Svobodné noviny na internetu

Nejlepší příběhy nepíší romanopisci a dramatici, nýbrž samotný život. Potvrzením toho jsou i životní osudy husitského kazatele a vůdce pražské chudiny – Jana ŽELIVSKÉHO, od jehož násilné smrti v těchto dnech uplyne 600 let.

S trochou nadsázky by se dalo říci, že na počátku i na konci jeho kariéry politika sehrál svou osudovou roli jeden typ objektu: v roce 1419 Novoměstská a o tři roky později Staroměstská radnice v Praze.

─────

Premonstrát ze Želiva

O tom, kdy a za jakých okolností přišel do Prahy Jan, někdejší mnich premonstrátského kláštera v Želivi, mnoho nevíme. Podle některých údajů to bylo již v roce 1416, podle jiných až v roce 1418.

Ať tak či onak, z původně neznámého muže se záhy stal charizmatický kazatel, který v karmelitánském kostele Panny Marie Sněžné (nedaleko dnešního Jungmannova náměstí v Praze) na Novém Městě pražském dokázal kolem sebe soustředit pražskou chudinu a připravovat ji na zásadní konfrontaci s těmi, kteří nepřáli myšlence kalicha. 

Nejen na venkově, nýbrž i v Praze se schylovalo k rozhodujícímu střetnutí. Právě události, jež se v hlavním městě království odehrály v létě 1419 pod vedením Jana Želivského, byly počátkem dlouhotrvajícího procesu, označovaného jako husitská revoluce nebo husitské války (1419-1437).

─────

První pražská defenestrace

Nelze s určitostí říci, zda se jednalo o spontánní vzpouru, nebo o předem připravenou akci proti odpůrcům přijímání podobojí. Jisté je jen jedno: věřící přišli na kázání Jana Želivského ozbrojeni a zřejmě i konšelé na Novoměstské radnici měli „pohotovost“.

Kostel Panny Marie Sněžné byl jedním z mála míst, kde se stoupenci myšlenky kalicha mohli pokojně shromažďovat k náboženským obřadům. Tak tomu bylo i v neděli 30. července 1419. Právě z tohoto chrámu po ranním kázání Jana Želivského vyšel průvod, jenž měl manifestovat vůli stoupenců podobojí.

Účastníci tohoto procesí, povzbuzeni plamennými slovy svého kazatele, prošli Koňským trhem (dnešním Václavským náměstím) a Štěpánskou ulicí a zamířili ke kostelu sv. Štěpána, kde se právě konala mše za zavřenými dveřmi; krátce předtím zde totiž bylo zakázáno přijímání podobojí. Průvod si vynutil vpuštění dovnitř a po přijímání z kalicha pokračoval směrem k Novoměstské radnici.

Tam kněz Jan Želivský vyzval přítomné konšely, aby propustili kališníky, kteří byli nedávno uvězněni kvůli náboženským nepokojům. Konšelé však požadavek odmítli, dali zavřít radnici a chystali se k obraně. Z oken radnice začali na shromážděné házet kameny. Jedním z nich zasáhli monstranci, kterou držel v rukou J. Želivský.

Toto rouhačství vystupňovalo bojovou náladu v řadách stoupenců kněze Jana. Rozhněvaný dav vzal radnici útokem: vypáčil vrata, obsadil budovu a z oken začal shazovat dolů ty, kteří předtím házeli po shromáždění kameny. Nenávidění konšelé byli v letu napichováni na oštěpy, sudlice, meče a kordy. Ti, kteří pád přežili, byli dobíjeni cepy, sekerami a dýkami.

Podle dobového svědectví kronikáře Beneše minority se obětí tohoto „ukrutenství“ stalo deset osob včetně purkmistra; podle Starých letopisů českých jich bylo celkem třináct. Kronikáři Vavřinec z Březové a Bartošek z Drahonic označili za vůdce tohoto útoku jednookého dvořana krále Václava IV. – Jana Žižku z Trocnova.

Víme rovněž to, že po celou dobu „akce“ stál Jan Želivský stranou se svátostí v ruce a údajně prý povzbuzoval dav k ještě větší zuřivosti. Ke cti účastníků radničního převratu budiž poznamenáno, že nikdo z konšelů nebyl oloupen.

