Jdi na obsah Jdi na menu
 


Selektivní vzpomínání je nám k ničemu…

23. 2. 2021

Svérázná náhrada za zmršený pořad „Historie.cs“?

univerzita-palackeho--logo.pngČeská televize (ČT24) nám dne 21. 2. 2021 v dopoledních hodinách nabídla zajímavou reportáž k 75. výročí obnovení činnosti druhé nejstarší vysoké školy u nás – Univerzity Palackého v Olomouci (Universitas Palackiana Olomucensis). Těmito občasnými, příležitostnými exkurzemi do minulosti ČT napravuje své fatální pochybení, k němuž došlo tím, že nový moderátor pořadu „Historie.cs“ (po smrti V. Kučery), bývalý normalizační ekonomický redaktor ČST P. Čech, tento kdysi respektovaný a hojně sledovaný pořad přivedl až k jeho dnešní žalostné podobě.

Zatímco na zmíněný pořad jsem se již před časem přestal dívat, protože žádným přínosem není a jeho sledování by bylo jen ztrátou času, přivítal jsem alespoň náhradu v podobě občasných „ponorů“ do minulosti. Správně by si 75. výročí obnovení Univerzity Palackého (UP) v Olomouci zasloužilo samostatný díl zmíněného pořadu, avšak P. Čech by toho nebyl schopen, protože o dějinách naší země toho moc neví. Proto se průvodcem po historii Univerzity Palackého v této reportáži stal ředitel univerzitního archivu – PhDr. Pavel Urbášek.

Svůj výklad začal tento archivář obšírně, „z gruntu“. Nicméně již po několika větách bylo zřejmé, že jeho povídání má podstatné mezery. To se ukázalo až posléze, kdy P. Urbášek nezapomněl připomenout jméno prvního polistopadového rektora UP – prof. Josefa Jařaba (1990-1997). Tento akademický hodnostář totiž zdejší univerzitu proslavil tím, že z jeho iniciativy byl právě zde udělen jeho kamarádovi, prezidentu V. Havlovi, jeho první čestný doktorát.

Ale hezky po pořádku. Co všechno nám archivář P. Urbášek o historii UP vlastně sdělil? Svůj výklad začal konstatováním, že UP vlastně navazuje na původní jezuitskou kolej, která byla založena dne 22. 12. 1573. A z ní byla před 75 lety vytvořena dnešní Univerzita Palackého. Tato vysoká škola prošla v minulosti dlouhým a složitým vývojem. Jednu dobu byla reprezentována dokonce jen samostatnou teologickou fakultou (1860-1946).

Urbáškův poněkud neúplný přehled dějin této vysoké školy si dovolím doplnit o několik údajů. Poté, kdy byly naše vysoké školy 17. 11. 1939 nacisty uzavřeny, byla činnost UP obnovena až po skončení války ‒ v r. 1946. Do tohoto roku zde fungovala pouze samostatná teologická fakulta, která byla do obnovené univerzity začleněna. Nestalo se tak však nadlouho. Po nástupu KSČ k moci byla z ideologických důvodů (v rámci ateizace společnosti) v r. 1950 zrušena a její studenti administrativně převedeni ke studiu na filozofické fakultě. Politicky to bylo docela „pikantní“: z příštích kněží se měli stát uvědomělí hlasatelé ideologie marxismu-leninismu.

●●●

Není nad ideovou čistotu strany!                     

Protože jsem se jako politicky nespolehlivá osoba mohl ve 2. polovině 70. let 20. století, v době zmírňujícího se tlaku normalizátorů na vysoké školy, přihlásit k doktorandskému studiu na olomoucké UP, měl jsem o poměrech na této škole mnohem více informací než běžní studenti. Moje sestra totiž v Olomouci bydlela a pracovala v knihovně zdejší pedagogické fakulty. Od ní jsem se dozvídal různé „drby“ o poměrech na této vysoké škole. Bylo to podobné panoptikum, jaké jsem znal z FF UK v Praze.

Jedním z těchto „drbů“ byla informace o tom, že tehdejší vedoucí zdejšího Ústavu marxismu-leninismu, historik Rudolf Stuna (1930-2008), který se již od 50. let 20. století zabýval dějinami dělnického hnutí, patřil k oněm studentům, kteří byli v r. 1950 převedeni ze zrušené teologické fakulty na školu „příbuznou“ – filozofickou fakultu UP. Stalo se tak v době, kdy masový vstup do KSČ a hromadné „převlékání kabátů“, jaké se u nás odehrálo později ještě dvakrát, byly v této zemi na denním pořádku.

S dotyčným soudruhem, vrchním strážcem ideové čistoty vysokoškolských studentů, jsem sice tehdy do přímého kontaktu nepřišel, ale s jeho manželkou, jež byla vedoucí studijního oddělení FF UP, jsem do osobního kontaktu přišel, protože studenty doktorandského studia měla na starosti. Na její adresu musím i po těch desítkách let napsat, že to byla docela příjemná paní (jistě to byla také soudružka, protože jinak tomu ani být nemohlo) a že se ke mně chovala skoro jako moje maminka. Věkový rozdíl mezi námi byl značný, a proto to bylo pochopitelné. Jediné, co jí vyčítám, je skutečnost, že se provdala za tohoto komunistického poskoka, kariéristu a „převlékače kabátů“. Ale takových bylo u nás v té době jako máku.

Na jméno R. Stuny jsem si vzpomněl až po těch mnoha desítkách let, protože právě jeho případ z doby po r. 1948 se mi vybavil v souvislosti s pořadem o 75. výročí obnovení UP v Olomouci. Jeho myšlenkám, jejichž úroveň odpovídala této  přeideologizované době, kdy se to tady hemžilo „třídními nepřáteli“ a „agenty imperialismu a Vatikánu“, bude věnována příloha tohoto článku. Ani se mi nechce věřit tomu, že by tyto žvásty mohl někdo brát vážně. Bohužel – tehdy asi ano. Nedávno o tom totiž mluvila herečka J. Jirásková, které v jednom vzpomínkovém pořadu ČT vyprávěla o tom, kterak ona a její kolegyně z divadla věřily tomu, že M. Horáková i J. Štěpničková se dopustily zločinů, za něž byly odsouzeny.

Nedalo mi to, abych se neseznámil s tím, co se o R. Strunovi dnes píše v dostupných zdrojích na internetu. A příliš jsem překvapen nebyl. Kdybych o něm nevěděl, co vím, musel bych nabýt dojmu, že to byl spořádaný pán, akademik z druhé nejstarší univerzity, zkrátka typický představitel naší vědy a vzdělanosti. O Stunovi jsem se nakonec dozvěděl pouze to, že v letech 1950-54 vystudoval historii a filozofii (samozřejmě marxisticko-leninskou). O předchozím studiu na teologické fakultě ani slovo. A o jeho působení v čele obávané součástí všech našich vysokých škol, kde mohli být zaměstnání jedině dobře prověření soudruzi, taky nic.

Uvádím to pouze pro úplnost, aby bylo zřejmé, že ještě dnes, po těch desítkách let má u nás stále někdo zájem na tom, abychom se celou pravdu o našich nedávných dějinách nemohli dozvědět, protože v této zemi žije příliš mnoho zkompromitovaných osob, kterým záleží na tom, aby byla chráněna citlivá minulost „opor“ minulého režimu – dokonce i po jejich smrti. V našem Kocourkově to není nic nového. Zažíváme to dnes a denně a ani o tom nepřemýšlíme. Podobně jako miliony našich občanů si vůbec nikdy nepoloží otázku, proč stojí v čele naší vlády podivný, chaoticky jednající a celkově popletený exkomunista a agent StB ze Slovenska – namísto nějakého slušného Čecha. Na odpověď čekám dlouhá léta. Stále marně.

●●●

Neúplná fakta o dějinách UP Olomouc

K měnící se organizační struktuře UP v Olomouci ještě doplním následující fakta: Filozofická fakulta UP, pod niž byli převedeni zmínění studenti teologie, byla sice v r. 1946 obnovena, avšak v letech 1953-58 byla znovu zrušena. V tomto vůbec nejsmutnějším období, kdy u nás vrcholila etapa stalinských represí, spojená s čistkami a pronásledováním ideových odpůrců komunistického režimu, zůstala činnost této univerzity omezena na jedinou fakultu, lékařskou (1954-58), která byla zřejmě jedinou, nejméně zasaženou ideologickými tlaky shora.

Poměry na UP v Olomouci se začaly zlepšovat teprve ve 2. polovině 50. let 20. století: FF UP byla obnovena v r. 1958. Rovněž teologická fakulta byla dočasně znovu otevřena v letech 1968-74, ale pak opět uzavřena; znovu byla otevřena v r. 1990. Před tímto datem, ale i po něm zůstávala pod dozorem StB, a to prostřednictvím některých agentů (např. M. Pojsla). Metody práce se postupně měnily: od otevřeného násilí až po systematické špiclování úplně všech a všeho. Co se týká pedagogické fakulty, ta byla v r. 1953 přejmenována na Vysokou školu pedagogickou (později na Pedagogický institut), jež byla znovu organizačně začleněna do UP od školního roku 1963/64.

Vraťme se však k televizní reportáži s archivářem P. Urbáškem. Na dotaz redaktorky ČT uvedl, že ze známých osobností v čele této univerzity stojí za pozornost dvě jména: od r. 1946 rektora J. L. Fischera (1894-1973), filozofa a sociologa, a po r. 1990 již zmíněného amerikanisty a překladatele J. Jařaba (*1930). Padlo také jméno rektorky z toho nejhoršího období stalinského „zatemnění mozků“ – filozofky a komenioložky prof. PhDr. Jiřiny Popelové-Otáhalové (1904-1985).

Ta zastávala funkci rektorky UP v letech 1950-53. Původně byla členkou sociální demokracie, avšak po r. 1948 pohotově „převlékla kabát“ a „přeběhla“ ke komunistům. Po roce 1953 se stala řadovou učitelkou, která se věnovala vědecké práci, avšak po stranických prověrkách (1969/70) byla i ona vyvržena z lůna rodné strany. Dodejme: po zásluze. Komunisté, jakkoliv to může pro někoho znít cynicky, se díky těmto čistkám zbavili těch nejhorších prevítů, kteří měli na svědomí ideologické řádění v celé tehdejší společnosti po r. 1948. Vše končilo uvězněním nebo popravami těch, kteří s touto ideologií nesouhlasili.

Prof. J. Popelová-Otáhalová se stala ukázkovým příkladem politického prostituování do té doby docela nadějných a přemýšlivých levicových intelektuálů, z nichž se nakonec stali obyčejní propagandisté nového režimu. Instalování této osoby do funkce rektorky mělo pouze sloužit jako ukázka nikoli „genderové“ vyváženosti, jak bychom to pojmenovali dnes, nýbrž jako projev třídní uvědomělosti této soudružky, kterou její soukmenovci vyzvedli do takto vážené funkce, aby mohli pracujícímu lidu demonstrovat, jak si KSČ váží našich žen. Bylo to jen známé komunistické pokrytectví. (O J. Popelové-Otáhalové bude řeč ještě v příloze tohoto článku – spolu s ukázkami z její tehdejší tvorby.)

Neúplné informace archiváře P. Urbáška ještě doplním o další důležitá fakta. Předně: V jeho přehledu historie univerzity vůbec nezazněla zmínka o olomouckém biskupovi Stanislavu Pavlovském z Pavlovic (†1598), který se v r. 1579 stal olomouckým biskupem. Patřil nejen k velkým podporovatelům zmíněné jezuitské koleje v Olomouci, nýbrž byl i mecenášem kultury a umění. Díky němu došlo ke zvelebení biskupských sídel v Olomouci a v Kroměříži. Pavlovský byl i stoupencem moravského patriotismu. Byl to on, kdo inspiroval historiografa polského původu, B. Paprockého z Hlohol (1540-1614), k napsání jeho důležitého díla „Zrcadlo slavného Markrabství moravského“ (1593).

Po S. Pavlovském stál v čele olomoucké diecéze známý „tvrdý“ katolík a opora vládnoucích Habsburků – František z Dietrichštejna (1570-1636). Podobným mecenášem a podporovatelem barokní kultury, jako byl kdysi Pavlovský, se ukázal být i další z olomouckých biskupů – Karel II. z Lichtenštejna (1664-1696). V jeho službách působil jako biskupský kapelník, jenž měl na starosti také kúr kostela sv. Mořice v Olomouci, hudební skladatel Pavel Josef Vejvanovský (1639-1694)

To, co mě na vyprávění archiváře P. Urbáška, jenž pochází ze Šumperka, podobně jako současný rektor J. Miller (že by to byli „kámoši“?), nejvíce překvapilo, je skutečnost, že na webových stránkách UP mezi přednášejícími pedagogy nefiguruje nikdo z historiků. Z nich některé jsem měl v období tzv. normalizace možnost osobně poznat. V dotyčném seznamu není uveden ani průkopník moravské vlastivědy a zakladatel bádání o regionálních dějinách L. Hosák, ani J. Holinková, J. Bistřický, M. Trapl či J. Bartoš, který dlouhá léta stál v čele Kabinetu regionálních dějin. Ve stínu J. Bartoše působila v období tzv. normalizace na fakultě také řada lidí, kteří po r. 1969 upadli v nemilost a byli zde pouze trpěni.

Ze známých pedagogů se sluší připomenout alespoň jméno dialektologa J. Běliče, dále badatele v oboru staroslověnštiny J. Vašici nebo literárního historika O. Králíka, který na seznamu učitelů rovněž uveden není. Přitom právě O. Králík patřil k vynikajícím odborníkům, kteří se zabývali tzv. textologií: zkoumal mimo jiné dílo K. H. Máchy, P. Bezruče či autorů našich nejstarších legend. Z učitelů, kteří na univerzitě v Olomouci působili v 19. století, připomínám ještě jméno filozofa I. J. Hanuše (1812-1869) nebo přírodovědce a lékaře J. Helceleta (1812-1876), jednoho z „milenců“ B. Němcové.

Co se týká mého zájmu o město Olomouc a můj vztah k němu, ty jsou dány jednak příbuzenskými vazbami (žijí zde děti mé sestry), ale také prostým faktem, že to byla právě tato univerzita, která mně v těžkých časech tzv. normalizace umožnila složit doktorát z historie. A to na rozdíl od mé „alma mater“, FF UK Praha, která se zachovala jako macecha a kde vláda tvrdých normalizačních kádrů a agentů StB trvala neuvěřitelných dvacet let.

Ještě v 80. letech 20. století objímala StB svými chapadly nejen pedagogický sbor této fakulty, ale i studenty, v jejichž řadách se pohybovaly takové „exempláře“, jako byl agent „Renda“. Byl to známý televizní moderátor K. Voříšek, jehož spis byl již v prosinci 1989 skartován, takže po změně režimu mohl v pohodě získat negativní lustrační osvědčení, ačkoliv stále ještě žijí svědkové jeho „práskačství“. Pokaždé, když toto odporné individuum vidím na televizní obrazovce (je to navíc ještě exhibicionista), zvedne se mi žaludek. Je proto s podivem, že se nezvedá jeho partnerovi, V. Řepkovi, známému „putovnímu“ tiskovému mluvčímu kdekoliv, když k němu leze do postele. Inu, proti gustu žádný dišputát!

[Na mém doktorském diplomu z UP v Olomouci s datem vydání 30. 11. 1979 je podpis rektora této školy – prof. MUDr. Františka Gazárka. Bohužel – ani jeho jméno není v seznamu učitelů této školy uvedeno. Zajímalo by mě, který diletant dotyčný seznam sestavoval.]

●●●

Proč není rektor UP J. Miller mužem na svém místě?

Je to prosté. Jsem již starší pán, člověk, který toho hodně pamatuje. Zažil jsem dvojí „převlékání kabátů“ (1968, 1989), a proto jsem ve vztahu k jiným lidem opatrný. Málokomu se podaří opít mě rohlíkem. A nepodaří se to ani dnešnímu rektorovi UP, prof. Mgr. Jaroslavu Millerovi (*1971), jenž by mohl být mým synem. Mohl, ale já bych takového syna nechtěl, protože mně na něm cosi vadí. Cosi, co se jen těžko popisuje, ale visí to ve vzduchu, a proto nemohu jinak.

Napíšu to po pravdě, jak to vidím a cítím já. Univerzita Palackého měla smůlu na své rektory. Hned ten první poválečný, prof. PhDr. Josef Ludvík Fischer, patřil k těm kariéristům, kteří bezprostředně po Únoru 1948 vstoupili do KSČ, aby se udrželi u koryta a mohli pokračovat ve své kariéře. Vydrželo mu to do roku 1950, kdy ho ve funkci rektora vystřídala uvědomělejší soudružka – prof. PhDr. Jiřina Popelová-Otáhalová. Komunistické nadšení se změnilo v kruté vystřízlivění v r. 1953, kdy Popelová ve funkci skončila a kdy oba dřívější rektoři mohli dál na univerzitě pouze vegetovat – bez možnosti cokoli ovlivnit. Popelová se raději věnovala své vědě. Usoudila, že bude prospěšnější, když si nebude pálit prsty v tak nepříznivé době, kdy nikdo nevěděl, co se stane zítra.

Jiné postoje zaujal J. L. Fischer, který začal „rebelovat“ proti tomu, že byla provedena reorganizace UP (= zrušení teologické a následně i filozofické fakulty, jakož i osamostatnění Vysoké školy pedagogické v Olomouci). Zdá se, že tento bývalý rektor poněkud přecenil význam své osoby, a proto musel být „umravněn“: v r. 1954 ho vyloučili z KSČ a následně byl přemístěn na Vysokou školu pedagogickou a posléze do Brna, kde mu bylo dovoleno učit na filozofické fakultě. K 1. 1. 1960 byl však penzionován. Na krátkou dobu se na vysokou školu do Olomouce vrátil jako profesor filozofie v r. 1968, avšak s nástupem tzv. normalizace byl opětovně penzionován. Přesto i pak zůstal J. L. Fischer uvědomělým soudruhem, který publikoval své statě v sovětských časopisech. Tento typický „převlékač kabátů“ nestál za mnoho ani jako pedagog, ani jako člověk. O tom nejlépe svědčí fakt, že se se svou první manželkou, s níž měl dvě děti, rozvedl a vzal si svou žačku, která byla mladší o 32 let; s ní měl další dvě děti.

[O tom, co byla zač Fischerova nástupkyně ve funkci rektora UP, J. Popelová-Otáhalová, nejlépe svědčí její publikované texty, z nichž uvádím ukázku v příloze na konci tohoto článku.]

Inu, studenti a učitelé UP měli smůlu na své rektory. Paradoxně právě gynekolog prof. MUDr. František Gazárek (1912-1993), který pocházel z Vnorov na Hodonínsku (nedaleko Veselí nad Moravou) a jenž stál v čele UP v letech 1970-1980, byl méně kontroverzní osobou než zmínění dva rektoři. Byl to především lékař-gynekolog, který se před příchodem na univerzitu věnoval hlavně své odbornosti.

Jak si pamatuji dobu, kdy jsem byl frekventantem doktorandského studia (1977-79) na UP v Olomouci, atmosféra byla i tady dusná (podobně jako v celém státě), protože bylo krátce po veřejném vystoupení Charty 77 a poměry byly beznadějně „zabetonované“, avšak pšenka nejrůznějším kariéristům příliš nekvetla. Změna přišla také tady až s nástupem havlistů po r. 1989. Vstali nikoli „noví bojovníci“, ale na scéně se vynořila nová generace „převlékačů kabátů“.

Jedním z nich je, jak se zdá, také dnešní rektor UP J. Miller, „světák“, který se pokouší vytírat zrak naivním studentům, kteří toho o životě ještě mnoho nevědí, svým pobytem v Austrálii. Oklamat to může pouze ty jedince, kteří o naší minulosti nevědí zhola nic. U mne naštěstí uspět nemůže, protože na nejrůznější vykutálené postavičky mám nos, který mě zatím nikdy nezklamal. Kariéristy a podvodníky poznám na sto honů.

●●●

Kariéristů a „převlékačů kabátů“ jsme u nás měli vždycky dost…

Případ bývalého studenta teologie R. Stuny, z něhož se nakonec stal vedoucí Ústavu marxismu-leninismu UP v Olomouci, jsem si pro tento článek nevybral náhodou. Je přímo signifikantní pro zemi, v níž se zrodilo tolik křiváků a kariéristů, že bychom je stěží spočítali. Dnes se mnozí z nich chovají jako neviňátka, jež si už nepamatují všechna ta svinstva, na nichž se ve svém mládí podíleli.

