Svobodné noviny na internetu

Motto: „Nauč se poslouchat, budeš umět vládnout.“ (Solón)

Trocha historie nikoho nezabije…

V závěru roku 2021 mě pobavil článek mladého redaktora serveru „Seznam Zprávy“, J. Pšeničky, který byl zveřejněn pod titulkem „Český náboženský paradox: Stát bezvěrců má ‚křesťanskou vládu‘.“ (24. 12. 2021, 9:33)

Vzhledem k tomu, že jmenovaný redaktor ve svém článku prokázal poměrně velkou míru neznalosti našich moderních dějin, dovolím si tvrzení z titulku jeho článku trochu upřesnit: Novodobý český (a předtím československý) stát se vyznačoval ještě jedním pozoruhodným paradoxem. Po celou dobu existence První republiky (1918-1938) byla nejsilnější a nejvlivnější politickou stranou nikoli ta, která reprezentovala industriální charakter tohoto státu, nýbrž Agrární strana, jejímž předsedou a zakladatelem byl hostivařský statkář A. Švehla (1873-1933).

Krátce po vzniku ČSR (28. 10. 1918) se do pozadí dostala Čs. sociální demokracie, která měla do té doby nejpočetnější členskou základnu. Tato strana, jež dlouho před První světovou vlákou (1914-1918) hrála rozhodující roli při emancipaci neprivilegovaného obyvatelstva a která v prvních letech existence čs. státu prosadila důležitá sociální práva pro všechny občany:(volební právo pro muže i ženy, osmihodinový pracovní den, sociální zákonodárství atd.

Slabost a oportunismus sociálně demokratických vůdců vedly na jedné straně ke vzniku „konkurenční“ KSČ (1921), na straně druhé „zakonzervovaly“ nepřirozený stav na české politické scéně. Po odeznění poválečné revoluční vlny (1921-1923), která byla doprovázena hospodářskou krizí, se stala hlavní politickou stranou Agrární strana, z níž se rekrutovali všichni premiéři z let 1922-1938: A. Švehla, F. Udržal, J. Malypetr a M. Hodža (agrárník ze Slovenska).

V tomto směru se ČSR příliš nelišila od typicky agrárních států střední Evropy: Polska a Maďarska. Blízkost tří zemí tohoto regionu (český stát Přemyslovců, polský stát Piastovců a uherský stát Arpádovců) trvá již tisíc let – od počátků formování těchto raně středověkých států, jež byly budovány na společných křesťanských základech.

Ačkoliv to z dnešního pohledu může vypadat jako velký paradox (oblíbené slovo J. Pšeničky), právě ČR je dnes nejméně křesťanským státem politického  uskupení V4. Jistě nikoli náhodou se pojítkem mezi těmito zeměmi stala osobnost prvního „Evropana“ českého původu – Slavníkovce sv. Vojtěcha (Adalberta). Dodnes se tyto země k němu hlásí: byl druhým pražským biskupem, první zemským patronem Polska a tím, kdo pokřtil patrona Uher – sv. Štěpána.

─────

Nepleťme si dojmy a pojmy!

Ale vraťme se k dotyčnému článku redaktora J. Pšeničky. Již v prvním odstavci svého článku přichází se zajímavým tvrzením: „Polovina členů Fialova kabinetu se hlásí k některé z křesťanských církví.“ A zmiňuje i spor v rámci diskuse o sňatcích stejnopohlavních párů.

Rád bych autora těchto slov upozornil na to, že i v politice platí známé úsloví: „Není všechno zlato, co se třpytí.“ V případě Fialovy vlády má totiž stoprocentní platnost. To, že se někdo formálně hlásí k nějaké církvi, nic neznamená. Často to bývá spíše jen póza pro efekt, aby se jí chopili novináři a s tímto „faktem“ začali pracovat. Většina „křesťanů“ z Fialova kabinetu jsou skutečně jen „pozéři“. Lidé, jimž já sám nevěřím ani nos mezi očima.

O jejich „křesťanství“ mám oprávněné pochybnosti. Ostatně – vyplývá to i ze sdělení M. Jurečky v článku J. Pšeničky: se svými vládními kolegy z KDU-ČSL (Nekula, Hubáčková) se prý o jejich vztahu k víře nebavil. Asi nebylo o čem. Vždyť primární jsou dobře placená koryta! Že ano, bratři a sestry lidovci?

Ke křesťanství se údajně hlásí i H. Langšádlová, V. Válek a P. Gazdík. První dva jmenovaní to své „křesťanství“ předvádějí tím, jak se denně chovají a jaká prohlášení poskytují médiím. Je to doopravdy vrchol „křesťanské“ lásky k bližním (= občanům). V případě vesnického „podučitele“ P. Gazdíka lze zřejmě za projev křesťanského cítění považovat jeho účast na pohřbu bývalého komunistického bosse F. Čuby (= bývalého předsedy JZD Slušovice), který se konal začátkem července 2019 v kostele ve Štípě na Zlínsku. Z každého turistického průvodce se můžeme dozvědět, že právě Štípa patří k obcím se staletou tradicí mariánského kultu.

