána potoky, které se v centru obce (poblíž kostela) stékají do jednoho vodního toku, označeného na mapě jako Plesenský potok.

Tabulovitá plocha hradiště (světlé barvy) o rozměrech 600 x 600 m, dobře viditelná na leteckém snímku, se zvedá jen pár metrů nad okolním terénem a mírně se svažuje k severovýchodu. Hradiště začíná tam, kde stojí rodinné domky v ulicích Souhradská a Liščí. Za posledními domy navazuje na Souhradskou ulici polní cesta: zpočátku vede příkopem pod hradištním valem a postupně obtáčí těleso hradiště až k lesíku na severní straně, kudy protéká menší potok, jenž se vlévá zprava do Plesenského potoka.

Terén podél zmíněné polní cesty se prudce svažuje o několik metrů ke korytu Plesenského potoka. V místech, kde je patrný zbytek valu se samostatně stojícím stromem, byl pravděpodobný vstup do areálu hradiště. Směrem k severu již val splývá s okolním terénem; zemědělskými pracemi byl postupně odorán. Vzhledem k mírně se svažujícímu terénu směrem k SV nelze vyloučit postupné splavování ornice, a tudíž zanesení původního příkopu pod valem hradiště.

Tuto skutečnost následně potvrdil i provedený archeologický výzkum. Zatímco kulturní vrstva v sondě I/1986 poblíž lesíka „Kostka“ sahala do hloubky až 80 cm pod povrchem, v sondě II/1986 (uprostřed areálu hradiště) to bylo pouze 60 cm. Postupným odoráváním nižších vrstev plochy hradiště a splavováním ornice byla zřejmě severovýchodní polovina této lokality částečně zničena a případné nálezy rozptýleny v důsledku orby a dalších zemědělských prací po celé ploše hradiště. Odpovídá tomu i nálezová situace v sondě II/1986, kde zcela chyběly datovatelné předměty.

Z některých snímků, které byly při fotografické dokumentaci hradiště pořízeny, je dobře vidět rozdělení hradiště na dvě nestejně velké části: větší akropoli a menší předhradí. Pozůstatkem hranice mezi nimi se zdá být terénní brázda (mez se seskupením keřů), oddělující obě části. Nutno ještě dodat, že lokalita „Suhrady“ je po staletí obdělávanou zemědělskou půdou, polem, které také v době před výzkumem bylo oseto obilím.

Zjišťovací archeologický výzkum z roku 1986: nálezová situace, popis prozkoumaných objektů

Výzkum v poloze „Suhrady“ v Plesné měl za úkol ověřit stáří této lokality i pracovní hypotézu o tom, že předchůdcem předkolonizační vesnice v místech dnešní Staré Plesné bylo staroslovanské hradiště. To pravděpodobně souviselo s dalšími obdobnými hradišti kmene Holasiců, zejména s nedalekým Landekem v Ostravě-Koblově, který je vzdálen vzdušnou čarou asi deset kilometrů směrem na východ.

Zjišťovací výzkum se uskutečnil ve dnech 20.-24. 8. 1986, poté, kdy na lokalitě „Suhrady“ skončily žně. Z pořízených fotografií je zřejmé, že na poli ještě ležely neuklizené balíky slámy. Pro výzkum byla s ohledem na časovou omezenost této akce zvolena dvě místa, vytipovaná na základě předchozí sondáže pedologickými tyčemi. V případě sondy I/1986 jsme se „trefili“ přímo doprostřed zahloubeného objektu; v případě sondy II/1986 byla volba víceméně nahodilá, i když pro výzkum vhodná (nálezy uhlíků).

Sonda I/1986

Byla zvolena v místě, vzdáleném asi 12 metrů od lesíka, který se nazývá „Kostka“. V těchto místech bylo pravděpodobně jakési „centrum“ akropole tohoto hradiště. Místo nebylo zvoleno náhodou: vzorky odebrané pedologickou tyčí obsahovaly uhlíky a mazlavou hlínu, což signalizovalo existenci objektu. Tuto skutečnost položená sonda také potvrdila. Zvolené místo se vyznačovalo rovněž tím, že bylo navzdory parnému létu a rozpraskané půdě v okolí vlhké, což bylo způsobeno špatnou propustností podloží v místech později odkrytého objektu.

Vytyčená sonda o rozměrech 4 x 1 m byla orientována ve směru SZ-JV. Po odkrytí ornice (0-20 cm) se ve stěně sondy vyrýsovaly dva bloky spraše, které ležely na vrstvě rezavé hlíny, promísené uhlíky a jakousi bílou hmotou. Objekt č. 2 sahal do hloubky 80 cm, kde se objevilo „podloží“. Jednalo se o rezavě zbarvený písek, který neobsahoval žádné nálezy. Z nálezové situace nebylo zřejmé, zda jde o skutečně rostlé podloží, nebo jen o další výplň objektu. Z časových důvodů se již v dalším snižování terénu v této sondě nepokračovalo.

