Svobodné noviny na internetu

„Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“

Tuto větu jistě téměř každý občan zná. Její platnosti by si měli být vědomi i naši politici a podle ní se chovat. Bohužel, ne všichni to dělají. Proto je potřebné u příležitosti 100. výročí založení Československa znovu připomenout, že stát Čechů a Slováků, tento unikátní politický „projekt“ v Evropě rozvrácené 1. světovou válkou, byl především „společným domem“ dvou národů, jež se po devíti stoletích znovu potkaly na cestě dějinami.

T. G. Masaryk (= Masárik, což je slovenská podoba příjmení jeho otce), po otci Slovák a po matce Čech (přesněji: Moravan), se stal „svorníkem“ těchto dvou národních společenství. Jak všichni dobře vědí, oba národy se liší jak svými dějinami, tak i povahou a zejména mírou emocionality; ta byla a je u Slováků tradičně větší.

Čeští i slovenští politici často zdůrazňují a vyzdvihují jeden důležitý fakt, který nelze přehlédnout: Nenajdeme v Evropě a možná ani ve světě dva národy, které jsou si tak blízké, jako Češi (Moravané, Slezané) a Slováci. Potvrzuje to i čtvrtstoletí polistopadového vývoje: vztahy obyvatel dvou samostatných států, ČR a SR, jsou nesrovnatelně lepší a harmoničtější, než bývaly za časů společného státu. Je to nezpochybnitelná skutečnost, která nás může oboustranně těšit. Do této politické „idyly“ však nepleťme politiky (Mečiar, Fico, Babiš, Klaus, Zeman), kteří jsou negativním „vybočením“ z tohoto příznivého vývoje.

Současná vnitropolitická krize na Slovensku (jako správní sourozenci sledují Češi počínání „mladšího bratra“ se znepokojením a oprávněnými obavami), vyvolaná vraždou mladého novináře a jeho snoubenky, jen potvrzuje, že lid (omlouvám se za toto komunisty zprofanované slovo), jakožto jediný legitimní zdroj politické moci, si nakonec udělá pořádek sám, nejsou-li toho politici schopni.

Vždyť po morálním a politickém selhání politiků, jimž často zachutná moc do té míry, že ztrácejí soudnost a smysl pro realitu, přichází vždy ke slovu lid – takzvaná ulice. Je to ta poslední „instance“ v procesu fungování a udržení demokracie. Strach z „ulice“ je starý jako novodobá demokracie: mají jej všichni uzurpátoři moci, ale i politici sice demokraticky zvolení, avšak neochotní se o moc s nikým dělit (Babiš, Fico), neřku-li od svých plných „koryt“ odejít. Když proto nechtějí skončit z vlastního rozhodnutí, musí být občany („ulicí“) od těchto koryt odehnáni, třeba i násilím. Někdy se stane, že při tom teče krev…

Abychom my, občané demokratického státu, nemuseli k těmto krajním, přesto však stále ještě demokratickým prostředkům, sahat, je užitečné znovu si připomenout ideály, na nichž byla před sto lety založena Československá republika (28. 10. 1918). O těchto ideálech, demokratických a humanitních, psal zakladatel ČSR, „prezident Osvoboditel“, v mnoha svých pracích. Níže uvedené citáty pocházejí z jeho knihy „Ideály humanitní“ z roku 1901.

●●●

Z myšlenek Masarykova díla „Ideály humanitní“ (výběr):

● Idea humanitní jeví se v naší době jako idea národnostní. Počíná se to v poslední době pochopovat, že totiž idea humanitní není proti ideji národnostní, nýbrž že právě národnost, stejně jako člověk jednotlivec, má být humánní, humanitní. Člověckost není abstrakce trůnící někde v říši pomyslů nad skutečnými lidmi – národové, jak Herder řekl, jsou přirozené části člověčenstva.

● Historie však poučuje, že nejen v menším, nýbrž také ve větším i velkém, centralismus jednostranný je škodlivý, že musí být oživován autonomií přirozených celků hospodářských, kulturních a také národnostních.

