Svobodné noviny na internetu

(Text článku vznikl ještě před začátkem války na Ukrajině.)

Zpráva z tisku:

Na titulní stránce celostátního tiskového orgánu KSČ, „Rudé právo“, je vyobrazen velký portrét J. V. Stalina s tímto titulkem: Soudruh J. V. Stalin zemřel. Text pod portrétem sovětského vůdce uvádí: „Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu, Rada ministrů SSSR a presidium Nejvyššího sovětu SSSR s pocitem velikého smutku oznamují, že 5. března 1953 v 9 hodin 50 minut večer zemřel po těžké nemoci předseda Rady ministrů SSSR a tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Josef Vissarionovič Stalin.“  (Rudé právo, pátek 6. 3. 1953, str. 1)

─────

Počátky komunistického režimu v Československu

aneb Češi byli často ochotnými hlasateli i vykonavateli cizích zájmů

Nikoli rok 1948, kdy se v ČSR díky selhání prezidenta E. Beneše a politiků demokratických stran dostali k moci komunisté, nýbrž až rok následující, 1949, se stal oním rozhodujícím mezníkem pro uskutečnění, „nastartování“, zásadních společenských, politických a ekonomických proměn naší poválečné společnosti. V roce 1949 totiž začalo všechno důležité, co naši zemi uvrhlo na příštích čtyřicet let do područí SSSR. S tím byl spojen jak celkový, dlouhodobý, úpadek, tak i všudypřítomná dohližitelská role KSČ, jež poslušně vykonávala všechno, co jí bylo nařízeno či „doporučeno“ z Moskvy.

Aby tento „historický“ obrázek byl úplný, dodejme, že z ČSR, do té doby jedné z deseti nejvyspělejších zemí světa, se stala nevýznamná „kolonie“ SSSR, jakož i jeden z mnoha východoevropských satelitů vítězné mocnosti z Druhé světové války, SSSR, vedeného generalissimem J. V. Stalinem (1879-1953), sovětským diktátorem gruzínského původu (vlastním jménem: Dzugašvili).

O budoucnosti poválečného Československa bylo rozhodnuto již v průběhu války, kdy ještě nebylo jasné, zda součástí obnoveného státu bude i Slovensko. Jeho klerofašistická reprezentace se zapletla s A. Hitlerem a po zahájení „Operace Barbarossa“ poslala své vojenské oddíly na podporu porážky bolševiků. Poté, kdy Slováci zčásti napravili svou pošramocenou pověst a bylo jim jejich východním „protektorem“ dovoleno zůstat součástí obnoveného Československa (ovšem bez Podkarpatské Rusi), došlo na osvobozeném území východního Slovenska, v Košicích, k ustavení první poválečné československé vlády (5. 4. 1945).

O podobě nového státu se fakticky rozhodlo již na konci roku 1943. Tehdy, 12. 12. 1943, československý exilový prezident E. Beneš podepsal s představiteli SSSR známou „Čs.-sovětskou smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci“. Již tento dokument de facto znamenal (nikoli až Jaltská konference!) „přidělení“ příští ČSR do zájmové sféry SSSR – „na věčné časy a nikdy jinak“. (Tato predestinace trvá víceméně dodnes. Chování „kágébáka“ V. Putina a jeho českých poskoků to potvrzuje.) Po dvaceti letech, 12. 12. 1963, byla tato smlouva prodloužena, a to během návštěvy sovětské delegace, vedené L. I. Brežněvem, v ČSSR.

Československá republika (ČSR) nebyla v roce 1945 obnovena ani v původních hranicích (dne 29. 6. 1945 byla Podkarpatská Rus připojena k „sovětské“ Ukrajině), ani co do podoby politického systému. Ten byl redukován na tzv. Národní frontu (NF), sestávající z levicových politických stran, jež bezvýhradně uznávaly vedoucí úlohu KSČ). Původní pravicové strany z doby První republiky nesměly kvůli obvinění ze spolupráce s nacisty vyvíjet v nových podmínkách svou činnost. Ze soutěže politických stran byly „vyšachovány“ jak Agrární strana, tak i Národně demokratická strana v českých zemích, stejně jako Demokratická strana na Slovensku. Právě neexistence politické pravice, a tudíž absence skutečného soupeření stranických ideologií, umožnila pozdější bezproblémové převzetí moci komunisty v Únoru 1948.

