Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vlastenecký jezuita Bohuslav Balbín

6. 12. 2021

V každém národě jsou historické osobnosti kladné i záporné. Každá doba má své průkopníky nového i zarputilé obhájce starého, jež je vzápětí odsouzeno k věčnému zapomnění. Tak jako měla doba pobělohorská své „hubitele českých knih“, měla i příslušníky Tovaryšstva Ježíšova, kteří byli skromní, slušní a laskaví.

bohuslav-balbin.jpgDo této druhé kategorie mužů „doby temna“ patřil i jezuitský učenec, misionář a učitel – Bohuslav BALBÍN. Narodil se dne 3. prosince 1621 v Hradci Králové. Pocházel z rodiny zchudlého měšťanského šlechtice Lukáše Balbína. Bohuslav již v útlém věku osiřel a vážně churavěl. Po uzdravení byl zasvěcen Panně Marii: nejprve v Krupce, později ve Staré Boleslavi. Záhy se projevila jeho chuť k učení. Již v sedmi letech několikrát přečetl „Kroniku českou“ od Václava Hájka z Libočan.

Balbín začal studovat v roce 1631 nejprve na gymnáziu v Broumově, pak ve Valdštejnově konviktu v Jičíně, dále v Praze a v Olomouci. Tam byl přijat do jezuitského řádu. Po dvouletém noviciátu v Brně nastoupil na studia filozofie do Prahy. Kolej sv. Klimenta absolvoval v roce 1642. Pak několik let učil na řádových školách a při tom studoval teologii. Účastnil se obrany Prahy proti Švédům v roce 1648; o dva roky později byl vysvěcen na kněze a povýšen na mistra svobodných umění.

V letech 1650-1651 Balbín působil v Rychnově a v okolí Žamberka jako misionář. Protože ho jeho nadřízení neshledali dostatečně horlivým, bylo rozhodnuto, aby se věnoval učitelskému povolání. Následujících 13 let učil na řádových školách v Kladsku, v Praze, v Brně, v Českém Krumlově, v Jičíně a v Jindřichově Hradci. Jako učitel se snažil vštěpovat svým žákům lásku k vlasti a k vlastnímu (= českému) národu.

V důsledku hlubokého studia národních dějin dospěl Balbín k názoru o tom, že důležitější než věrnost zásadám katolicismu je láska k národu, k vlasti a k českému jazyku. Zájem o historii nezvítězil jen u něho. Z jeho podnětu se začal o dějiny Moravy zajímat rovněž Balbínův přítel Tomáš Pešina z Čechorodu, který v roce 1677 vydal tiskem svou válečnou historii Moravy – Mars Moravicus.

Od roku 1662 Balbín pobýval v Praze a věnoval se shromažďování dokladů o české historii. Když v roce 1669 dokončil dílo Epitome rerum Bohemicarum seu Historia Boleslaviensis (Výtah z dějin českých neboli Historie boleslavská), nastalo pro autora v pravém slova smyslu martýrium. Na zásah „shora“ jeho práce nejenže nesměla být vytištěna, ale byla předána k „posouzení“ do Říma i k samotnému císaři Leopoldu I.

Nezůstalo však pouze u průtahů, které způsobily, že dílo spatřilo světlo světa až v roce 1677. Balbín sám byl „za trest“ poslán do vyhnanství ‒ do Klatov. Tam na naléhání svého přítele Tomáše Pešiny z Čechorodu napsal „obranu jazyka českého“. Rozprava byla sice psána latinsky, stala se však vzorem vlastenecké a národní horoucnosti. Tímto spisem se Balbín zařadil mezi přední obrozenecké obránce českého jazyka i českého národa. Nikoli náhodou právě toto dílo vydal v roce 1775 tiskem F. M. Pelcl pod titulem Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica (Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého).

Balbín v něm mimo jiné kritizuje ty ze svých současníků, kteří pohrdají vlastním národem a neprotestují proti vládě cizinců v úřadech. Píše: „Milujeme všechny národy, žádného nezavrhujeme, tím méně nenávidíme, avšak v pošetilé pověře nezabředli jsme až do té míry, abychom za to měli, že v úřadech není třeba místo ohledů k té vlasti, v níž jsme zrozeni, ani k národu a našemu jazyku.“

Životním dílem B. Balbína se měla stát česká vlastivěda, rozvržená do třiceti svazků – Miscellanea historica regni Bohemiae (Rozmanitosti z historie Království českého). Vycházela tiskem v letech 1679-1688, avšak vydáno bylo pouze prvních deset svazků. Balbínova vlastivěda Čech obsahuje množství materiálu a historických pramenů, z nichž některé se nedochovaly. Jednotlivé svazky pojednávají o přírodních poměrech Čech, o obyvatelstvu od nejstarších dob, o místopise, o českých světcích, o farách a záduších, o biskupech a arcibiskupech, o panovnících a o státních listinách.

Devátou knihu této dekády s názvem Bohemia docta (Učené Čechy) vydal v letech 1776-1780 K. R. Ungar. Desátý svazek (o soudech a zemském zřízení) vyšel v roce 1793 zásluhou A. J. Rieggera. Druhá desítka knih začínala rodopisem české šlechty, dílo však zůstalo nedokončeno.

Z Klatov a Opavy se B. Balbín vrátil zpátky do Prahy až v roce 1677. Žil ve svatoklimentské koleji a neúnavně pracoval na vydávání svých spisů. Když byl v roce 1683 raněn mrtvicí, mohl již jen diktovat písařům ze svých zápisků. Zemřel dne 28. listopadu 1688. Byl pochován v kryptě kostela sv. Salvátora v Praze.

(Prosinec 1996)

PhDr. Rostislav Janošík

(Převzato z tištěných SN č. 12/1996, str. 7)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář