Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zamyšlení před 38. sjezdem ČSSD - PhDr. Rostislav Janošík

12. 3. 2015

Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) pořádá o tomto víkendu (14.–15. 3. 2015) svůj 38. sjezd. O necelý měsíc později si tato strana připomene 137 let od svého založení. Je to úctyhodné stáří na politický subjekt, který chce i ve 21. století soupeřit s daleko „mladšími“ stranami i nedávno ustavenými hnutími, jež si teprve zvykají na pravidla politické soutěže a z pochopitelných důvodů procházejí obdobím „dětských nemocí“ a ideové nevyhraněnosti. Vždyť sociálně demokratický proud patří ve státech Evropské unie k těm nejvýznamnějším. Také v jiných zemích jsou „národní“ sociální demokracie nejstaršími stranami vůbec.

Pyrrhovo vítězství B. Sobotky?

S tím, jak se sjezd blíží, roste v řadách členů i funkcionářů strany napětí. Co když B. Sobotka neobhájí svůj dosud jistý post předsedy? Co bude pak?

Ačkoli je hladina „rybníka“, zvaného ČSSD, dosud klidná, na sjezdu může být všechno jinak. Ještě totiž není zapomenuta Sobotkova odveta za tzv. Lánský puč z roku 2013, kdy krátce po skončených parlamentních volbách musel Sobotka jako volební vítěz „s odřenýma ušima“ čelit kritice z vlastních řad, že dosažený výsledek mohl být výrazně lepší. Tehdy ještě nikdo netušil, že hnutí ANO 2011, vedené miliardářem slovenského původu A. Babišem, předstihne vítěznou ČSSD v dalších měsících o 10 procent a nedovolí jí tento náskok snížit.

Jak známo, krátce po „tajné“ schůzce některých funkcionářů ČSSD s prezidentem M. Zemanem v Lánech, se informace dostala na veřejnost. Byla u toho dokonce jedna naše televize. Odkud se to dozvěděla, zůstává dodnes záhadou. Lídr vítězné strany B. Sobotka se prý o „spiklenecké“ schůzce svých dlouholetých kritiků a oponentů dozvěděl od jednoho z přímých účastníků tohoto setkání – do té doby hejtmana Plzeňského kraje M. Chovance, poté novopečeného ministra vnitra. (Že by za odměnu?)

Mediální cirkus, který Sobotka kolem údajného „puče“ rozpoutal, si nezadal s komunistickým tažením proti tzv. spikleneckému centru vedenému R. Slánským z počátku 50. let 20. století. Ostatně o „spiknutí“ hovoří i hodnotící materiál, připravený pro nadcházející sjezdové jednání ČSSD.

Trpí-li předseda strany stihomamem, podobně jako kdysi císař Rudolf II., měl by vyhledat specializovanou lékařskou pomoc. Jednání politiků, dokonce i ta „tajná“ a napříč politickým spektrem, patří totiž do standardní politiky a s tím nic nenadělá ani sto stranických rezolucí či usnesení o „nutnosti jednoty strany“. Jak známo, byla to právě totalitně vládnoucí předlistopadová KSČ, která podala svými vlastními dějinami důkaz o tom, že názorová unifikace je jistý politický „hrob“ pro každou takto jednající stranu.

Jak a proč skončila KSČ svou „dějinnou roli“, je u nás dostatečně známo. Proto oživovat terminologii i politické postupy této strany a přenášet je do naší současnosti je holý nesmysl. Je to jen potvrzení toho, že Sobotkova politika uvnitř vlastní strany, ČSSD, je naivní až dětinská. Jednota strany a její semknutost kolem neomylného vůdce – to je, abych tak řekl, ideologická veteš, která nepatří do 21. století a od níž by se delegáti sjezdu ČSSD měli rázně a dostatečně nahlas distancovat, chce-li tato strana o sobě i nadále tvrdit, že je moderní.

