Svobodné noviny na internetu

„Zapomenuté“ výročí

Letošní rok je mimořádně bohatý na nejrůznější politická a kulturní výročí. Připomeneme si nejen 125. výročí otevření budovy Národního muzea v Praze či zahájení Jubilejní výstavy 1891, ale i 150. výročí premiéry slavné opery B. Smetany „Prodaná nevěsta“, 190. výročí uvedení Škroupovy opery „Dráteník“, 180. výročí vydání Máchova „Máje“ nebo 625. výročí založení Betlémské kaple.

V „sousedství“ těchto důležitých kulturních výročí se jaksi „zapomnělo“ na jedno jubileum, které by mělo být připomenuto. Divím se, že jinak velmi aktivním kosmopolitům z České televize něco takového mohlo uniknout. Asi měli plné ruce práce s „vyvažováním“ informací kolem současné migrační krize. Chápu, že na nic jiného už jim nezbývá čas.

Před 130 lety, dne 13. 2. 1886, totiž byla v revue „Athenaeum“ zveřejněna stať profesora slovanské filologie Jana Gebauera, k níž připojil své stanovisko formou dopisu T. G. Masaryk. Ten v roce 1882 přišel do Prahy z vídeňské univerzity, jakožto mimořádný profesor, zabývající se filozofií, logikou, etikou i základy sociologie a psychologie, a nastoupil na českou univerzitu, do jejíhož čela byl postaven prof. W. W. Tomek.

Zveřejnění kritického stanoviska k tzv. Rukopisům souviselo s oživením strnulých poměrů na pražské univerzitě po jejím rozdělení na českou a německou část. Masaryk svůj měsíčník „Athenaeum“ založil v r. 1884. Již o dva roky později umožnil na jeho stránkách zveřejnění závěrů na svou dobu velmi „výbušných“. Zatímco J. Gebauer se pokusil prokázat podvrženost tzv. Rukopisů (RKZ) na základě vědeckých argumentů, filozof a sociolog T. G. Masaryk (TGM) nabídl trochu jiný pohled na tentýž problém – politický a mravní.

Masaryk tehdy v dopise J. Gebauerovi, který byl součástí zveřejněné stati, napsal: „Nepochopuji (= nechápu), jak někdo tvrditi může, že česť národa vyžaduje obhájení Rukopisů! Česť národa vyžaduje obhájení, resp. poznání pravdy, nic více, a větší je mravnosť a zmužilost uznávající omyl, nežli obhajování omylu, je[j]ž třeba celý národ sdílí.“

S tímto závěrem nelze než souhlasit. Problém však spočívá v tom, že to, co TGM tehdy považoval za vědecky prokázané, ve skutečnosti nedokazovalo vůbec nic: ani podvrženost obou rukopisů, ani autorství V. Hanky, který byl ve zmíněném článku J. Gebauera označen za autora těchto domnělých podvrhů. Dodnes nic z toho nebylo spolehlivě dokázáno! A co je ještě horší: nikdo se nechystá na tom nic změnit. Stav poznání o RKZ (= Rukopisy královédvorský a zelenohorský) „zamrzl“. Někomu, zdá se, náramně vyhovuje, že tomu tak je.

Co jsou tzv. Rukopisy (RKZ)?

Dříve to musel vědět každý maturant na střední škole. U dnešních absolventů si tím už jist nejsem, protože úroveň vzdělanosti v naší zemi se rok od roku zhoršuje. Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský jsou památky slovesného umění, kladené některými literárními historiky do tzv. druhé (preromantické) fáze českého národního obrození. Je to období charakterizované činností takových osobností, jako byli J. Jungmann, F. Palacký, P. J. Šafařík, J. Kollár, F. L. Čelakovský nebo V. K. Klicpera.

Rukopis královédvorský (RK) byl nalezen dne 16. 9. 1817 Václavem Hankou (1791-1861), pozdějším knihovníkem a archivářem Českého muzea v Praze, ve věžní kobce děkanského kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem. Dnes je tato památka uložena v oddělení rukopisů a vzácných tisků Knihovny Národního muzea v Praze. Skládá se ze sedmi pergamenových dvojlistů, popsaných po obou stranách, přičemž dva listy jsou neúplné, ze tří čtvrtin odříznuté, takže rukopis tvoří 24 celých stran a 4 tzv. proužky. Listy mají rozměry 12 x 7/8 cm, proužky mají šířku 2 cm.