[Překážkou nebylo ani drtivé vítězství Demokratické strany na Slovensku v prvních svobodných poválečných volbách (26. 5. 1946). Tato strana tehdy získala dokonce 62 % hlasů voličů. Komunisté proto potřebovali tuto nepohodlnou stranu z politiky odstranit. Posloužilo jim k tomu „odhalení“ rozsáhlého spiknutí bývalých ľuďáků, kteří se stali po válce členy Demokratické strany. Vykonstruované „protistátní spiknutí“ posloužilo jako záminka k odstranění původního vedení Demokratické strany.

V rámci NF ztratila tato strana většinové zastoupení. O její zatlačení do pozadí se rozhodujícím způsobem „zasloužil“ nový předseda Sboru pověřenců (= slovenské autonomní vlády) – celoživotní fanatický komunista G. Husák (1913-1991). Ten později upadl do nemilosti a v r. 1950 byl svými spolustraníky poslán na 10 let do vězení. „Mouřenín“ splnil svůj úkol a mohl jít…]

─────

Zpočátku velká očekávání i úspěchy, pak problémy…

Historickým předpokladem převzetí moci komunisty v poválečné ČSR (25. 2. 1948) byly dvě důležité podmínky. Tou první bylo postátnění ekonomiky na základě dekretů prezidenta republiky E. Beneše z 24. 10. 1945. („Znárodněno“ bylo na 3000 podniků.) Podmínkou druhou, jež vycházela ze stávající komunistické ideologie, byl trvalý nárůst členské základny vládnoucí KSČ. Ta se stala nejmasovější politickou stranou v zemi. V srpnu 1948, půl roku od „Únorového vítězství“, dosáhl počet členů KSČ v českých zemích do té doby nepředstavitelné výše: 2 267 688 osob. Byla to třetina všech voličů. Tato skutečnost zároveň rozhodla na dlouhá desetiletí politický boj uvnitř československé společnosti: KSČ se na desítky let stala politickým hegemonem v zemi.

Také nastartované „trendy“ v ekonomice zpočátku signalizovaly, že by se komunisty centrálně řízená ekonomika (navzdory vrcholící „studené válce“) mohla úspěšně rozvíjet: zestátněný sektor činil v r. 1951 celých 99 procent průmyslové kapacity země. Hrubá průmyslová výroba vzrostla v letech 1. pětiletky (1949-1953) o 23 procent – při plné zaměstnanosti obyvatelstva. Podobně slibný byl i zahájený proces kolektivizace v zemědělství: v r. 1953 zemědělská družstva (JZD) obhospodařovala 36 % zemědělské půdy; na konci 50. let 20. století to bylo již 88 %.

[Kdybych to měl přirovnat k současné vládě P. Fialy, vycházejí z toho komunisté nepoměrně lépe. Byli nejen dobře připraveni mocensky (např. ovládnutím silových složek státu), politicky i personálně, ale hlavně: dokázali přesvědčit občany o tom, že nechtějí obnovovat „starý svět“, na který měla většina lidí špatné vzpomínky (nezaměstnanost, bída, nízká životní úroveň), ale vytvářet „svět nový, lepší“. Optikou dneška a na základě současných zkušeností z politiky není většina našich současníků schopna pochopit, že jim lidé tehdy věřili.

