Spor o pravost tzv. Rukopisů (1. část) – PhDr. Rostislav Janošík
„Zapomenuté“ výročí
Letošní rok je mimořádně bohatý na nejrůznější politická a kulturní výročí. Připomeneme si nejen 125. výročí otevření budovy Národního muzea v Praze či zahájení Jubilejní výstavy 1891, ale i 150. výročí premiéry slavné opery B. Smetany „Prodaná nevěsta“, 190. výročí uvedení Škroupovy opery „Dráteník“, 180. výročí vydání Máchova „Máje“ nebo 625. výročí založení Betlémské kaple.
V „sousedství“ těchto důležitých kulturních výročí se jaksi „zapomnělo“ na jedno jubileum, které by mělo být připomenuto. Divím se, že jinak velmi aktivním kosmopolitům z České televize něco takového mohlo uniknout. Asi měli plné ruce práce s „vyvažováním“ informací kolem současné migrační krize. Chápu, že na nic jiného už jim nezbývá čas.
Před 130 lety, dne 13. 2. 1886, totiž byla v revue „Athenaeum“ zveřejněna stať profesora slovanské filologie Jana Gebauera, k níž připojil své stanovisko formou dopisu T. G. Masaryk. Ten v roce 1882 přišel do Prahy z vídeňské univerzity, jakožto mimořádný profesor, zabývající se filozofií, logikou, etikou i základy sociologie a psychologie, a nastoupil na českou univerzitu, do jejíhož čela byl postaven prof. W. W. Tomek.
Zveřejnění kritického stanoviska k tzv. Rukopisům souviselo s oživením strnulých poměrů na pražské univerzitě po jejím rozdělení na českou a německou část. Masaryk svůj měsíčník „Athenaeum“ založil v r. 1884. Již o dva roky později umožnil na jeho stránkách zveřejnění závěrů na svou dobu velmi „výbušných“. Zatímco J. Gebauer se pokusil prokázat podvrženost tzv. Rukopisů (RKZ) na základě vědeckých argumentů, filozof a sociolog T. G. Masaryk (TGM) nabídl trochu jiný pohled na tentýž problém – politický a mravní.
Masaryk tehdy v dopise J. Gebauerovi, který byl součástí zveřejněné stati, napsal: „Nepochopuji (= nechápu), jak někdo tvrditi může, že česť národa vyžaduje obhájení Rukopisů! Česť národa vyžaduje obhájení, resp. poznání pravdy, nic více, a větší je mravnosť a zmužilost uznávající omyl, nežli obhajování omylu, je[j]ž třeba celý národ sdílí.“
S tímto závěrem nelze než souhlasit. Problém však spočívá v tom, že to, co TGM tehdy považoval za vědecky prokázané, ve skutečnosti nedokazovalo vůbec nic: ani podvrženost obou rukopisů, ani autorství V. Hanky, který byl ve zmíněném článku J. Gebauera označen za autora těchto domnělých podvrhů. Dodnes nic z toho nebylo spolehlivě dokázáno! A co je ještě horší: nikdo se nechystá na tom nic změnit. Stav poznání o RKZ (= Rukopisy královédvorský a zelenohorský) „zamrzl“. Někomu, zdá se, náramně vyhovuje, že tomu tak je.
Co jsou tzv. Rukopisy (RKZ)?
Dříve to musel vědět každý maturant na střední škole. U dnešních absolventů si tím už jist nejsem, protože úroveň vzdělanosti v naší zemi se rok od roku zhoršuje. Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský jsou památky slovesného umění, kladené některými literárními historiky do tzv. druhé (preromantické) fáze českého národního obrození. Je to období charakterizované činností takových osobností, jako byli J. Jungmann, F. Palacký, P. J. Šafařík, J. Kollár, F. L. Čelakovský nebo V. K. Klicpera.
Rukopis královédvorský (RK) byl nalezen dne 16. 9. 1817 Václavem Hankou (1791-1861), pozdějším knihovníkem a archivářem Českého muzea v Praze, ve věžní kobce děkanského kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem. Dnes je tato památka uložena v oddělení rukopisů a vzácných tisků Knihovny Národního muzea v Praze. Skládá se ze sedmi pergamenových dvojlistů, popsaných po obou stranách, přičemž dva listy jsou neúplné, ze tří čtvrtin odříznuté, takže rukopis tvoří 24 celých stran a 4 tzv. proužky. Listy mají rozměry 12 x 7/8 cm, proužky mají šířku 2 cm.
Zápis RK bývá datován na přelom 13. a 14. století. Obsahuje básně tzv. orální poezie (= určené k recitaci, nikoli ke čtení), a proto nelze vyloučit, že sahají do mnohem starší doby, některé snad až do období pohanského. Z nadpisů básní je patrné, že se jedná pouze o fragment třetí knihy písní. RK obsahuje celkem 13 celých básní a 3 zlomky básní. Z nich nejrozsáhlejší je báseň Oldřich; druhé dva zlomky, čítající jen několik slov, jsou označovány jako I. zlomek a II. zlomek. Dohromady mají skladby RK celkem 1261 veršů.
Z hlediska žánrového můžeme tyto skladby (písně, zpěvy) roztřídit takto: 2 lyrickoepické básně (Zbyhoň; Jelen), dále 6 milostných písní (Kytice; Jahody; Róže; Žezhulice; Opuštěná; Skřivánek) a 6 skladeb epických (Oldřich; Beneš Heřmanóv čili O pobití Sasíkóv; Jaroslav aneb O velikých bojéch křesťan s Tatary; Čestmír aneb O vícestvie nad Vlaslavem; Ludiše a Lubor aneb O slavném sědání; Záboj čili O velikém pobití).
O čem vypravují skladby RK?
Časově nejstarší vypravovaný příběh RK je skladba Záboj. Líčí výpravu franckého vojska pod vedením Luděka (snad Lodovicus = Ludvík z dynastie Karlovců) do Čech v roce 805, jejímž cílem byla christianizace (= obrácení na křesťanskou víru) tohoto území. Čeští obránci, v jejichž čele stáli Záboj a Slavoj, toto francké vojsko porazili.
Také děj skladby Čestmír se hlásí do poloviny 9. století, do období bojů mezi jednotlivými jmeny, jež žily na území Čech. Líčí se zde válka mezi Lučany a Pražany (= správně kmenem Čechů, který obýval Pražskou kotlinu). Kmenový vládce Lučanů Vlastislav plení území českého knížete Neklana. Nakonec „české“ vojsko pod vedením Čestmíra osvobodí zajatého Vojmíra a spolu s ním porazí Vlaslava na Turském poli. Tato událost je známa jako Lucká válka a zaznamenal ji rovněž nejstarší český kronikář Kosmas (1045-1125).