Podobnost Stunova osudu s dojemným životním „příběhem“ dnešního rektora UP J. Millera není možná zřejmá na první pohled, přesto však existuje, prozkoumáme-li všechna dostupná fakta. Je logické, že mně situace na této vysoké škole není lhostejná, protože jsem právě zde získal doktorát („malý“, před jménem). Jak lze zjistit z webové stránky UP, ale i z hesla na Wikipedii, tento rektor žádný doktorský titul před svým jménem nemá, ačkoliv to bývalo dobrým zvykem jak před rokem 1989, tak i po něm. Uznejte sami: být univerzitním profesorem s pouhým titulem „Mgr.“ před jménem je nevýslovné trapné!

Naši „géniové“ z generace tzv. Husákových dětí, k nimž patří i J. Miller (*1971), to zřejmě vidí jinak. Na tom však nezáleží. Zdá se, že na to jistí lidé prostě nemají. Jinak by si ten „malý“ doktorát dávno pořídili do své sbírky zbytečných titulů, kterými rádi „oblepují“ svá jména zepředu i zezadu. Ona rigorózní zkouška, kterou jsem absolvoval v listopadu 1979, nebyla nijak jednoduchá. Navíc její součástí byla i disertační práce, která se nedala „stáhnout“ z internetu, jak se to dnes běžně dělá.

Na adresu rektora J. Millera, kterého osobně neznám a jenž je mi jako „odborník“ i jako člověk zcela lhostejný, pouze poznamenám jednu věc, o níž se píše i v jeho zveřejněném životopise na internetu. Z něho vyplývá, že v letech 1989-1994 studoval na FF UP historii, ruštinu a angličtinu. Na oněch webových stránkách je uvedeno, že studoval ruskou a anglickou literaturu. I na dnešní dobu by to bylo příliš specializované studium, a tudíž pro život málo použitelné.

Nicméně – v době před změnou režimu (1989) bylo možno studovat pouze cizí jazyk komplexně, nikoli jen literaturu. Zdá se, že se kdosi neznámý pokouší čtenáře mystifikovat pohádkami o tom, jak to tady vypadalo před rokem 1989. Dotyčný „borec“ zřejmě zapomněl na prostý fakt, že stále ještě žije dost lidí, kteří tu dobu zažili a dobře si to pamatují (včetně mne). Ve skutečnosti je možno tato sdělená fakta interpretovat takto: J. Miller ještě před změnou režimu začal spolu s dějepisem studovat rovněž ruštinu (byla to tehdy běžná studijní kombinace), avšak poté, kdy šli komunisté „od válu“, rozšířil si tento studijní obor ještě o angličtinu. (Ruština se i po r. 1989 ještě několik let učila a dokonce se z ní maturovalo. Sám jsem u těch maturit seděl, a proto to dobře vím.)

Připomenu ještě jednu skutečnost, o níž dnešní studenti, kterým lidé, jako je J. Miller, věší „bulíky“ na nos, neznají: Ten, kdo se před rokem 1989 rozhodl studovat ruštinu, musel být buď členem KSČ, nebo alespoň pocházet z uvědomělé rodiny (rodiče bývali členy KSČ, někteří dokonce spolupracovníky naší nebo sovětské tajné služby). Kritéria výběru k tomuto studiu byla až do změny režimu velmi přísná, protože učitelé ruštiny byli považováni za jakousi „elitu“ a spolehlivou oporu komunistického režimu. Popravdě: s pádem tohoto režimu kromě dobře zasvěcených osob málokdo počítal.

A protože jsem ve školství zažil i okamžiky změny režimu na přelomu let 1989/90, dobře si pamatuji na dojemné scény, kterak doslova přes noc se z bývalých uvědomělých „soudružek učitelek“ ruského jazyka (jako jazyka vyvoleného) stávaly „demokratické“ paní učitelky jazyka anglického nebo německého, případně i jiného. Probíhalo to tak podle neoficiálního scénáře na všech školách jako na běžícím pásu. Vystudovaných učitelů  AJ nebo NJ bylo tehdy jako šafránu.

Setkal jsem se ve školství i s tak kuriózními případy, že angličtinu (jako jazyk, jemuž patřila budoucnost) učili vedle rodilých mluvčích (s mizerně zvládnutou češtinou) také bývalí komunističtí lampasáci, vyhození po r. 1989 z armády. „Devadesátky“ byly zkrátka „divokou“ dobou, v níž bylo možné cokoliv. Dnes si na to již nikdo nepamatuje, nebo se tváří, že nic tak „fantastického“ se vůbec nemohlo odehrát. Bohužel – i takové případy byly v té době možné a nikoho to netrápilo. Vždyť zkompromitovaných jedinců, kteří se potřebovali uchytit v nové době a zajistit si obživu, bylo víc, než vůbec tušíme.

Školství dokázalo tehdy „absorbovat“ kdejakou ztracenou existenci, včetně těch, kteří přišli o bezpečnostní prověrku v armádě, v justici či na vnitru. O řadových spolupracovnících StB ani nemluvě: někteří šli po r. 1989 přímo do funkcí ředitelů škol. Ani o těchto nepohodlných faktech se dnes nemluví a nepíše, protože se to „nesluší“. Naše společnost zpohodlněla a zlhostejněla. Jednou se nám to vrátí jako bumerang. Následky ponesou příští generace. Nevyrovnání se s minulostí nese s sebou vždycky negativní důsledky. Proto jsme na tom dnes tak špatně. A bude mnohem hůř…

─────

Rektor UP v Olomouci a jeho „fanklub“ mohou ohlupovat studenty své školy dle libosti, nikoli však pamětníky, jako jsem já. Ti se opít rohlíkem nenechají. Proto J. Millerovi doporučuji, aby se potichu stáhl do ústraní, sedl si někam do kouta a tam zůstal až do smrti. Mohl by dopadnout jako ti dva pováleční rektoři UP – prof. J. L. Fischer a prof. J. Popelová-Otáhalová, po kterých dnes ani pes neštěkne. V tom koutě může J. Miller zpytovat svědomí a stydět se za to, že balamutí lidi okolo sebe.