Já sám vnímám tento pohoršlivý skutek, jenž se odehrál za trapného mlčení (nebo snad souhlasu?) olomouckého arcibiskupa J. Graubnera (v době tzv. normalizace působil jako farář ve Zlíně, ve Valašských Kloboukách a ve Vizovicích), jako docela obyčejné znesvěcení Božího stánku, jako bolševickou „prasárnu“ non plus ultra. A P. Gazdík? Ten si svou skandální účastí na této „šaškárně“ vystavil to nejhorší profesní a politické vysvědčení, jaké mohl – jako učitel a vychovatel naší mládeže – dostat. Lidé s takto nalomenou páteří do školství ani do politiky nepatří. Jsou ostudou jak pedagogů, tak i všech slušných občanů.

O tom, jak se to má s „křesťanstvím“ v KDU-ČSL, nám podávají nejlepší svědectví právě lidé z Jurečkova předsednictva jeho strany. Je to jeden bezskrupulózní kariérista vedle druhého. (Dobře do toho zapadá i „příští ministryně“ Š. Jelínková, která se zalekla před odpovědností a raději si to „šéfování“ rozmyslela.) Chování těchto jedinců je v příkrém rozporu se slovy křesťanského Desatera. Tyto osoby spojuje výhradně touha po moci a po penězích. To, jak známo, nemá s křesťanskou skromností a pokorou zhola nic společného.

─────

Od konzervatismu k náboženskému „tmářství“? Boblig by měl radost!

Za přednost Pšeničkova článku považuji to, že dal slovo i těm politikům, kteří u hlasatelů evangelia zvaného „Pravda a Láska“ nedostávají nikdy slovo – již z principu. Jedním z těchto politiků je např. expremiér a expředseda ČSSD J. Paroubek. Ten se (podobně jako I. Bartoš) hlásí k Čs. církvi husitské.

Musím dát J. Paroubkovi za pravdu v tom, že ve Spojených státech, k nimž se „Fialova družina“ slovně hlásí, se na rozdíl od nás o náboženské otázky málokdo zajímá. Ovšem na druhé straně v Americe politici chodí v neděli (i s rodinami) do kostela – a nikdo z toho nedělá „politikum“. Stejným nešvarem „made in USA“ je skutečnost, že se tam lidé nechlubí svými akademickými tituly. (U nás je to pozůstatek z dob Rakouska-Uherska.) Proto nemusí řešit problém, zda titul „Bc.“ je dostatečnou kvalifikací pro ministra Fialovy vlády. Dokonce ani to, zda osoby s titulem „Mgr.“ musí ovládat angličtinu, chtějí-li se stát ministry. Nota bene: v době českého předsednictví EU.

Zkušenosti z poslední doby odkryly to, co bylo pečlivě skrýváno a všelijak kamuflováno – před obyvatelstvem i před celým světem. Ještě 30 let od pádu komunistického režimu zůstáváme „zamrzlí“ v předlistopadových poměrech: české (československé) děti se tehdy ve školách učily ruštinu, zatímco ty sovětské (= ruské) zase angličtinu. I ti sovětští „reakcionáři“ byli v době „studené války“ modernější (= šli lépe s dobou) než ti českoslovenští Husákové a Štrougalové, kteří nám „ordinovali“ ruštinu a lásku k Sovětskému svazu.

Uvádím to jen tak na okraj v rámci celospolečenské diskuse (hlavně na internetu a na sociálních sítích) o tom, zda Z. Stanjura, J. Černochová či M. Jurečka mají právo, aby jim byli z peněz daňových poplatníků placeni tlumočníci, nebo zda by nebylo lepší, kdyby se vrátili zpátky ke svým původním profesím: někam do fabriky nebo do kravína či prasečáku. (Jurečkovy holínky od hnoje smrdí i přes televizní obrazovku. Ani nejdražší francouzský parfém nedokáže ten zápach „přebít“.)

O nebezpečném trendu v politice tzv. křesťanských stran Fialovy koalice SPOLU jsem psal nedávno v článku s názvem „Koalice SPOLU nás vrací do středověku?“ (SN č. 12/2021, vloženo 8. 12. 2021, ZDE).

Souvisí s tím i politické postoje poslanců minulé Sněmovny, kteří ještě před volbami smetli ze stolu otázku „manželství pro všechny“. V porovnání s tím, co tato budova (= bývalého Českého sněmu) zažila za 29 let svého fungování v rámci polistopadové ČR, je to velká ostuda a viditelný „krok zpátky“, pokus o návrat do hluboké minulosti. Vyplývá nikoli z nálady ve společnosti, nýbrž z reality osobního života našich politiků. Když má někdo zmatek v hlavě, navíc umocněný strachem ze ztráty výnosného koryta, jinak to dopadnout nemůže.