„Prošustrování“ důvěry je totiž fenomén, který u nás vznikl již za tzv. normalizace. Každý, kdo v té době vstoupil do KSČ, tedy i gen. P. Pavel, musel souhlasit se sovětskou okupací z r. 1968 a byl de facto „vlastizrádcem“. Všeobecné lhaní a tolerance režimu k rozkrádání státního majetku občany byly jen průvodními jevy celkově upadajícího státu, kde stále něco chybělo a musely se na to stát fronty. Po roce 1989 k tomuto postupnému „prošustrovávání důvěry“ ještě přibylo to, co velice trefně pojmenoval politolog B. Doležal výrazem „nechumelismus“. Znamená to, že ti, kteří se dostanou k moci, si dělají, co je napadne, a ti ovládaní jim to tolerují nebo se tváří, že o tom nic nevědí.

Produktem atmosféry „nechumelismu“ je celá ta „Fialova partička“: nezodpovědní lidé, kteří se řízením osudu dostali k moci, s níž si nevědí rady. Výsledkem je to, co právě prožíváme. Před volbami naslibovali „hory doly“, ale když zjistili, že na to nebudou mít peníze, začínají zběsile škrtat. Podobně se kdysi chovala dvojice zdivočelých „pravicových“ dobrodruhů: Nečas-Kalousek. Výsledkem bylo pověstných 40 Kč pro důchodce na jedné straně a na straně druhé desítky miliard blahosklonně vydaných v rámci restitucí církvím. Dnes jsme tam, kde jsme již jednou byli.]

─────

Rozhodující politické události roku 1949

Tzv. budování socialismu nebyl proces jednorázový, nýbrž se uskutečňoval v delším časovém horizontu a postupně. Na této cestě se odehrály desítky menších událostí a změn, jež v konečném výsledku znamenaly, že směřování společnosti k zásadním proměnám poválečného Československa se stávalo postupně nezvratným procesem. Přesto až do počátku 50. let 20. století (1951-52) byl případný mocensko-politicky zvrat (regres) stále ještě možný, později už nikoliv.

Rok 1949 vstoupil do našich novodobých dějin těmito událostmi: 1. 1. 1949 byl přijat zákon o krajském zřízení. Na jeho základě vzniklo 16 krajských národních výborů a 364 okresů; na Slovensku si udržovala autonomní postavení Slovenská národní rada (SNR). Ve dnech 22.-23. 2. 1949 Národní shromáždění přijalo zákon o jednotných zemědělských družstvech (JZD). Tím začala tzv. socialistická přestavba vesnice v ČSR. Dne 4. 3. 1949 byl ustaven Svaz československých spisovatelů, který byl již ideově poplatný nastupujícímu komunistickému režimu; předsedou se stal spisovatel J. Drda. Ve dnech 23.-24. 4. 1949 se uskutečnila slučovací konference mládežnických organizací v ČSR: vznikl Československý svaz mládeže (ČSM), jehož součástí byla Pionýrská organizace.

Důležitá opatření poúnorového režimu se týkala jeho vztahu k církvím. Dne 25. 4. 1949 předsednictvo ÚV KSČ rozhodlo o tom, že sice i nadále bude zajištěna náboženská svoboda, avšak nejvýznamnější z církví, které v ČSR působily, římskokatolické, bylo znemožněno, aby vystupovala jako opoziční politická síla. Jedním z cílů nastupujícího režimu, který se deklaroval jako všelidový, bylo nicméně oslabení vlivu Vatikánu mezi věřícími i nižším klérem. (Vůči vysokým církevním hodnostářům začala nová moc uplatňovat v příštích měsících tvrdé represe.)

V reakci na toto opatření vládnoucích komunistů dne 29. 4. 1949 římskokatoličtí biskupové zbavili litoměřického biskupa Š. Trochtu plné moci k jednání s vládou. Politický zápas mezi církevní hierarchií a představiteli komunistické moci pokračoval po celý rok 1949 a v průběhu roku následujícího skončil zatčením a uvězněním, případně dlouhodobou internací, pražského arcibiskupa i některých biskupů. (Represe postihly jak litoměřického biskupa Š. Trochtu, tak i F. Tomáška, pozdějšího pražského arcibiskupa; oba byli během 50. let 20. století získáni pro spolupráci s komunistickou StB.)