Zlomky keramiky okrové barvy, nalezené v sondě I/1986, byly špatně vypálené a silně nasáklé vodou, která se zřejmě kvůli špatné propustnosti dna v tomto objektu neustále držela. Většina zlomků pocházela ze silnostěnných nádob (zásobnic), na jejichž vnitřní, nevyhlazené straně byly usazeniny organických látek, které byly v nádobách uchovávány. Rovněž zlomky tenkostěnných nádob byly okrové barvy a jejich okraje připomínaly keramiku z hradiště Landek v Ostravě-Koblově (datované do 8.-9. století).

Aby mohly být oba objekty v místech, kde se vyrýsovaly kompaktní bloky spraše, prozkoumány, pokračoval výzkum rozšířením sondy I/1986 o výklenky A a B. Ve výklenku A bylo na bloku spraše odkryto uskupení drobných kamenů (objekt č. 1); pravděpodobně šlo o topné těleso (štětované ohnisko), podobné těm z jiných velkomoravských lokalit.¹ Sonda nezachytila celý zahloubený staroslovanský objekt, nýbrž jen jeho část.

Sonda č. II/1986

Rovněž tato sonda byla zvolena na základě výsledků předchozích vrtů pedologickou tyčí – podle výskytu uhlíků ze zánikového horizontu zjištěného sídlištního objektu. Sonda měla rozměry menší, a to pouze 2 x 1 m, a byla orientována ve směru SZ-JV.

Pod ornicí (0-20 cm) se nacházela vrstva žlutohnědé hlíny (20-40 cm), která mohla patřit nějakému mladšímu objektu. Vzhledem k tomu, že v této hloubce pod povrchem byly v sondě I/1986 zjištěny stopy zahloubeného objektu s keramickými zlomky ze staroslovanského období, mohl i tady existovat objekt stejného stáří. Z výplně tohoto objektu v sondě II/1986 nebyly získány žádné datovatelné keramické zlomky.

V hloubce 40-45 cm pod povrchem byla zjištěna vrstva uhlíků. Jednalo se o zánikový horizont sídlištního objektu, k němuž patřily kůlové jamky zapuštěné do sprašového podloží, které se nacházelo v hloubce 60 cm pod povrchem. Ani z tohoto staršího objektu, snad pravěkého, nebyly získány žádné zlomky keramiky ani jiné nálezy. Rovněž sonda II/1986 byla rozšířena o výklenek o rozměrech 0,80 x 0,95 m, aby bylo možno odkrýt další jamky objektu s kůlovou konstrukcí.

Starší objekt ze sondy II/1986 mohl patřit některé z pravěkých kultur. Svědčily by pro to nálezy pazourků v lokalitě „Suhrady“, učiněné zde v minulosti. Zdá se, že každý z objektů v této sondě patřil jinému období. Nejedná se o archeologické naleziště osídlené nepřetržitě, jako tomu bylo v případě Landeku v Ostravě-Petřkovicích a v Ostravě-Koblově.

Interpretace výsledků výzkumu, datování lokality

Ze dvou zjišťovacích sond malých rozměrů, provedených v srpnu 1986 na ploše výšinného opevněného sídliště v poloze „Suhrady“ v Ostravě-Plesné, se dalekosáhlé závěry dělat nedají. Lokalita přesto nabízí velmi dobré podmínky pro systematický výzkum, který se v zastavěné části Ostravy či na Landeku dá provádět jen v omezeném rozsahu. Proto je žádoucí, aby příslušné odborné pracoviště, nejlépe expozitura AÚ ČSAV v Opavě, provedlo na tomto místě rozsáhlejší výzkum. Samozřejmě po dohodě s majitelem pozemku.

Výzkum z roku 1986 prokázal, že tato lokalita byla v minulosti obývána (možná opakovaně) a že toto osídlení, rámcově datované podle nálezů ze sondy 1/1986 do 8.-9. století, předcházelo vzniku středověké vesnice, jež je poprvé doložena písemnými prameny k r. 1255. To, že hradiště v poloze „Suhrady“ souviselo s touto předkolonizační vesnicí, vyplývá z faktu, že leží v těsném sousedství s místem „centra“ této vesnice.

Jak odpovídá poněkud idealizovaným představám našich předků, které nemusí být daleko od pravdy, obyvatelé tohoto hradiště pouze „sestoupili“ o pár metrů do údolí Plesenského potoka a tam si postavili své usedlosti. Hradiště se proměnilo v plochu, sloužící napříště jen k zemědělským účelům.