Nejlépe to vidíme u lidovců, kteří by si rádi pro příští „hubená léta“ zajistili svůj spokojený život z peněz daňových poplatníků. Velice aktivně si v tomto směru počíná M. Jurečka, otec pěti dětí. Jedná se o hrubé sobectví těchto politiků. Odmítání rovnoprávného postavení pro homosexuální páry se z úst těchto osob jeví jako účelová, primitivní póza, která nám připomíná, že stále ještě mezi námi žijí stoupenci dávno překonaného náboženského „tmářství“. V ateistickém státě je to naprostý nonsens. Snad si to ti ve středověku „zamrzlí“ černoprdelničtí kariéristé aspoň ve skrytu duše přiznají. Pokud ne, brzy je za to pohltí samotné „peklo“.

Že se nejedná o pouhý výstřel několika politiků z okruhu P. Fialy ze symbolické Aurory (v opačném gardu), o tom nejlépe svědčí jak příhoda s vysvěcováním kanceláří TOP 09 po bývalých poslancích KSČM, tak i J. Pšeničkou citovaná slova J. Paroubka. Ten tvrdí, že někteří katolíci na Moravě dnes bezostyšně hlásají návrat ke starému „rakušáctví“. Pokud tomu tak doopravdy je, bylo by to nebezpečné prohlubování někdejšího konfliktu mezi katolíky a protestanty. Je to, jako bychom znovu začali hloubit dávno zasypané příkopy mezi náboženskými protivníky. Odtud bychom se brzy dostali k obnově čarodějnických procesů doby pobělohorské a možná i ke kacířské hranici M. J. Husa.

O kontroverzní politice současného vedení KDU-ČSL jsem psal v poslední době opakovaně, např. v článku „Lidovci již dávno nehájí křesťanské hodnoty!“ (SN č. 9/2021, vloženo 28. 9. 2021, ZDE). Jsem toho názoru, že dnešní KDU-ČSL nemá s křesťanstvím již dávno nic společného. Je to strana programově „vytunelovaná“ a personálně zdevastovaná neschopným vedením. A jak to všechno souvisí s chaotickými kroky M. Jurečky, otce pěti synů?

To, že má někdo hodně dětí (v době pobělohorské bývalo zvykem, že ty nejchudší rodiny na vesnici mívaly 10-12 dětí) a že chodí do kostela, z něho křesťana nedělá. Tím se stává teprve tehdy, kdy se začne chovat podle slov Desatera. Lži a podvody (včetně podvodných voleb z října 2021) dnešních politiků KDU-ČSL svědčí spíše o tom, že tato strana má ke křesťanství dál než komunisté. (Také v jejich řadách vždy bývali lidé věřící: jak komunistické ideologii, tak i v Boha.)

─────

Označení „křesťan“ nesmí být synonymem pro „zabedněnost“!

Navzdory několika kritickým připomínkám oceňuji obsahovou pestrost (či názorovou „škálu“) článku J. Pšeničky. Přesto se mi zdá, že autor vidí některé věci poněkud idealisticky. Možná to bude tím, že je ještě mladý a novinářsky málo „protřelý“. Kdyby měl víc životních zkušeností a lepší znalosti z dějepisu, jistě by sám postřehl to, nač ho musím upozornit já:

Paradoxem dnešní doby je totiž něco úplně jiného, než uvádí titulek jeho článku. Je to skutečnost, že „křesťanské zásady“ chtějí z vládních pozic prosazovat vůči ateistické většině společnosti jacísi podivní „křesťané“ typu M. Jurečky. Co může mít společného příslušník generace „Husákových dětí“ s křesťanstvím? Odpověď zní: „velký kulový“ (s přehazovačkou nebo bez ní).

Celá situace s „křesťanskou“ vládou se může pro P. Fialu stát politickou pastí. Do ní se dostal díky vlastní hlouposti, nedostatečné prozíravosti a rovněž proto, že si do té „své“ vlády nechal najmenovat osoby, které tam nemají co dělat. Jurečkové a další „křesťané“ ho spolehlivě dostanou až na dno – jako legendární, „nepotopitelný“ Titanic. Již nyní je zřejmé, že Fialův politický konec se blíží…

28. 12. 2021

‒ RJ ‒

─────

P. S.

Nejlepší svědectví o tom, jak je to s tou „křesťanskou“ vládou P. Fialy, nám podali tři předsedové koalice SPOLU ve svém přání občanům k letošním Vánocům. Není tam ani slovo o Bohu, Kristovi nebo o křesťanství. Aspoň víme, na čem jsme. Zdá se, že J. Pšenička psal o úplně jiné vládě. O té, která teprve přiletí z Marsu, aby tu Fialovu vystřídala.

‒ RJ ‒