Svobodné noviny na internetu

Je známo, že když vtip nevyjde, bývá z toho obvykle pořádný trapas. To se přihodilo tentokrát organizátorům nejnovějšího, 24. ročníku filmové soutěže „Český lev“ 2016.

Česká republika má tu výhodu, že její občané jsou zvyklí na ledacos: na vtipy i moudré bonmoty prezidenta M. Zemana. Čechy proto žádný vtip příliš nepřekvapí ani je nevyvede z míry. Vždyť vtipy z kategorie „černého humoru“ se vyprávěly jak v nacistických věznicích a koncentrácích, tak i za komunistického režimu, kdy si jimi lidé kompenzovali své trápení s nadvládou kariéristů, byrokratů a promoskevských vlastizrádců s legitimací KSČ.

Letošní „Český lev“ byl zcela ve znamení nového politického trendu, který teď díky slovenskému miliardáři A. Babišovi v „Česku“ (správně: v České republice) „frčí“. Tak jako se Babiš již několik let pokouší zprivatizovat pro sebe český stát, rozhodli se zřejmě někteří slovenští herci, producenti, režiséři a další filmoví tvůrci, že půjdou směle v jeho šlépějích. A tak si letos „zprivatizovali“ filmovou soutěž „Český lev“ 2016.

Někomu to může připadat jako náramná legrace, jakou jsme tady dosud neměli. Ale popravdě: žádná sranda to nebyla. Spíš to vypadá tak, že se někomu organizace této šaškárny vymkla z rukou. Řekl bych, že se vymkla hodně, na české poměry až moc. Jistě za to budou padat hlavy, až zodpovědným lidem dojde, co se vlastně stalo. Dotyční „dobrodějové“, kteří to způsobili, mají štěstí, že už nežijeme ve středověku. Mistr popravčí by měl hodně práce…

Okupace to nebyla. Už zase ten Babiš!

Když jsem si v sobotu 4. 3. 2017 pustil na ČT1 přímý přenos z „Českého lva“ 2016, nabyl jsem dojmu, že nás už zase, tentokrát potřetí a možná nikoli naposledy, někdo okupoval. Tentokrát to nebyli ruští vojáci, ale předsunuté oddíly předpokládaného vítěze parlamentních voleb, „nejlepšího Slováka všech dob“ – A. Babiše.

A protože jsem žádné signály o hrozícím nebezpečí okupace nezaznamenal, napadlo mě, že se muselo něco hrozného stát: nějaká katastrofa, epidemie smrtelné choroby či invaze Marťanů. Po zvážení všech okolností jsem se rozhodl pro variantu záhadné epidemie, které podlehli všichni čeští moderátoři a moderátorky. Původně totiž měla soutěž moderovat „rozhlasačka“ L. Výborná, která skutečně výborná je. Někdy se to tak podaří: „omen – nomen“.

Nakonec všechno dobře dopadlo a ukázalo se, že ne všichni čeští moderátoři umřeli: M. Eben vstal z mrtvých a přišel na pódium osobně a dokonce pronesl i několik vět. Škoda jen, že tam nebyl od samého začátku.

V tomto kontextu se jen hrozím toho, že příští rok by mohl(a) „Českého lva“ moderovat A. Merkelová či M. Schulz a že vítězný snímek by mohl mít příznačný název: „Mnichov 2018“. A kdyby nemohli tito dva, jistě by je ochotně zastoupil V. V. Putin, známý přítel českého národa: jím protežovaný vítězný snímek ponese název:  „Osvobození Prahy 2018“. Ale vraťme se do reality!

Adela Banášová  – jako vždy skvělá, ale…

Z toho, co bylo uvedeno v předchozích řádcích, je zřejmé, že moderátorem tentokrát nebyl nikdo, koho publikum i televizní diváci očekávali, nýbrž osoba úplně jiná. A v tom měl být onen vtip, který tak žalostně nevyšel. Celou tu česko-slovenskou taškařici doprovázel na klavír O. Brzobohatý alias Gregor, který procítěně preludoval na klavír  ‒ jako J. S. Bach na varhany. Jeho slovenská matka i s milencem mu jistě drželi palce.

Ano, 36letá slovenská moderátorka Adela Banášová provázela publikum „Českého lva“ 2016 slovensky. Jsem přesvědčen o tom, že by to dokázala i česky, protože slovenští herci a zpěváci, jak dobře víme, mluvit česky dovedou a někteří lépe než rodilí Češi. 

U nás dobře známá politická hra na „česko-slovenskou vzájemnost“ se tentokrát jaksi minula s časem. Co bylo aktuální před 150 lety, tomu už dnešní lidé nerozumí a ti mladí vůbec ne. Starší a střední generaci Čechů slovenština nevadila a nevadí a většina lidí jí rozumí i bez dabingu. Zato u nejmladší generace, narozené po Listopadu 1989, je tomu jinak. Slovenština je pro dnešní mladé Čechy a Češky stejně cizím jazykem, jako například němčina či italština.

Zpočátku jsem se na A. Banášovou zlobil, že něco takového udělala, protože ji z pořadů RTVS znám jako solidní moderátorku a sympatickou mladou ženu. Dodatečně jsem se dočetl o tom, že jí do toho někdo „uvrtal“, aniž by vzal v úvahu, co tím způsobí.

Ta kritika, jistě nikoli jen moje, protože naštvaných obličejů v publiku jsem zaregistroval víc než dost, nepadá na hlavu moderátorky, ale těch „chytráků“, kteří to vymysleli. Předpokládám, že k tomu tentokrát použili nikoli hlavu, ale úplně jinou část těla. Kterou? To nechám na představivosti laskavého čtenáře.

Výkon A. Banášové byl tradiční, jak jsou slovenští televizní diváci zvyklí: velmi dobrý, vystupování skromné a nenásilné. Jediné, co jí musím vytknout, je to, že hned na začátku svého vystoupení nevysvětlila, proč to moderuje právě ona a proč na české akci mluví slovensky.

Kdyby to uváděli dva lidé, Čech a Slovák, bylo by to u česko-slovenských filmů vcelku logické a nepůsobilo by to tak nepřirozeně. Tvářit se, že právě spadla z Měsíce, to věru nebyl zrovna ten nejlepší nápad. Pravda ovšem je, že to Adela zvládla skvěle a že ze sebe, na rozdíl od všelijakých Boučků a Marešů, nedělala to, co není.

Vypadá to tak, že někdo si přál (kdo asi?), aby to moderoval Slovák či Slovenka. A protože nikdo jiný neměl čas, spadla nakonec tato povinnost na Adelu, která se, jakožto slabá žena, neubránila. Kdybych měl štěstí v sázení (třeba v Horáčkově Fortuně), vsadil bych se, že v tom měl prsty „dočasný správce Česka“ – A. Babiš. Čas jistě ukáže, zda jsem se mýlil, či nikoli.

A ještě jedna věc, která stojí za zaznamenání. Hned na začátku moderování A. Banášové udělali kameramani „střih“ do publika. A tam – jaká náhoda! – seděl, poťouchle se usmívaje, ředitel ČT P. Dvořák, předlistopadový komunista, kterému teď končí mandát a hrozí, že ve své funkci definitivně skončí. Už aby se tak stalo!

Právě tento „kousek“ kameramanů jen fakticky prokázal, že „doživotní televizní ředitel“ Dvořák nejspíš o této „kulišárně“ se slovenskou moderátorkou věděl – a možná tu blbost i vymyslel. Pokud ano, měl by to zaplatit svou ředitelskou židlí – natrvalo a konečnou platností!

Letošní soutěž „Český lev“ 2016 potvrdila to, co je zřejmé už dávno: že totiž nejen politici, ale i herci i filmaři a na ně navázané profese jsou lidé odtržení od reálného života. Hrát na strunu dnes již vyčpělé „česko-slovenské nostalgie“ je naivní a málo účinné. Navíc se týká jen malé části společnosti. Mladá generace, která společný stát Čechů a Slováků nezažila, něčemu takovému beztak nerozumí a ani ji to nezajímá.

Proto muselo celkové vyznění se slovenskou moderátorkou dopadnout přesně tak, jak dopadlo. Bylo to jen „plácnutí do vody“, samoúčelné gesto, které se nutně minulo účinkem.

„Vybraná společnost“ v Rudolfinu

Novorenesanční budova pražského Rudolfina na Palachově náměstí v Praze 1, která je společným dílem architektů J. Zítka a J. Schulze, pamatuje události mnohem významnější, než byl „Český lev“ 2016. Kdysi tu zasedal parlament předmnichovské ČSR, pak se tady koncertovalo a po Listopadu 1989 zde byly pronášeny při slavnostních příležitostech některé důležité politické projevy. Uvedu alespoň dva z nich: známý projev prezidenta V. Havla ze dne 9. 12. 1997 (po pádu druhé vlády V. Klause) a projev bývalého předsedy Senátu ČR P. Pitharta ze dne 5. 10. 2016 (k nedožitým 80. narozeninám V. Havla).