Oficiální moc zareagovala na defenestraci opožděně a bez úspěchu. Když se královskému podkomoří Janu z Bechyně podařilo sehnat 300 jezdců k potlačení nepokojů, ti nakonec před rozvášněným davem ustoupili. Vzbouřenci vzali spravedlnost do vlastních rukou. Ustanovili si čtyři hejtmany, kteří až do řádné volby nových konšelů měli řídit město.

První pražskou defenestrací se po celých Čechách rozhořela husitská revoluce…

─────

Nejen kazatel, ale i politik…

Novoměstský převrat z 30. 7. 1419 učinil ze dne na den z charizmatického kazatele Jana Želivského jednoho z předních husitských politiků. Déle než tři roky ovládal Prahu, kterou v době první křížové výpravy císaře Zikmunda Lucemburského sjednotil proti této „lišce ryšavé“.

Přikláněl se k těsné spolupráci s Táborem a toto své stanovisko hájil až do konce života. Opíral se o městskou chudinu a neskrýval se naopak se svou nedůvěrou vůči kališnickému panstvu. Jako představitel radikálního křídla husitů odmítal obnovení královské moci a stavěl se i za táborský požadavek zrušení dosavadního právního řádu a jeho nahrazení právem božím.

Svými názory se ovšem dostával i do rozporu s programem čtyř artikulů pražských. Vytýkalo se mu nejen to, že na radnice dosazoval své stoupence, ale i to, že sám, ač kněz, se podílel na světské moci, a to jako jeden ze zemských správců, zvolených v červnu 1421 na sněmu v Čáslavi.

Želivský se tvrdě postavil jak proti snahám některých osob, jež se chtěly obohatit na úkor konfiskátů po utečencích, tak i proti plánům monarchistů, kteří chtěli nabídnout český trůn synovci litevského panovníka – Zikmundu Korybutoviči. Když jeho stoupenci provedli dne 2. 7. 1421 převrat na Staroměstské radnici, stal se J. Želivský neomezeným pánem Prahy.

Navzdory tomu, že se mu podařilo obsadit obě pražské radnice svými lidmi, ani Želivskému se nevyhnuly problémy spjaté s likvidací táborských radikálů. Dostával se pod palbu kritiky ze strany univerzitních mistrů, zvláště Jakoubka ze Stříbra a Křišťana z Prachatic. Stoupenci učení M. J. Husa se paradoxně stávali jeho úhlavními ideovými odpůrci, kteří se později ocitli mezi osnovateli spiknutí proti Želivskému.

─────

… a „diktátor“

Část nezdaru si ovšem zavinil Jan Želivský sám, když se postavil do čela neúspěšné vojenské výpravy proti Míšňanům na severu Čech. Jeho vojska utrpěla dne 6. 8. 1421 v bitvě u Mostu porážku. Čest husitů nakonec musel zachraňovat samotný Jan Žižka z Trocnova.

Izolace, do níž se Želivský postupně dostával, ho na podzim 1421 přivedla až k nastolení otevřené vojenské diktatury. Za městského hejtmana dosadil Jana Hvězdu z Vicemilic, nazývaného Bzdinka, kterého pověřil mimořádnými pravomocemi. Svými autoritativními kroky se Želivský zbavoval i zbytku sympatizantů. Symbolickou poslední kapkou, jíž přetekl pohár trpělivosti, se stala poprava kališnického šlechtice Jana Sádla z Kostelce.

Po návratu vítězných husitů z bojů proti Zikmundovi Lucemburskému počátkem roku 1422 byl osud Jana Želivského zpečetěn. Z podnětu M. Jakoubka ze Stříbra byla dne 5. 2. 1422 ustavena devatenáctičlenná rozhodčí komise, složená z husitských pánů i hejtmanů, mezi nimiž nechyběl ani Jan Žižka.