Poměrně malá mocnost kulturní vrstvy, která byla zjištěna v sondě I/1986, podporuje hypotézu o tom, že hradiště mohlo být obýváno jen krátkodobě či příležitostně, snad v časech vojenského ohrožení, kdežto obyvatelstvo trvale sídlilo již v té době ve vesnici – přímo pod hradištěm. Tuto domněnku je však nutno ověřit spolehlivými nálezy z míst, kde stála původně nejstarší část vesnice – Stará Plesná.

O tom, že ostrožna v poloze „Suhrady“ byla osídlena již dříve, v průběhu pravěku, svědčí nálezová situace v sondě II/1986, stejně jako nahodilé nálezy pazourků na celé ploše této lokality.

Dějinné počátky obce Plesná

Dnešní obec Plesná patří spolu se Slezskou Ostravou (1229) k nejstarším středověkým sídlištím na území dnešní Ostravy. Obec je prokazatelně předkolonizačního původu. Listinou ze 17. 12. 1255 odkázal ves Plesnou šlechtic Boček z Obřan cisterciáckému klášteru ve Žďáru nad Sázavou.² Hrabě Boček z Perneku a z Obřan byl v té době kastelánem na hradě ve Znojmě a zakladatelem zmíněného kláštera (1252).

Majetky na Opavsku v této době nevlastnil jen klášter ve Žďáru, nýbrž i dříve založený klášter na Velehradě (1205). V listině z 27. 11. 1228 se uvádí, že tomuto klášteru patřily rovněž dva dvory v Opavě a dále dvůr v Tvorkově a Píšti na Opavsku.³ Proč byly součástí klášterních držav statky tak vzdálené od těchto církevních institucí, nedokážeme vysvětlit. Lze se domnívat, že to nějak souvisí s mnohem starším obdobím, možná ještě s dobou velkomoravskou.

V této souvislosti stojí za zmínku jeden opomíjený poznatek, s nímž před desítkami let přišel vynikající znalec historického místopisu Moravy a Slezska, který se rovněž zabýval problematikou místních a pomístních jmen – L. Hosák. Ten totiž konstatoval, že místní jména, zejména „čelední“ (tvořená příponou -ice), vznikla ve stejné době na velice rozsáhlém území, které kdysi patřilo k Velkomoravské říši (Morava, Čechy, Slezsko, Krakovsko, Pováží).⁴

Podobnost místních jmen v celé této části střední Evropy není jistě náhodná a pravděpodobně souvisí s existencí tohoto raně středověkého státního útvaru. Zdá se, že na jeho území nešlo jen o vytvoření jednotné církevní organizace, ale i o ustálení místních jmen a o dovršení sjednocovacího procesu místních kmenů. Zatímco Morava měla tento proces v 9. století již za sebou, v Čechách existovaly kmeny ještě o sto let později.

─────

Poznámky:

1. Srovnej – V. Hrubý: Staré Město. Velkomoravský Velehrad, Praha 1965, str. 137, obr. 53:9.

2. CDM III, č. 223 („…quam habeo iuxta ciuitatem Oppaiuensem, scilicet Milhostowizi et Plesna uillas…“).

3. R. Hurt: Dějiny cisterciáckého kláštera na Velehradě, Olomouc 1934, str. 50 („duae curiae in Opauia, curia in (…) Tourchow, Pieshae“).

4. L. Hosák: Moravské a slezské místní jméno jako historický pramen. In: Acta Universitatis Palackianae Olomoucensis, Historica III. Sborník prací historických III, Praha 1962, str. 178.

24. 5. 2017

PhDr. Rostislav Janošík

Seznam vyobrazení:

1. Situační náčrtek hradiště „Suhrady“ v Plesné od M. Mydlarčíka.

2. Letecký snímek hradiště „Suhrady“ v Plesné; světlá plocha představuje hradiště.

3. Pohled na úvozovou cestu, vedoucí příkopem pod valem hradiště „Suhrady“ (vpravo se zvedá terasa hradiště); vzadu poslední dům v Souhradské ulici a věž kostela sv. Jakuba, 20. 8. 1986, foto: autor.

4. Místo pravděpodobného vstupu do areálu hradiště; vpravo zbytek tělesa valu se vzrostlým stromem, 20. 8. 1986, foto: autor.

5. Tabulovitá plocha akropole hradiště „Suhrady“ (vpravo), oddělená mezí a seskupením keřů od tzv. předhradí, 20. 8. 1986, foto: autor.