„Vybraná“ společnost, která se na 24. ročníku „Českého lva“ sešla v budově Rudolfina, se zachovala tak, jak se dalo očekávat. Několik opilců, kteří to poněkud s alkoholem přehnali, poté, kdy našli dveře vedoucí z budovy ven, upadli na schodech, někteří z nich přímo na ústa. Tak to dopadá, když pražští „kavárníci“ svým hostům podávají něco silnějšího než jen kávu. Mezi takto postiženými byl prý (dle Blesku) i syn pražského rabína K. Sidona. No, ostuda to byla veliká!

V roli „ohlašovatelů“ oceněných filmových tvůrců se vystřídala řada notoricky známých postav a postaviček, v některých případech doslova „inventárních kusů“, které tam být musí, i kdyby je měl někdo dopravit na invalidním vozíku. Chyběl mi tam už jen strýček J. Brady z Kanady (jeho „medvědář“ seděl v hledišti a „zaštiťoval“ tu hrůzu v přímém přenosu), L. Mareš v kožichu a P. Čtvrtníček v novém, „netradičním“ oblečku. Bohužel, ani jeden z nich nepřišel.

Jediné, co snad stojí za zaznamenání, byl fakt, že herec a zpěvák V. Pytlík-Dyk se hudební vložkou pokusil napravit svou notně pošramocenou uměleckou pověst z 28. 10. 2016. Asi mu tehdy T. Vilhelmová zapomněla říci, aby na ten „Staromák“ nechodil. No, co se dá dělat? Někdo ještě ani ve třiceti letech není dospělý.

Jednou z nepostradatelných postav, bez níž by se žádná podobná akce ani konat nemohla (chlebíčky tam byly také), byla známá „rekvizita“ normalizační televize – J. Bohdalová. Dotyčnou herečku si pamatuji z některých velmi dobrých filmů (Dáma na kolejích, Pěnička a paraplíčko, Ucho) i z Vinohradského divadla. Skutečně dobrý herec se pozná podle toho, že dokáže hrát na divadelních prknech. Všechno ostatní je pouze herectví takzvané.

Nejen u politiků, ale i u herců je nejdůležitější, aby poznali ten pravý okamžik, kdy je třeba odejít. J. Bohdalová svou účastí na „Českém lvu“ 2016 jen opakovaně prokázala, že tento termín dávno „prošvihla“. Něco takového se už napravit nedá. Proto dnes není už ani vtipná, ani zábavná, ale pouze trapná. I tak lze zakončit celoživotní uměleckou kariéru.

Dva neprávem ocenění herci

K oceněným hercům jen krátce: K. Roden si tuto poctu plně zaslouží, protože na jeho hereckých výkonech je vidět pozoruhodný vývoj. Ze starších filmů lze zmínit tyto: „Lidice“, „Habrmanův mlýn“ či „Hlídač č. 47“ aj. Ve filmu „Zločin v Polné“ ztvárnil T. G. Masaryka a ve vítězném filmu „Masaryk“ jeho syna – J. Masaryka. Kdo si vzpomene na jeho herecké začátky ve filmu „Copak je to za vojáka?“, stěží uvěří, že se jedná o jednoho a téhož herce. Ne každý je na tom ovšem tak dobře…

Zatímco u Rodena je evidentní, že jako herec stále roste a zdokonaluje se, něco podobného u dalšího oceněného, O. Kaisera, říci nelze ani náhodou. Svou scénkou po převzetí filmové ceny znovu potvrdil, že ještě nevyrostl z puberťáckých let (navzdory věku 61 roků), kdy po boku J. Lábuse šaškoval v normalizačním televizním pořadu „Možná přijde i kouzelník“, který naše „neonormalizační“ ČT pod vedením P. Dvořáka tak ráda reprízuje. Přerod „baviče“ O. Kaisera v seriózního herce ještě nenastal. Snad někdy příště. To už určitě přijde i ten kouzelník.

A protože v uplynulých ročnících „Českého lva“ byl už oceněn snad každý trochu známější herec či herečka, muselo zákonitě dojít i na J. Bartošku, který se letos dožívá 70 let. Asi někdo potřeboval, aby i on byl odměněn za své „statečné“ vystoupení na Staroměstském náměstí (28. 10. 2016), lidově označované jako „Český Majdan 2016“.

Co se týká Bartoškových hereckých výkonů ve filmu, našli by se mnohem lepší herci, než je on, ale ti zřejmě nemají „tlačenku“ na těch správných místech ani ostré lokty či proříznutá ústa – jako doživotní ředitel Filmového festivalu v Karlových Varech. Na rozdíl od něho si E. Zaoralová ocenění za celoživotní práci zaslouží.

