Svobodné noviny na internetu

Když jste před námi, dospívajícími kluky, v jisté době, již dávno minulé, vyřkli slova uvedená v nadpisu této statě, nemohlo se doplnit nic jiného, než „Afrika snů a skutečností“. Poté, co jsme se přehoupli od „Roďáků“ k cestopisům, považovali jsme za největšího cestovatele na světě především Dr. Emila Holuba (nar. 1847 v Holicích), vždyť jsme na kolech jezdili do březnického zámku, kde byly vystaveny bohaté africké sbírky, které až později byly přestěhovány do jeho rodiště.

Dalším pak byl Ladislav Mikeš Pařízek, o němž jsme nevěděli víc, než jsme si přečetli o jeho cestách po Africe. Takže doplňme, že se narodil roku 1907 v Českých Budějovicích. Odešel do Francie, odkud se po neutěšených situacích dostal do francouzské legie a tím na černý kontinent, který mu přímo učaroval. Nevěděli jsme nic o jeho životních postojích, návratu do ČSR, ani o politicko-společenských okolnostech, kterým jsme tehdy ještě nerozuměli. Snad jen o dalších cestách z knih a magazínu Lidé a země… V roce 1959 (další devítkové výročí) se opět vydal s přítelem a kameramanem Mikulou na jižní pobřeží západní Afriky. Se škodovkou Š-440 (Spartak) se SPZ RB-18-36. (Blíže kniha Guinejská odysea. Již v roce 1958 se místní obyvatelstvo v referendu vyslovilo pro nezávislost země, kdy byla francouzskou kolonii. V roce 1973 pak vznikla jako nezávislý stát Guinea-Bissau.) Postupně upadl v zapomnění, zemřel 28. března 1988 v Praze. Nejspíše ani mnozí Budějičáci nebudou vědět, že právě po něm je pojmenovaná jedna z ulic ve městě.

***

Legendárními postavami nemůže být nikdo jiný, než Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. Nevím, že by v roce 2017, kdy uplynulo právě 70 let od začátku jejich první cesty (22. dubna 1947), jim byla věnována dostatečná pozornost. Byli spolužáci, bylo jim 27 roků a další roky strávili bok po boku při cestě napříč kontinenty. Projeli přes 44 zemí v Evropě, Africe a Americe se svojí Tatrou T 87 (tehdejší SPZ P-19720), pořídili asi deset tisíc fotografií a bylo natočeno mnoho kilometrů filmu. Zcela jistě by se mohlo napsat mnoho stránek, ale to již učinili mnozí jiní. Snad jen připomenout, že v roce 1959 odjížděli na další cestu do Asie a Oceánie. Takže jubilejní šedesátka.

Jejich výpravy za dobrodružstvím a poznáním ukončil rok 1968. Odsouzení sovětské invaze a kritika tehdejšího režimu je umlčely na dlouhých dvacet let. Po roce 1970 nesměli publikovat, a tak některé knihy zůstaly v rukopisu nebo vyšly v samizdatu… Doba byla prostě složitá, proto se zcela záměrně vracím ke knize „Afrika snů a skutečností“, kterou jsem v roce 1955 našel pod zářícím vánočním stromkem. Stejně tak zářily moje oči, do té doby byla jen v místní knihovně. Jednotlivá vydání byla vždy ihned vyprodána. Čtvrté vydání vyprovodil na cestu čs. spisovatel, básník a literární kritik Jiří Pilař. V předmluvě z pera Miroslava Galušky pak nemohly chybět citace V. I. Lenina, zásluhy VŘSR, myšlenky K. Marxe, zásluhy J. V. Stalina. Také odměna prezidenta republiky Antonína Zápotockého, který cestovatele za jejich zásluhy odměnil Řádem republiky, neboť svým dílem odevzdali veřejnosti nikoli bezvýznamný příspěvek v boji za mír (červenec 1955). Ano, ano, taková byla doba. Kéž bychom na to nezapomínali a kéž by nová generace novinářů, spisovatelů, redaktorů a všech z této branže, historii nepřekrucovali do jiných, právě potřebných kudrlinek. Vždyť kolik z nich vyrostlo přes fakultní výbory Socialistického svazu mládeže (např. redaktor Orientace Petr Zídek, LN-16/2).

S Ing. Miroslavem Zikmundem jsem měl rovněž možnost setkat se osobně, a to při „Největší autogramiádě v Praze, na světě a ve vesmíru“, která se uskutečnila v září roku 1996 v Národním domě na Smíchově (viz Trhací encyklopedie Vráti Ebra). Zde jsem měl příležitost nejen k srdečnému rozhovoru, ale i předání právě mnou napsaného a vydaného křesťanského cestopisu „Pouť do Israele“. K jeho letošnímu významnému životnímu jubileu bylo již napsáno mnoho řádek, proto k těm ve Svobodných novinách na internetu jen připojuji své osobní přání dobrého zdraví v další stovce žití.

S Ing. Jiřím Hanzelkou jsem měl možnost několika setkání především při besedách a veřejných vystoupeních v době bouřlivého Pražského jara roku 1968. Později pak prostřednictvím osobní korespondence, kdy přebýval na jihu Čech v Sedle u Jindřichova Hradce. V roce 1992 mi napsal užitečné rady při kandidatuře do parlamentu za Stranu československých podnikatelů, živnostníků a rolníků… (V. Klaus tehdy soukromníky svými přísliby zcela převálcoval.)

O velikonočních svátcích minulého roku jsme navštívili jeho hrob, který se nachází na hřbitově u kostelíka sv. Jiljí v Domaníně u Třeboně. Tento kostel byl v letech 1784-1876 rodinnou hrobkou Schwarzenbergů. Zdejší hrob patří rodině Ipserových, ze kterého pocházela jeho první manželka. Ta zemřela již v roce 1965 a je zde také pochována. Jiří Hanzelka měl nejen k Třeboni, ale jižním Čechám velmi silný citový vztah a Třeboň si také vybral za místo svého posledního odpočinku. R. I. P.

František Růžička, České Budějovice

Hřbitovní kostelík v Domaníně