6. Sonda I/1986 se dvěma výklenky (vpravo objekt č. 2, pravděpodobný vstup do polozemnice), 21. 8. 1986, foto: autor.

7. Sonda I/1986, výklenek s objektem č. 1 (štětované ohnisko ležící na bloku spraše), 21. 8. 1986, foto: autor.

8. Tabulka: Typické zlomky od okraje nádob, nalezené v sondě I/1986.

9. Sonda II/1986: podlaha objektu s kůlovou konstrukcí, 24. 8. 1986, foto: autor.

10. Pohled na sondu II/1986 se zřetelnými kůlovými jamkami nadzemního objektu, 24. 8. 1986, foto: autor.

11. Pohled od sondy II/1986 směrem k centru obce Plesná; vzadu rodinné domy a věž kostela sv. Jakuba, 24. 8. 1986, foto: autor.

●●●

P. S.

Před čtyřiceti lety aneb Jak to tenkrát bylo…?

Tento doprovodný text jsem se rozhodl připojit proto, abych osvětlil atmosféru doby a okolností, za nichž před čtyřmi desítkami let probíhala cesta za tajemstvím nejstaršího osídlení města Ostravy. Činím tak především s ohledem na nejmladší generaci, která o nedávné minulosti naší vlasti neví téměř nic a neuvědomuje si reálné nebezpečí návratu totalitarismu v nové podobě, jež nám v současnosti hrozí.

Mládí se totiž vždy vyznačuje na jedné straně spontánností, přetlakem emocí a někdy i chaotičností v jednání, na straně druhé obrovským nedostatkem zkušeností a naivní vírou v lepší budoucnost. Také já jsem tehdy byl mladý a nebyl jsem jiný, než jací jsou dnešní mladí lidé. Mládí není zásluha, ale výhoda: chce bořit staré pořádky a stavět nové, ale dost často z toho zůstanou jen „vzdušné zámky“ a sny, jež se nikdy nepodaří uskutečnit. V horším případě oči pro pláč.

Ano, takoví jsme tenkrát byli…

─────

V Ostravském muzeu v Ostravě jsem byl zaměstnán jako archeolog (pro historika zde neměli systemizované místo) v letech 1975-1978, a to po ročním působení v tehdejším Vlastivědném ústavu Vsetín (dnes Muzeum Valašska). V době svého příchodu do „ocelového srdce republiky“, jak se Ostravě říkalo, jsem zažil postupný přerod třetího největšího městského celku v republice ze zaprášené a kouřem zamořené Ostravy v město čisté a se zlepšujícím se ovzduším.

Až polistopadový útlum hornictví a omezení hutnické výroby změnily Ostravu k nepoznání. Zatímco před čtyřiceti lety byl „tep“ těžkého průmyslu cítit doslova na každém kroku, paradoxem dneška jsou jen obrovská sídliště pro rodiny bývalých horníků a hutníků. Je to nová, nepříliš radostná kapitola v dějinách jedné z největších průmyslových aglomerací bývalého Rakouska-Uherska i někdejší Československé republiky.

Patřím ke generaci, jejíž život poznamenaly události roku 1968. Po srpnové okupaci jsem se ocitl mezi občany druhého řádu, jimž vládnoucí komunisté dali nálepku „nepřítele socialismu“. Promoskevští kolaboranti a vlastizrádci se mě dvakrát pokusili dostat do vězení a rovněž dvakrát vyhodit z vysoké školy. Naštěstí to dobře dopadlo – pro mě. Vždycky se totiž našlo pár slušných lidí (dokonce i mezi komunisty), kteří mi podali pomocnou ruku nebo mně aspoň neškodili.

Ostatně – na lidi okolo sebe jsem měl štěstí i později, v době, kdy jsem žil a pracoval na Ostravsku. Navzdory tíživé atmosféře doby jsme tenkrát byli dobrá parta. Všichni jsme byli mladí a mladým lidem se snášejí líp i nepříjemné věci. Proto jsme to nebrali tragicky, i když doba byla zlá a z dnešního pohledu zcela beznadějná. To jsme si však většinou neuvědomovali.

Mojí výhodou bylo, že jsem měl kolem sebe samé mladé lidi, kteří mně, politickému vyděděnci, pomáhali přežít tu beznaděj bez konce. Nikdo z nás v té době nevěděl, že jednou přijde vysvobození – v podobě Listopadu 1989.

Avšak ani potom, po údajné „sametové revoluci“, která žádnou revolucí nebyla, to lidé mého druhu neměli jednoduché. Všude kolem nás zůstávali na vlivných místech bývalí komunisté, kteří se obratně zbavovali nepotřebných stranických legitimací, a agenti Státní bezpečnosti (StB).

V listopadu 1989, kdy to komunističtí mocipáni „zabalili“ a předali moc do rukou nové party „vyvolených“, bylo u nás 1 700 000 členů KSČ a téměř 200 00 spolupracovníků StB. Někteří z těchto „tajných spolupracovníků“ nechtěli ze svých míst odejít ani poté, kdy se jejich donášení na spoluobčany a kolegy v zaměstnání stalo veřejným tajemstvím.