Je úsměvné, že k tzv. akademikům, kteří o cenách rozhodovali, patří i „hérečka“ V. Žilková. Nemohu si pomoci, ale stále ji mám spojenou s tou nejhorší televizní „žumpou“, v níž vystupovala spolu s „Geňou“ a „Suchošem“ a která jí prý vydělala spoustu peněz – s pořadem „Tele Tele“. Ten vznikal v televizi NOVA v dobách, kdy jí šéfoval současný ředitel ČT P. Dvořák. Jestliže takoví jedinci reprezentují naši kulturu, pak nějaké „České lvy“ nelze brát vůbec vážně. Taková soutěž je jen pro srandu králíkům.

Celkovou nekompetentnost osob, jež o cenách rozhodují, musí vidět každý, kdo byl někdy v biografu. Přesto se tu vede jakýsi „spor“ o to, který film měl, či neměl být do soutěže připuštěn. Souhlasím s kritiky, kteří tvrdí, že film „Masaryk“ se tam vůbec neměl dostat. A zřejmě ani „Anthropoid“, který nevznikl u nás, ale v Anglii. To jen pro pořádek. Mezi těmi ostatními filmy, které jsou domácí provenience, by nejspíš nebylo z čeho vybrat, protože se vesměs jedná o díla průměrná až podprůměrná.

Evidentní porušení pravidel soutěže nikomu nevadilo a nikdo se proti tomu neohradil. Mluvit ex post o „levárnách“ je totéž jako brečet na nepravém hrobě. Všechna tato fakta jen znovu a znovu potvrzují, že hodnota takových soutěží je nulová a udělené ceny vypovídají pouze o tom, kdo je čí kamarád. Toť vše. Trochu málo na soutěž, jež má reprezentovat naši národní kulturu!

Žijeme v době bezprecedentního úpadku úplně všeho – včetně oblasti kultury. Nepřesvědčujme sami sebe o tom, jak skvělou filmovou tvorbu máme. Ano, kdysi jsme ji měli. Ale dnes? Natáčí se málo filmů a ani to za mnoho nestojí. Jsou země, dříve zaostalé, které nás již dávno předběhly. Propadáme se nejen ekonomicky, ale i kulturně. Dostáváme se na chvost jak v Evropě, tak i celosvětově.

Udílení cen, jako je „Český lev“, tento propad zastavit nemůže. Tato a podobné soutěže jsou jen fíkovým listem, který zakrývá celkovou bídu naší polistopadové kultury. Mělo by nás začít vážně znepokojovat, že po Listopadu 1989 nevznikla u nás žádná významnější díla jak v oblasti literatury, tak i filmu. Těch pár snímků, oceněných na mezinárodních filmových festivalech, jsou jen výjimky, jež potvrzuji pravidlo.

Drzé čelo lepší než poplužní dvůr

Z oceněných filmových tvůrců mě na „Českém lvu“ 2016 zaujali pouze tři: dva jsou Slováci a ten třetí nejspíš taky, i když mluví česky. To ostatně dělá hodně Slováků z druhé či třetí generace, jejichž rodiče či prarodiče přišli do Čech a už tady zůstali, protože v Čechách, jak známo, je líp než na Slovensku. Ví to každý, jen se o tom z neznámých důvodů nemluví. Někdy to u nás vypadá tak, jako by za A. Babišem připutovali do Čech další Slováci, aby jim taky „bylo líp“, když to Babiš slíbil Čechům. Jak k tomu ti ostatní Slováci přijdou, že ano?

K nejtrapnějším patřilo vystoupení jakéhosi M. Štrby. Byla to jedna velká improvizace a zároveň obrovská ostuda, i když si možná tento oceněný Slovák připadal jako „mistr světa“ – jistě toho malého, slovenského. Tady, v Čechách, žádný velký dojem neudělal. Dalším přehnaně sebevědomým Slovákem, který si přišel na pódium pro ocenění, byl producent, jenž má na svém kontě více než dvě desítky slovenských i českých filmů – R. Biermann. Ještě horší dojem na mě udělal režisér vítězného filmu „Masaryk“ – J. Ševčík.

Již z jeho jména je zřejmé, že se jedná rovněž o Slováka, i když mluví česky (lépe než A. Babiš). Nebudu spekulovat o tom, jak se stalo, že se na počátku tzv. normalizace narodil v Čechách a jak to souviselo s G. Husákem. Takových Slováků z druhé a třetí generace, kteří u nás zůstali i po návratu soudruha Husáka na Slovensko, tu máme tisíce. Většina svůj slovenský původ cudně skrývá. Asi ví proč.