─────

IX. sjezd KSČ určil směr vývoje na dlouhých čtyřicet let

Neprozradím jistě žádné státní tajemství, budu-li konstatovat, že politické převraty se nedělají ledabyle tak, aby nastolený režim trval „do švestek“ (v to doufali někteří naivní demokraté v r. 1948), nýbrž na dlouhá desetiletí (minimálně na padesát let). To se nakonec potvrdilo i v případě tzv. Únorového vítězství čs. pracujícího lidu 1948. Svou úlohu v tom sehrála nejen Rudá armáda při osvobozování naší vlasti od nacismu, nýbrž i skutečnost, že nikdo z obyčejných občanů, kteří se do té doby živili vlastní prací, se nechtěl vracet k neutěšené realitě tzv. První republiky.

Kapitalistická společnost z doby před rokem 1938 již málokoho lákala, aby ji oplakával. Lidé již netoužili po životě v bídě, sužováni nezaměstnaností a nedostatkem základních životních potřeb, nýbrž se chtěli mít lépe. Toužili po životě ve spravedlivé společnosti – bez vykořisťování. (Návratem do tohoto „skanzenu“ zašlých časů může být situace v Babišových drůbežárnách: to je „syrový“ kapitalismus, který většina evropských zemí již dávno odmítla. Barvité svědectví o tom podala v předchozích letech např. novinářka S. Uhlová.) Připouštím, že to vypadá jako fráze z propagandistických příruček vládnoucí KSČ, avšak tehdejší, každodenní realita tomu odpovídala.

V letech 1948-49 bylo všechno ještě zalito sluncem, nikde ani mráček. Postupné vystřízlivění z naslibovaných komunistických ideálů přicházelo pozvolna, doprovázeno informacemi o stále nových a nových odhaleních spiknutí „třídních nepřátel“ i prvními ekonomickými problémy. „Prubířským kamenem“ pro pravověrné soudruhy se stala až měnová reforma z 1. 6. 1953, která nezbavila majetku jen tzv. poražené třídy (= kapitalisty), nýbrž podkopala důvěru i docela obyčejných občanů, hlavně mladých lidí, kteří byli do té doby oporou nového režimu, v komunistické ideály.

Po smrti J. V. Stalina (†5. 3. 1953) a K. Gottwalda (†14. 3. 1953) značně prořídly řady „skalních“ stalinistů. I u těch dosud „nejskalnějších“ propagátorů „světlých zítřků“ se objevily první pochybnosti. Po XX. sjezdu KSSS začalo být i u nás stále většímu počtu komunistů jasné, že slepé, bezmyšlenkovité kopírování „sovětské cesty k socialismu“ představuje ve skutečnosti jen slepou uličku našeho poválečného vývoje. Kamenitou cestu „od kapitalismu ke kapitalismu“ (1948-1989) jsme si museli projít až do trpkého konce. Bohužel – ani tato zkušenost některým lidem nestačila k tomu, aby s nostalgií nevzpomínali na léta tzv. socialismu. U stranických funkcionářů se tomu divit nelze, avšak u řadových obyvatel je toto „nepoučení se z dějin“ trestuhodné.

Komunisté byli po roce 1945 velmi dobře připraveni na převzetí moci v zemi. Mnozí ze stranických funkcionářů i řadových členů spřádali své sny o nastolení nových pořádků již před válkou, jiní v době věznění v nacistických kriminálech a koncentračních táborech. Svou roli tu sehrála jak změna společenského klimatu v důsledku osvobození ČSR Rudou armádou, tak i malá angažovanost západních spojenců v tom, aby udrželi demokratické zřízení v zemích osvobozených SSSR.

─────

Jeden z rozhodujících střetů té doby se odehrál mezi vládnoucí komunistickou mocí a římskokatolickou církví, jež byla považována za tradiční opozici vůči ateistickým komunistům. Na schůzi katolických kněží v Praze dne 10. 6. 1949 byla ustavena „Katolická akce“. Jejím cílem se mělo stát vymanění kněžstva z vlivu vysoké církevní hierarchie.

