Janda kontra Vodička
Žijeme v podivné době, kdy se Havlova „pravda a láska“ mění v „lež a nenávist“, z bílé barvy se švihnutím kouzelného proutku stává černá, hrdinství se proměňuje ve zbabělost a zásluha ve zločin. A samozřejmě opačně. Přestáváme si vážit nikoli politiků, kteří si úctu vesměs nezasluhují, nýbrž odkazu těch jedinců, jejichž příklad by nám měl svítit na cestu jako pochodeň.
A nezůstává jen u toho. Pokračujeme v ateistickém díle komunistických neznabohů: kostely sice již nevyhazujeme dynamitem do vzduchu jako dřív ani z nich neděláme skladiště pro zemědělské produkty či kdejaké haraburdí, ale chrámy Páně nenavštěvujeme a obloukem se jim vyhýbáme (na rozdíl od turistů ze zahraničí), když jdeme náhodou kolem.
Třicet let od politické změny z Listopadu 1989 si pouze matně vzpomínáme na důvody, proč jsme tenkrát zvonili klíči na náměstích našich měst. Je čas se zastavit, usebrat se, ujasnit si, odkud a kam kráčíme. A také se upamatovat na to, jaké vlastně byly ty původní hodnoty, které jsme po cestě od roku 1989 k dnešku poztráceli. Vždyť rok 30. výročí událostí od Palachova týdne až po dny „sametové revoluce“ 1989 je tou nejvhodnější příležitostí, abychom si to připomněli.
─────
Případ, který mě inspiroval k tomu, abych sedl k počítači a napsal tento článek, tak trochu připomíná známou povídku spisovatele S. Čecha (1846-1908), jejíž námět tento autor vytěžil ze své právnické praxe: „Jestřáb kontra Hrdlička“ (1897). Akorát to pořadí musíme „prohodit: v roli „Jestřába“ je tady bývalý komunistický lampasák a agent VB Jaroslav Vodička, kdežto povídkovým „Hrdličkou“ se stal skokan na lyžích – Jakub Janda. (Neplést s „pornohercem“ téhož jména, který patří k „oblíbencům“ našeho pana prezidenta!)
A ještě něčím se protagonista obou příběhů liší: V Čechově povídce se jedná o lichvářskou půjčku peněz, která důvěřivého Hrdličku přivede na mizinu. (Jak aktuální příběh v zemi, kde je 835 000 občanů v exekuci!) Naopak v příběhu J. Vodičky jde o něco dočista jiného: o „lichvářství“ (či spíše „kuplířství“?) politické, o výměnný obchod mezi zkompromitovaným funkcionářem ČSBS, pohrobka komunistické organizace někdejších bojovníků proti nacismu, a současnými poslanci KSČM (a jejich spřeženci).
Jedná se totiž o ukázkový příklad stále platného hesla našich komunistů: „Účel světí prostředky.“ To nevymysleli komunisté, protože zase tak chytří nejsou (a navíc dělají pravopisné chyby, dokonce ve svém návrhu zákona o českém jazyce), nýbrž italský renesanční státník a myslitel N. Machiavelli (1469-1527), autor spisu „Vladař“.
─────
Mandátový a imunitní výbor Poslanecké sněmovny (PS) PČR řešil v uplynulých dnech zvláštní případ: návrh na potrestání poslance Jakuba Jandy (ODS) kvůli jeho výrokům na adresu Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) a jmenovitě předsedu této organizace plk. Ing. Jaroslava Vodičku, jenž stojí v čele ČSBS od roku 2011.
(K tomu dodávám, že výroky poslanců, pronesené ve Sněmovně, jsou kryty tzv. indemnitou. To se však netýká jiných projevů, jichž se beztrestně dopouštějí politici KSČM, kteří ve veřejném prostoru plácají nejrůznější hlouposti. Přeborníkem v tomto oboru je předseda této strany V. Filip, bývalý agent StB s krycím jménem „Falmer“.)