Neúplně dochovaná báseň Oldřich zachycuje závěr bojů českého knížete Oldřicha proti Polákům (1004), kteří rok předtím dobyli Prahu a dočasně připojili území českého státu k Polsku. Oldřichovi se podaří útokem ze Strahova přes podhradí (= dnešní Malou Stranu) vniknout do Pražského hradu tzv. jižní bránou a překvapené Poláky vyhnat. Po vítězství se vlády ujímá Oldřichův oslepený bratr Jaromír.
Báseň Beneš Heřmanóv vypravuje o události z roku 1203. Tehdy pobýval český kníže Přemysl I. Otakar s vojskem v Německu. Jeho nepřítomnosti využili Sasíci (= Sasové) a vpadli do Čech. Vůdce obranných sil Beneš Heřmanóv je porazil.
O hrdinných bojích Čechů vypravuje i pátý příběh – skladba Jaroslav. Líčí jednu z časově nejmladších událostí – vpád Tatarů (= Mongolů) do Evropy v roce 1241. Skladba podrobně popisuje domácí bitvy s Tatary na Hostýně a u Olomouce, a to pod vedením Jaroslava ze Šternberka.
Poslední, šestá, epická skladba se nazývá: Ludiše a Lubor. Jejím námětem je rytířský turnaj za vlády krále Přemysla II. Otakara (1253-1278).
Děj žádného z uvedených příběhů RK nepřesahuje časovou hranici přelomu 13. a 14. století, kam bývá Rukopis královédvorský jako celek kladen. Většina kritiků pravosti RKZ je ochotna připustit, že RK by mohl být pravý. Námitky se mimo jiné týkají faktu, že domácí písemné prameny např. neuvádějí nic z toho, co popisuje skladba Jaroslav. Naproti tomu se zamlčuje, že archeologické výzkumy, které ve 20. století prováděl na Pražském hradě desítky let archeolog Ivan Borkovský, potvrdily správnost popisu hradního opevnění, jak jej uvádí skladba Oldřich.
Tím je de facto vyvrácena pochybnost o historické věrohodnosti RK. Jsou-li skladby tohoto rukopisu dochovány až z pozdějších opisů, což není nijak neobvyklé, nebo došlo-li k zápisu s větším časovým odstupem (něco podobného se stalo i v případě slavných Homérových eposů „Ílias“ a „Odysseia“), to na hodnověrnosti a stáří této památky nic nemění. Irelevantní jsou pak jakékoli úvahy o možném zfalšování RKZ ještě před V. Hankou, či o jejich padělání Hankou samotným.
RZ – památka podezřelá od samého začátku?
Rukopis zelenohorský (RZ) byl nalezen na podzim roku 1817 na zámku Zelená Hora u Nepomuku tamějším zámeckým úředníkem Josefem Kovářem. Ten jej o rok později, v listopadu 1818, anonymně zaslal tehdejšímu nejvyššímu purkrabí království Českého, hraběti F. A. Kolowratu-Libštejnskému (1778-1861), pro nově zřízené Museum království Českého (= dnešní Národní muzeum v Praze).
Protože místo nálezu tohoto rukopisu nebylo dlouhou dobu známo, byl nazván podle obsahu: „Libušin soud“. Teprve v r. 1859 W. W. Tomek zjistil místo jeho nálezu a od té doby se označuje jako Rukopis zelenohorský. Tato památka slovesného umění (podobně jako RK) je uložena v oddělení rukopisů a vzácných tisků Národního muzea v Praze.
RZ tvoří dva pergamenové dvojlisty (8 stran textu), popsané po obou stranách. Dvojlist má rozměry 22,4 x 18 cm. V tomto rukopise se zachovaly dva zlomky básní, označené jako Sněmy (9 veršů) a Libušin soud (113 veršů). Doba vzniku těchto básní je kladena do 8. – 9. století.
Sněmy představují pravděpodobně závěr básně, jež se z větší části nedochovala. Tento fragment popisuje způsob společné správy rodového majetku a výběr nové hlavy rodu. Báseň Libušin soud zpracovává motiv, který známe z Kosmovy i Dalimilovy kroniky. Samotná báseň se pak stala podkladem libreta slavné opery B. Smetany – „Libuše“.
Libušin soud z RZ líčí motiv rozsouzení dvou bratří, Chrudoše a Šťáhlava, o dědictví po jejich zemřelém otci Klenovici. Chrudoš si podle německého práva jako prvorozený nárokuje celé dědictví. Spor rozhodne kněžna Libuše na zasedání zemského soudu na Vyšehradě: bratři se mají podle českého práva rozdělit na polovic. To se Chrudošovi nelíbí a svým projevem nespokojenosti urazí kněžnu Libuši. Ta se v reakci na to vzdává práva soudit a vyzývá sněm, aby zvolil vladaře – muže. Báseň se dochovala v neúplné podobě: chybí jí závěr.
Není spor jako Spor…
Vášnivé spory o „vědeckou pravdu“ v podobě, jak se odehrávaly v případě RKZ, již naše doba nezná. Nejsou na pořadu dne a nejspíš už ani nebudou. V ideologicky zdeformované podobě doznívaly ještě za minulého režimu, kdy se podařilo, víceméně bez většího rozruchu, uzavřít dva takové „spory“.
Ten první patří ke „klasice“ vědeckých sporů české historiografie. Jedná se o datování tzv. Kristiánovy legendy (10.-14. století), zcela výjimečné památky latinského písemnictví z počátku českých dějin. Spor o tzv. Kristiána zaměstnával historiky dlouhých dvě stě let – od 2. poloviny 18. století (od dob Dobnera a Dobrovského) až do období tzv. normalizace, kdy se ostří sporu „obrousilo“ a sporné strany „složily zbraně“.
Tehdy se uzavřela cesta tohoto sporu velmi příznačně: od původního odmítnutí, že by tato památka mohla pocházet z doby, do níž se sama hlásí (10. století), až po zjištění, že tam skutečně patří. Domnívám se, že podobné „vědecké kolečko“ nás teď čeká i v případě RKZ.