● Bratrství, tento požadavek humanitní a sociální, je základem socialismu. Bratrství, člověčenství však může být pojímáno různě a způsobem mnohým. A zejména mohou se lidé spokojovat jen heslem, jak se říká, člověctvím in abstracto. Ale být člověkem a uznávat druhého jakožto člověka v právech, o to běží. A tedy ve jménu člověctví žádala se a žádají práva politická.

● Vedle tohoto socialismu a po něm vzniká však pořád hnutí spíše hospodářské a politické a typickým jeho představitelem dnes ve všech civilizovaných zemích je marxismus neboli sociální demokracie.

● Materialismus je vždycky reakce proti reakci.

● Je ovšem otázka: Jestliže individuum nestojí za nic, jak všecky kolektivistické názory tvrdí, odkud pak má cenu ta masa individuí? Když individuum není ničím, jeho vědomí a svědomí je bez významu, proč tisíc individuí je nejen něčím, ale dokonce vším?

● Pravda je, že mnohé třídy se svými zvláštními zájmy jsou, toho nikdo nemůže popírat, a že by se měly tuze rády, toho také nikdo nebude tvrdit. Ale tolik smí se povědět, že přece jen při všech rozdílech uznávají se některé zásady mravní všeobecné, a nebýt toho, pak by třídy vůbec nikdy nemohly se dohodnout, a přece o dohodnutí oběma běží. Co je právo? Právo konec konců spočívá na mravnosti a uznání mravného smýšlení. A tak jako bylo řečeno Kristem, že je pánem svobody, tak i národ a každý jednotlivec musí být pánem bohatství. – Člověk lopotící se od rána do večera v továrně, v pisárně, při knize – ten není nebezpečný! Nebezpečí začíná, když práce není, a začíná také u sytých.

● Zkrátka: socialismus na jedné straně, anarchismus na straně druhé reprezentují nám dnes dva krajní směry ideálů humanitních. Pravda, je také anarchismus komunistický; jsou rozmanité pokusy sloučit obě protivy, ale vcelku stojí tyto dva směry proti sobě.

● Anarchismus u nás, ať se jmenuje jakkoli, je nečeský! České myšlení, pokud dovedu českého člověka chápat, vždy bude spíše sociálním.

● Není žádného „já“ samého o sobě.

● Ten, kdo hledá štěstí, již ho ztratil. ‒ Moderní člověk po veliké revoluci nejen hospodářsky a politicky, nýbrž i filozoficky a umělecky honí se po ztraceném ráji – ale honbou po štěstí nikdo šťastným se nestal.

● Mravnost, to je poměr člověka k člověku. Potřebujeme mravnost ve svém styku s bližním. Náboženství vzniká z poměru člověka k celému světu, zvláště k bohu. Náboženství má širší okruh než mravnost; v náboženství mravnost je obsažena. ‒ Myslím tedy, že soulad citu s rozumem a do jisté míry převládání citů nám bude základem mravnosti.

● Avšak humanita jakožto láska k člověčenstvu v nejširším rozsahu snadno se stává abstraktní, láskou ve fantazii, ne ve skutečnosti. Láska musí být soustředěna. Milovat všechny stejně nelze. Vybíráme si a musíme si vybírat předměty své lásky. Musíme mít určitý cíl.

● Nejbližší z bližních byly nám všem děti. Už dávno bylo řečeno: „Cti otce svého i matku svou!“ Já myslím, že máme k tomu přidat: A měj úctu k duši svého dítěte. Pamatuj na generace budoucí! Naše láska budiž tedy vzájemná, ale nepřestávej na vzájemnosti.

● Láska, humanita musí být pozitivní. Často nenávist, například k národu druhému, pokládá se již za lásku k národu svému. Vyšší je nemít té nenávisti, ale pozitivně milovat. Nebudu se přít o to, lze-li něco cizího tak milovat jako své. Například cizí národ milovat tak jako svůj. Bylo by nepřirozené to žádat; ale zvykejme si, národ, rodinu, stranu svou, kohokoli milovat pozitivně, to je bez pozadí nenávisti, a docela nový mravní svět se nám rozevře.