Zápis RK bývá datován na přelom 13. a 14. století. Obsahuje básně tzv. orální poezie (= určené k recitaci, nikoli ke čtení), a proto nelze vyloučit, že sahají do mnohem starší doby, některé snad až do období pohanského. Z nadpisů básní je patrné, že se jedná pouze o fragment třetí knihy písní. RK obsahuje celkem 13 celých básní a 3 zlomky básní. Z nich nejrozsáhlejší je báseň Oldřich; druhé dva zlomky, čítající jen několik slov, jsou označovány jako I. zlomek a II. zlomek. Dohromady mají skladby RK celkem 1261 veršů.

Z hlediska žánrového můžeme tyto skladby (písně, zpěvy) roztřídit takto: 2 lyrickoepické básně (Zbyhoň; Jelen), dále 6 milostných písní (Kytice; Jahody; Róže; Žezhulice; Opuštěná; Skřivánek) a 6 skladeb epických (Oldřich; Beneš Heřmanóv čili O pobití Sasíkóv; Jaroslav aneb O velikých bojéch křesťan s Tatary; Čestmír aneb O vícestvie nad Vlaslavem; Ludiše a Lubor aneb O slavném sědání; Záboj čili O velikém pobití).

O čem vypravují skladby RK?

Časově nejstarší vypravovaný příběh RK je skladba Záboj. Líčí výpravu franckého vojska pod vedením Luděka (snad Lodovicus = Ludvík z dynastie Karlovců) do Čech v roce 805, jejímž cílem byla christianizace (= obrácení na křesťanskou víru) tohoto území. Čeští obránci, v jejichž čele stáli Záboj a Slavoj, toto francké vojsko porazili.

Také děj skladby Čestmír se hlásí do poloviny 9. století, do období bojů mezi jednotlivými jmeny, jež žily na území Čech. Líčí se zde válka mezi Lučany a Pražany (= správně kmenem Čechů, který obýval Pražskou kotlinu). Kmenový vládce Lučanů Vlastislav plení území českého knížete Neklana. Nakonec „české“ vojsko pod vedením Čestmíra osvobodí zajatého Vojmíra a spolu s ním porazí Vlaslava na Turském poli. Tato událost je známa jako Lucká válka a zaznamenal ji rovněž nejstarší český kronikář Kosmas (1045-1125).

Neúplně dochovaná báseň Oldřich zachycuje závěr bojů českého knížete Oldřicha proti Polákům (1004), kteří rok předtím dobyli Prahu a dočasně připojili území českého státu k Polsku. Oldřichovi se podaří útokem ze Strahova přes podhradí (= dnešní Malou Stranu) vniknout do Pražského hradu tzv. jižní bránou a překvapené Poláky vyhnat. Po vítězství se vlády ujímá Oldřichův oslepený bratr Jaromír.

Báseň Beneš Heřmanóv vypravuje o události z roku 1203. Tehdy pobýval český kníže Přemysl I. Otakar s vojskem v Německu. Jeho nepřítomnosti využili Sasíci (= Sasové) a vpadli do Čech. Vůdce obranných sil Beneš Heřmanóv je porazil.

O hrdinných bojích Čechů vypravuje i pátý příběh – skladba Jaroslav. Líčí jednu z časově nejmladších událostí – vpád Tatarů (= Mongolů) do Evropy v roce 1241. Skladba podrobně popisuje domácí bitvy s Tatary na Hostýně a u Olomouce, a to pod vedením Jaroslava ze Šternberka.

Poslední, šestá, epická skladba se nazývá: Ludiše a Lubor. Jejím námětem je rytířský turnaj za vlády krále Přemysla II. Otakara (1253-1278).