S těmito bezskrupulózními jedinci se nedokázala naše polistopadová „demokracie“ vypořádat dodnes – za více než 27 let od politické změny z konce roku 1989. Případ Babiš je toho nejnázornějším příkladem. Je to ostuda, za kterou nese zodpovědnost celá polistopadová politická garnitura, včetně tolik oslavovaného V. Havla.

Vysvětlovat situaci před 40 lety se rovná cestě do pravěku (něco na způsob filmu K. Zemana) – k politickým dinosaurům. Dnešní mladá generace by tomu nejspíš ani nerozuměla. Přesto se o to pokusím.

─────

Ostrava po srpnové okupaci 1968 byla vyhlášenou „baštou“ komunistů – pod vedením soudruha M. Mamuly. Byl to neostalinista toho nejhrubšího zrna, dogmatik, primitiv a omezenec bez konkurence. Ani husákovské kolaborantské klice se moc nehodil do krámu, a proto si vybrala do stranického ústředí, na pozici tajemníka ÚV KSČ, jiného Ostraváka ‒ poněkud „kultivovanějšího“ J. Kempného.

Ostravské komunistické „hnízdo“ dalo naší republice ovšem i jiné zajímavé „exempláře“. Prvním byl jeden z pěti signatářů tzv. zvacího dopisu z roku 1968 D. Kolder. Tím druhým předseda vlády z roku 1968 O. Černík, jenž se podílel na represích vůči ostravským dělníkům, kteří vstoupili do živelné stávky na protest proti měnové reformě z 1. 6. 1953; v srpnu 1968 tento komunista „s lidskou tváří“ podepsal tzv. Moskevský protokol, na jehož základě byla legalizována vojenská okupace ČSSR; v srpnu 1969 byl spolu s A. Dubčekem a L. Svobodou spolusignatářem tzv. pendrekového zákona, jenž umožnil perzekvovat odpůrce sovětské okupace. Zkrátka: taková morální spodina v oněch dobách „reprezentovala“ tehdejší Ostravsko. Byla to hrůza a děs!

Do této „vybrané“ společnosti patřil vedle RSDr. M. Mamuly rovněž ostravský primátor E. Foltýn. Po nějakých disidentech v těch časech nebylo ani vidu, ani slechu. Pouze básník J. Šavrda, žijící v Ostravě, byl nadlouho a široko daleko jediným signatářem Charty 77. Po „revolucionářích“ z listopadu a prosince 1989 a po tzv. zakladatelích Občanského fóra v Ostravě (L. Zaorálek, P. Kajnar) bychom tehdy pátrali marně. Buď ještě studovali marxismus-leninismus, nebo věrně „budovali socialismus“ na svých špatně placených pracovištích.

À propos: Pozorně jsem si přečetl životopis L. Zaorálka, dnešního ministra zahraničí v Sobotkově/Babišově vládě, zveřejněný ve Wikipedii. Musel jsem se smát, až jsem se za břicho popadal. Opravdu si tento pan/soudruh myslí, že těm zveřejněným pohádkám někdo, kromě mladých lidí, kteří nic neznají, nic si nepamatují a skočí na každý „špek“, bude věřit? Z pamětníků těch časů, jako jsem já, jistě nikdo…

─────

Ale vraťme se do roku 1976 a k archeologickému výzkumu na Landeku! Navzdory všemu, co se odehrávalo v celostátní politice, kterou jsme vnímali jen jako nutnou kulisu celkové šedi a nezajímavosti našeho každodenního života, musím i po čtyřiceti letech ocenit to dobré, co se tehdy podařilo. Proti vůli režimu, jenž nestál o nevyžádané a neplánované úspěchy těch „nevyvolených“.

I po dlouhých desítkách let je třeba ocenit lidsky slušnou a někdy i příkladnou spolupráci s mnohými kolegy, archeology i historiky, kteří tehdy pracovali na nejnižší úrovni tehdejší vědy – v muzeích (některé se nazývaly Vlastivědný ústav) a archivech. Z nedůstojně nízkých mezd byli nuceni živit své rodiny a přitom odváděli vysoce odbornou práci – jako skuteční profesionálové. Dnes by za ty peníze nikdo nepracoval. Materiální bídu ještě zhoršoval neustálý ideologický dohled ze strany ředitelů těchto institucí, vesměs komunistů nebo spolupracovníků StB. (O normalizačním vedení OM netřeba ztrácet slov. Nestálo by to ani za holou větu.)