Nepodezírám B. Sobotku z toho, že by chtěl vyvolávat ducha „hledání třídního nepřítele uvnitř strany“, jak se dělo v letech 1948-1953 nejen v KSČ, ale i v mnoha dalších komunistických a dělnických stranách – pod ideologickým diktátem J. V. Stalina. Myslím si, že Sobotka tak činí z obyčejného strachu před možnou porážkou od těch, kteří se nesmířili s ponížením („mediální popravou“), již jim předseda ČSSD po prozrazení tzv. Lánského puče připravil. Druhým důvodem může být Sobotkova politická nezkušenost a – troufám si říci – lidská nevyzrálost. To postihuje nezřídka lidi, kteří se hned po skončení studia dostali do politiky nebo různých vedoucích postů.

Je užitečné si připomenout, že být politikem je zvláštní „profese“. Přináší jak velké benefity, tak i obrovská rizika, u nichž si musí každý politik sám rpoliticky-tandem-z-roku-2013-b.-sobotka-a-m.-hasek.jpgozhodnout, zda má smysl do  toho jít a tato rizika podstupovat, či nikoliv. V politice jsou vítězství i porážky, vzestupy i pády, někdy opakované. Který známý a uznávaný politik to nezažil? Mohli bychom vyjmenovat desítky, množná i stovky takových slavných osobností z našich i světových dějin.

Něco z historie ČSSD

Nerad bych opakoval to, co by měl dobře vědět i každý řadový člen ČSSD. Funkcionáři této strany o tom občas rádi hovoří, ale většinou si z historie vlastní strany potřebné poučení odmítají brát. Je to velká škoda, protože historie je doopravdy učitelkou života, jak tvrdí jeden latinský citát. A nejen v životě jednotlivců, ale i u politických stran platí, že chybami se člověk učí, především chybami vlastními.

Škoda, že Sobotkovo vedení ČSSD je ve vztahu k historii tak netečné. Není totiž nad ono příslovečné „poučení z dějin“. Nikoli to husákovské „Poučení z krizového vývoje“, které ve skutečnosti bylo hrubým překroucením jedné z nedávných kapitol našich dějin. Mám na mysli poučení upřímné, jež vede k nápravě chyb a omylů.

Jak již bylo v úvodu vzpomenuto, je Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) naší nejstarší politickou stranou. Brzy tomu bude 137 let od okamžiku, kdy byla v břevnovském hostinci „U Kaštanu“ ustavena jako „Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku“. V roce 1893 pak byla přejmenována na „Českoslovanskou sociálně demokratickou stranu dělnickou“. Tento název se užíval až do vzniku Československé republiky (1918): v ní tato strana, patřící po celou dobu tzv. První republiky (1918-1938) k vládní koalici pěti parlamentních stran, jen nepatrně pozměnila svůj název na: „Československá sociálně demokratická strana dělnická“. V krátkém období mezi koncem 2. světové války (1945) a tzv. slučovacím sjezdem (1948), kdy sociální demokracie splynula s vládnoucí KSČ, se tato strana oficiálně nazývala „Československá sociální demokracie“. Začleněním do KSČ sociální demokracie u nás zanikla a až do pádu komunistického režimu existovala pouze v exilu. Po návratu některých funkcionářů do vlasti byla strana obnovena jako „Československá strana sociálně demokratická“. Její dnešní název odpovídá politické realitě po zániku Československa, kdy byly vytvořeny dva samostatné státy – Česká republika a Slovenská republika. Od té doby nese strana svůj současný název: „Česká strana sociálně demokratická“.

Tolik k proměnám názvu strany, která je živoucím svědkem všech dramatických okamžiků našich dějin od poloviny 19. století až do dneška. Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že cestou dějinami strana ztratila přívlastek „dělnická“. Je to škoda, ale vývoj se zastavit nedá: dělníci už nejsou tou hlavním skupinou obyvatel, kterou by tato strana mohla a měla oslovovat.

A kdybych byl hodně jedovatý, napsal bych, že dělníky, tj. dříve námezdně pracující, dnes už nezastupuje ve vrcholné politice nikdo. Ani KSČM, která se vždycky holedbala tím, jak hájí zájmy pracujících. Je to jen póza těch, kteří o těžké, manuální práci „těch dole“ nevědí vůbec nic. Ostatně – co by tomu říkali zakladatelé strany, kdyby zjistili, že jejich „dělnickou“ stranu reprezentují milionáři? To by se asi podivili, jaké kotrmelce jsou v dějinách možné…!

Od svého vzniku až do nástupu komunistů k moci (1948) byla ČSSD (= tuto zkratku používám jako zjednodušující vyjádření pro mnoho rozdílných názvů sociální demokracie u nás – pozn. aut.) obhájkyní politických a sociálních práv neprivilegovaných vrstev obyvatelstva, zejména dělníků, ale i nádeníků, nemajetných občanů a nezaměstnaných. Své první zástupce v rakouském parlamentu měli čeští sociální demokraté již od roku 1897. Po prosazení všeobecného hlasovacího práva, za které tato strana několik let bojovala prostředky parlamentními i mimoparlamentními, tedy masovými shromážděními v ulicích a na náměstích, zaznamenala svůj největší volební úspěch, který nebyl od té doby nikdy překonán. V prvních všeobecných volbách, jež se navíc týkaly pouze mužů starších 24 let (nikoli žen), získali sociální demokraté v „levicovějších“ Čechách 39,8 % a na „klerikálnější“ Moravě 30,7 %. O čtyři roky později (1911) to bylo v Čechách 36,5 % a na Moravě 26,5 %. Na tyto vysoké volební zisky navázala obnovená ČSSD až po roce 1989, kdy dvakrát atakovala třicetiprocentní hranici za vlády M. Zemana a jednou za vlády J. Paroubka.

A protože řeč čísel bývá nejvýmluvnější, podávám na následujících řádcích stručný přehled volebních výsledků sociální demokracie od roku 1920 až do posledních parlamentních voleb z roku 2013: 1920 – 25,7 % hlasů, 1925 – 8,9 %, 1929 – 13,0 %, 1935 – 12,6 %, 1946 – 15,58 %, 1992 – 6,53 %, 1996 – 26,44 %, 1998 – 32,31 %, 2002 – 30,20 %, 2006 – 32,32 %, 2010 – 22,08 % a 2013 – 20,45 %.

Výrazný pokles volebních zisků sociální demokracie v období mezi dvěma světovými válkami ve srovnání s rokem 1920, kdy byla ČSR ovlivněna levicovým „výkyvem“ v souvislosti s poválečnou revoluční vlnou v celém světě, není ničím neobvyklým. Také nejsilnější vládní strana, Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (zkráceně: Agrární strana), mívala běžně mezi 13-15 % hlasů. Sociálním demokratům ubírala voliče KSČ, která dosahovala volebních výsledků od 10 do 13 %. Tak je tomu ostatně i po roce 1989, kdy se komunisté drží na svých „jistých“ 10-15 procentech.

Vůbec největší levicový „výkyv“ prožilo Československo v prvních poválečných volbách do parlamentu, které se konaly po 11leté přestávce způsobené válkou. Tehdy (1946) získala KSČ 40,17 % hlasů a stala se fakticky hlavní vládnoucí stranou v rámci tzv. Národní fronty, jež sdružovala další levicové strany. Politická pravice přestala po roce 1945 existovat.

ČSSD a „otec-zakladatel“ M. Zeman

Když se po rozpadu Občanského fóra na Občanskou demokratickou stranu (ODS) a Občanské hnutí (OH) dostala obnovená sociální demokracie poprvé do Federálního shromáždění (1992), měla jen něco málo před šest procent hlasů voličů. Teprve příchod M. Zemana do čela této strany (1993) přivodil zásadní obrat. ČSSD se stala levicovou alternativou vůči tehdy ještě silné pravici (ODS, ODA) a pravému středu (KDU-ČSL).

Od roku 1996 začala ČSSD soupeřit s ODS o vedoucí postavení ve společnosti. Docházelo ke střídání těchto dvou stran, z nichž každá měla své koaliční partnery. Tento stav vydržel až do roku 2010. Teprve v důsledku mimořádných parlamentních voleb v roce 2013 se začala naše vnitropolitická scéna proměňovat: pozice tradičních stran (včetně ČSSD) byla oslabena a objevily se nové subjekty bez jasnější politické profilace (ANO 2011, Úsvit přímé demokracie) – jako výzva pro budoucnost. Kdo nebude schopen této výzvě čelit, toho žádná světlá budoucnost nečeká.

Proč to vůbec připomínám? Hlavně proto, abychom na to nezapomněli. Současné vedení ČSSD se totiž těsně před svým 38. sjezdem chová, jako by výše uvedená fakta neznalo. Nebo je z nějakého důvodu znát nechce?

Dokladem toho je zatvrzelé odmítání všeho, co souvisí s osobou M. Zemana, který ve skutečnosti tuto stranu vybudoval do podoby, jakou má dnes. Zemanovi nepřátelé uštěpačně dodávají, že se všemi chybami, které má. Ano, počátky toho, čemu se dnes stále ještě říká „výtah k moci“ (momentálně o tom hodně diskutují v hnutí ANO 2011), nalezneme i v Zemanově ČSSD. Tímto „výtahem“ se totiž kdysi dostali nahoru Zemanovi dnešní kritikové a oponenti: V. Špidla, S. Gross, L. Zaorálek, P. Buzková, ale i B. Sobotka či J. Dienstbier ml. Na tuto skutečnost bychom neměli zapomínat.

Podobně odmítavé stanovisko zaujímá ČSSD vůči J. Paroubkovi, který po rezignaci S. Grosse (2005) zvedl stranu doslova z bláta, do něhož upadla po slabém šéfování V. Špidly (2001-2004) a zejména po skandálech okolo osoby dalšího krátkodobého předsedy strany a premiéra S. Grosse (2004-2005).

Nepozvání M. Zemana na sjezd je gestem slabošství, spojeného s patřičnou dávkou hulvátství a arogance, které jsou tak typické pro generaci „korunních princů“ typu B. Sobotky (a před ním S. Grosse). Podobnou životní kapitolu si musel prožít i exprezident V. Klaus, zakladatel ODS. Také jeho „korunní princové“ ho hodili přes palubu (I. Pilip, I. Langer).

milos-zeman.jpgZeman dnes leží v žaludku hlavně těmto „Husákovým dětem“ proto, že mají na svědomí jeho nezvolení prezidentem republiky v roce 2003. Jsou totiž v lidském životě provinění, která se neodpouštějí. A toto je jedno z nich. Nedivím se M. Zemanovi, že jim neodpustil. Ani já bych to neudělal.

Zásluhou M. Zemana bylo, že přivedl ČSSD tam, kde dnes je, ať se to komu líbí, nebo ne: nejen do obou komor parlamentu, ale i do vlády. Ať už se mnou budou členové dnešního vedení ČSSD souhlasit, či nikoli, jisté je, že M. Zeman má pro sociálně demokratické hnutí u nás srovnatelný význam, jako měl např. pro Němce W. Brandt či G. Schröder, pro Rakušany B. Kreisky nebo pro Švédy O. Palme. V této galerii zasloužilých politiků nebude ani B. Sobotka, ani nikdo z jeho momentálních spojenců.

Jak dál v ČSSD?

Už jsem o tom psal mnohokrát, ale je to, jako když se hrách na stěnu hází. O budoucnosti strany se nepochybně rozhodne o tomto víkendu. Je jisté také to, že ČSSD potřebuje nové, akceschopné vedení. Nikoli to Sobotkovo, ale jiné. Pokud se tak nestane, promešká naše nejstarší politická strana historickou šanci udržet krok s novými politickými subjekty, jako je např. hnutí ANO 201, a neskončit v propadlišti dějin, kam spolehlivě míří zbytky fragmentované české pseudopravice (ODS, TOP 09).

I kdyby se B. Sobotkovi podařilo zmanipulovat všechno od nominace delegátů na sjezd až po své znovuzvolení do čela strany, nic z toho mu nepomůže. Získá tím jen pár měsíců času, který ve skutečnosti pracuje proti němu i proti ČSSD. Jestliže tedy nebude Sobotka vystřídán ve funkci předsedy a bude-li i na sjezdu před celým světem manifestovat svou „jednotu strany a lidu“, bezprostředně po sjezdu se asi nic tak dramatického neodehraje. Aspoň ne hned.

Dříve nebo později se však stane, že preference ČSSD začnou trvale padat: nejprve k deseti a posléze až k pěti procentům. Pak už bude následovat jen odchod z parlamentu, z regionální a možná i komunální politiky. Jak už to u nás bývá: lidé si toho ani nevšimnou. Kdo si pak vzpomene na to, že tu byla nějaká ČSSD a její předseda B. Sobotka? V Čechách, jak známo, se všechno zapomene…

Kdo nahradí B. Sobotku?

ČSSD se za rok a půl od posledních parlamentních voleb (2013) ocitla díky B. Sobotkovi silueta-hlavy.jpgna sestupné trajektorii. Strana, která ještě docela nedávno atakovala třicetiprocentní hranici ve volbách do parlamentu, může brzy zápasit o holé přežití. V politice, a zejména v té naší, není o překvapení nouze. Co s předsedou, který své straně spíše škodí a táhne ji ke dnu? Takového člověka je třeba nahradit někým lepším a schopnějším. Má však ČSSD, která příliš nedbá o výchovu dorostu, někoho takového? Ano, měla a stále ještě má, ale kvůli Sobotkovi se lidé ve straně o tom bojí mluvit.

Kdo pozorně sleduje vnitropolitické dění u nás, ten si jistě vzpomene na to, že si strana, kterou až do r. 2013 vedl tandem B. Sobotka – M. Hašek, pečlivě připravovala některé své budoucí ministry a říkala jim „stínová vláda“. Tuto několikaletou přípravu absolvoval např. J. Tejc, jenž se měl stát ministrem vnitra. A takových bylo více. Jenže: pak přišel „Lánský puč 2013“ a všechno bylo jinak. Do nově ustavené vlády najmenoval Sobotka toho, koho měl momentálně po ruce. Odbornost – neodbornost, všechno jedno…

Kdybych byl delegátem 38. sjezdu ČSSD, požádal bych o slovo a pokusil se vysvětlit, proč si myslím, že by tato strana měla pokračovat s novým vedením. Ať si B. Sobotka ponechá premiérskou funkci (je přece proti kumulaci funkcí, tak by se tím měl sám řídit) a vedení strany přenechá těm, kdož pro to mají předpoklady i dostatek zkušeností. Vždyť kdo by neznal lidovou moudrost: „Z pytláka bývá nejlepší hajný.“!

Kdyby to záleželo na mně, svěřil bych funkci předsedy ČSSD M. Haškovi, který je navzdory „mediální popravě“ kvůli Lánskému puči i nadále naším nejlepším krajským hejtmanem. Novým ministrem vnitra by mohl být místo M. Chovance, jinak absolventa plzeňských práv, erudovaný právník a advokát J. Tejc. A proč neobsadit místo po M. Marksové, stoupenkyni tzv. nové levice, zkušeným politikem, který si už v tomto resortu vysloužil ostruhy – Z. Škromachem. Jako bývalému učiteli by se mi na postu ministra školství docela zamlouval někdejší učitel a oblíbený jihočeský hejtman J. Zimola.

Myslíte si, že by strana s takovými politiky dál skomírala jako pod Sobotkovým vedením? Jsem přesvědčen o tom, že „nová krev“ dozajista dokáže rozhýbat onen „politický rybník“, zvaný ČSSD, a že i „rybám“ se v něm začne konečně líbit. Ale protože „ryby“ zatím drží „bobříka mlčení“, nemáme se to jak dozvědět. Stojaté vody začínají časem páchnout. Proto je třeba do nich pustit čerstvou vodu.

11. 3. 2015

PhDr. Rostislav Janošík

Ilustrační foto:

1. Politický tandem z roku 2013: B. Sobotka a M. Hašek

2. Miloš Zeman

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Z dějin soc.demokracie-s přívlastkem dělnická

(Radovana Aksamitová, 19. 4. 2015 10:26)

http://old.ac24.cz/blogy/121-zakulisi-odstoupeni-sudet-a-konference-v-mnichove