Děj žádného z uvedených příběhů RK nepřesahuje časovou hranici přelomu 13. a 14. století, kam bývá Rukopis královédvorský jako celek kladen. Většina kritiků pravosti RKZ je ochotna připustit, že RK by mohl být pravý. Námitky se mimo jiné týkají faktu, že domácí písemné prameny např. neuvádějí nic z toho, co popisuje skladba Jaroslav. Naproti tomu se zamlčuje, že archeologické výzkumy, které ve 20. století prováděl na Pražském hradě desítky let archeolog Ivan Borkovský, potvrdily správnost popisu hradního opevnění, jak jej uvádí skladba Oldřich.

Tím je de facto vyvrácena pochybnost o historické věrohodnosti RK. Jsou-li skladby tohoto rukopisu dochovány až z pozdějších opisů, což není nijak neobvyklé, nebo došlo-li k zápisu s větším časovým odstupem (něco podobného se stalo i v případě slavných Homérových eposů „Ílias“ a „Odysseia“), to na hodnověrnosti a stáří této památky nic nemění. Irelevantní jsou pak jakékoli úvahy o možném zfalšování RKZ ještě před V. Hankou, či o jejich padělání Hankou samotným.

RZ – památka podezřelá od samého začátku?

Rukopis zelenohorský (RZ) byl nalezen na podzim roku 1817 na zámku Zelená Hora u Nepomuku tamějším zámeckým úředníkem Josefem Kovářem. Ten jej o rok později, v listopadu 1818, anonymně zaslal tehdejšímu nejvyššímu purkrabí království Českého, hraběti F. A. Kolowratu-Libštejnskému (1778-1861), pro nově zřízené Museum království Českého (= dnešní Národní muzeum v Praze).

Protože místo nálezu tohoto rukopisu nebylo dlouhou dobu známo, byl nazván podle obsahu: „Libušin soud“. Teprve v r. 1859 W. W. Tomek zjistil místo jeho nálezu a od té doby se označuje jako Rukopis zelenohorský. Tato památka slovesného umění (podobně jako RK) je uložena v oddělení rukopisů a vzácných tisků Národního muzea v Praze.

RZ tvoří dva pergamenové dvojlisty (8 stran textu), popsané po obou stranách. Dvojlist má rozměry 22,4 x 18 cm. V tomto rukopise se zachovaly dva zlomky básní, označené jako Sněmy (9 veršů) a Libušin soud (113 veršů). Doba vzniku těchto básní je kladena do 8. – 9. století.

Sněmy představují pravděpodobně závěr básně, jež se z větší části nedochovala. Tento fragment popisuje způsob společné správy rodového majetku a výběr nové hlavy rodu. Báseň Libušin soud zpracovává motiv, který známe z Kosmovy i Dalimilovy kroniky. Samotná báseň se pak stala podkladem libreta slavné opery B. Smetany – „Libuše“.

Libušin soud z RZ líčí motiv rozsouzení dvou bratří, Chrudoše a Šťáhlava, o dědictví po jejich zemřelém otci Klenovici. Chrudoš si podle německého práva jako prvorozený nárokuje celé dědictví. Spor rozhodne kněžna Libuše na zasedání zemského soudu na Vyšehradě: bratři se mají podle českého práva rozdělit na polovic. To se Chrudošovi nelíbí a svým projevem nespokojenosti urazí kněžnu Libuši. Ta se v reakci na to vzdává práva soudit a vyzývá sněm, aby zvolil vladaře – muže. Báseň se dochovala v neúplné podobě: chybí jí závěr.

Není spor jako Spor…

Vášnivé spory o „vědeckou pravdu“ v podobě, jak se odehrávaly v případě RKZ, již naše doba nezná. Nejsou na pořadu dne a nejspíš už ani nebudou. V ideologicky zdeformované podobě doznívaly ještě za minulého režimu, kdy se podařilo, víceméně bez většího rozruchu, uzavřít dva takové „spory“.