Rád vzpomínám na kolegy-archeology V. Goše ze Šumperka, V. Dohnala z Olomouce, E. Grepla (1941-2011) z Nového Jičína, S. Břízu z Bruntálu, jakož i na muzejní historiky: J. Bakalu (1931-2008) z Opavy či R. Žáčka z Frýdku-Místku (dnešní rektor Slezské univerzity v Opavě). Nesmím zapomenout ani na ty kolegy, kteří na tom byli co do materiálního vybavení a finančního zajištění o něco lépe než my – v muzeích, zejména na J. Pavelčíka a jeho spolupracovníky z opavské expozitury Archeologického ústavu ČSAV. Jim vděčím na pomoc při rekonstrukci nádob a za konzervaci železných předmětů z výzkumu na Landeku. (V Ostravském muzeu jsme takovou konzervátorskou dílnu neměli.)

Už jsem se zmínil o tom, že jsem měl vždy štěstí na lidi okolo sebe. Ač se to dnes zdá jako utopie, tenkrát bylo dost jedinců, kteří byli ochotni pomáhat, někteří dokonce zadarmo, aby se dobrá věc podařila. Výzkum na Landeku by se nemohl uskutečnit, kdyby se do něho nezapojili žáci a studenti ostravských škol. Obětovali tomu část školních prázdnin a nedostali za to ani korunu.

I tehdy se samozřejmě našli „šťouralové“, kteří tvrdili, že tyto děti „vykořisťujeme“ a nutíme je, aby pracovaly zadarmo. Teprve pod tímto „tlakem“, za nímž zřejmě stáli někteří komunističtí „radilové“ a „kibicové“, se podařilo nalézt v muzejním rozpočtu peníze na zaplacení několika brigádníků. Tito žáci a studenti mi pomáhali také o dalších prázdninách – opět zdarma.

Pro většinu těchto archeologů-amatérů byl výzkum na Landeku malým dobrodružstvím, objevováním „pokladů“ ukrytých v zemi, které tam ležely po staletí. Bylo to skutečné „dobrodružství“, které těmto dětem vyplňovalo jinak šedivý a nudný život v komunistickém „koncentráku“, zvaném Československá socialistická republika (ČSSR).

Tito moji mladí spolupracovníci byli vesměs členy archeologického kroužku, jenž od jara 1976 existoval při Ostravském muzeu. Podobně jako u dalších volnočasových aktivit, např. různých turistických či skautských oddílů, musel kroužek získat „politické“ zastřešení. Doba si to žádala. Proto byl i tento kroužek formálně veden jako zájmové sdružení při tehdejším Městském domě pionýrů a mládeže v Ostravě-Zábřehu. Jednalo se o nezbytnou formalitu, bez níž by to nemohlo fungovat.

Členové kroužku pracovali během obou výzkumných sezón (1976, 1977). Někteří pak po prázdninách odcházeli studovat na vysokou školu. I po letech si pokládám za čest, že jsem mohl spolupracovat s tak skvělou partou mladých lidí. S většinou z nich jsem se již nikdy neviděl. Někteří zůstali věrni Ostravsku dodnes a řada z nich udělala „kariéru“. Za všechny budu jmenovat alespoň jednoho, který mně tehdy dělal „pobočníka“: Dr. Karla Müllera, jenž již čtvrt století stojí v čele Slezského archivu v Opavě.

V zájmu historické pravdy a ocenění spravedlivých zásluh budiž zaznamenáno, kdo se v letech 1976-1977 nezištně podílel na archeologickém výzkumu na Landeku. V červenci 1976 zde pracovali tito žáci a studenti ostravských škol: K. Müller, L. Szabó, R. Szabó, Z. Haváč, H. Kaňoková, V. Kaňoková, L. Slunéčková, D. Stratilová, P. Hamza, J. Matouš, J. Kuchař a V. Kuchař. Při dokončování výzkumu v srpnu 1976 pracovali brigádníci: M. Stepek a L. Pokluda.

V následující výzkumné sezóně v červenci 1977 pokračovali v dobrovolné práci tuto studenti: L. Szabó, R. Szabó, Z. Haváč, P. Štrajt, P. Hamza, J. Matouš, J. Hejdová, V. Kuchař, K. Müller, L. Slunéčková, J. Bergerová, J. Skřivánková a I. Dyba. V srpnu 1977, kdy dvouletý výzkum skončil a již nepokračoval, mně dělal „parťáka“ L. Sotorník, který tehdy pracoval v OM jako brigádník.