Millerův případ mi připomněl jiného „borce“, který nedávno utrpěl obrovskou ostudu poté, kdy sami studenti-doktorandi na FF UK v Praze, nikoli jeho kolegové, kteří s ním „drželi basu“, na svého učitele „vyšťourali“, že ve svých publikovaných článcích a knižních publikacích prachsprostě opisoval celé pasáže z knih anglických historiků. Byla z toho tehdy aféra jako hrom, v jejímž důsledku prof. M. Kovář na této škole skončil. Nalezl nicméně útočiště u normalizačního komunisty M. Ševčíka na VŠE v Praze. Čili: vrána vráně oči nevyklove.

[O tomto kontroverzním případu viz článek „Plagiátorská aféra historika M. Kováře nekončí?“ (SN č. 6/2020, vloženo 4. 6. 2020, ZDE). V příloze tohoto článku je zveřejněn seznam spolupracovníků StB na FF UK v Praze. I to je zajímavé čtení o tom, jak jsme se nevyrovnali s komunistickou minulostí.]

Studium ruštiny v kombinaci s historií není jediným malérem některých „veleodborníků“ z našich vysokých škol. Podobný je i případ známého politického aktivisty, skandalisty a „katolické buzny“ – prof. M. C. Putny. Prezident republiky M. Zeman právě tohoto podivného pseudointelkektuála a rádoby „elitáře“ odmítl opakovaně jmenovat vysokoškolským profesorem. Dodnes svůj zásadový postoj nezměnil. Zmíněný literární historik vystudoval totiž na FF UK v Praze v letech 1986-1991 obor ruština-latina. Dnes patří k velkým „demokratům“ a rusofobům. Jedná se další komickou postavičku z našeho havlistického panoptika.

Přeji studentů z Olomouce, aby se nenechali balamutit všelijakými „hrdiny“ a „světáky“ typu J. Millera, ale aby se naopak poohlédli po nějaké solidnější osobě, jež bude důstojně reprezentovat naši druhou nejstarší univerzitu. Bude to ještě nějakou dobu trvat, než nám vyroste zdatná, sebevědomá, demokraticky smýšlející a na úrovni doby vzdělaná inteligence. Máme však šanci, že se toho dožijeme.

Jak známo, studenti v celém světě, ale i u nás bývali vždy nositeli společenského pokroku. Neměli by na tuto svou roli rezignovat ani dnes, kdy se nám žije dobře a kdy nám kromě „koronaviru“ nic nehrozí. Všude tam, kde mladá generace ustoupí nebo projeví nerozhodnost či slabost, nastoupí na její místo všelijací Zimové či Millerové. Je třeba si na ně dávat dobrý pozor a co nejdříve je vypoklonkovat z jejich dnešních funkcí. Stále totiž platí, že nikdo není nenahraditelný. Buďme rádi, že tomu tak je.

Studenti UK v Praze nedokázali být v posledních dvou letech důslední a navzdory okupační stávce (konala se krátce před začátkem první vlny pandemie v r. 2020) se jim nepodařilo (kvůli nejednotnosti) přinutit prof. MUDr. T. Zimu k rezignaci. Studenti z Olomouce by měli být důslednější. Současného rektora J. Millera musí nahradit skutečná, autentická osobnost, nikoli další figurka z generace „Husákových dětí“. Součástí tohoto „obrodného“ úsilí se cítím být i já, protože patřím k absolventům této školy. Proto jsem se rozhodl o situaci na UP v Olomouci napsat. Změnu si však musí prosadit sami studenti. Jinak zůstanou v područí podivných pohrobků dávno minulé éry tzv. normalizace.

Na většině našich vysokých škol je třeba pořádně „vyvětrat“ a někde i provést důkladnou deratizaci. Nebojme se toho! Bez důsledné očisty veřejného života budeme i nadále žít v tom našem „zaprděném Česku“. Nebylo by nic horšího, než kdyby naši mladí lidé museli hledat svobodu a demokracii, které si nedokázali uhlídat a uhájit, v daleké cizině. Pořádek ve své zemi si musí udělat oni sami – bez cizí pomoci.

21. 2. 2021

‒RJ ‒

zelezny--absolvent-univerzity-v-olomouci.jpg

Dedikace:

Tento článek věnuji moderátorovi České televize J. Železnému, který patří k absolventům této univerzity a o němž vím, že si zde získaného vzdělání považuje. V tom jsem s ním zajedno, protože také já na tuto školu vzpomínám i po těch desítkách let docela rád. Ze všech tří vysokoškolských diplomů, které jsem získal ještě před rokem 1989, si cením právě tohoto, z Olomouce, nikoli toho z Prahy.