Ten první patří ke „klasice“ vědeckých sporů české historiografie. Jedná se o datování tzv. Kristiánovy legendy (10.-14. století), zcela výjimečné památky latinského písemnictví z počátku českých dějin. Spor o tzv. Kristiána zaměstnával historiky dlouhých dvě stě let – od 2. poloviny 18. století (od dob Dobnera a Dobrovského) až do období tzv. normalizace, kdy se ostří sporu „obrousilo“ a sporné strany „složily zbraně“.

Tehdy se uzavřela cesta tohoto sporu velmi příznačně: od původního odmítnutí, že by tato památka mohla pocházet z doby, do níž se sama hlásí (10. století), až po zjištění, že tam skutečně patří. Domnívám se, že podobné „vědecké kolečko“ nás teď čeká i v případě RKZ.

Tím druhým „sporem“, který vyplňoval 2. polovinu 20. století, byla otázka tzv. kmenových území v Čechách. Velkým propagátorem teorie „kmenových území“ a jejich postupného pohlcování krystalizačním jádrem budoucího českého státu, tj. území kmene Čechů, byl archeolog a historik Rudolf Turek (1910-1991), dlouholetý pracovník Národního muzea v Praze a vedoucí archeologického výzkumu na slavníkovském hradišti Libice nad Cidlinou.

Spor o to, zda byli Přemyslovci z kmene Čechů nadřazeni ostatním kmenům na území Čech, či nikoliv, rozhodl víceméně autoritativně historik Dušan Třeštík (1933-2007), jenž dospěl k závěru, že ano. Proti tomu stál názor R. Turka, který tvrdil, že Slavníkovci ovládali až do svého vyvraždění (995) dvě třetiny území Čech, kdežto Přemyslovci pouze jednu třetinu. 

Turek správně poukazoval na to, že muselo jít o proces dlouhodobého charakteru a že nutnou podmínkou sjednocení byly mezikmenové války, jak je dokládá tzv. Lucká válka či ve svatováclavských legendách doložený boj mezi přemyslovským knížetem Václavem Svatým († 935) a knížetem kmene Zličanů Radslavem.

Celý spor ukončila smrt R. Turka. Tím také vzaly za své úvahy o dramatickém průběhu sjednocovacího procesu českých kmenů v 8. a 9. století. Něco podobného se mělo odehrát na Moravě ještě před vznikem Velkomoravské říše, tedy v 8. až 1. polovině 9. století. Sjednocování nakonec vyřešil kníže Boleslav II. tím, že dal vyvraždit Slavníkovce na Libici (28. 9. 995). To je onen historický počátek českého státu, který začal krveprolitím. Tím sjednocování skončilo a Přemyslovci se stali vládnoucí dynastií v Čechách.

Spor o pravost tzv. Rukopisů, na rozdíl od obou zmíněných vědeckých sporů, stále ještě pokračuje. Jen pro zajímavost uvádím, že i na něm měla svou účast česká archeologie, přesněji někteří její představitelé. Jedním z nejzaujatějších zastánců pravosti RKZ byl i slavný český archeolog Josef Ladislav Píč (1847-1911), kustod prehistorické sbírky Musea království Českého.

Ten ve své obhajobě šel tak daleko, že si „vypůjčil“ část RK z fondů muzea, kde byl zaměstnán, a odjel s touto památkou za zahraničními paleografy, které požádal o vypracování posudku. Jeho vlastenecky motivovaný čin ovšem narazil na nepochopení nadřízených i části české veřejnosti. To nakonec vedlo k tomu, že Píč spáchal sebevraždu – zastřelil se.

Spor o pravost RKZ nezačal v roce 1886

U méně poučených novinářů a publicistů, kteří se z nějakého důvodu rozhodnou psát o „třaskavém“ tématu tzv. Rukopisů, se často stává, že sklouznou do zjednodušujícího klišé. Podle něho by „pravda o Rukopisech“ nezvítězila, kdyby nebylo „nebojácného a osvíceného“ T. G. Masaryka.

Vývoj sporu o pravost tzv. Rukopisů jasně prokazuje, že tomu tak nikdy nebylo a není ani dnes. Masaryk byl pouze jedním z mnoha kritiků pravosti RKZ. V době jeho vystoupení jsme tady měli mnohem větší vědecké kapacity, než byl on. Masaryk navíc nebyl ani historik, ani jazykovědec. Jeho „zásluhy“ o řešení otázky tzv. Rukopisů jsou proto přeceňovány, podobně jako je nadhodnocován význam TGM jako klíčové osobnosti našich moderních dějin.