O Jandově vystoupení na půdě PS informovala většina našich médií – tištěných i elektronických. Například „Blesk“ o tom psal pod titulkem: Adorují bývalé estébáky. S podtitulkem: Poslanci hrozí za kritiku Svazu bojovníků pokuta 100 tisíc. (Blesk.cz, 15. 1. 2019, 11:55) V článku se dále uvádí: „Není možné, aby 30 let po revoluci vyznamenávali lidi, kteří chtěli zabránit příchodu svobody a demokracie. On byl jedním z nich.“
To prohlásil poslanec J. Janda (ODS) na adresu onoho vyznamenaného soudruha, Z. Ondráčka (KSČM), jenž si přišel toto vyznamenání převzít nikoli ve společenském oblečení, jak by se za normálních okolností slušelo, nýbrž jako hastroš – v bundě. (Něco podobného udělal před časem i režisér R. Sedláček, který státní vyznamenání od M. Zemana přebíral v odrbaných džínách a v mikině. To je teď u nás nový „level“, který ve vysoké politice „frčí“.)
K výše uvedenému poslanec J. Janda ještě dodává: „Je amorální, aby tady byli oslavováni bývalí příslušníci StB – Milan Andres pracoval ve vojenské kontrarozvědce, což spadalo přímo pod StB, dále pan Jaroslav Vodička, tajný spolupracovník VB pod krycím jménem Josef.“ (Blesk.cz, 15. 1. 2019)
Internetový web Forum24 ze dne 17. 1. 2019 uvádí další, doplňující slova k Jandovu parlamentnímu vystoupení: „ČSBS je pofidérní spolek, adorující StBáky, konfidenty a jiné přisluhovače režimu, který se v tomto státě držel 40 let za pomoci vražd a sovětských tanků. Za těmito slovy si stojím a budu stát, i kdyby mě to mělo stát měsíční poslanecký plat. V minulosti lidé za svá slova umírali v lágrech, co je proti tomu poslanecký plat. Všem lidem, kteří zahynuli rukama komunistických katů, to dlužíme. Jak bychom mohli obstát sami před sebou, pokud bychom přihlíželi vyznamenávání komunistických fízlů z rukou bývalých StBáků medailemi Za svobodu a ještě (ta drzost!) platit si to z veřejných peněz.“
S Jandovým vyjádřením je nutno bezvýhradně souhlasit. Jen si nejsem jist tím, zda jeho slova při současném personálním složení PS padla na úrodnou půdu. U komunistů víme, jak na tom jsou, avšak u poslanců za ANO 2011 či SPD si tím jisti nemůžeme být ani náhodou. Také proto, že údajně řada z nich se ocitla v hledáčku naší tajné služby (BIS), protože jejich aktivity prý ohrožují bezpečnost našeho státu. Já sám považuji poslance těchto tří stran za politický „odpad“, který patří na skládku, nikoli do zákonodárného sboru.
Velký otazník se vznáší rovněž nad poslanci vládní ČSSD, kteří na jedné straně tvrdí, že jsou stoupenci demokracie a prozápadního směřování našeho státu, na straně druhé jim nevadí, že hlasují spolu se soudruhy z KSČM, jejichž zahraničně politické preference jsou všeobecně známy. Jejich centrálou není Brusel, nýbrž i nadále Moskva a rozvědčík KGB soudruh Putin.
Domnívám se proto, že skokanovi na lyžích J. Jandovi v PS hrozilo mnohem větší nebezpečí než jen pokuta ve výši 100 000 Kč. Proč by na něho kdosi podával trestní oznámení, které následně neostalinistický poslanec S. Grospič (KSČM) zařadil pohotově k urychlenému projednání, zatímco jasný případ „popírače“ romského holocaustu M. Roznera (SPD) je účelově odkládán a protahován?
Jelikož činnost ČSBS sleduji již od počátku 90. let 20. století, kdy se do jejího čela dostal první polistopadový předseda JUDr. Jakub Čermín, a o poměrech v této protinacistické organizaci leccos vím i jako historik, který se zabývá našimi moderními dějinami, dovolím si k této problematice připojit několik svých poznámek. Také jako poučení pro poslance J. Jandu, který je ještě mladý a zdaleka toho nepamatuje tolik co já.
Dříve narození občané si dobře pamatují, že organizace bývalých politických vězňů z nacistických věznic a koncentráků, jakož i známý Svaz protifašistických bojovníků, byly již od roku 1945 pod přísnou kontrolou komunistů. Důvod byl prostý: aby se na veřejnost nedostala svědectví lidí, kteří přežili hrůzy nacistického běsnění, o tom, kterak řada komunistických funkcionářů (méně už řadových členů KSČ) kolaborovala s nacisty.