Přeji Jakubovi, aby se zamyslel nad svými nevhodnými vyjádřeními o naší historii, za něž se na něho velmi hněvám: jako historik i jako člověk a pamětník našich poválečných dějin. Připojuji fotografii, na níž se J. Železný vyznává ze svého vztahu k Olomouci. Nějak mi to nejde dohromady s těmi ideologickými žvásty, které v televizi pronášel.

R. J.

●●●

Příloha:

MYŠLENKOVÉ „PERLY“ STUDENTA  RUDOLFA STUNY (1930-2008)

Statkáři už nejsou páni ‒ pro lid rodí naše lány (závěr článku)

„… A nastupuje v roce 1952 radostně, aby sklízel na poli plody své celoroční práce, upevnil JZD a rozvinul je i do šíře a úspěšnou sklizní posílil naši vlast i celý mírový tábor vedený mohutným Sovětským svazem. A je si vědom hesla: Statkáři už nejsou pány – pro lid rodí naše lány!“

(Stráž lidu, roč. VIII, 8. 7. 1952, č. 29, str. 2)

─────

Po zneškodnění bandy vlastizrádců a imperialistických agentů – pevněji vpřed k vybudování socialismu v naší vlasti

„V celém našem kraji se vzedmula mocná vlna spravedlivé nenávisti a opovržení proti nejhorším zrádcům strany, proti kosmopolitickým dobrodruhům a ničemným agentům imperialismu – proti vedení protistátního spikleneckého centra v čele se zločincem Slánským. (…)

Náš lid nezapomněl na to, jak těžce žil za doby kapitalismu, nezapomněl na milion nezaměstnaných, na to, jak na volání po chlebu a práci se odpovídalo četnickými bajonety, prachem, a olovem, nezapomněl na hrůzy nacistické okupace. Banda zrádců Slánského a spol. a jejich imperialistických pánů se velmi přepočítala a jejich falešná karta jim nevyšla. A náš pracující lid děkuje dnes soudruhu Gottwaldovi, jeho bdělosti a ostražitosti, jeho pevné ruce, za zneškodnění zrádců. A díky tomu dnes zločinci Slánský, Geminder, Frejka, Clementis, Frank, Reicin, Šling a všichni ostatní – stojí před soudem všeho československého lidu. (…)

Po zneškodnění nejhorších zrádců našeho lidu, zločinců a zaprodanců amerického kapitálu, půjdeme v čele s drahým Klementem, Gottwaldem pod vysoko vlajícími zástavami Lenina a Stalina ještě pevněji vpřed v našem boji za štěstí a blaho lidu – za mír a socialismus.“

(Stráž lidu, roč. VIII, 25. 11. 1952, č. 69, str. 2)

─────

Se jménem drahého soudruha Klementa Gottwalda, pod prapory Lenina a Stalina kupředu, zpátky ni krok!

„… Odešel soudruh Klement Gottwald, náš milovaný president, velký žák nesmrtelného Stalina, nejlepší náš učitel lásky k vlasti a horoucí lásky k Sovětskému svazu. Odešel ten, který spolu se Stalinem byl mírou našich myšlenek, našich citů, naší práce, našich plánů. Odešel ten, jenž se vepsal zlatými písmeny do dějin našich národů. (…)

Nesmrtelná jména nám nejdražší – jména drahých soudruhů Stalina a Gottwalda – navždy budou žít v našich srdcích, v našich činech.“

(Stráž lidu, roč. IX, 17. 3. 1953, č. 24, str. 6)

─────

Leninovou cestou za Stalinem

„… V závěru svého vynikajícího projevu (= při otevření Leninova muzea v Praze dne 21. 1. 1953) vzpomíná soudruh Gottwald, že pod střechou nynějšího Leninova musea v Praze (= Lidového domu v Hybernské ulici v Praze, kde je dnes sídlo ČSSD) byl zvolen do ÚV bolševické strany soudruh Stalin, Leninův největší žák, nejvěrnější spolubojovník a slavný jeho pokračovatel. Na nás je, abychom šli cestou Lenina a Stalina, a my touto cestou půjdeme, neboť jenom ona vede k míru a k velké a šťastné budoucnosti našeho lidu…“

(Stráž lidu, roč. IX, 31. 3. 1953, č. 28, str. 3)

─────

„Fakta jsou věc nepoddajná.“ (V. I. Lenin)

(Článek o tom, jak T. G. Masaryk dal 200 tisíc rublů na zavraždění Lenina: k tomu účelu si najal bělogvardějského teroristu Borise Savinkova. Komentář ke knize „Dokumenty o protilidové a protinárodní činnosti T. G. Masaryka.)

„… Z dokumentů nám tedy logicky vyplývá, jak z peněz amerických a anglo-francouzských imperialistů a z peněz jejich horlivého pomahače a agenta Masaryka byly financovány nejtěžší strašlivé zločiny proti mladé sovětské republice a že se hanební osnovatelé těchto podlých činů neštítili ani vztáhnout ruku na vedoucí osobnosti sovětského státu a bolševické strany – i na samotného Lenina.

A dále, co z toho vyplývá: i zde se ukazuje pravá tvář Masaryka jako zavilého nepřítele sovětské země, toho Masaryka, který vzdor svému učení „o humanitě“ a „humanitní demokracii“ všemožně se snažil, aby nejdemokratičtější a skutečně nejhumánnější revoluce v dějinách – Říjnová revoluce – a její dílo, Sovětský svaz, byl krvavě a brutálně zardoušen imperialisty a jejich pomahači.