● Láska musí být účinná. Musíme pro bližního něco udělat, proň pracovat. Ale prací není to nepokojné, rozčilené hledání a šukání; práce budiž klidná, vědomá svých cílů.

● Práce není ideálem, není posledním účelem. Je prostředkem.

● Všichni chceme být vůdci. Není pochyby, že vůdcové být nemusejí, ale vůdce nemá být pánem. Vůdcem dobrým bude ten, kdo dovede sloužit a kdo cítí, že sám je veden a veden být chce. Někdy je zapotřebí velkých obětí, ale málokdy.

● Je lidí jistě málo, kteří měli příležitost, aby položili život, ale přece si všichni ‒ ve fantazii ‒ zobrazujeme situaci, ve které jsme ochotni položit za věc život. Ale to je fráze, fantazie. Člověčenstvo, národ, rodina, strana, kamarád potřebuje od nás práce.

● Je to divná věc: lidé chtějí žít a nedovedou se odtrhnout od smrti.

● Pracovat, to znamená odpírat zlému důsledně. Všude, vždy a zejména zlému v jeho zárodku. To neznamená být radikální, ale vytrvalý. Nemít strachu, řekl bych. Ze strachu se lidé dopouštějí násilí, ze strachu lžou. Tyran a lhář má strach, a otrokem je i ten, který znásilňuje. Ale ovšem nesmíme zneužívat moci. Protože svět chce být podváděn, nesmíme ho podvádět.

● Láska není citlivůstkářství. Jsme příliš sentimentální, a sentimentální je egoismus.

● Všeliké zlo je, že žijeme v myšlence, co řekne o mně soused. Ale o to běží, mít svůj úsudek, svou individualitu. Odhodlejme se být svými! Nežijme na cizí účet, na cizí svědomí.

● Mravnost dnes znamená do veliké míry mravnost politickou. Nedělejme rozdílu mezi politikou a mravností.

● Chceme-li vzdělání, buďme pozorní, učme se myslit, ale nebuďme všeteční. Být moudrý, o to běží. Mnohovědnost nás nespasí.

● Musíme věřit v pokrok, že se život jednotlivce a celku lepší a že bude pořád lépe. Kdo věří v pokrok, nebude netrpělivý. Pokračovat znamená špatné překonávat. Špatné překonávat dobrým – to není tak těžké, ale těžko je překonávat dobré lepším.

● Věčnost – věčnost nenastává teprve po smrti, věčnost je již teď, v tomto, v každém okamžiku.

● Není hmota a tělo zřídlem zla, ale duch! Nečistota netkví v hmotě, v těle, ale pochodí z ducha.

● Neleň, ale nerozčiluj se, neboť jsi věčný. Odměřuj všecko správně; co neuděláš ty, dodělají jiní. Moderní člověk nemá stání, nemá klidu. Co neuděláš dnes, uděláš zítra, co neuděláš ty, udělá druhý, a když to vůbec neuděláš, tož si řekni, že se také pán Bůh stará o to, co stvořil.

● Víry, pravím, protože na víře život a práce je založena. Skepse, pochybování, je k práci neschopna. Ale víra naše již nemůže být slepá, nýbrž zdůvodněná; můžeme mít jen víru, která prošla ohněm kritiky, tedy přesvědčení.

(Text byl upraven podle aktuálních pravidel pravopisu.)

●●●

P. S.:

Dnes někteří čeští politici (nebo ti, kteří se za Čechy vydávají) uctili v Lánech památku našeho prvního prezidenta republiky ‒ T. G. Masaryka (1850-1937). Domnívám se, že zakladatel ČSR se musí v hrobě obracet, kladou-li k místu jeho posledního odpočinku věnce takové kreatury, jako M. Zeman a A. Babiš. Až tak daleko jsme to s tou naší demokracií dovedli, drahý tatíčku! Tato hanba se odehrává právě v roce 100. výročí založení Československa. Větší absurditu si lze jen těžko představit. Nedivme se! Žijeme přece v zemi absurdního dramatika V. Havla i „génia“ J. Cimrmana.

7. 3. 2018

‒ RJ ‒