Tato skutečnost jistě málokoho překvapí. O bývalých agentech Gestapa a SD se ve vedení KSČ dobře vědělo, avšak pro řadové členy, hlavně ty nové, kteří po r. 1945 nadšeně a s notnou dávkou naivity do KSČ vstupovali, byly tyto informace TABU. Hlavní osobou, jež bděla nad tímto „tajemstvím“, byl samotný generální tajemník ÚV KSČ – Rudolf Slánský (1901-1952).
Když pak došlo i na něho a také on byl v rámci tzv. zostřování třídního boje zatčen a postaven před soud, během hlavního přelíčení se členy tzv. protistátního spikleneckého centra vyšly najevo informace o tom, že někteří kumpáni R. Slánského byli za války agenty Gestapa nebo SD (= Sicherheitsdienst, tajná služba NSDAP).
Zatajování těchto skutečností patří totiž k hlavnímu provinění tohoto komunistického funkcionáře. Již za to si zasloužil trest smrti, protože bránil spravedlivému potrestání kolaborantů z řad KSČ. (Na rozdíl od dalších osob, odsouzených v r. 1952 spolu s ním, nebyl R. Slánský nikdy plně rehabilitován.)
Nelze se proto divit tomu, že pověst organizace protifašistických (správně: protinacistických) bojovníků byla již od počátku existence komunistického režimu velmi špatná. Když pak došlo k politickým změnám na konci roku 1989, část nekomunistických odbojářů se pokusila tuto špatnou pověst napravit. Zpočátku se to dařilo, avšak po r. 2011 se ČSBS opět dostala pod zhoubný vliv bývalých komunistů a estébáků.
Po Jakubu Čermínovi (1917-2009) převzala tuto organizaci Anděla Dvořáková (1927-2011). Již během jejího předsedování to začalo jít s ČSBS z kopce. Pokračovatelka někdejšího Svazu protifašistických bojovníků se definitivně ocitla na šikmé ploše poté, kdy se do čela ČSBS dostal J. Vodička, potomek volyňských Čechů, kteří se po 2. světové válce usadili v Československu.
Plk. Ing. Jaroslav Vodička, bývalý komunistický lampasák a agent předlistopadové Veřejné bezpečnosti (= VB, civilní složka SNB), má za sebou již nejednu veřejnou ostudu. Před nedávnem zavdal příčinu k protestům účastníků tryzny za nacistické oběti v Terezíně, následně byl vypískán během odhalování pamětní desky na rodinném statku gen. J. Mašína v Lošanech na Kolínsku. Po tom všem již vloni, 17. 11. 2018, chyběl na pietním aktu u Hlávkovy koleje v Praze. Ostudám však, jak se zdá, nebyl ještě konec. Ta hlavní teprve měla přijít.
Největší ostudou loňského roku totiž bylo, že J. Vodička vyznamenal komunistickou „mlátičku“ Z. Ondráčka, poslance KSČM, který zasahoval proti demonstrantům během tzv. Palachova týdne v lednu 1989. Právě tato skutečnost vedla představitele Senátu PČR k tomu, že vyškrtli účast ČSBS, vedené J. Vodičkou, na akcích horní komory našeho parlamentu. A s touto ostudou souviselo i vystoupení poslance J. Jandy (ODS) v PS, v němž J. Vodičku a ČSBS kritizoval.
Třebaže se premiér A. Babiš zpočátku připojil na stranu Vodičkových kritiků a v reakci na Jandovo vystoupení před poslanci slíbil, že ČSBS nedostane obvyklou, každoročně vyplácenou dotaci ve výši 6,3 milionu Kč, svůj slib nedodržel pod pohrůžkou komunistických poslanců, že vypoví „toleranční“ dohodu s Babišovou vládou.
Dopadlo to přesně podle očekávání: premiér nakonec mlčky souhlasil se schválením této dotace v příslušné kapitola zákona o státním rozpočtu. Babiš tímto zbabělým postojem prokázal, že je slabým premiérem a že má křivý charakter. Potvrdil tím také všeobecně známý fakt, že jeho vláda stojí výhradně na podpoře ze strany KSČM. Bez komunistů, kteří ho neustále vydírají svými stupňujícími se požadavky, by dávno v politice skončil.
