Svobodné noviny na internetu

25. 2. 1948 ≠ 25. 2. 1950

Opět tu máme 25. únor. Den, který komunisté – včerejší, předvčerejší i současní – uctívali a někteří stále ještě uctívají jako jeden z největších svátků svého „náboženství“. Po čtyři desítky let byl 25. 2. 1948 „dnem vítězství čs. pracujícího lidu nad reakcí“.

Dnešní mládež by této politické hantýrce jen stěží rozuměla. Ostatně – není se co divit. Vždyť „pracující lid“ u nás skoro nemáme a „reakce“ je pojem taky dost ošidný. Vždycky totiž záleží na úhlu pohledu na věc – nejen při zkoumání toho, kdo či co byl nebo je „reakcí“!

Odlišný pohled na 25. únor mají bývalí političtí vězni komunistického režimu, kteří si v tento den připomínají jinou událost – mučednickou smrt číhošťského faráře P. Josefa Toufara. Ten byl dva roky po tzv. Vítězném únoru, 25. 2. 1950, vyšetřovateli Státní bezpečnosti (StB) utýrán k smrti. Byl svými trýzniteli zmlácen tak, že mu ani narychlo poskytnutá pomoc nebyla nic platná. Lékaři mu už život zachránit nedokázali.

Nebuďme však naivní. Ze strany zločinného režimu československých komunistů, vedených Klementem Gottwaldem, to nebyl žádný projev falešně proklamovaného humanismu. Komunisté potřebovali J. Toufara živého nikoli z lásky člověka k člověku, byť s odlišným názorem na svět, ale proto, aby ho mohli postavit před soud a jako „reakcionáře“ a „agenta Vatikánu“ odsoudit na dlouhá léta do vězení. Hrdelní tresty pro kněze přišly teprve o několik let později – v Případu Babice (1952)…

Kdo byl P. Josef Toufar?

Josef Toufar pocházel z vesnice Arnolec na Vysočině. Narodil se dne 14. 7. 1902 jako čtvrté z pěti dětí rolníka Josefa Toufara a jeho manželky Marie, rozené Mokré. Po absolvování osmileté školní docházky zprvu pomáhal s hospodářstvím svému otci. Studovat začal až poměrně pozdě – ve svých 26 letech.

V roce 1928 nastoupil na gymnázium v Havlíčkově Brodě, odkud v r. 1932 přestoupil na reálku do Chotěboře, kde o tři roky později (1935) maturoval. Toufar se rozhodl pro kněžskou dráhu, a proto hned po maturitě nastoupil do Biskupského semináře v Hradci Králové. Na kněze byl vysvěcen dne 29. 6. 1940 – v době pro národ z nejtěžších, rok a půl po začátku německé okupace.

Ještě téhož roku se P. J. Toufar stal kaplanem v dnes již neexistující obci Zahrádka u Ledče nad Sázavou, v místech vodní nádrže Švihov na řece Želivce, odkud je zásobována pitnou vodou Praha. Rok po skončení války (1946) byl Toufar jmenován farářem v této obci. Funkci  vykonával pouhé dva roky. Krátce po převzetí moci komunisty byl dne 15. 4. 1948 přeložen do obce Číhošť na Havlíčkobrodsku.

Vysočina byla v té době religiózním krajem a postavení římskokatolické církve zde bylo silné. O tom se ostatně přesvědčovali samotní činovníci KSČ, kteří se netajili svou nelibostí nad účastníky protinacistického odboje z řad rolníků (vesměs členů Čs. strany lidové nebo předválečné Agrární strany), jakož i veřejně činných kněží. Mezi oblíbené duchovní v tomto regionu patřil jak P. J. Toufar, tak i později komunisty popravený P. Jan Bula († 20. 5. 1952). Zásadní střet přišel až na počátku 50. let 20. století, kdy se církev stala pro komunisty hlavní překážkou násilné kolektivizace na vesnici.

V době, kdy P. J. Toufar nastoupil na faru do Číhoště, byl konflikt mezi církví a komunistickou mocí teprve v samém začátku. Zdá se, že ještě v roce 1948 K. Gottwald (sám pocházel ze silně náboženské jižní Moravy) věřil tomu, že najde nějaký „modus vivendi“ s římskokatolickou církví. Vývoj šel však jiným směrem. Nejen ve vztahu k církvi, ale i v dalších oblastech života poválečné čs. společnosti se předseda KSČ začal dostávat stále více do vleku událostí, jejichž skutečnými hybateli byli „skalní“ stalinisté typu V. Kopeckého či R. Slánského. Pro ně byl komunismus totožný s ateismem.

Události, k nimž později došlo v Číhošti a jejichž obětí se stal P. J. Toufar, se rozhodli „odchovanci Moskvy“ využít v posílení svých pozic ve straně. Politické „body“ sbírali jak mnozí nedovzdělaní funkcionáři KSČ, tak i někteří sadisticky založení příslušníci tehdejší komunistické policie – Sboru národní bezpečnosti (včetně StB).

Tvrdý kurs nastolila KSČ bezprostředně po smrti prezidenta Dr. E. Beneše († 3. 9. 1948). Začalo zatýkání a věznění politických odpůrců. Mezi prvními oběťmi pronásledování byli příslušníci tzv. západního odboje (letci RAF), dále funkcionáři nekomunistických politických stran, jakož i mnozí duchovní, a to nejen z řad římskokatolické církve.

Za vlády KSČ tu žádné církevní zázraky nebudou!

P. J. Toufar si na faru v Číhošti přivedl svou příbuznou, neteř Marii Pospíšilovou – jako hospodyni. Byla jeho nejbližší osobou v prostředí, s nímž se teprve seznamoval a postupně sbližoval. Třebaže byl farář Toufar již čtyřicátníkem a měl nepochybně dost životních zkušeností, zdá se, že ani on nedocenil závažnost dění, které se kolem jeho osoby v Číhošti odehrávalo.

Když se na třetí adventní neděli (11. 12. 1949) stal první „zázrak“ s pohybujícím se křížem na hlavním oltáři číhošťského kostela, dozvěděl se o tom Toufar teprve ex post od účastníků bohoslužby (asi 20 osob). Že by se mohlo skutečně jednat o zázrak v církevním slova smyslu, pochopil až poté, kdy se tento jev opakoval – opět ve významný den pro křesťany, totiž na Boží hod vánoční (25. 12. 1949). Zda šlo doopravdy o zázrak, musela, jak bylo zvykem, posoudit kompetentní místa v církevní hierarchii. A to mohlo trvat dlouhé měsíce…

Zprávy o „Číhošťském zázraku“ obletěly celou republiku. Zvlášť velkou pozornost těmto událostem věnovala nejvyšší místa vládnoucí KSČ. Po neúspěchu jednání mezi vrcholnými činiteli církve a komunistického státu si vedoucí představitelé KSČ nemohli dovolit, aby církev využila událostí v Číhošti k posílení své autority. Direktiva zněla: Za vlády KSČ se žádné církevní zázraky dít nebudou! Znepokojení nejvyšších činitelů KSČ bylo natolik velké, že předsednictvo ÚV KSČ dne 30. 1. 1950 přijalo usnesení o tom, aby se „vyšetřování [číhošťských událostí] urychleně skončilo a [aby se] provedlo exemplární potrestání“.

Toufarovo zatčení a věznění

V té době pobýval již P. J. Toufar dva dny ve vyšetřovací vazbě. Pod záminkou prohlídky kostela byl farář vylákán z fary ven dvěma údajnými novináři (z nichž se později „vyklubali“ příslušníci StB), zatčen a autem odvezen do věznice Kartouzy-Valdice, kam StB tehdy soustřeďovala postupně zatýkané církevní činitele. Za tímto účelem zřídil tehdejší šéf StB Osvald Závodský speciální vyšetřovací skupinu pod vedením Ladislava Máchy.

Během, výslechů, trvajících bezmála celý měsíc, J. Toufar zpočátku odmítal podepsat doznání o tom, že zinscenoval pohyby kříže na číhošťském oltáři. Ještě 18. 2. 1950 se odmítal přiznat. V následujících dnech, zřejmě pod sílícím tlakem z nejvyšších míst KSČ, prokuratury i StB, vyšetřovatelé učinili všechno, aby Toufara zlomili. Krutým násilím byl farář nakonec přinucen k přiznání. Podle stranických direktiv měl být „případ Číhošť“ ukončen 25. 2. 1950, kdy měla příslušná komise vypracovat jeho konečné zhodnocení.

Ještě 23. 2. 1950 navštívil Toufara ve valdické věznici prokurátor JUDr. Karel Čížek. Důvodem jeho návštěvy byl fakt, že se měla konat rekonstrukce údajného „zázraku“ za účasti filmařů. Osobu faráře Toufara, který byl do Číhoště přivezen v naprosto zuboženém stavu po prodělaných výsleších StB, takže nebyl schopen se filmování zúčastnit, nakonec pro filmovou „rekonstrukci“ zastoupil samotný prokurátor Čížek.

Film, nesoucí příznačný název „Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení“, měl naivním věřícím i ateistům ukázat, jak to bylo s oním „zázrakem“ – samozřejmě v komunistické interpretaci. Nicméně i tady se chybička vloudila. Věci byly natolik zřejmé, že místní obyvatelé by této komunistické lži stejně neuvěřili. Proto bylo rozhodnuto, že film se nesmí v Číhošti ani v okolí promítat. Byl určen pouze ostatním občanům k „vymývání mozků“ komunistickou propagandou.

Zbabělost komunistického režimu byla v roce 1950 ještě příliš velká, navzdory tomu, že odpůrci komunistů byli zavíráni do vězení a popravováni. V témže roce byl natočen ještě jiný propagandistický film, a to z procesu s JUDr. Miladou Horákovou, který zachycoval průběh celého soudního přelíčení. Nakonec tento film nebyl vůbec promítán, ačkoliv jeho výroba stála na tehdejší dobu (až do r. 1953 byl v ČSR „lístkový“ systém) velké peníze. Strach komunistických vládců z obyčejných lidí byl, zdá se, příliš velký, aby si mohli dovolit provokaci tohoto druhu.

P. J. Toufar – mučedník komunistického režimu

Navzdory tomu, že se představitelé KSČ snažili církev v ČSR postupně zatlačit do ústraní a vnutit lidem své ateistické „náboženství“, podařilo se jim nechtěně svou neurvalou politikou násilí dosáhnout pravého opaku: vinou tupých vykonavatelů komunistické zvůle stvořili prvního „mučedníka“. Stal se jím P. Josef Toufar.

Není zcela jasné, co všechno se odehrálo ve dnech 23. 2. až 25. 2. 1950 v případě vyšetřování číhošťského faráře. Faktem nicméně zůstává, že při posledním výslechu byl doslova utlučen k smrti a že v důsledku perforace žaludečního vředu došlo u něho k zánětu pohrudnice. V bezvědomí byl proto 25. 2. 1950 letecky přepraven do Prahy – do bývalého Borůvkova sanatoria (komunističtí prominenti si v něm vybudovali tzv. Sanopz) v Legerově ulici čp. 1627/61.

Pacient sem byl v kritickém stavu dopraven v doprovodu příslušníků StB Hofmana a Skerla ve 14.30 hod. Při přebírání nemocničním personálem byl prý farář nahý a měl podlitiny na celém těle – jako následek krutého mučení. V 18.00 hod. dostal Toufar první transfúzi krve a v 18.30 hod. byl operován zdejšími lékaři – MUDr. Špačkem a MUDr. Maurerem. Z bezvědomí se P. J. Toufar již neprobral a ve 20.35 hod. zemřel.

Představa členů předsednictva ÚV KSČ o tom, jak využijí Toufarova případu ve své protináboženské propagandě, se rozplynula jako pára nad hrncem. Nepohodlný mrtvý farář musel proto urychleně zmizet ze světa. Jeho tělo bylo podrobeno 27. 2. 1950 pitvě a o den později tajně pohřbeno do společného hrobu č. 16 na hřbitově v Praze-Ďáblicích. Ve zdravotnické dokumentaci i v polohové knize ďáblického hřbitova bylo Toufarovo jméno úmyslně změněno: Josef Zouhar.

Toufarova smrt byla jen začátkem…

Případ P. J. Toufara se odehrával v době začínajícího tažení KSČ proti církvi. Již 20. 1. 1950 přijalo předsednictvo ÚV KSČ plán likvidace mužských klášterů. K. Gottwald jej veřejně oznámil již den po Toufarově smrti (26. 2. 1950).

Plánovaný soudní proces, byť bez J. Toufara, se nakonec také uskutečnil. Stal se jím proces s označením „Machalka a spol.“, konaný ve dnech 31. 3. – 5. 4. 1950. V něm byli souzeni někteří hodnostáři římskokatolické církve, zejména Augustin Machalka, opat premonstrátského kláštera v Nové Říši (dostal 25 let vězení) a Bohumil Vít Tajovský, opat premonstrátského kláštera v Želivi (odsouzen na 20 let vězení).

Zajímavá byla sestava těch, kteří tehdy představovali komunistickou „spravedlnost“: předsedou soudu byl JUDr. Jaroslav Novák a státní prokuraturu zastupovali JUDr. Karel Čížek, JUDr. Josef Urválek a JUDr. Ludmila Brožová. Jednalo se o osoby, které měly lví podíl na justičních vraždách 50. let 20. století. Proces byl po desítkách let prohlášen za vykonstruovaný a jeho účastníci se dočkali plné rehabilitace teprve v roce 1993.

Osm dní po skončení procesu  „Machalka a spol.“ (12. 4. 1950) vydal generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský pokyny krajským sekretariátům KSČ k provedení „Akce K.“ (= kláštery). V první etapě (noc ze 13. na 14. 4. 1950) bylo obsazeno 75 mužských klášterů v českých zemích a 62 na Slovensku. Ve druhé etapě (27.-28. 4. 1950) bylo obsazeno 69 klášterů v českých zemích a 13 na Slovensku. Celkem tak bylo zlikvidováno 219 mužských řeholních domů a internováno 2376 řeholníků.

Symbolika Číhošťského zázraku

O vykonstruovanosti soudních procesů s představiteli římskokatolické církve i o případu faráře J. Toufara se začalo otevřeně mluvit již v průběhu 60. let 20. století, více pak v roce 1968 a zejména po změně režimu v roce 1989. Dnes je již každému soudnému člověku zřejmé, že v případě P. J. Toufara se jednalo o prokazatelnou vraždu, kterou měly na svědomí konkrétní osoby. To, že viníci nebyli potrestáni, patří k největším selháním našeho polistopadového režimu. Není pro to žádná omluva.

Snad se dočkáme alespoň toho, že římskokatolická církev prosadí, aby byl P. J. Toufar prohlášen za blahoslaveného. (Pozn. 1) Není ostatně jediným představitelem církve v bývalém Československu, kdo si to zaslouží. Dalšími kandidáty jsou nepochybně bývalý pražský arcibiskup, kardinál Josef Beran, nebo římskokatolický kněz, souzený v tzv. Případu Babice – P. Jan Bula.

Jedním z pronásledovaných kněží, kteří se dožili obnovení svobody v naší zemi po roce 1989, byl i opat želivského kláštera – Bohumil Vít Tajovský, jehož svědectví o J. Toufarovi, s nímž se dobře znal, publikujeme v příloze k tomuto článku.

A jen zajímavost na konec: Opat Tajovský zemřel přesně v den 50. výročí Číhošťského zázraku (11. 12. 1999). Je i tato skutečnost náhodná, nebo souvisí s tímto zázrakem? To nechť posoudí každý čtenář sám.

Čest památce všech kněží, kteří se stali obětí komunistického režimu!

24. 2. 2015

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

1. viz: http://www.instory.cz/846-umuceny-pater-toufar-bude-zrejme-blahoreceny-na-co-ale-cirkev-cekala-25-let.html

Seznam vyobrazení:

1. P. Josef Toufar (1902-1950).
2. Kostel sv. Víta v Zahrádce.
3. Kostel v Číhošti, místo tzv. Číhošťského zázraku (11. 12. 1949).
4. Soudní přelíčení s B. V. Tajovským (1950, čtvrtý zleva).
5. Kardinál Josef Beran (1888-1969).
6. Římskokatolický kněz P. Jan Bula (1920-1952), administrátor farnosti v Rokytnici nad Rokytnou.

***

Přílohy:

Zbyněk Ludvík – Václav Bureš: Černá kniha minulosti, 2001

(str. 209-210)

Utrpení kněží – Dzeržinského zpovědnice, vodu pod tlakem do střev a jiné

Dzeržinského zpovědnice: 1-8) třmeny, 9) posuvný svícen s hořící svíčkou. Kresba je od mukla Honzy Homoly z Jaroměře, který jako zámečník byl pověřen přístroj v roce 1950 demontovat. Tuto kresbu mi poslal po propuštění v roce 1954. Jako Vlajkař dostal 12 let. Žije-li, bude mu v Kanadě tak 85 let. Biskup Karel Skoupý z Brna mi říkal, že mučení se někdy zúčastňovali i sovětští poradci. Posuvným svícnem dávali biskupům „kadidlo“, jak říkali. Tito si přišli na své.

Ve Valdicích na Sing-Singu, v Kartouzích na této vyšetřovně v 1. patře byl ještě jeden podobný mučicí přístroj. Na vodovod napojená hadice, jejíž druhý konec se vrážel obětem do konečníku. Po otevření kohoutku hnali pod tlakem vodu do střev. To vyvolávalo nepředstavitelné bolesti. Dělo se tak po roce 1948 za ředitele Plačka, bývalého cihlářského dělníka od firmy Vejnar z Nové Paky. Ten nechal také tuto aparaturu zhotovit speciálně pro mučení biskupů a kněží. Jak mi ještě ve věznici vyprávěl biskup Karel Skoupý z Brna, byla použita i k vynucení „doznání“ faráře Toufara z Číhoště, který prý hrozně křičel. Po vyhození Plačka byl mukl Homola z Jaroměře pověřen oba mučicí přístroje, sestávající se hlavně z pout, demontovat. Říkal, že na hadici byla zaschlá krev. V roce 1968 to zveřejnil v tisku, ale pak po okupaci země rychle zmizel i s rodinou do Kanady z obavy, že se mu budou mstít, že to vyzradil. My všichni jsme totiž při propouštění museli podepsat, že o všem, co je nám známo z pobytu ve věznicích, jsme povinni mlčet, jinak…

Vrážení ostrých špic pod nehty zažil na StB v Pardubicích pan děkan František Říha z Nových Hradů u Vysokého Mýta. Vím to přímo od něho, vyprávěl mi to.

***

Tamtéž, str. 226-228

Číhošťský zázrak a páter Toufar

Z knížky „Poutník Chlumecký“, autor Josef Holan

V roce 1949 šířila se od ucha k uchu jako blesk po celé republice zpráva o číhošťském zázraku. V tamním kostele se odehrála v neděli 11. prosince při ranní mši svaté dodnes nevysvětlená událost. Při Toufarově kázání věřící spatřili, že malý kříž nad svatostánkem na hlavním oltáři se vyklonil, a to několikráte na obě strany a posléze zůstal vychýlen. Tisk bezradně mlčel, aby nepřiživoval panující vzrušení v zemi.

O vánočních svátcích se podivný úkaz opakoval znova. Dne 28. ledna 1950 zatkla StB kněze Josefa Toufara a obvinila ho, že měl pomocí drátěných táhel křížek sám uvádět do pohybu. V novinách a kinožurnálech byly pak ty drátky, vedoucí ke křížku ukazovány a jak měly fungovat. Otázal jsem se tehdy Otce Václava Kubáta, co o tom soudí. Odpověděl mi stručně a rozhodně: „S Josefem Toufarem jsem studoval, nebyl by toho nikdy schopen.“ Jisté je, že padesátém roce už nebylo technickým problémem zařídit ovládání předmětu na dálku. Komunistická propaganda zahájila akci, kterou chtěla využít k proticírkevnímu tažení.