Výsledky výzkumu na Landeku byly částečně zpracovány již v letech 1976-1977. Informace o něm se dostaly i do odborného tisku (předběžné) i do sdělovacích prostředků. Některé ze zveřejněných článků z denního tisku jsou přístupné v obrazové příloze tohoto článku. (ZDE)

Svou čtvrthodinku televizní „slávy“ jsem si odbyl začátkem ledna 1977, ještě předtím, než začal mediální cirkus kolem Charty 77 a s ním spojeného podepisování Anticharty, jež několik měsíců poutala pozornost nejrůznější umělců a tehdejších prorežimních médií. Dotyčný pořad, který bychom dnes nazvali talk-show, se předtáčel v ostravském studiu Čs. televize ve Dvořákově ulici v prosinci 1976. Nazýval se „Mladýma očima“ a moderoval jej v té době velmi populární zpěvák a bývalý učitel z Přerova – Pavel Novák.

Já sám jsem v letech 1976-1978 o Landeku zveřejnil několik článků v místním tisku. Začal jsem pracovat na monografické studii o této lokalitě a plánoval jsem i prezentaci výsledků výzkumu formou muzejní výstavy. K tomu už nedošlo.

V létě 1978 jsem ve výzkumu na Landeku již nepokračoval, protože jsem byl opavskou expoziturou AÚ ČSAV pověřen vedením jiného výzkumu: na hradě Helfštýn u Lipníka nad Bečvou. Po jeho provedení můj pracovní poměr v OM skončil dohodou a od 1. 9. 1978 jsem přešel do školství. Tam jsem působil příštích 35 let – až do odchodu na penzi.

S tehdejším normalizačním vedením OM jsem se nerozešel v dobrém. K publikování v odborných časopisech jsem se již nedostal ‒ z důvodů časových a také proto, že po odchodu z muzea jsem k nalezeným předmětům neměl přístup. Publikační dluh splácím až teď – tímto článkem. Je to proto, že nemám rád „resty“. Jakékoli.

─────

Po výzkumu na Landeku mi zbyla objemná složka nejrůznějších písemností a dokumentace z průběhu výzkumných prací. Zachovalo se i pár fotografií, které jsem pořídil služebním fotoaparátem – zrcadlovkou značky „Minolta“. Některé fotky se podařily, jiné nikoli, protože snímky bez použití blesku byly podexponované.

Okomentuji aspoň těch pár zdařilých. Na prvním snímku je maringotka, kterou jsme v letech 1976-1977 používali jako své „zázemí“ Stála na louce, kde končila polní cesta z Koblova nahoru na Landek, přímo před vstupem do areálu staroslovanského hradiště a středověkého hradu.

V maringotce jsme měli uskladněné pracovní nářadí, vodu na mytí i tašky s jídlem nebo limonádami, které si brigádníci přinášeli každý den s sebou z domova. Zkrátka: všechno, co jsme ke své práci potřebovali. A protože digitální fotoaparáty ani walkmany či MP3 přehrávače ještě tehdy neexistovaly, zvukovou kulisu při práci nám dělalo moje tranzistorové rádio, z něhož se linuly do omrzení opakované hity té doby. Pamatuji si to jako dnes: nejhranější písničkou léta 1976 byl „Jožin z bažin“ od I. Mládka.

Na druhém snímku z 9. 8. 1977 stojí na schodech otevřené maringotky můj tehdejší pomocník – Libor Sotorník. Pár týdnů předtím odmaturoval a během léta 1977 pracoval v OM jako brigádník. Rukou společnou a nerozdílnou jsme objevili staroslovanský objekt, datovaný keramickými zlomky do 8.-9. století. Nádobu, kterou se podařilo z těchto zlomků poskládat dohromady (je publikována na jiném místě tohoto článku), jsme museli doslova „vydolovat“ na pokračování – z hloubky 170-190 cm pod povrchem: 11. 8. 1977 dno nádoby, 12. 8. 1977 tři zlomky od okraje a 25. 8. 1977 zbývající keramické zlomky.

Abychom získali všechny části nádoby, bylo nutno mezi vzrostlými stromy a jejich kořeny rozšířit sondu o výklenek 1 x 1 metr. Chybějící části této slovanské nádoby, zdobené typickou několikanásobnou vlnovkou, zrekonstruovali pracovníci konzervátorské dílny v expozituře AÚ ČSAV v Opavě. Je to nejcennější nález z obou výzkumných sezón na Landeku.

Týž den, 25. 8. 1977, kdy jsme dokončili začišťování staroslovanského objektu, navštívil nás přímo na místě výzkumu novinář z tehdejší ostravské redakce deníku Mladá fronta – V. Anderle. Výsledkem této předem neohlášené návštěvy byl vcelku objektivní článek, doprovázený fotografií, na níž jsou vidět i nalezené zlomky ze slovanské nádoby. Byl publikován až po několika týdnech – 9. 10. 1977. (Viz rubrika Fotoalbum“: 750 let města Ostravy – ZDE) Autor se držel informací, které mu byly poskytnuty, a nic si nevymýšlel ani neupravoval, což tehdy nebylo běžné.

