Svobodné noviny na internetu

Ašoka, král veškeré Indie, učinil zemi šťastnou, poněvadž šla ve stopách Siddharty Gautamy. Nízké chtění, založené na pudech a vášních, vystřídala radost z každého dne, z tvůrčí a prospěšné práce. Středověk své štěstí poznal v takových jedincích, jako byl náš Otec vlasti, Karel IV., nebo František z Assisi. Vzpomeňme Františkova vyznání:

„Pane, udělej ze mne / nástroj svého pokoje, / abych přinášel / lásku, kde je nenávist, / odpouštění, kde je urážka, / jednotu, kde je pochybnost, / pravdu, kde je blud, / naději, kde je zoufalství, / radost, kde je smutek, / světlo, kde vládne tma. // Pomoz mi, abych netoužil / po útěše, ale sám těšil, / po porozumění, ale sám rozuměl, / po lásce, ale sám miloval. / Vždyť kdo dává, ten dostane, / kdo odpouští, tomu bude odpuštěno, / kdo umírá, vstane k životu.“

Tato aktivita, ujednocující tvorba, se vytrácí ze společenství, v němž vládne občanská válka. Demokracie, založená na stranictví, je buď mírnější, nebo krutější občanská válka. Za ní se skrývá moc peněz. Moc toho, co si člověk v průběhu staletí vymyslel jako bič na sebe sama i druhé. Není člověka nutno bít, uhánět, zneklidňovat. Nebyl k tomu určen. Svůj osud může naplnit v souladu s přírodou a vesmírným řádem, v naději, radosti a porozumění.

Demokracie na bázi stranictví je novinkou 19. století. Naše století ji přebírá. Republiky, které vznikly z monarchií, si ji přivlastňují a dovádějí ji v mnoha případech ad absurdum, tj. k vládě jedné strany, k totalitě, k nacismu, fašismu a marxistickému komunismu. Totalitní režimy vznikly z neduhů vlády lidu, lidem a pro lid, z demokracie, jak ji definoval Abraham Lincoln. Velmi dobře si toho byl vědom náš druhý prezident – Dr. Edvard Beneš. Ve své práci „Demokracie dnes a zítra“ se nedostatky stranictví podrobně zabýval. Pokusme se interpretovat v této úvaze některé z jeho názorů.

Podle Beneše je politická strana (jakákoliv) nutné zlo. „Je třeba nutnost jejich existence (tj. politických stran) vzíti na vědomí a politicky postupovat tak, aby zlo z nich vzcházející bylo omezováno na minimum.“ V čem spočívá toto zlo? Stranictví je velmi výrazný krok k odosobnění jedince, k jeho popření jako individua, tj. jedinečné bytosti v prostoru a čase. Toto odosobnění se děje ve prospěch strany, připouští jen jednu pravdu, jedno právo, jedno rozhodnutí. Dává politické straně oprávnění i k takovému opatření, které směřuje k rozbití státu (byli jsme toho svědky nedávno v ČSR). V podstatě jde o totéž, jako v případě jedince a sebezničení.

Beneš říká, že „duch stranictví odnaučuje střízlivému a samostatnému myšlení a přímo ničí duchovní svobodu jednotlivce“. Lidem bez duchovního rozměru je pak jedno, jak strana postupuje, jakou míru machiavellismu použije. „Známe z historie uměle vyvolané procesy, jež měly přivésti určité straně v oběť řadu nevinných hlav“ (psáno na poč. 2. světové války, tedy před zavedením diktatury proletariátu v ČSR). Pod tlakem stranictví mizí z veřejného života idealismus, lidové vrstvy ztrácejí víru v pravdu, v čest v politice a mají tendenci odmítat všechny politické strany, včetně jejich vůdců.

Stranictví vytváří rozdrobenost celého národního tělesa. Vytvářejí se stranické kliky a koketerie, které se navzájem bojkotují: na poli hospodářském, vědeckém i uměleckém. V takovém klimatu se mohou uplatnit jen lidé dvojího druhu: „na jedné straně nepoctivci, bezohlední, sobečtí dobrodruhové, prospěcháři, demagogové, lidé nevybíraví v prostředcích, krutí, všem útokům odolávající a na vše připravení, cynikové, jimž čest vlastní i druhých je zcela cizí“. S tímto musíme i pro dnešek souhlasit. Bohužel druhý typ lidí, který Beneš uvádí, nám po 40 letech vlády jedné strany chybí: „krajně stateční a poctiví charakterem“.

Beneš, po zkušenostech z naší 1. republiky, říká v roce 1939: „Pro lidi poctivé, inteligentní, vzdělané, slušné a jemné povahy znamená proto veřejný život  v dnešní demokracii nejčastěji úžasné oběti, strádání, utrpení, plýtvání energií, duševní útrapy a stálé rozechvění.“ Z uvedeného snadno vyvodíme toto: stranictví není vhodné ani pro rozvoj osobnosti jedince, ani neprospívá národnímu korpusu či státu. Z toho ovšem plyne otázka: komu či čemu tedy slouží? Není jen přípravnou etapou k diktatuře horší, než byla v minulosti kterákoliv absolutní monarchie?

Španělský filozof Ortega y Gasset říká, že demokracii na bázi stranictví si vymyslel bankéř Grote. Jinými slovy: demokracie dle něho slouží finančnímu, bankovnímu kapitálu. Vezmeme-li v úvahu i tvrzení německého myslitele Oswalda Spenglera, že nikdy neexistovalo dělnické hnutí, o němž by nevěděl velký kapitál, pak nám vyvstává následující: v 19. a 20. století je demokracie určena k postupnému přechodu na diktaturu finančního, bankovního kapitálu. Prohrál tedy jeden z prvních amerických prezidentů svůj boj s bankou natrvalo? I pro své potomky? Další podrobnosti o tomto boji může čtenář úvahy získat v díle Alexise de Tocquevilla: Demokracie v Americe.