Dne 19. 6. 1949 pak tato „přetahovaná“ mezi církevními hodnostáři a komunistickou mocí vyvrcholila otevřenou konfrontací. Stalo se tak poté, kdy církevní hierarchie nařídila čtení tzv. pastýřského listu při bohoslužbách. Zmíněný pastýřský list vycházel z exkomunikačního dekretu papeže Pia XII. Představitelé církve (kromě tzv. pokrokových duchovních a „Katolické akce“) odmítli spolupracovat s činiteli komunistického režimu. Pastýřský list se tehdy četl po celém území ČSR. V pohotovosti byli jak komunističtí funkcionáři, tak zejména StB, která sledovala aktivity všech farářů a vyhotovovala souhrnná hlášení o tom, kdo pastýřský list četl a kdo nikoliv. Něco takového bylo do té doby nepředstavitelné.

Do jak obludných rozměrů se od samého začátku rozrostlo „šmírování“, donášení a státem organizované udávání, o tom nejlépe svědčí jeden z dokumentů z dílny StB v tehdejším Gottwaldovském (dnešním Zlínském) kraji, kde se komunisté již od roku 1948 snažili represemi omezovat svobodomyslné aktivity římskokatolické církve i řadových věřících. Mnozí z nich byli následně vyslýcháni a vězněni v proslulé věznici v Uherském Hradišti. Na vyšetřování právě těchto osob se již od roku 1948 podílel i nechvalně známý vyšetřovatel StB A. Grebeníček.

Klíčovou událostí roku 1949 byl především IX. sjezd KSČ, který se konal ve dnech 25.-29. 5. 1949 v Praze za účasti 2346 delegátů, kteří zastupovali 2 300 000 členů strany. Sjezd schválil tzv. generální linii výstavby socialismu. Ve funkci předsedy KSČ byl potvrzen K. Gottwald a jako generální tajemník R. Slánský.

Jinou událostí té doby bylo ustavení Československého výboru obránců míru (7. 7. 1949). Předsedkyní byla zvolena A. Hodinová-Spurná a místopředsedy J. Mukařovský a L. Novomeský. Z událostí zahraničně-politických to pak bylo vypovězení smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a mírové spolupráci s Jugoslávií. Byl to důsledek ideologické roztržky mezi Stalinem a Titem. K obnově přerušených styků došlo teprve v polovině 50. let 20. století – po smrti J. V. Stalina a po nástupu N. S. Chruščova do čela KSSS. Tehdejší ČSR patřila mezi první státy, jež uznaly nově vytvořený stát, vzniklý ze sovětské okupační zóny Německa – Německou demokratickou republiku (NDR). K jejímu uznání došlo dne 18. 10. 1949.

[Německá spolková republika (NSR) byla vyhlášena dne 7. 9. 1949. Přesně za měsíc nato, 7. 10. 1949, byl vyhlášen druhý německý stát – NDR.]

Pokračovalo se v „utahování šroubů“ ve vztahu k církvím. Dalším významným opatřením bylo zřízení Státního úřadu pro věci církevní (jeho předsedou se stal Gottwaldův zeť Dr. A. Čepička) a přijetí zákona a hospodářském zabezpečení církví a náboženských společenství státem. Obě zákonné normy schválilo Národní shromáždění dne 14. 10. 1949. Znamenalo to faktické podřízení církví státu a totální dohled nad veškerými aktivitami duchovních. Od tohoto dohledu vedla přímá cesta k pronásledování režimu nepohodlných kněží.