Zatím jsme ještě nedospěli k tomu, abychom přijali celou pravdu o „tatíčkovi Masarykovi“, ačkoli na ni již někteří historikové (nikoli komunisté, kteří Masaryka nikdy v lásce neměli) před mnoha lety upozornili. Důvod je prostý: Češi si rádi budují své „kulty osobnosti“, aby se zbavili odpovědnosti za svá historická selhání. Některé vlastnosti, jimiž dodnes udivují svět, jsou např. zbabělost, lenost, zápecnictví či vyčůranost. Na obranu TGM musím naopak poznamenat, že u něj bychom tyto charakterové vady nejspíš nenašli. Možná proto, že TGM byl po otci Slovák a po matce Moravan…

Na počátku byl osvícenský „hyperkriticismus“

První polovina 19. století, kam patří i objevení obou památek naší nejstarší orální poezie (RKZ), je dobou postupného zpřístupňování historických pramenů i útvarů lidové slovesnosti v jednotlivých zemích Evropy.

České národní obrození v tomto směru nebylo žádnou výjimkou. Připomeňme v této souvislosti fakt, že historik a jazykovědec J. Dobrovský objevil během svých vědeckých cest po severských zemích a Rusku dvě staroslověnské legendy o sv. Václavovi, označované jako Vostokovova a Nikolského.

Podobně i jeho mladší kolega V. Hanka přišel s objevem památek, jež jsou jakousi českou obdobou západoevropských „hrdinských eposů“ (Beowulf, Píseň o Rolandovi, Píseň o Cidovi, Píseň o Nibelunzích aj.). Po Hankově objevu RK a RZ si čeští vlastenci oddechli: také Češi se mohli pochlubit tím, že mají alespoň fragmenty dávné lidové slovesnosti.

Oba rukopisy (RK, RZ) byly zpočátku laickou i odbornou veřejností přijaty jako autentické památky z českého dávnověku. Výjimkou byl pouze Josef Dobrovský (1753-1829), který již předtím odmítl datování Kristiánovy legendy na samotný začátek české literatury. Dobrovskému bývá vytýkáno, že byl příliš kritický a nedůvěřivý.

Ještě skeptičtější než on byl piarista Gelasius Dobner (1719-1790), jenž ve svém komentáři ke „Kronice české“ od Václava Hájka z Libočan (1761-1782) dokazoval omyly a výmysly tohoto českého kronikáře 16. století.

Za počátek sporu o pravost RKZ lze považovat zveřejnění německy psaného článku J. Dobrovského Literarische Betrug (Literární podvod) z roku 1824. V něm tento osvícenec prohlásil Rukopis zelenohorský za padělek a za jeho autora označil V. Hanku. Nutno podotknout, že ani Dobrovský neměl tehdy pochybnosti o autenticitě Rukopisu královédvorského.

Od té doby až dodnes začalo platit, že ke kritikům pravosti tzv. Rukopisů patřili vždy většinou Němci (či německy píšící autoři, byť se hlásili k českému národu) a kosmopolité. Proto také naše „kosmopolitní“ média tolik zdůrazňují úlohu TGM v řešení sporu o pravost RKZ.

Vlastenci versus „zrádcové národa“?

Známe to velmi dobře z doby docela nedávné: ono rozdělení či rozpolcení české společnosti na dva znepřátelené tábory. Něco jako stoupenci fotbalové Sparty a Slavie v Praze. V roce 2013 jsme to zažili v případě přímé volby prezidenta republiky. Dozvuky tohoto „štěpení“ nás pronásledují dodnes.

Češi jsou známi tím, že když jim nehrozí vnější nebezpečí, začnou se mezi sebou hašteřit a dokáží vystupňovat své nepřátelství až na maximum. Těch pár okamžiků „národní svornosti“ bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky (srpen 1968, listopad 1989).