O dva dny později v souvislosti s tím, byl zatčen i opat želivského kláštera Vít Tajovský. Páter Toufar byl převezen k vyšetřování do Valdic-Kartouz, kde ho nelidsky mučil estébák Mácha. Na oddělení pro kněze zvaném Sing-Sing byla jedna cela zařízená jako mučírna s dvěma hlavními zařízeními. Na vodovod napojená hadice, jejíž druhý konec se vrážel vyšetřovaným do konečníku. Po otevření kohoutku voda vháněná do střev vyvolávala nepředstavitelné bolesti. Byla tam i takzvaná Dzeržinského zpovědnice pro pálení pohlaví pohyblivým plamenem svíčky. Biskup Karel Skoupý z Brna na vedlejší cele slyšel ten příšerný křik faráře Toufara.

Po tomto výslechu ale museli narychlo zvláštním letadlem přepravit oběť do Prahy do sanatoria jen pro prominenty Sanopz, aby ho zachránili. Ne z důvodu lidskosti, ale potřebovali, aby žil a mohli s ním dokončit podvodný film o číhošťském zázraku, podle jejich verze.

Páter Toufar byl ale v tak žalostném stavu, že ho ani následná operace nezachránila. V bezvědomí zemřel na pokoji číslo 9 dne 25. února 1950. Byl pohřben tajně do společného hrobu v Praze-Ďáblicích.

Film byl ale přece jen dokončen. Na kazatelně zastoupil mrtvého Otce Toufara sám prokurátor Čížek, oblečený do mešních rouch, aby tahal za drátky. Přes veškerou snahu podvodníků působil film nevěrohodně a byl po krátkém promítání z kin stažen.

***

Bohumil Vít Tajovský: Člověk musí hořeti.

V rozhovoru s Alešem Palanem a Janem Paulasem, Karmelitánské nakladatelství, 2001

 (str. 242-245)

(…)

[Otázka:] Ve valdických kasematech byl zavřený i farář Toufar.

[Odpověď B. V. Tajovského:] Jednou jsem slyšel, jak vedle někdo naříká a chvílemi zase zpívá. „Sec mazec,“ říkal jsem si, „to je  přece hlas Pepíka Toufara.“ Při vyšetřování se mě na něho několikrát ptali. Tehdy jsem si uvědomil, že je se mnou v Kartouzích také zavřený. Častokrát jsem slyšel hlavně jeho zpěv. Josífek zpíval některé mariánské a jiné náboženské písně, ale slyšel jsem i jeho nářek a volání: „Nebijte mě, prosím vás, já jsem nic neudělal!“ Chtěli po něm doznání, že na příkaz svých nadřízených provedl „číhošťský zázrak“. Byl jsem asi poslední, kdo faráře Toufara slyšel živého.

Jak můžete vědět, že to byl opravdu Toufarův hlas?

Jelikož mám odmalička velmi slabý zrak, mám naopak zase dobře vycvičený sluch a většinou poznávám lidi podle hlasu. To není nic neobvyklého. Když za mnou na Želivě někdo přišel, poznal jsem ho zdálky podle hlasu ještě dřív, než jsem ho viděl. Jsem tedy přesvědčen, že to byl opravdu Toufar, navíc jsem Josefův hlas dobře znal. Možná měl trestní celu hned vedle mě, protože jeho nářek a bolestivé výkřiky byly velmi silné a ozývaly se docela blízko.Když mi pak vyšetřovatelé řekli, že se Toufar ke všemu přiznal, a dokonce se doznal i k tomu, že sexuálně obtěžoval chlapce, žádal jsem je o konfrontaci. Řekl jsem, že tomu nevěřím, ať mi Toufara přivedou, aby mi to řekl do očí. „To samozřejmě můžeme,“ řekli, ale nikdy to neudělali.

O co opírali takové obvinění?

Tvrdili, že na to mají svědky, ale po letech se tito svědkové přiznali, že jim tehdy komunisté vyhrožovali a přemluvili je, aby nepravdivě vypovídali. Všichni své výpovědi postupně odvolali, i když poslední z nich teprve nedávno. Patrně mu bylo celou dobu trapné přiznat, že se k něčemu takovému nechal přemluvit. Já těmto obviněním ale nikdy nevěřil. Toufar byl člověk velmi zbožný a čestný. Znal jsem ho poměrně dobře a nešlo mi to s ním dohromady. Tenkrát bylo navíc běžné, že se lidé při výslechu doznávali k věcem, které nikdy neudělali.