Po spuštění „železné opony“ (1946) se mnohé změnilo i ve vztahu západních „spojenců“ vůči ČSR. USA se sice aktivně podílely na vyhlášení Československé republiky v r. 1918, avšak později na svou roli „světlonoše svobody a demokracie“ v Evropě zcela rezignovaly. Američané ani Britové nepodnikli žádné účinné kroky k tomu, aby zabránili komunistickému převratu v ČSR v r. 1948, ani se nehodlali angažovat proti vojenské intervenci armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Teprve prezident R. Reagan (1980-1988) poněkud napravil pošramocenou pověst této supervelmoci. (Současné politické tanečky prezidenta J. Bidena okolo války na Ukrajině pouze dokumentují známou americkou politiku „ode zdi ke zdi“.)

─────

V atmosféře začínající „studené války“ (1946-89) a „rudého teroru“ (1948-56) bylo na první pohled zřejmé, že zbytky prvorepublikových demokratů, kteří přežili válku a pokusili se navázat na vývoj před rokem 1938, byly zcela zatlačeny do ústraní, nebo skončili ve vězení či na popravišti. Období „zostřujícího se třídního boje“ se stalo velkou zatěžkávací zkouškou jak pro ně, tak i pro hlasatele a stoupence „nových pořádků“. Jednalo se zejména o mladou generaci, která dílem z ideové zaslepenosti, dílem z naivity a nedostatku životních zkušeností, přijala roli komparzistů v obludném divadle tzv. budování socialismu (= materiálně technické základny nového režimu).

„Základním kamenem“ této „budovy“ se stala tzv. generální linie budování socialismu na IX. sjezdu KSČ z května 1949. Na tomto vrcholném stranickém rokování, jež patří k důležitým mezníkům jak v dějinách KSČ, tak i našeho státu, přednesl Zprávu o činnosti ÚV KSČ, nazvanou „Kupředu k vybudování socialismu v naší vlasti“, předseda KSČ K. Gottwald. Ve své zprávě zhodnotil význam tzv. únorového vítězství z roku 1948 a vytyčil hlavní úkoly na cestě k socialismu. Generální linie budování socialismu byla považována za tvůrčí uplatnění leninského plánu výstavby socialismu v našich podmínkách.

V popředí tzv. generální linie stály úkoly socialistické industrializace a socializace vesnice cestou postupného združstevňování. Cílem mělo být dosažení vítězství socialistické ekonomiky a vytvoření předpokladů pro neustálé zvyšování životní úrovně obyvatelstva. Dalším úkolem měla být „kulturní revoluce“: šlo o to postavit kulturu do služeb lidu, přiblížit ji občanům a vychovat vlastní, „socialistickou“ inteligenci, třídně a ideologicky spjatou s lidem, tj. řídící se učením marxismu-leninismu.

[Vycházelo se při tom z mylného předpokladu, že tzv. dialektický a historický materialismus je vrcholem vědeckého poznání. Již v té době bylo skutečným vzdělancům zřejmé, že tomu tak není. Výsledkem bylo propagování bolševické „pavědy“, představované např. I. V. Mičurinem (1855-1935) a T. D. Lysenkem (1898-1976). Namísto skutečné vědy vítězilo ideologické „šarlatánství“.]

─────

Slepé kopírování vzorů ze SSSR těžce poškodilo naši kulturu

Navzdory tomu, že naprostá většina našich spisovatelů patřila před Druhou světovou válkou ke stoupencům levice (někteří byli dokonce členy KSČ, než je v r. 1929 K. Gottwald ze strany vyloučil), stalo se vítězství KSČ v Únoru 1948 velkou zatěžkávací zkouškou mnoha tehdejších intelektuálů. Ačkoliv mnozí z tzv. salónních komunistů i po r. 1948 podporovali mocenský převrat, ne všichni se nové vrchnosti zavděčili.