Tím druhým „sporem“, který vyplňoval 2. polovinu 20. století, byla otázka tzv. kmenových území v Čechách. Velkým propagátorem teorie „kmenových území“ a jejich postupného pohlcování krystalizačním jádrem budoucího českého státu, tj. území kmene Čechů, byl archeolog a historik Rudolf Turek (1910-1991), dlouholetý pracovník Národního muzea v Praze a vedoucí archeologického výzkumu na slavníkovském hradišti Libice nad Cidlinou.
Spor o to, zda byli Přemyslovci z kmene Čechů nadřazeni ostatním kmenům na území Čech, či nikoliv, rozhodl víceméně autoritativně historik Dušan Třeštík (1933-2007), jenž dospěl k závěru, že ano. Proti tomu stál názor R. Turka, který tvrdil, že Slavníkovci ovládali až do svého vyvraždění (995) dvě třetiny území Čech, kdežto Přemyslovci pouze jednu třetinu.
Turek správně poukazoval na to, že muselo jít o proces dlouhodobého charakteru a že nutnou podmínkou sjednocení byly mezikmenové války, jak je dokládá tzv. Lucká válka či ve svatováclavských legendách doložený boj mezi přemyslovským knížetem Václavem Svatým († 935) a knížetem kmene Zličanů Radslavem.
Celý spor ukončila smrt R. Turka. Tím také vzaly za své úvahy o dramatickém průběhu sjednocovacího procesu českých kmenů v 8. a 9. století. Něco podobného se mělo odehrát na Moravě ještě před vznikem Velkomoravské říše, tedy v 8. až 1. polovině 9. století. Sjednocování nakonec vyřešil kníže Boleslav II. tím, že dal vyvraždit Slavníkovce na Libici (28. 9. 995). To je onen historický počátek českého státu, který začal krveprolitím. Tím sjednocování skončilo a Přemyslovci se stali vládnoucí dynastií v Čechách.
Spor o pravost tzv. Rukopisů, na rozdíl od obou zmíněných vědeckých sporů, stále ještě pokračuje. Jen pro zajímavost uvádím, že i na něm měla svou účast česká archeologie, přesněji někteří její představitelé. Jedním z nejzaujatějších zastánců pravosti RKZ byl i slavný český archeolog Josef Ladislav Píč (1847-1911), kustod prehistorické sbírky Musea království Českého.
Ten ve své obhajobě šel tak daleko, že si „vypůjčil“ část RK z fondů muzea, kde byl zaměstnán, a odjel s touto památkou za zahraničními paleografy, které požádal o vypracování posudku. Jeho vlastenecky motivovaný čin ovšem narazil na nepochopení nadřízených i části české veřejnosti. To nakonec vedlo k tomu, že Píč spáchal sebevraždu – zastřelil se.
Spor o pravost RKZ nezačal v roce 1886
U méně poučených novinářů a publicistů, kteří se z nějakého důvodu rozhodnou psát o „třaskavém“ tématu tzv. Rukopisů, se často stává, že sklouznou do zjednodušujícího klišé. Podle něho by „pravda o Rukopisech“ nezvítězila, kdyby nebylo „nebojácného a osvíceného“ T. G. Masaryka.
Vývoj sporu o pravost tzv. Rukopisů jasně prokazuje, že tomu tak nikdy nebylo a není ani dnes. Masaryk byl pouze jedním z mnoha kritiků pravosti RKZ. V době jeho vystoupení jsme tady měli mnohem větší vědecké kapacity, než byl on. Masaryk navíc nebyl ani historik, ani jazykovědec. Jeho „zásluhy“ o řešení otázky tzv. Rukopisů jsou proto přeceňovány, podobně jako je nadhodnocován význam TGM jako klíčové osobnosti našich moderních dějin.
Zatím jsme ještě nedospěli k tomu, abychom přijali celou pravdu o „tatíčkovi Masarykovi“, ačkoli na ni již někteří historikové (nikoli komunisté, kteří Masaryka nikdy v lásce neměli) před mnoha lety upozornili. Důvod je prostý: Češi si rádi budují své „kulty osobnosti“, aby se zbavili odpovědnosti za svá historická selhání. Některé vlastnosti, jimiž dodnes udivují svět, jsou např. zbabělost, lenost, zápecnictví či vyčůranost. Na obranu TGM musím naopak poznamenat, že u něj bychom tyto charakterové vady nejspíš nenašli. Možná proto, že TGM byl po otci Slovák a po matce Moravan…
Na počátku byl osvícenský „hyperkriticismus“
První polovina 19. století, kam patří i objevení obou památek naší nejstarší orální poezie (RKZ), je dobou postupného zpřístupňování historických pramenů i útvarů lidové slovesnosti v jednotlivých zemích Evropy.
České národní obrození v tomto směru nebylo žádnou výjimkou. Připomeňme v této souvislosti fakt, že historik a jazykovědec J. Dobrovský objevil během svých vědeckých cest po severských zemích a Rusku dvě staroslověnské legendy o sv. Václavovi, označované jako Vostokovova a Nikolského.
Podobně i jeho mladší kolega V. Hanka přišel s objevem památek, jež jsou jakousi českou obdobou západoevropských „hrdinských eposů“ (Beowulf, Píseň o Rolandovi, Píseň o Cidovi, Píseň o Nibelunzích aj.). Po Hankově objevu RK a RZ si čeští vlastenci oddechli: také Češi se mohli pochlubit tím, že mají alespoň fragmenty dávné lidové slovesnosti.
Oba rukopisy (RK, RZ) byly zpočátku laickou i odbornou veřejností přijaty jako autentické památky z českého dávnověku. Výjimkou byl pouze Josef Dobrovský (1753-1829), který již předtím odmítl datování Kristiánovy legendy na samotný začátek české literatury. Dobrovskému bývá vytýkáno, že byl příliš kritický a nedůvěřivý.
Ještě skeptičtější než on byl piarista Gelasius Dobner (1719-1790), jenž ve svém komentáři ke „Kronice české“ od Václava Hájka z Libočan (1761-1782) dokazoval omyly a výmysly tohoto českého kronikáře 16. století.
Za počátek sporu o pravost RKZ lze považovat zveřejnění německy psaného článku J. Dobrovského Literarische Betrug (Literární podvod) z roku 1824. V něm tento osvícenec prohlásil Rukopis zelenohorský za padělek a za jeho autora označil V. Hanku. Nutno podotknout, že ani Dobrovský neměl tehdy pochybnosti o autenticitě Rukopisu královédvorského.
Od té doby až dodnes začalo platit, že ke kritikům pravosti tzv. Rukopisů patřili vždy většinou Němci (či německy píšící autoři, byť se hlásili k českému národu) a kosmopolité. Proto také naše „kosmopolitní“ média tolik zdůrazňují úlohu TGM v řešení sporu o pravost RKZ.