Toto „soupeření“ provázelo i spor o tzv. Rukopisy: od samého začátku až dodnes. Také tento spor postupně „gradoval“: od nesmělých poukazů na to, že by tomu mohlo být jinak, až po razantní odmítnutí RKZ jako literárních padělků.

Vraťme se však na samotný počátek sporu o RKZ. Dlouhou dobu, a zejména po smrti J. Dobrovského, byl v tomto směru klid. Bylo to zásluhou představitelů druhé, tzv. jungmannovské generace národního obrození. Oba historikové, patřící k této generaci, Pavel Josef Šafařík (1795-1861) i František Palacký (1798-1876), považovali tyto rukopisy (RK i RZ) za pravé.

Svůj podíl na tom měl A. Corda, který v r. 1835 podrobil Rukopis zelenohorský chemickému i mikroskopickému zkoumání. Na jeho základě se vyslovil pro velké stáří RZ. Z Cordových zjištění vyplynulo i stanovisko obou historiků, kteří jeho závěry o RKZ vtělili do společného, německy psaného díla:  Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache (Nejstarší památky českého jazyka, 1840).

Jednotný názor na pravost RKZ začali narušovat zprvu nesmělými, později však stále důraznějšími projevy nesouhlasu různí kritici – zprvu čeští, později i němečtí. V r. 1852 vystoupil proti pravosti RKZ básník Václav Bolemír Nebeský (1818-1882) a o dva roky později (1854) literát a archeolog Jan Erazim Vocel (1802-1871), autor průkopnického díla o české archeologii: Pravěk země české (1868).

Dva roky před svou smrtí se odhodlal ke kritickému vystoupení i česko-německý spisovatel Julius Fejfalik (1833-1862), který zemřel předčasně na tuberkulózu. Ve svém spisku Über die Könighofer Handschrift (1860) označil RK za padělek. Reakce vlastenecké části české společnosti se dostavila okamžitě. Autor upadl do nemilosti a ztratil možnost publikovat i v jediném vědeckém periodiku v zemi – v Časopise Musea království Českého.

První vskutku zásadní útok Němců na pravost RKZ přišla v době, kdy vrcholilo tažení proti českým vlastencům  ‒ za tzv. Bachova absolutismu. Tehdejší rakouská tajná policie nejenže sledovala přední české spisovatele a kulturní pracovníky, nýbrž zosnovala bezprecedentní útok také na do té doby „posvátné“ Rukopisy královédvorský a zelenohorský.

Jak se později potvrdilo, byl duchovním otcem této hanebnosti pražský policejní ředitel – svobodný pán Anton von Päumann († 1870). Ten se rozhodl, že využije situace kolem V. Hanky, kterého někteří kritikové považovali za padělatele RKZ. Päumanna napadla „ďábelská myšlenka“: zpochybnit pravost RK. Využil k tomu mimo jiné i úvah již zmíněného J. Fejfalika. Pražský policejní ředitel měl totiž v úmyslu konfiskovat všech patnáct vydání RKZ kvůli jejich „protiněmeckému“ zaměření.

Soud s Václavem Hankou a jeho „zákulisí“

Tento muž, který měl dlouhé prsty, se postaral o to, aby v říjnu 1858 přinesl pražský německý list „Tagesbote aus Böhmen“ (Denní posel z Čech) sérii anonymních článků s příznačným názvem: Handschriftliche Lügen oder paläografische Wahrheiten (Rukopisné lži anebo paleografické pravdy). Z autorství těchto článků byl podezírán David Kuh, česko-německý žurnalista, který vykonával funkci odpovědného redaktora tohoto periodika. Až mnohem později vyšlo najevo, že skutečným autorem tohoto pamfletu byl Němec Anton Zeidler, bývalý ředitel univerzitní knihovny v Praze.

V tomto německém týdeníku začínal v roce 1856 svou žurnalistickou dráhu i náš slavný novinář a spisovatel Jan Neruda (1834-1891). Na rozdíl od D. Kuha byl však příkladným českým vlastencem, který nikdy o pravosti RKZ nezapochyboval.