Někteří z nich byli v následujících měsících a letech z oficiálních míst i z prorežimních sdělovacích prostředků podrobeni zdrcující kritice (F. Halas, J. Hora, J. Seifert, B. Václavek, J. Palivec, V. Černý, J. Chalupecký, O. Mrkvička) či skončili ve vězení (J. Zahradníček, J. Kostohryz, Z. Kalista, J. Knap, V. Renč, Z. Rotrekl, V. Prokůpek, B. Fučík), nebo raději volili dobrovolný odchod ze života (K. Teige, K. Biebl, J. Frejka). Česká i československá kultura se jen obtížně vyrovnávaly s příchodem nových ideových trendů z Moskvy. Pouze nejmladší generace (bez bázně a hany) prokázala až obdivuhodnou příchylnost k hlasatelům „pokrokové“ ideologie z dílny soudruha J. V. Stalina.

[Situace se podobala tomu, co vidíme dnes u generace mladších politiků z Fialovy koalice: Také oni jsou nadšenými hlasateli cizích myšlenek, aniž by co věděli o našich dějinách a o škodlivosti toho, co díky svému mocenskému postavení „na sílu“ prosazují. Již brzy budou smeteni a jejich ideologie prohlášena za nepotřebnou „veteš“.]

Nejen pro politiku jako takovou, nýbrž zejména pro další vývoj naší kultury a literatury se ukázala být jako naprosto zhoubná nekritická aplikace komunistických dogmat, která se k nám od východu šířila. Byly to jak Stalinovy pseudovědecké pokusy zasahovat do jazykovědy a ekonomie, tak i teze A. A. Ždanova (1896-1948), významného stranického funkcionáře KSSS, který se zabýval otázkami marxisticko-leninské teorie, a to např. v oblasti filozofie, literatury a umění. Jak se ukázalo po jeho smrti (1948) a zejména po odhalení „kultu osobnosti“ J. V. Stalina (1956), byl to právě on, kdo se aktivně podílel na tzv. deformacích socialismu. Ždanovovy myšlenky byly některými našimi stalinisty nekriticky propagovány již na I. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v r. 1949.

O tom, jak vážně brali čs. komunisté Stalinovy pseudovědecké bláboly o jazykovědě, nejlépe svědčí statě, jež byly publikovány v týdeníku pro kulturu a politiku „Tvorba“. Ten tehdy vydával ÚV KSČ. Šéfredaktorem tohoto časopisu byl „kovaný“ komunista  G. Bareš, odpovědným zástupcem listu M. Galuška (známý jako ministr kultury z roku 1968). Ke spolupracovníkům tohoto časopisu patřili v r. 1952 například: Č. Císař, L. Čivrný, J. Dolanský, J. Hájek, V. Hájková, J. Hendrych, V. Kajgl, F. J. Kolár, V. Koucký, F. Nečásek (= životopisec K. Gottwalda), Z. Novák, J. Pilař, M. Pujmanová, J. Rybák, J. Štern (= první manžel spisovatelky E. Kantůrkové), L. Štoll či J. Taufer. V roce 1951 publikoval v „Tvorbě“ svůj článek také nadějný komunistický historik, zabývající se dobou husitskou, J. Macek: Práce J. V. Stalina o jazykovědě a otázka vytváření českého národa (Tvorba, roč. XX, 1951, str. 332-333).

5. 3. 2023

PhDr. Rostislav Janošík

Seznam vyobrazení:

1. J. V. Stalin v rakvi; pohřeb dne 9. 3. 1953 v Moskvě.
2. Podpis Čs.-sovětské smlouvy dne 12. 12. 1943; u stolu podepisuje dokument ministr zahraničí V. M. Molotov, za ním stojí zleva: Z. Fierlinger, K. J. Vorošilov, M. I. Kalinin, E. Beneš, J. V. Stalin.
3. Litoměřický biskup Štěpán Trochta (1905-1974) a pozdější pražský arcibiskup František Tomášek (1899-1992).
4. Zleva: Rudolf Slánský (generální tajemník KSČ) a Klement Gottwald  (předseda KSČ a prezident republiky).
5. Dr. Alexej Čepička, zeť K. Gottwalda.
6. Dobový plakát: žena-kolchoznice.
7. Ilustrace O. Sekory z knihy o mandelince bramborové.

(Pokračování)