Vlastenci versus „zrádcové národa“?
Známe to velmi dobře z doby docela nedávné: ono rozdělení či rozpolcení české společnosti na dva znepřátelené tábory. Něco jako stoupenci fotbalové Sparty a Slavie v Praze. V roce 2013 jsme to zažili v případě přímé volby prezidenta republiky. Dozvuky tohoto „štěpení“ nás pronásledují dodnes.
Češi jsou známi tím, že když jim nehrozí vnější nebezpečí, začnou se mezi sebou hašteřit a dokáží vystupňovat své nepřátelství až na maximum. Těch pár okamžiků „národní svornosti“ bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky (srpen 1968, listopad 1989).
Toto „soupeření“ provázelo i spor o tzv. Rukopisy: od samého začátku až dodnes. Také tento spor postupně „gradoval“: od nesmělých poukazů na to, že by tomu mohlo být jinak, až po razantní odmítnutí RKZ jako literárních padělků.
Vraťme se však na samotný počátek sporu o RKZ. Dlouhou dobu, a zejména po smrti J. Dobrovského, byl v tomto směru klid. Bylo to zásluhou představitelů druhé, tzv. jungmannovské generace národního obrození. Oba historikové, patřící k této generaci, Pavel Josef Šafařík (1795-1861) i František Palacký (1798-1876), považovali tyto rukopisy (RK i RZ) za pravé.
Svůj podíl na tom měl A. Corda, který v r. 1835 podrobil Rukopis zelenohorský chemickému i mikroskopickému zkoumání. Na jeho základě se vyslovil pro velké stáří RZ. Z Cordových zjištění vyplynulo i stanovisko obou historiků, kteří jeho závěry o RKZ vtělili do společného, německy psaného díla: Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache (Nejstarší památky českého jazyka, 1840).
Jednotný názor na pravost RKZ začali narušovat zprvu nesmělými, později však stále důraznějšími projevy nesouhlasu různí kritici – zprvu čeští, později i němečtí. V r. 1852 vystoupil proti pravosti RKZ básník Václav Bolemír Nebeský (1818-1882) a o dva roky později (1854) literát a archeolog Jan Erazim Vocel (1802-1871), autor průkopnického díla o české archeologii: Pravěk země české (1868).
Dva roky před svou smrtí se odhodlal ke kritickému vystoupení i česko-německý spisovatel Julius Fejfalik (1833-1862), který zemřel předčasně na tuberkulózu. Ve svém spisku Über die Könighofer Handschrift (1860) označil RK za padělek. Reakce vlastenecké části české společnosti se dostavila okamžitě. Autor upadl do nemilosti a ztratil možnost publikovat i v jediném vědeckém periodiku v zemi – v Časopise Musea království Českého.
První vskutku zásadní útok Němců na pravost RKZ přišla v době, kdy vrcholilo tažení proti českým vlastencům ‒ za tzv. Bachova absolutismu. Tehdejší rakouská tajná policie nejenže sledovala přední české spisovatele a kulturní pracovníky, nýbrž zosnovala bezprecedentní útok také na do té doby „posvátné“ Rukopisy královédvorský a zelenohorský.
Jak se později potvrdilo, byl duchovním otcem této hanebnosti pražský policejní ředitel – svobodný pán Anton von Päumann († 1870). Ten se rozhodl, že využije situace kolem V. Hanky, kterého někteří kritikové považovali za padělatele RKZ. Päumanna napadla „ďábelská myšlenka“: zpochybnit pravost RK. Využil k tomu mimo jiné i úvah již zmíněného J. Fejfalika. Pražský policejní ředitel měl totiž v úmyslu konfiskovat všech patnáct vydání RKZ kvůli jejich „protiněmeckému“ zaměření.
Soud s Václavem Hankou a jeho „zákulisí“
Tento muž, který měl dlouhé prsty, se postaral o to, aby v říjnu 1858 přinesl pražský německý list „Tagesbote aus Böhmen“ (Denní posel z Čech) sérii anonymních článků s příznačným názvem: Handschriftliche Lügen oder paläografische Wahrheiten (Rukopisné lži anebo paleografické pravdy). Z autorství těchto článků byl podezírán David Kuh, česko-německý žurnalista, který vykonával funkci odpovědného redaktora tohoto periodika. Až mnohem později vyšlo najevo, že skutečným autorem tohoto pamfletu byl Němec Anton Zeidler, bývalý ředitel univerzitní knihovny v Praze.
V tomto německém týdeníku začínal v roce 1856 svou žurnalistickou dráhu i náš slavný novinář a spisovatel Jan Neruda (1834-1891). Na rozdíl od D. Kuha byl však příkladným českým vlastencem, který nikdy o pravosti RKZ nezapochyboval.
Skandální pokus o kompromitaci osoby V. Hanky i tzv. Rukopisů vyvolal nejen ohlas v zahraničí, ale – navzdory dusné atmosféře Bachova absolutismu – i nečekanou reakci ze strany vlastence V. Hanky. Ten totiž D. Kuha zažaloval kvůli tomu, že byl ve zmíněných článcích označen za falzátora RKZ, a to pro urážku na cti. Hanka soudní při vyhrál. Tehdejší Rakousko sice bylo autoritativním režimem, avšak zároveň právním státem, kde fungoval porotní soud. Celá pravda o zákulisí této „zpravodajské hry“ A. Päumanna vyšla najevo až v roce 1930. (Pozn. 1)
O „morálce“ pražského policejního ředitele si netřeba dělat iluze. Žádnou totiž neměl a řídil se výhradně známou machiavelistickou poučkou: „Účel světí prostředky.“ Byl to právě Päumann, kdo nechal nasadit na spisovatelku Boženu Němcovou konfidentku rakouské tajné policie Vítězku Paulovou, která v letech 1855-1856 pod krycím jménem Antonia Zaleski podávala kompromitující zprávy o své „chráněnkyni“ pražskému policejnímu ředitelství. Když předčasně zemřela na tuberkulózu (22. 5. 1856), napsala o ní Němcová v dopise synu Karlovi tato dojemná slova: „Vítězky je mi líto, bylo to děvče šlechetné.“
Naše slavná spisovatelka se naštěstí nikdy nedozvěděla o tom, že Paulová o ní podávala i ty nejintimnější informace, např. o jejích milencích. Poslední „románek“ s medikem Hanušem Jurenkou se totiž odehrál právě v letech 1854-1855. O tom všem se z „první ruky“ dozvídal právě Päumann. (Pozn. 2)
Tento bezskrupulózní Němec, nenávidějící všechno české, neváhal pro svou „špinavou“ práci zneužít bídy a zoufalství svých politických odpůrců. Jedním z nich byl otec V. Paulové, živnostník F. B. Paul, který byl po porážce revoluce 1848/49 dva roky ve vězení. Když se vrátil k rodině, byla jeho žena již mrtvá: po ní zůstalo pět hladových dětí. Beznaděj a bída ho nakonec dohnaly k tomu, že se stal donašečem tajné policie. Spolu s K. Sabinou prý patřil k „nejvýkonnějším“ konfidentům v řadách politické opozice. V otcových stopách bohužel vykročily i jeho dvě dcery – již zmíněná Vítězka a její sestra Kateřina.