Z hlediska výše uvedeného je pak docela možné, že dočasné vyústění demokracie v totalitu marxistického typu bylo velkým kapitálem vítáno, neboť vhodně pozměnilo strukturu měst i venkova ve smyslu internacionálním i majetkovém. S drobným vlastníkem půdy a domku se manipulovalo obtížněji než se zaměstnancem družstva či státního rezortu. Navíc musíme brát v úvahu i změněnou psychiku tohoto člověka, odtrženého od vlastní půdy a vlastního domu: nastává nenormální život. Hájit tento nenormální život není už tak bytostně lidské.

Vraťme se však ke studii Edvarda Beneše a sledujme jeho výhledy do budoucna. Beneš, vycházeje z nedostatků předválečné demokracie, navrhuje některé zásadní změny. Uvažuje o sociálních a hospodářských reformách, jimiž bere vítr z plachet těm, kteří chtějí revoluční zvrat a následně politickou i hospodářskou moc. Mluví např. o postátnění velkého průmyslu – ve prospěch přímých zdrojů finančních. V politických změnách vidí Beneš ozdravení celého

společenského klimatu. Tyto změny spočívají především na redukci politických stran.

Beneš mluví o stranách dvou, maximálně třech. Rozebírá stranotvorné principy a přiklání se z jejich velkého množství pouze k jednomu, k principu konzervativismu a pokroku. „Po dnešní válce (2. světové) měla by československá demokracie mít odvahu stanovit, že se politické strany mají tvořit výlučně na základě principu konzervativismu a pokroku a že mohou být vytvořeny pro parlamentní život republiky jen dvě, maximálně tři strany: strana tzv. pravice a tzv. levice, ev. strana středu.“

Princip konzervativismu nebo pokroku je možno pokládat za základní princip stranotvorný ze dvou důvodů: 1. Každá společnost se vždy automaticky dělí na ty, kteří chtějí dosavadní řády měnit, a ty, kteří je chtějí zachovat – ať z těch, nebo oněch důvodů. 2. Lidská povaha sama má sklon – ať vrozený, či výchovou pěstěný – buď k novotářství, nebo ku lpění na všem tradičním, na všem zvykově nebo poměry vytvořeném. Tento princip se tedy zdá Benešovi nejpřirozenější a nejzákladnější. Tvořením jepičích stran se veřejný život atomizuje. (Jak by se podivil dnešní straně piva, sexu atd.!)

Omezením počtu stran sledoval i to, že zmizí koaličnictví, „jedno veliké zlo demokracií kontinentálních“. Koaličnictví a boj stran se odehrávají vždy na úkor celku, tj. národa a státu. Dle Beneše „obojím trpěly státní zájmy nejvíce“. Beneš není zdaleka proti spolupráci a dohodování politických stran, je však proti tomu tehdy, činí-li toto dohodování státní správu nepružnou či dokonce ochromenou. „Omezení počtu stran by tudíž mohlo zmenšiti také ono osudné zlo úpadkového parlamentního režimu předválečné demokracie, jímž byla slabost výkonné moci.“

A pokud by k tomu tyto změny automaticky naši budoucí demokracii nepřivedly, bude třeba rozhodné, nestranické a objektivní vůle vedoucích kruhů politických, která to provede. Bude to projev „opravdového, vlasteneckého stranictví“.

A na tomto „opravdovém, vlasteneckém stranictví“ Edvard Beneš ztroskotal. Jeho konec líčí ve svých Pamětech Václav Černý. Muž, který byl oddán prosperitě Československa, padl a s ním i demokracie. Předvoj dělnické třídy, komunistická strana, zaujala místo, které měl zaujmout on, aby vskutku umožnil českému a slovenskému národu trvalý rozvoj průmyslu, zemědělství, řemesel, umění, sportu i všeho dalšího, co činí lidský život svobodným, silným, přirozeným.

Dělníci, vysílaní na venkov k přemlouvání zemědělců ke kolektivnímu hospodaření, nevěděli, že se stylem života venkova mění se i styl jejich vlastního života. Že budou také jednou odepsáni, až doslouží jako kůň pro marxistický iluzionismus. Stejně jako domkáři, malorolníci, sedláci a řemeslníci.

Nebylo snad v Evropě bohatšího kulturního života než na českém a slovenském venkově. Každá malá víska měla svou školičku, svou tělocvičnu, své nadšence pro zpěv, hudbu a divadlo. Po práci přicházel odpočinek, a ne ledasjaký. Plný radosti a tvořivých aktivit. Mezi občanem a jeho státem nebyl velký předěl. Nevědomost souvisí s politickou neodpovědností. O poučení lidí se za naší 1. republiky dbalo. Občané byli seznamováni s podstatou demokracie prostřednictvím tzv. kurzů občanské výchovy. Stát je finančně dotoval. Dělal i mnoho jiného pro ušlechtilou zábavu svého lidu, svých občanů. Říká-li Arnošt Renan, že práce je nejlepším prostředkem k tomu, abychom milovali život, pak naši lidé za naší 1. republiky to dokazovali měrou vrchovatou. Štěstí a užitečnost se narodily jako dvojčata. Je osudným odděliti je.

Marie Lesná

(Nedělní hlasatel, 10. 3. 1996, str. 11-12)