Toufara jste nepotkal ani tehdy, když vás vodili k výslechům?

Na chodbách jsem sice potkával i jiné vězně, ale nesmělo se vůbec promluvit. Jelikož mi pokaždé sebrali brýle, nikoho jsem nepoznával.

Jak dlouho vás drželi v kasematech?

Každý den se mě chodili ptát, jestli jsem už ochoten podepsat předloženou výpověď. Vydržel jsem to osm dní, ale pak jsem je prosil: „Vemte mě nahoru! Dejte mi všechno, co chcete, já vám to podepíšu.“ Byl jsem úplně zničený a chtěl jsem se nějak zachránit. Poznal jsem, že jsou schopni všeho a že je to jediná možnost, jak se dostat ven. V takovém stavu to člověku ani pořádně nemyslí, jak je zesláblý, a ozve se v něm pud sebezáchovy. „My ti něco přineseme,“ řekli a dali mi horký čaj. Už při prvním ochutnání mi byla nápadná jeho ostrá chuť, která svědila na jazyku. „Pane Bože, to je nějaký utrejch!“ blesklo mi hlavou. „Buď je to tím, že jsem dlouho neměl nic v puse, nebo jde o nějaký jed.“ Bachař mi podal nápoj okýnkem a já nevěděl, co dělat. „Tohle nemůžu vypít, to by mě zničilo,“ říkal jsem si. Začal jsem proto předstírat, že piju, ale ve skutečnosti jsem tekutinu z hrnku pomalu a nenápadně pouštěl pod šaty, aby mi po těle stékala na zem a nikdo nic neslyšel. Možná mě to opravdu zachránilo. Pepík Toufar totiž něco takového tenkrát vypil. Byl nelidským týráním a hladověním natolik zesláblý, že si tu podezřelou chuť neuvědomil, a to se mu stalo osudným. Brzy poté byl s perforací žaludku odvezen do nemocnice, kde 25. února 1950 zemřel. Pohřben byl o tři dny později ve společném hrobě na hřbitově v Ďáblicích.

Jak jste se dozvěděl o jeho smrti?

Dozvěděl jsem se o ní po svém odsouzení, když jsem se setkal s vězni, kteří byli zatčeni později. Zpráva o Toufarově smrti se totiž nějakým způsobem dostala mezi lidi a oni se ji dozvěděli ještě na svobodě. Z různých svědeckých výpovědí pak vyšlo najevo, že po onom nezdařilém filmování v Číhošti byl Toufar podroben dalšímu krutému výslechu. Dozorce, který ho odváděl do vyšetřovací místnosti, později svědčil, že se z ní ozýval hrozný křik a po výslechu dopravili Toufara na celu už v bezvědomí. Vzápětí přišel od prokurátora Čížka rozkaz, že proběhne nové filmování a Toufar má být v pořádku. Ve věznici to pochopitelně způsobilo poplach, protože Toufar naopak umíral. Hned ho tedy nechali převézt do Prahy do státního sanatoria v Legerově ulici, kde se jinak léčili komunističtí prominenti. Zde ho také operovali, ale marně. Prasklý žaludeční vřed způsobil rozsáhlý zánět pobřišnice, který objevili už v pokročilém stavu. Jeden z ošetřujících lékařů prý později prohlásil, že člověk, kterého operovali, byl surovým způsobem přímo utlučen k smrti.

Vy jste tedy nakonec donucené přiznání podepsal?

Nepodepsal. Když mě vzali z temnice nahoru, znovu jsem se zařekl: „Já to nepodepíšu, protože to není pravda.“ Na protokolu totiž stálo, že jsem z Vatikánu přivezl rozkaz, abych zinscenoval nějaký zázrak. „Tak strašnou věc jim přece nemůžu podepsat!“ uvědomil jsem si. Při soudním procesu mě z toho nakonec ani neobviňovali. (…)