Je to smutná kapitola našich dějin. Bez ní by však obraz této bezútěšné doby nebyl úplný…
22. 2. 2016
PhDr. Rostislav Janošík
Poznámky:
- J. Morava: Palacký / Čech-Rakušan-Evropan, Nakl. Vyšehrad, Praha 1998, str. 184-186.
- J. Morava: Někdejší Betty, Nakl. Český spisovatel, Praha 1996, str. 104-105, 111-113.
Seznam vyobrazení:
- T. G. Masaryk
- Václav Hanka
- Děkanský kostel ve Dvoře Králové nad Labem, místo nálezu RK
- Ilustrace M. Alše k básni „Skřivánek“
- Rukopis královédvorský
- Socha Záboje ve Dvoře Králové nad Labem
- Ilustrace M. Alše k básni „Čestmír a Vlaslav“
- Ilustrace M. Alše k básni „Jaroslav ze Šternberka“
- Rukopis zelenohorský
- Rudolf Turek
- Dušan Třeštík
- Kmenová území v Čechách (1 – Hbané, 2 – Sedličané, 3 – Lučané, 4 – Děčané, 5 – Litoměřici, 6 – Lemúzi, 7 – Pšované, 8 – Charvátci, 9 – Charváti, 10 – Zličané, 11 – Čechové, 12 – Doudlebi, 13 – Tuhošť, 14 – Záhvozd)
- Josef Ladislav Píč
- Josef Dobrovský
- František Palacký
- Pavel Josef Šafařík
- Anton von Päumann
- Božena Němcová
(Dokončení příště)
Komentáře
Přehled komentářů
fakta o údajné méněcennosti českého národa:
,,Přednosti a hodnoty německého lidu jsou nám známy. Avšak také český lid zasluhuje v celku svých obratných schopností, své pracovitosti, své píle, své lásky k vlastní domácí půdě a k vlastnímu národu naší úcty. V takové době napětí může zajisté vášeň lidí, vzájemně zápolících v nejpřednějších zákopech národních pozic, zatemnit smysl pro spravedlnost a tím i vést k mylnému celkovému posuzování. To je příznačnou známkou v každé válce. Avšak ve velkých epochách soužití plného porozumění byly oba národy za jedno, že si vzájemně mohou činit posvátný nárok na úctu a respektování svého národního života. Já sám jsem také v těchto letech boje nevystupoval vůči českému národu nikdy jinak, nežli jako ochránce nejen jednostranného národního a říšského zájmu, nýbrž také jako muž, jež má český národ v úctě."
Adolf Hitler 28.04.1939, Berlín
Šest základních evropských ras dle dřívějších příruček:
1) Seveřané (Nordický) 2) Vestlínský (Porýní) 3) Vestfalsko – Falský 4) Dinárská (Balkán) 5) Baltský typ (Východoevropský) 6) Alpínský
Rozdělení ras:
1) Ve Skandinávii to je severní (nordická) rasová skupina (vysoká atletická postava, mírně oválná tvář, světlé vlasy a oči, úzký rovný nos, dlouhá lebka) a částečně v severských zemí
2) Vestfálsko - porýnská (německo - belgicko - francouzské pomezí) rasová skupina (vysoká hubená postava, ze všech šesti typů nejužší obličej, tmavé vlasy a oči, úzký dlouhý nos)
3) Vestfálsko-fálská (cromagnoidní) rasová skupina (vysoká robustní postava, široký obličej, světlé vlasy a oči, středně široký nos, dlouhá lebka),
4) Dinársko - balkánská rasová skupina - Balkán (vysoká astenická postava, oválná tvář, tmavé vlasy a oči, úzký orlí nos, krátká lebka),
5) Východoevropská - baltická rasová skupina - pobaltské státy (střední podsaditá postava, okrouhlá tvář, světlé vlasy a oči, prohlý středně široký nos, krátká lebka),
6) Alpínská - střední a východní Evropa (nízká, zavalitá, pevně stavěná postava, s krátkými a hrubými nohami, rukami a prsty. Alpínská lebka oblá a krátká).
ŘÍŠSKÁ EUGENIKA A POHLED NA ČECHY
Podrobně se problematikou české otázky zaobíral také eugenicky orientovaný sociolog a sociální antropolog Karl Valentin Müller (1896 – 1963). Blízkost českého národa k německému národu se podle Müllerova přesvědčení odrazilo jasně a znatelně i v antropologickém obraze. Müller tvrdil, že o hlubších rozdílech mezi Čechami a sousedními oblastmi říšskoněmeckého obyvatelstva (jmenovitě v Sudetské župě, ve východním Slezsku a v Dolních a Horních Rakousech) nemůže být žádná řeč. Pouze české obyvatelstvo severně a západně od Prahy bylo prý o něco tmavší ale s větším vzrůstem než v sousedících oblastech Německa. Müller v této souvislosti vyjádřil domněnku, že se v těchto případech jedná o pozůstatky pohaslého rasového obrazu Pračechů. Pokud je porovnáme se zápisky Ibrahima Ibn Jakuba, možná měl i pravdu. Pro úplnost přidávám i citaci z Müllerova elaborátu Význam německé krve v češství (Die Bedeutung des deutschen Blutes im Tschechentum): Když dnes provádíme srovnání mezi rasovým obrazem česky mluvící a německy mluvící části obyvatelstva Čech a Moravy včetně sudetského území, tak je obtížno stanovit hluboko zasahující rozdíly. ....
Rukopisné padělky - iluze a realita - Rozhlasová universita - 5. část cyklu Česká otázka
(Jaroslav Gagan-ČRo Vltava, 5. února 1992, 16:15, 29. 2. 2016 2:30)
Rozhlasová universita - 5. část cyklu Česká otázka (stanice Vltava, 5. února 1992, 16:15). Délka pořadu: 19 minut - http://www.rukopisy-rkz.cz/rkz/gagan/jag/rukopisy/dokument/pinc.htm
Hlasatelka: V páté části cyklu Česká otázka, který nyní uslyšíte v rámci Rozhlasové university se doktor Zdeněk Pinc zamýšlí nad historií proslulých rukopisných padělků, spoluúčinkuje Libor Vacek.
Vacek: "Ve sporu a boji o rukopisy Královédvorský a Zelenohorský pociťoval jsem především mravní význam pro náš národ, totiž, že vynikající spisovatelé chtěli národu pomoci nepravdou, lží. Lež bývá zbraní slabého, potlačeného, a lež sama je dost slabá. Jest sebeklamem, sebeobelháváním. Falešné Rukopisy nám nepomohly."
Pinc: Tato slova napsal dávno po vyhasnutí bojů o tzv. rukopisné padělky Tomáš Garrigue Masaryk. Ony boje trvaly však několik desetiletí a představují vlastně slavně-neslavnou kapitolu jednoho z našich četných usilování dostat se na kýženou evropskou úroveň. V letech 1818 až 19 a znovu pak v letech 1827 až 28 ohlásil Václav Hanka, sám si říkával Váceslavič, knihovník Národního muzea, že na různých místech nalezl jednak sám, jednak s několika přáteli staré české středověké památky. Byly jimi Píseň vyšehradská, Rukopis královédvorský, Rukopis zelenohorský, Milostná píseň krále Václava, glosy ve slovníku Mater verborum a Evangelium sv. Jana.
Dnes je již spolehlivě prokázáno, že ve všech uvedených případech šlo o padělky. Mimořádně šikovně zhotovené v okruhu nálezců. Taková falsa ovšem nejsou na konci 18. a začátku 19. století ničím vyjímečným. Má je celá Evropa. Patří prostě k duchu romantismu kdy se kultura snažila napomáhat formování sebevědomí jednotlivých národů i za používání podvrhů. Specifické pro česká falsa je především to, že národní kontinuita česká byla tehdy na dlouho přervána a mezi starší minulostí národa a duchovními proudy tehdejší Evropy zela propast. První obrozenci, mužové jako byl Pelcl, Dobner a především Dobrovský se ji snažili překlenout usilovnou prací na poli vědy i kulturní osvěty. Naproti tomu skupina kolem Hanky uvažovala jinak. Dnes opět bychom jim snad mohli rozumět. Souhlasit však opět nesmíme. Měly-li své staré zpěvy národy ve své minulosti zdaleka ne tolik poškozované a ohrožované jako Češi, tak uvažovali Hankovci, proč bychom je nemohli mít i my.
Druhým rysem české rukopisné historie je tuzemská nechuť vyrovnat se s pokleskem. Mimočeská podezření si Češi dlouhá desetiletí vykládali záští a závistí cizáků. Ještě v roce 1858 vedl Hanka soudní spor s pražským německým listem Bohemia a vyhrál. I na české straně se našli odvážlivci, především hned na počátku Josef Dobrovský, ale i později Václav Nebeský v roce 1852, Jan Erazim Vocel 1854, Adolf Patera 1877, Václav Alois Šembera 1878, Antonín Vašek, otec básníka Petra Bezruče v roce 1879 a ti všichni ukazovali na podezřelé okolnosti. Byli však ukřičeni a vyloučeni z národa jakožto zrádci svaté věci. Půl druhého století později napsal na toto téma Petr Pithart, tehdejší disident, jinak jeden z předních znalců problematiky.
Vacek: "Je věru povážlivé, že ten, jemuž se tolik desetiletí u nás věřilo, který po Václavu Hájkovi z Libočan nebo lépe spolu s ním patrně nejvíce ovlivnil a to do dnešních dnů pokleslé lidové představy o naší minulosti, že Hanka, tento navenek okouzlující člověk,....
Pinc: Otázka Rukopisů se tak po dlouhá léta vznášela nad Prahou jako přízrak. Nechybělo těch, kdo v pravost nevěřili. Měli ale strach. Soukromá pochybnost byla dovolena. Nesmělo se však o tom mluvit. Je to jako v pohádce o císařových nových šatech. ..............
Re: ""Víš vůbec něco o "Rukopisech"???"" - ano, že je to okolo samý chos a švindl!
(Víš co??? , 27. 2. 2016 9:23)
A víš Ty vůbec co????
Tak kandiduj do parlamentu nebo si pořiď kalašnikov. Jistě pak to bude bez chaosu a švindlu.... §§§ Budeš spasitel.
Re: Film Zločin v Polné: … Jak to bylo s vraždou Anežky
(ABCD, 26. 2. 2016 8:12)
Co votravuješ s vraždama a Bleskem!!!???
Víš vůbec něco o "Rukopisech"???
Věnováno všem obětem judaismu - Bible a JEJÍ VÝKLAD V PRAXI
(Anežka Hrůzová ze záhrobí, 25. 2. 2016 19:31)
http://hruzovaanezka.wordpress.com : ..........Lidské oběti byly dobře známé už ve staré zemi Kanaan. Nechme zatím otevřenou otázku, zda dětské mrtvoly, nalezené ve vykopávkách domů v Taanaku a Mutesellimu, jsou pozůstatky obětí nebo přirozeně zemřelých a doma pohřbených, jak bylo tehdy běžné. Zpráva o skutečné lidské oběti je v Druhé knize královské (3,27): „Jal však svého prvorozeného syna, který měl kralovat po něm, a obětoval ho v zápalnou oběť na městských hradbách. I postihlo Izraele veliké rozlícení, takže od něho odtáhli a vrátili se do své země.“ – Již jen to je přinejmenším nápadné. Klade se otázka, proč národ Izraele kvůli této oběti odtáhl. Vysvětlení spočívá v tom, že také stará hebrejská pobožnost počítala s lidskými obětmi. V Knize soudců (11,29 ad.) se píše, že Jiftách obětoval svou dceru. První kniha královská (16,34) zase dosvědčuje lidskou oběť, vloženou do základů domu: „Ve stejnou dobu vystavěl Chíel Bételský město Jericho......