Každý tedy, kdo si váží Sovětského svazu, našeho nejlepšího přítele a osvoboditele, kdo si váží hrdinného sovětského lidu, kdo si váží, ctí a miluje bolševickou stranu, vykovanou největšími génii lidstva – Leninem a Stalinem – strany, která v těžkých bojích vyvedla národy Ruska z kapitalistického pekla a ukázala jim a všem pracujícím celého světa krásnou cestu budoucnosti bez vykořisťování, každý, kdo ctí a miluje pochodeň revoluce, maják a naději národů a pevnou oporu míru – Sovětský svaz – ten se musí postavit proti Masarykovi.“

(Stráž lidu, roč. IX, 24. 4. 1953, č. 35, str. 4)

─────

Masaryk a miliony

„… Ano, taková je pravda o Masarykovi, který nese plnou odpovědnost za všechny zločiny spáchané za předmnichovské republiky na našem lidu. Taková je pravda o Masarykovi, o tomto „politickém kapitánu československého finančního kapitálu“, jak jej výstižně charakterisuje soudruh Gottwald.

Ano, taková je pravda o buržoasní republice…“

(Stráž lidu, roč. IX, 1. 5. 1953, č. 37, str. 2)

[Těch pár ukázek z tehdejších názorů 22-23letého studenta R. Stuny, někdejšího posluchače bohosloví a posléze „kovaného“ komunistického ideologa, je snad i pro nezúčastněného čtenáře, jenž se narodil až po r. 1989, dostatečným poučením o tom, jak nesmiřitelná společenská atmosféra panovala v tehdejší ČSR na počátku 50. let 20. století. Ta míra fanatismu mně připomněla jezuitu A. Koniáše, zkříženého s Hitlerovým šéfideologem Dr. J. Goebbelsem.]

●●●

J. POPELOVÁ-OTÁHALOVÁ (1904-1985) MĚLA VE VŠEM JASNO

Výsledky celostátní konference budou pro vědce směrnicí další práce

(Článek je reakcí na zahájení celostátní konference KSČ, která se konala ve dnech 16.-18. 12. 1952, krátce po procesu s R. Slánským.)

„… Vědci však pochopili, nejen že KSČ je jim skutečně rodnou matkou, ale i poznali, že nepřátelé strany jsou zároveň největšími poškozovateli vědeckých a kulturních zájmů. Kdekoli v našem kulturním životě to skřípalo, kde zavládly ponuré, studené, tvořivost podlamující mravy, měla v tom všude prsty banda záškodníků. I ve vědě a kultuře nám slánština natropila mnoho škod. Proto vědci tolik vítají konferenci očištěné, posílené KSČ, proto od ní čekají další možnosti rozvoje…“

(Stráž lidu, roč. VIII, 16. 12. 1952, č. 75, str. 3)

─────

Nejmoudřejší z lidí

„Přišla nejstrašnější zpráva, která zdrtila všechny čestné a poctivé lidi. Zemřel největší člověk – nejlidštější z lidí. (…) Zažili jsme krátce za sebou, jak po Stalinových statích „Marxismus a otázky jazykovědy“ se ve všech vědních oblastech vyčistil vzduch, a podivně vzplálo tvůrčí úsilí, jak nejen v Sovětském svazu a v zemích mírového tábora, ale u všech pokrokových vědců byly Stalinovy stati důkladně studovány a prodiskutovávány a daly podnět k celé řadě úspěšných řešení a plodných návrhů ve všech vědních oblastech. (…) A právě v době tohoto nového důkazu úchvatné stalinské tvůrčí síly v oblasti lidského myšlení přichází zpráva o bolestné ztrátě. Věda nedovedla dát zdraví tomu, kdo dal zdraví a sílu vědě. Je nekonečné těžké pomyšlení, že nikdy už Stalinova vyzrálá moudrost nezasáhne svou účinnou pomocí do řešení obtížných otázek, jichž tolik vyvstává před současnými badateli.

Umřel nemoudřejší z lidí. Všechna pokroková věda se semkne co nejúžeji u jeho myšlenkového odkazu jako u pramene živé vody. Cítíme tíhu odpovědnosti chránit tento pramen a čerpat z něho pro dobro pracujícího lidu.“

(Stráž lidu, roč. IX, 10. 3. 1953, č. 21, str. 4)

[Rektorka J. Popelová-Otáhalová byla sice uvědomělá soudružka, ale i na tehdejší poměry poněkud akademická a suchopárná. Nicméně ani její angažovanost jí příliš nepomohla, ba naopak. Krátce po smrti Stalina a Gottwalda také ona ve své funkci skončila – jako mnozí jiní, kteří se museli ze svých postů poroučet. Smrt obou „géniů“ dělnické třídy znamenala konec kariéry nejen pro ostřílené komunistické harcovníky, ale i pro obyčejné patolízaly a politické konjunkturalisty, kteří si z posluhování tomuto zločinnému režimu udělali dobrý zdroj obživy. Někomu to vydrželo až do r. 1989 a těm obzvláště šikovným se podařilo přežít i v podmínkách nového režimu. Inu, kdo umí, ten umí. A ti ostatní jen čumí…]

21. 2. 2021

‒ RJ ‒

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář