Svět se dusí – František Růžička
Nejen krásná Lehárova opereta „Země úsměvů“ nás zavádí do vzdálené čínské říše. Vůbec se nebojím použít to magické slovo říše, byť je to podle současného pojmenování „lidová republika“. Nebojím se také napsat, že především zásluhou našich osvícených sdělovacích prostředků jsme k této vzdálené říši zatahováni čím dál častěji. Možná přímo do jejího expanzivního dění či kontroverzního posuzování.
Jednou je to například ztráta důstojnosti, když se naši politici z důvodu ztráty odvahy omlouvají za to, že se ministr kultury setkal s dalajlámou. Někde jsem se dokonce dočetl, nebo slyšel, že k nám přijel „pan dalajláma“ a už se moc těším, až přijede také „pan papež Francesko“. V doslova obskurním tónu se předvedl v textu Reflexu (45/2016) Bohumil Pečinka, když sinologovi Vítu Vojtovi v otázce nadhodil, že se jeden ministr české vlády sejde s polonahým duchovním, zvaným dalajláma (sic!).
Podruhé je to „služební“ cesta prezidenta republiky za účelem: přiučit se cosi z komunisticko-kapitalistické expanzivní ekonomické politiky. Pomiňme zájem Číny o stavbu jaderné elektrárny ve Velké Británii, za což byl čínský prezident při návštěvě vyvážen J. V. královnou ve zlatém kočáře. O domácích i mezikontinentálních vysokorychlostních železnicích ani nemluvě. A právě ve zmíněném textu by mnozí třeba našli poznání v odpovědích výše uvedeného odborníka na čínskou tématiku.
Potřetí se zase jedná o koupi nějakých luxusnějších baráčků v centru Prahy, odkud Číňané budou dravě dobývat další země Západu. A nesmíme zapomenout na letecko-sportovního aktivistu a armádního „nadgenerála“ Tvrdíka, který díky své kvalitě, kterou prokázal už při hospodaření ČSA, bude v další sezóně sázet banány do branek soupeřů bývalých „Slávistů“. Pláničko, Bicane, spěte sladce!
Netřeba už dál vypočítávat. Stačí uvést výsledek, že čínské investice jsou pro českou ekonomiku zcela zanedbatelné a předváděnou politiku našich státníků je třeba považovat za nadbíhání Pekingu. Takže: nejspíše půjde o něco vážnějšího. Komentář šéfredaktora Respektu (43/2016) uvádí, že tato chyba našeho premiéra míří na samotnou podstatu českého státu.
Jelikož bylo mým záměrem psát o smogu, který, jak informoval největší deník v ČR, dusí čínská města, dovolím si ještě malou odbočku k J. S. dalajlámovi. Stroze řečeno: neměl jednoduchý život. Přísná výchova v dětství, brzká státnická i náboženská odpovědnost, okupace země, útěk do exilu. A dnes politická bezmocnost při pohledu na nezadržitelnou likvidaci jeho země s unikátní hinduistickou kulturou, drcenou cynickou komunistickou mocností. Jedním číslem dodejme, že autonomní oblasti Tibetu dnes představují 20 % celého území Číny! A druhým číslem, že 20 % úplně všeho se dnes vyrábí právě v Číně!!!
Když se tak dál procházím po stránkách našeho „českého“ tisku, mám velice nepříjemný pocit. Ježí se mi chlupy, přechází mi mráz po zádech. Bezmoc střídá beznaděj. Především nad povýšeností našich vlasteneckých redaktorů, kteří to přece s naší vlastí i jejím lidem myslí tak dobře a upřímně. Nejméně už celé čtvrtstoletí. Dokonce i se špičkovou odborností, se kterou se projevují na stránkách svých periodik. Nikoho nejmenuji, ale také nikoho nevyjímám. Je to jen globálně převládající osobní pocit. A na ten snad mám demokratický i svobodný nárok. A nikomu ho nevnucuji!
Počátkem roku informoval deník Metro o smogu, který dusí čínská města. V kritické smogové situaci úřady zrušily nebo odložily mnohé letecké spoje a omezily i pozemní dopravu. Problémy tam měli i jihočeští filharmonici, kteří v Číně účinkovali v povánočním čase. Zajímavé byly zcela jistě některé jejich postřehy: nevytopené sály, žádné společenské úbory, na koncerty chodí v péřových bundách, vodí s sebou malé děti, mobily mají zapnuté na tichý režim, ale ukázněnost především. Ukáznění jsou i kuřáci – kouří se všude. A odplivneme si na zem i v restauraci…
Jó, jó, jiný kraj, jiný mrav. Jen nechápu, proč se pořád snažíme vnucovat celému světu naši domorodou představu o tom, jak má všechno být, jak má všechno vypadat, jak se má všechno dělat. Napsat o čínské „zaostalosti“ by se jistě dalo mnohé. Postavím proti tomu do kontrastu, že v naší matičce Praze bude brzy (nebo snad už je) jeden kandelábr, který bude měřit kvalitu ovzduší a kdesi i lavičky, kde bude možné dobít si mobil. Možná časem přibudou i „chytré“ koše, které si samy zatelefonují pro okamžité vysypání svého vnitřku. No – a možná se zde také někde vhodně (na Pankráci) postaví „třicetipatrák“ tak, aby se nenarušilo kouzelné panorama naší metropole. Možná se začnou bourat i „Havlovo králíkárny“ Jižního Města a stavět další (předražené) lavičky s paraplíčky a baldachýny na Letenské pláni.
Třeba kdyby těm našim mnohým pisálkům někdo „cvaknul“ měsíční pobyt v té daleké říši, chránící si stále své (ne)kvalitní, „umělotinou“ překonané hedvábí, tak by poznali ještě mnoho nového. Takto mi to připadá, že snad závidí těm, kteří už něco uzřeli na vlastní oči. A jejich pisatelskými výplody se pak mnozí jiní dusí.
Možná že svoji strunu přeladí, když se čínští podnikatelé-investoři budou více zajímat o dění v Turecku a projeví snahu ‒ smáznout, nebo alespoň zretušovat ztrátu (12-16 miliard), která „vybublává“ na stavbě uhelné elektrárny Adularya (počin velkopodnikatele Světlíka, na který získal státní garanci). Závada zcela banální: místní uhlí ve vyprojektovaném a dodaném kotli nehoří!
Rada na závěr. Až pojedete, nezapomeňte na ten dusící smog. Vždyť ekologická katastrofa nepřichází najednou, ale postupuje tiše a plíživě… Přestože, jak informují odborné zdroje, za zpomalení růstu emisí musíme být vděční právě Číně, která po dřívějším obřím nárůstu tento trend zastavila. V souvislosti s daným stavem je připomínána katastrofa z prosince 1952, která nastala v Londýně. Vyžádala si 12 tisíc lidských obětí a desetitisíce uhynulých zvířat. Výzkumy mezinárodního týmu Číny, USA a Velké Británie však došly k závěru, že podobný scénář v Číně nastat nemůže. Což je otázka dalších chemických činitelů. Sírany a dusičnany – to je věda. Stejně jako EKOLOGIE ovládaná ČLOVĚKEM.
Poutník František
To není smog, jen písečná bouře
Běžná ochrana proti smogu
Potřebná technika "na každém kroku"
Takového nádraží se nedočkáme ani v Praze