Nahrazováním zamýšlené lidské oběti zvířetem se židovstvo tedy neliší od ostatních národů, které znaly lidské oběti, pouze se u něj nápadně dlouho tento zvyk udržel. Na Den smíření (Jom-Kippur) obětuje židovská rodina slepici za ženského člena a kohouta za mužského, a říká při tom: „Toto je moje zastoupení, moje náhrada, toto je můj hřích, nechť tento kohout (resp. tato slepice) propadne smrti a já ať vejdu do dlouhého šťastného života a klidu.“ Všeobecně rozšířený obyčej se nazývá koppores. Obyčej je založen na příkazu Lv 16,2 ad.: „Hospodin řekl Mojžíšovi: Promluv ke svému bratru Áronovi, ať nevstupuje v libovolné době do svatyně dovnitř za oponu k příkrovu, kde je schránka, aby neumřel, až se objevím v oblaku nad příkrovem. Jen tak smí Áron přistupovat ke svatyni: s mladým býčkem k oběti za hřích a s beranem k oběti zápalné. Oblékne si svatou lněnou suknici, přepásá se lněnou šerpou a ovine si lněný turban. Je to svaté roucho. Celý se omyje vodou, než je oblékne. Od pospolitosti Izraelců vezme dva kozly k oběti za hřích a jednoho berana k oběti zápalné. O obou kozlech bude Áron losovat: jeden los pro Hospodina, druhý pro Azázela. Pak přivede Áron kozla, na kterého na, druhý pro Azázela. Pak přivede Áron kozla, na kterého padl los pro Hospodina, a připraví jej v oběť za hřích. Kozel, na kterého padl los pro Azázela, bude postaven živý před Hospodina, aby na něm vykonal smírčí obřady a vyhnal jej k Azázelovi na poušť.
Potom vyjde k oltáři, který je před Hospodinem, a vykoná smírčí obřady za něj. Vezme trochu krve z býčka a krve z kozla a potře rohy oltáře dokola. Sedmkrát na něj stříkne prstem trochu krve. Tak jej očistí od nečistot Izraelců a posvětí ho.“ Této biblické teorii o obětním kozlu nelze přikládat přílišný význam. Proč se dnes neobětuje kozel, nýbrž kohout? Jak dosvědčuje rabín Isidor Scheftelowitz ve své disertaci „Zástupná oběť kohouta“,1 je tato oběť kaporoh 10. dne měsíce tischri na Jom Kippur stále ještě běžná. Proč právě kohout nebo slepice? Proto, že kohout je hebrejsky Gèber a muž – také Gèber! Tím je řečeno vše! Kohout je vynikajícím zastoupením za člověka. Je však jediným? V roce 1530 vydal pokřtěný Žid jménem Antonius Margaritha knihu, která svého času vzbudila velký rozruch.2 Autor tam výslovně říká, že se za smírnou oběť má brát „opice, protože je člověku nejvíce podobná“.
Masařík se exponoval v utajení pravdy o vraždě Anežky Hrůzové
(dr.Salla, PhD – profesor exopolitikonlogie, 25. 2. 2016 10:46)
Masařík se exponoval v utajení pravdy o vraždě Anežky Hrůzové a dalších vykrvených obětí/ panen! - Všichni vzdělaní lidé ví, že rodina pana Baudyše přes paní Baudyšovou roky pracuje v průmyslu likvidace dětí, ovšem nyní sametově. Jde o podobné případy jako malé Terezky z Kladna, pedofilní hračky v „kolíbce“ pro prasata v celém okolí či pěstování lidí na krev! Více rodina pan Rašína, exopolitiků a přátel sameťáků a havlovců, kde obřízka je podmínkou jejich „duchovna“ podobně jako u halíkovců:
EXOPOLITIKA praví: DRAKONIÁNI A POHŘEŠOVANÉ DĚTI - Reptiliánské vlastnictví lidstva a Země - Rozhovor mezi (údajným) kontaktérem s mimozemšťany Alexem Collierem (pseudonym) a badatelem Valdamarem Valerianem - V: Drakoniáni a děti, které se pohřešují? Vím, že máte o tom více informací a doufám, že se s námi o ně dnes podělíte…AC: Toto je jedno z témat, o kterém nerad hovořím. Drakoniáni jsou velkou reptiliánskou rasou, jinak známou jako „Draci“ (Dracs). V reptiliánské rase existuje královská linie nazývaná Ciakar. ..... Takže byli z tohoto místa vykopnuti někam jinam. Jsou významným faktorem, s nímž je třeba počítat. Z větší části slouží sami sobě a nestarají se o lidskou rasu, protože když zde byli vysazeni, bylo jim řečeno, že tento vesmír je pod jejich příkazem. Tím to někdo doopravdy podělal. Tohle totiž mají stále v mysli. Byli jednou z prvních ras, která zmapovala náš sluneční systém a ve skutečnosti byli první rasou, která konstatuje, že náš sluneční systém patřil jim a byli také první rasou v této galaxii, která cestovala vesmírem. Drakoniáni byli první mimozemskou rasou, která kolonizovala Zemi. Tato první kolonie/Eden byla vytvořena před 899 701 lety Ciakary na hranicích Nového Mexika a Arizony. Podle Moraneye (mimozemská bytost z výboru Andromedy) první biosféra byla vybudována důstojnickou třídou Reptiliánů a oni byli prvními, kteří zde zůstali. Nebyla to vlastní královská linie. Zdá se, že si někteří z nich stále myslí, že všechno v tomto slunenčím systému patří jim a já jsem pochopil, že někteří z nich se vracejí a že další se vracet budou. To bude ještě zajímavé. Nemohu říci, jak zajímavé to bude. Cestovali vesmírem 4 miliardy let a je to dost pozoruhodná rasa. Ale kvůli jejich postoji bude mít mnoho lidských ras uvnitř a zvenčí naší galaxie s nimi problémy. Nechci říkat, že všichni z nich jsou tací, ale tohle je to, co jsem o nich slyšel od Andromeďanů. Vypadají jako 6,6 m vysocí velociraptoři, jsou chytří, inteligentní – úplně jiní než my. Zřejmě jednou narazili na lidské kolonie na Lyře. Lidská rasa sama o sobě nebyla vytvořena v systému Lyry. .... Když přišli Drakoniáni a uviděli to neuvěřitelné bohatství potravy, v podstatě ji chtěli mít pod kontrolou. Zjevně to bylo nedorozumění. Lyřané se o rase Drakoniánů chtěli dozvědět více předtím, než jim dají to, co chtěli – a patrně Drakoniáni tuto žádost špatně pochopili, vrátili se a na tyto planety zaútočili, tři z nich vyhodili do povětří a zabili mnoho lidí. Lyřané se soustředili na odstěhování a rozptýlili se do různých částí naší galaxie. Takže tato akce usnadnila kolonizaci, ačkoli já zápasím s tím, zda Drakoniáni sem byli vysazeni specificky kvůli tomu, aby nás donutili se vyvíjet, nebo zda je za tím nějaká jiná agenda. Nevím, zda existují určité další reptiliánské rasy, které jsou potomky Drakoniánů a mnozí z nich jsou mistři v genetice… Bylo mi řečeno, že většina dinosaurů sem byla přenesena a také na Mars, kam měli přijít jako první. Naše současná lidská forma byla vyrobena na Marsu, kde se zkombinovaly geny primátů a lidí, a pak se tyto formy přenesly na Zem, aby zde pracovaly jako otroci v dolech. Stále pracujeme za výplatu. Drakoniáni (zejména s obřízkou!) mají rádi lidskou krev a lidské děti (k jídlu), a to ze dvou důvodů. První je ten, že děti neakumulují škodliviny ve svých tělech, což se naopak shromažduje v tělech dospělých; a když jsou děti vystaveny strachu, jejich energetické pole a adrenalin exploduje! Reptiliáni tento „příval“ od nich získávají..... pokračování originální dr.Salla, PhD – profesor exopolitikologie a obřezanosti, USA/Praha
Protestní demonstrace proti ubohosti xenofilů a exofilů – Praha 26. března 17 hodiny Václavské náměstí!