Ta rozhodla o obnovení řádné správy města, sesadila dosavadní konšely a vyhlásila volby, v nichž Želivského stoupenci neuspěli. Želivský sám byl zbaven politické moci a byl mu ponechán pouze jeho duchovní úřad. Leč ani s tímto výsledkem se odpůrci „diktátora“ v kněžském rouchu nehodlali smířit. Pomýšleli totiž na to, jak se zbavit radikálního kazatele a politika natrvalo.

─────

Zajetí a poprava lidového vůdce

Po prvním neúspěšném pokusu vylákat Želivského na Staroměstskou radnici se to nakonec podařilo po ranním kázání v pondělí 9. března 1422.  Konšelé pozvali Želivského mezi sebe a diskutovali s ním o společném vojenském postupu po boku husitského Tábora. Mezitím obeslal purkmistr celkem 11 stoupenců Želivského, z nichž někteří byli týmiž konšely před nedávnem uvězněni. Není proto divu, že pocit křivdy a nepříjemné zkušenosti se „zrádnými“ konšely nakonec zhatily možnost usmíření.

Ať bylo ono „urovnání“ rozporů míněno upřímně, nebo bylo jen hrou na uchlácholení protivníka, jednání na Staroměstské radnici mezi konšely a skupinou J. Želivského vzalo náhlý obrat. Když jeden z obeslaných stoupenců Želivského, Petr Rezek, odmítl usmiřování se „zrádci“, vstoupil do radničního sálu rychtář s biřici a pacholky a oznámil přítomným, že jsou zatčeni. Nechal jim svázat ruce a odvést je na dvůr, kde měli být popraveni. Tak se i stalo. Jako první byl popraven mečem Jan Želivský, po něm i zbývajících devět zatčených.

Poprava, během níž byla radnice uzavřena, se nedala nadlouho utajit. Obavy ze zrady Staroměstských se ukázaly být oprávněné. Když katovi pomocníci smývali na dvoře radnice krev popravených a když krví zbarvená voda vytekla až před budovu na náměstí, nepříjemné tušení se rázem změnilo v jistotu: Želivský a jeho druhové byli zavražděni.

Nejprve se rozezněly zvony kostela Panny Marie Sněžné. Novoměstská chudina pod vedením jakéhosi Vítka, podruha z domu U červených zvonů, pronikla Železnou ulicí až ke Staroměstské radnici a zahnala na útěk hejtmana Haška z Valdštejna i jeho žoldnéře. Když ozbrojený lid dobyl radnici, nalezl již jen bezvládná těla deseti popravených ‒ včetně jejich oblíbeného kněze. Želivského hlava byla ukazována po Praze jako důkaz věrolomnosti jeho nepřátel.

Následovala krvavá odplata za odpornou zradu. Lidé se dali do hledání konšelů. Ještě týž den byli na Novém Městě pražském sťati dva obecní radní. Rozhořčený dav se obořil i na budovu univerzity – Karlovu kolej. Ti mistři, kterým se nepodařilo uprchnout, byli uvězněni na radnici. Hněv se obrátil i proti Židům, jejichž domy byly vybity a vydrancovány.

Pomsta za násilnou smrt J. Želivského pokračovala i poté, kdy byl kněz Jan pohřben. Dne 11. března 1422 bylo v odvetu popraveno pět staroměstských konšelů, kteří měli na svědomí Želivského smrt, později i další účastníci spiknutí. Kronikář Eneáš Silvius Piccolomini uvádí, že mečem bylo popraveno celkem 11 osob.

Smrt lidového vůdce Jana Želivského ukončila radikální etapu husitské revoluce.

23. 2. 1997

PhDr. Rostislav Janošík

(Převzato z tištěných SN č. 3/1997, str. 5.)

─────

Seznam vyobrazení:

1. Kostel Panny Marie Sněžné v Praze (poblíž Jungmannova náměstí).

2. První pražská defenestrace 30. 7. 1419.

3. Socha J. Želivského od J. Lukešové; původně stála před budovou Novoměstské radnice v Praze.

4. Pamětní deska na východním průčelí Staroměstské radnice v Praze, upomínající na zavraždění J. Želivského dne 9. 3. 1422.

─────

Odkaz na článek o První pražské defenestraci:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-7-2019/prvni-prazska-defenestrace.html