Na obou fotografiích z 26. 8. 1977 je opět L. Sotorník, jak v poslední den výzkumu provádí kresebnou dokumentaci nálezové situace staroslovanského objektu, z něhož pochází výše zmíněná nádoba. Na druhém snímku je za jeho postavou vidět odrytá plášťová zeď středověkého hradu. Vlevo i vpravo od výkopu stojí vzrostlé stromy, jež nás limitovaly v tom, kde můžeme provádět vykopávky.

V rubrice „Fotoalbum“ jsou zveřejněny fotokopie tří článků z dobového tisku, v nichž se píše o výzkumech na Landeku. Třetí z nich nese nadpis „Landek plný překvapení“ a byl publikován dne 23. 8. 1978 v Ostravském večerníku. Článek jsem předal redakci tohoto deníku pár dní předtím, než skončil můj pracovní poměr v muzeu. Byla to jakási symbolická tečka za dvěma výzkumnými sezónami na Landeku.

Redakce Ostravského večerníku se zachovala zcela neseriózně, jak se to tehdy běžně stávalo. Když jsem po roce 1989 zjistil z Cibulkových seznamů, že tam tehdy pracovali agenti StB, vůbec mě to nepřekvapilo. Ani nemohlo, protože estébáci a jejich práskači dělali mnohem horší věci.

Bez mého vědomí redakce změnila nejen můj původní titulek článku („Landek – staroslovanský předchůdce města Ostravy“), který přesněji vystihoval vztah staroslovanského a středověkého osídlení na této lokalitě, ale mezi publikované fotografie úmyslně nezařadila ani nález nejvýznamnější – onu slovanskou nádobu z 8.-9. století.

Jednalo se o stoprocentní bolševickou „prasárnu“, jakých bylo v té době desítky denně a proti nimž neexistovala žádná obrana. Vzhledem k tomu, že jsem z muzea odcházel, už jsem se tím raději nezabýval. Až dnes uvádím věci na pravou míru, aby bylo jasné, v jaké době jsme tenkrát žili.

─────

Na Ostravsko jsem nezanevřel ani poté, kdy jsem se v roce 1983 přestěhoval do Prahy. I nadále registruji, co se tam děje a dodnes tam mám přátele. Zpovzdálí sleduji i to, jak se tento někdejší region lidí fyzicky náročné práce postupně mění – po předání moci komunistů do rukou postkomunistů. Ti se ke své dávné ideologii ani k „rudým knížkám“ raději nehlásí a hrají si dnes na „demokraty“. Z dějinného nadhledu a z pozice historika je to někdy podívaná k popukání.

Tuto neradostnou „transformaci“, pro kterou se používá označení „převlékání kabátů“, má i Ostrava naštěstí za sebou, i když o rezidua minulého režimu zakopáváme dnes a denně na každém kroku. Kraj horníků a hutníků, kteří se mezitím „rekvalifikovali“ na jinou práci nebo odešli do důchodu, stále hledá svou novou identitu. Není to snadné, protože bez „kořenů“ se žije obtížně.

Celý život se zabývám historií. Ta je důležitá jak pro pochopení dneška, tak i pro projektování budoucnosti. I když Ostrava již není tím, čím bývala a jak si ji pamatuji z dob, kdy jsem tam žil a pracoval, jsem přesvědčen o tom, že má a musí mít budoucnost. Zajistit to je povinností lidí, kteří tento region spravují. Už kvůli obyvatelům, kteří tady žijí a nechtějí hledat domov někde jinde.

28. 4. 2017

R. J.

Seznam vyobrazení:

1. Autor článku na fotografii z roku 1977, kdy působil v Ostravském muzeu, foto: archiv autora.

2. Nová radnice v Ostravě.

3. Členové archeologického kroužku při OM během vycházky na Landek – ještě před začátkem výzkumu, 3. 5. 1976, foto: autor.

4. Maringotka, stojící na louce před vstupem do areálu zříceniny středověkého hradu Landek, Ostrava-Koblov, 6. 7. 1977, foto: autor.

5. L. Sotorník, spoluobjevitel nejcennějšího nálezu ze staroslovanského hradiště Landek, Ostrava-Koblov, 9. 8. 1977, foto: autor.

6. L. Sotorník v závěrečný den výzkumu – při dokumentaci staroslovanského objektu na Landeku, Ostrava-Koblov, 26. 8. 1977, foto: autor.

7. L. Sotorník v závěrečný den výzkumu – při dokumentaci staroslovanského objektu na Landeku, Ostrava-Koblov, 26. 8. 1977, foto: autor.

8. Těžní věž, symbol Ostravy.