(Dr Jarmil, 25. 2. 2016 10:08)
Protestní demonstrace proti ubohosti xenofilů a exofilů – Praha 26. března 17 hodiny Václavské náměstí!
Demonstrace bude zahájena ve 14:00 hodin v horní části Václavského náměstí v Praze, v blízkosti výstupu ze stanice metra Muzeum. Po skončení úvodního programu, okolo 16:00 hodin, vyrazíme pochodem do Hybernské ulice, k Lihovému domu, doupěti vlastizrádné ČSSD.
Spolupráce vlasteneckých sil, které to s Českou republikou myslí vážně a jsou ochotny překonat vzájemné názorové rozdíly ve vyšším zájmu národa a jeho státu, pokračuje! Jsme přesvědčeni, že povinností národovecké scény je komunikovat, trpělivě spolupracovat a nalézat shodu ve věcech, které mají potenciál ovlivnit naši společnou budoucnost. Společný tým hnutí Za naši kulturu a bezpečnou zem a Národní demokracie proto v sobotu 26. března 2016 v Praze svolává a organizuje další otevřenou demonstraci a pochod s názvem „ZA ČESKOU REPUBLIKU!“ V tento den budeme demonstrovat proti islamizaci, xenofilním (i exopolitickým-pozn.) politikům, médiím a neziskovkám, budeme požadovat demisi vlády, předčasné volby a svrchovaný český stát! Půjdeme demonstrovat před Lihový dům, doupě vlastizrádné ČSSD! Na rozdíl od některých politických subjektů, které si navykly pořádat vlastní uzavřené akce (na něž jiné politické strany, hnutí a spolky nezvou a neumožňují jim vystoupit před shromážděné občany), demonstrace a pochod „ZA ČESKOU REPUBLIKU!“ je akcí otevřenou všem vlastenecky orientovaným občanům a politickým silám. Nikoho nekádrujeme, nikoho od účasti neodrazujeme a žádné „konkurence“ se nebojíme! Naopak – srdečně zveme všechny politické strany, hnutí a spolky a nabízíme jim možnost promluvit ke shromážděným. Tento den v našem podání nebude žádnou privátní exhibicí, ale bude patřit VŠEM vlastencům České republiky!
Akce pořádané naším týmem jsou jedinečnou platformou pro vzájemné setkávání, překonávání minulých nedorozumění a navazování nových, pevných přátelství! Přijďte mezi nás zažít atmosféru jednoty a pevné vůle, skutečné národní obrození! Bez ohledu na politické preference, bez ohledu na stará „bebíčka“ půjdeme do ulic tak jako 17. listopadu 2015!
Vlast nedáme, bruselský diktát nepřijímáme! Za hlasem předků, za svrchovaný český stát! Společný tým hnutí Za Naši kulturu a bezpečnou zem a Národní demokracie
Připomeňme si zrůdné činy komunistů, kteří nyní stojí v čele mafiánského globalismu, marxismu multikulturní ideologie dovážející sem v nejbližších dnech asi 4 miliony afro- a asijsko- muslimských bojovníků za jejich NWO, vzpomeňme, jak to zde začalo hrůzami po 25.2. 1948! A pokračuje pokusem původní obyvatelstvo – vás – prostě přečíslit islámci a přes jejich kulturu boje mírumilovné původní Evropany vyvraždit jako kdysi Indiány..... Žádní Indiáni v Americe nebyli ve většině a původní? Půjdete i za hlasem Indiánů do vyhlazení? Indiánského holokaustu?
clanek precenuje Zido-Moravskeho krizence Masarika
(Dr Jarmila, 24. 2. 2016 21:51)ktery prisel na tento svet stejne jako Adolf Rotchild /Hitler/ a jeho zidovstvi se tane cely jeho zivot.Jeho matka Masarikova se spustila s zidovskym pervertem Weisem z Brna a Topmas byl na ceste.ve Vidni dalsi obrezany pervert a prznitel malych skolacek Rotchild nalakal 16 letou divku z GRATZE kterou si vyhlidnul na nadrazi ,nabidnul ji "sluzbu" v jeho dome a brzy byla 16 leta v jinem stavu.Kdyz mu to rekla vyhodil ji a odjela zpatky do Gratzu kde se ji narodil zidovsky zmetek Adolfek.Tak T.Masarik s Adolfkem potom pracovali pro Ashke-Nazi zidaky po cely zivot.Zvasty o pochyby Masarika o pravosti rukopisu jsou na stejne urovni jako Mein Kamp od Adolfa.Masarik byl spise nepritel ceskeho naroda a taticek obrezanych zlocincu kteri dodnes vladnou nejen u nas ,ale v USA,EU a vlastni vsechny velke banky na svete a osnovuji valky a revoluce pro vetsi zisky bez ohledu na hromady mrtvol a osudy vykradenych narodu.
Cesta likvidace nežádoucí národní inteligence prostřednictvím biologického negativního výběru, který by vedl k její degradaci!
(sociolog a sociální antropolog KarlValentin Müller(1896-1963), 1. 3. 2016 13:05)