Kauza J. Jandy nakonec kvůli medializaci skončila úplně jinak, než si soudruzi poslanci z KSČM naplánovali. Odložili ji nejprve policejní vyšetřovatelé (asi jinak nemají na práci nic důležitějšího), poté i Mandátový a imunitní výbor PS. Natěšení komunisté se už nemohli dočkat, jak Jandovi zvednou mandle, ale pak se něco „podělalo“, jak by řekl pan prezident.
A obdobné je to i s jejich politickými ambicemi. Tak rádi by vládli, ale osud jim to ne a ne dopřát. Svým trapným vyskakováním si nakonec vykoledují to, že občané se na ně naštvou a přinutí státní orgány k tomu, aby byla „umírající“ KSČM zakázána, protože ohrožuje svobodu a demokracii v naší zemi. Už aby se tak stalo!
A ještě poznámka: Je věcí členů ČSBS, že si nechali svou organizaci „ukrást“ (= zprivatizovat) různými Vodičky a dalšími nemorálními kreaturami, pohrobky minulého režimu. Zavinili si to sami a žádnou shovívavost ze strany občanů očekávat nemohou. Dotaci, která je hrazena z peněz daňových poplatníků, si nezaslouží do té doby, než si ve své organizaci udělají pořádek. Rozuměj: než se zbaví J. Vodičky a dalších slouhů komunistického režimu.
Zdá se, že některá města to již pochopila a sama se ujala iniciativy. Zatím jsou to jen některá vedení měst, ale jistě jich časem přibude. Po Jihlavě a Plzni, kde dotaci odmítli vyplatit nebo ji podstatně zredukovali, se k témuž chystají i jinde. A funkcionáři celostátního výboru ČSBS se již uraženě ozvali. Nelíbí se jim, že slíbené peníze nedostanou. A proč by je dostat měli, když mají ve svém čele takovou ostudnou postavu, jako je J. Vodička? Až se tohoto komunistického lampasáka zbaví, možná ty peníze dostanou. A když ne, tak si budou pamatovat, proč k tomu došlo.
─────
V souvislosti s J. Vodičkou jsem si vzpomněl na dobu, kdy v čele ČSBS stál JUDr. Jakub Čermín, jeden ze studentů, kteří byli dne 17. 11. 1939 zatčeni a následně posláni do koncentračního tábora Sachsenhausen v Německu. Když v r. 1991 převzal bývalý, komunistický Svaz protifašistických bojovníků (SPB) a transformoval jej v Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS), patřil tehdy k malé skupině idealistů, nadějných polistopadových obnovitelů svobody, demokracie a právního státu, kteří se dostali do horních pater politiky díky „sametové revoluci“ 1989.
Jsem rád, že jsem měl možnost tohoto statečného, zásadového a čestného muže, jakých bylo u nás vždycky málo, osobně poznat. V roce 1996 jsem s ním dělal rozhovor pro tištěné „Svobodné noviny“ (SN). Čermín byl tehdy kandidátem KDU-ČSL v prvních volbách do Senátu PČR. Vyhledal jsem si proto příslušné číslo SN ze září 1996 a tento rozhovor si znovu přečetl. Potěšitelné je, že i po 23 letech zůstávají tehdejší Čermínovy myšlenky stále aktuální. V dnešní politické situaci jsou dokonce povzbudivé, ale i burcující:
„Je pravdou, že různé režimy odcházejí, ale národ žije. Solženicyn řekl, že vždy věřil v pád komunismu, ale nyní má obavu, aby v jeho troskách všichni nezahynuli. Historie nás učí, že nezáleží na názvu a typu režimu – ať je to monarchie, diktatura nebo demokracie. Hlavní je, aby byl dobrý a ulehčoval život lidem. Život je vždy těžký. Je třeba však zdůraznit, že ze všech typů režimů se zdá být demokracie nikoliv tím nejlepším systémem, ale přece jenom je nejpřijatelnější. Demokracie však předpokládá výchovu a duchovní rozměr člověka. K demokracii je třeba člověka vychovávat, protože součástí jeho rozhodování je vždy zodpovědnost vůči druhým. Tyto kategorie je třeba obnovit. Je jisté, že náprava je těžká. Vychovat generaci trvá v nejpříznivějších podmínkách nejméně padesát roků…“ (SN č. 9/1996, str. 4)
─────
Když jsem připravoval podklady pro tento článek, nedalo mi to, abych se neseznámil také s tím, co se píše o všech třech dosavadních předsedech ČSBS na internetu – ve Wikipedii. Nijak mě nepřekvapilo, že nejobsáhlejší heslo měl právě J. Vodička. Naproti tomu o J. Čermínovi a A. Dvořákové tam bylo pouze pár řádků.
Rozhodl jsem se proto jako přílohu k tomuto článku připojit životopis J. Čermína, který jsme před 23 lety publikovali jako součást zmíněného rozhovoru. Na základě něho by měly být doplněny údaje o J. Čermínovi ve Wikipedii. Věřím, že se toho někdo z internetových nadšenců ujme, aby se zájemci dozvěděli o prvním polistopadovém předsedovi ČSBS trochu víc, než je dnes k dispozici.
18. 2. 2019
PhDr. Rostislav Janošík
─────
Příloha:
Životopis JUDr. Jakuba ČERMÍNA
JUDr. Jakub Čermín se narodil 2. 5. 1917 v Týně nad Vltavou. Pocházel z malorolnické rodiny, ze 7 dětí; otec byl truhlářem. Studoval v církevním semináři v Českých Budějovicích (maturita 1937). Na přímluvu tehdejšího předsedy Agrární strany R. Berana byl přijat do Švehlovy koleje v Praze. Při známé akci nacistických okupantů 17. 11. 1939 byl spolu s ostatními odvezen do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg u Berlína, odkud se vrátil v r. 1942. Až do konce války byl zaměstnán v Zemědělském úřadu a nadále byl činný ve studentském hnutí odporu. [Ve 2. pol. 30. let 20. století byl funkcionářem agrárního studentského hnutí. Studoval práva na UK v Praze v letech 1937-39 a 1945-46.] Studium práv dokončil v r. 1946. Jako bývalý politický vězeň byl jmenován vrchním komisařem politické správy Zemského národního výboru. Později se stal právníkem Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých; odtud byl jako aktivní národní socialista „vyakčněn“ 27. 2. 1948. Spolupracoval s Dr. M. Horákovou, po jejím uvěznění byl sledován, 15. 3. 1950 zatčen a na 6 let poslán do vězení za údajnou velezradu. [V letech 1945-52 byl členem národně socialistické strany, 1945-48 generálním tajemníkem Svazu osvobozených politických vězňů, 1948-52 osobním tajemníkem ministra pošt, 1952-58 vězněn, r. 1968 rehabilitován.] Pronásledována byla i jeho manželka, která raději zvolila dobrovolný odchod ze života. Po návratu z vězení až do r. 1968 pracoval jako pomocný galvanizér v n. p. Svoboda. Teprve až po soudní rehabilitaci se mohl vrátit ke své původní profesi právníka. [V letech 1969-72 pracoval jako vedoucí ekonomického útvaru Státního zdravotnického nakladatelství, poté podnikový právník tiskárny Polygrafia a Svoboda.] V r. 1972 odešel do důchodu, ale i nadále pracoval jako podnikový právník-důchodce. V r. 1991 se vrátil do Českého svazu bojovníků za svobodu. Posléze byl zvolen předsedou a tuto funkci vykonává dosud. Je veřejně činný i v dalších organizacích: Konfederaci politických vězňů (KPV), Klubu Milady Horákové, Masarykově hnutí; v KPV je předsedou historické skupiny studentů „17. listopad“. Po r. 1989 byl poslancem za Čs. stranu národně socialistickou v Praze 6. Vystupuje v domácí i zahraniční televizi, v rozhlase, přispívá do řady novin a časopisů. Je držitelem osvědčení o účasti na národním boji za osvobození podle zákona č. 255/1946 Sb. Celý život zůstává věrný odkazu T. G. Masaryka. (SN č. 9/1996, str. 3)
[Údaje uvedené v hranaté závorce byly doplněny podle „Českého biografického slovníku XX. století“ od J. Tomeše a kol., díl I., Praha 1999, str. 198.]