Skandální pokus o kompromitaci osoby V. Hanky i tzv. Rukopisů vyvolal nejen ohlas v zahraničí, ale – navzdory dusné atmosféře Bachova absolutismu – i nečekanou reakci ze strany vlastence V. Hanky. Ten totiž D. Kuha zažaloval kvůli tomu, že byl ve zmíněných článcích označen za falzátora RKZ, a to pro urážku na cti. Hanka soudní při vyhrál. Tehdejší Rakousko sice bylo autoritativním režimem, avšak zároveň právním státem, kde fungoval porotní soud. Celá pravda o zákulisí této „zpravodajské hry“ A. Päumanna vyšla najevo až v roce 1930. (Pozn. 1)

O „morálce“ pražského policejního ředitele si netřeba dělat iluze. Žádnou totiž neměl a řídil se výhradně známou machiavelistickou poučkou: „Účel světí prostředky.“ Byl to právě Päumann, kdo nechal nasadit na spisovatelku Boženu Němcovou konfidentku rakouské tajné policie Vítězku Paulovou, která v letech 1855-1856 pod krycím jménem Antonia Zaleski podávala kompromitující zprávy o své „chráněnkyni“ pražskému policejnímu ředitelství. Když předčasně zemřela na tuberkulózu (22. 5. 1856), napsala o ní Němcová v dopise synu Karlovi tato dojemná slova: „Vítězky je mi líto, bylo to děvče šlechetné.“

Naše slavná spisovatelka se naštěstí nikdy nedozvěděla o tom, že Paulová o ní podávala i ty nejintimnější informace, např. o jejích milencích. Poslední „románek“ s medikem Hanušem Jurenkou se totiž odehrál právě v letech 1854-1855. O tom všem se z „první ruky“ dozvídal právě Päumann. (Pozn. 2)

Tento bezskrupulózní Němec, nenávidějící všechno české, neváhal pro svou „špinavou“ práci zneužít bídy a zoufalství svých politických odpůrců. Jedním z nich byl otec V. Paulové, živnostník F. B. Paul, který byl po porážce revoluce 1848/49 dva roky ve vězení. Když se vrátil k rodině, byla jeho žena již mrtvá: po ní zůstalo pět hladových dětí. Beznaděj a bída ho nakonec dohnaly k tomu, že se stal donašečem tajné policie. Spolu s K. Sabinou prý patřil k „nejvýkonnějším“ konfidentům v řadách politické opozice. V otcových stopách bohužel vykročily i jeho dvě dcery – již zmíněná Vítězka a její sestra Kateřina.

Je to smutná kapitola našich dějin. Bez ní by však obraz této bezútěšné doby nebyl úplný…

22. 2. 2016

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

1. J. Morava: Palacký / Čech-Rakušan-Evropan, Nakl. Vyšehrad, Praha 1998, str. 184-186.
2. J. Morava: Někdejší Betty, Nakl. Český spisovatel, Praha 1996, str. 104-105, 111-113.

Seznam vyobrazení:

1. T. G. Masaryk
2. Václav Hanka
3. Děkanský kostel ve Dvoře Králové nad Labem, místo nálezu RK
4. Ilustrace M. Alše k básni „Skřivánek“
5. Rukopis královédvorský
6. Socha Záboje ve Dvoře Králové nad Labem
7. Ilustrace M. Alše k básni „Čestmír a Vlaslav“
8. Ilustrace M. Alše k básni „Jaroslav ze Šternberka“
9. Rukopis zelenohorský
10. Rudolf Turek
11. Dušan Třeštík
12. Kmenová území v Čechách (1 – Hbané, 2 – Sedličané, 3 – Lučané, 4 – Děčané, 5 – Litoměřici, 6 – Lemúzi, 7 – Pšované, 8 – Charvátci, 9 – Charváti, 10 – Zličané, 11 – Čechové, 12 – Doudlebi, 13 – Tuhošť, 14 – Záhvozd)
13. Josef Ladislav Píč
14. Josef Dobrovský
15. František Palacký
16. Pavel Josef Šafařík
17. Anton von Päumann
18. Božena Němcová
     

(Dokončení příště)