(Tento problém je součástí nelehké otázky česko-slovenských vztahů, do jejíhož řešení se nikomu nechce. Na obou stranách totiž chybí odvaha přiznat si pravdu a přestat s falešnou hrou na „českého a slovenského bratra“, jak to pokrytecky dělají B. Sobotka a R. Fico. Celý problém je na samostatnou úvahu či spíše sociologickou studii. Co kdyby se toho ujal vystudovaný sociolog P. Kamberský, který zahazuje svůj novinářský talent jako Babišův lokaj v „Lidových novinách“?)

Moji hypotézu o tom, že J. Ševčík je „dobře utajený“ Slovák, potvrzuje fakt, že si vybral jako producenta Slováka. Čech by si pochopitelně vybral Čecha. Máme jich tu dost.

Režisér J. Ševčík patří ke generaci tzv. Husákových dětí – jako náš pan premiér. Je to generace, která si odnesla do dalších let života tu nejhorší normalizační výchovu. Proto v ní najdeme mnoho jedinců, kteří mají naprosto nepřijatelné charakterové vlastnosti. Nebudu je vyjmenovávat – nic hezkého by to nebylo. Před lety se o tom vyjádřil jeden zkušený novinář v tom smyslu, že jsou to „lidé s desetkrát přeraženou páteří“. Moje osobní zkušenost s těmito lidmi je stejná.

Proč se o tom zmiňuji právě v souvislosti s tímto režisérem a s jeho filmem o J. Masarykovi? Důvod je prostý: Je totiž tvůrcem filmu, který v podstatě zesměšňuje jednu z nejuznávanějších postav moderních českých a československých dějin a dělá z ní psychicky labilního jedince, bonvivána a narkomana. Něco takového mohl vytvořit jen vyslovený nepřítel českého národa. Podobný, jako byl komunistický zločinec, vlastizrádce a promoskevský kolaborant ‒ G. Husák.

Těch deset roků, které tento komunistický kariérista strávil ve vězení, ho neomlouvá. Zavřeli ho jeho soukmenovci a dobře věděli proč. Na šibenici by to spolehlivě stačilo i po Listopadu 1989, jenže díky „humanismu“ V. Havla nebyla u nás „politická vůle“ potrestat prokazatelné zločiny komunismu. Proto dodnes žijeme v postkomunistickém marasmu a není naděje, že se z toho někdy dostaneme.

Kolečko se polámalo, udělalo bác…

„Spolupachatelem“ filmu o J. Masarykovi je scenárista P. Kolečko. Stal se jen malým „kolečkem“ v dobře promazaném soukolí filmového byznysu. Kdopak tomuto mladému a dosud málo zkušenému muži „nakukal“, aby ztvárnil československého ministra zahraničí J. Masaryka tímto odpudivým a pobuřujícím způsobem?

Dosavadní filmografie tohoto scenáristy čítá 14 položek. Jsou mezi nimi i televizní seriály, jako např. „Vinaři“ či „Okresní přebor“. Vesměs se jedná o lehká, nenáročná dílka. Proto se film na historický námět ukázal být nad jeho síly. A podle toho to i dopadlo…

Argumentovat tím, že je všeobecně známo, že J. Masaryk (na rozdíl od jeho asketického otce) měl zálibu ve večírcích, je na stejné bulvární úrovni, jako tvrdit, že J. Nagyová-Nečasová měla ráda kabelky nebo že TGM rád jezdil na koni. Na něčem tak banálním se historický film postavit nedá. Scenárista se měl poučit u O. Vávry nebo O. Daňka, kteří to uměli. V porovnání s tím měl i opovrhovaný seriál „30 případů majora Zemana“ vyšší úroveň!

Na to, aby mohl kompetentně napsat scénář, nikoli onu slátaninu, kterou „sesmolil“, k filmu o tak vážené historické osobnosti, jak byl J. Masaryk, je 32letý P. Kolečko ještě příliš mladý a nemá dostatek znalostí ani zkušeností. To, že umí fabulovat, je sice výhoda, ale úspěch u historického námětu, bez patřičných znalostí z daného oboru, mu to nezajistí.

Jsem toho názoru, že by si na tak náročný úkol netroufli ani zkušenější „machři“ v oboru. A tak zvítězila naivita mládí a touha někomu se zavděčit. Nebudu spekulovat o tom, kdo byl „objednavatelem“ tohoto protičeského „veledíla“. Možná jich bylo víc a platili nepochybně v tvrdé měně…

Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že jen „náhodou“ vyhrál film „Masaryk“ (dostal 12 nominací), který hrubě zkresluje a dehonestuje bývalého československého ministra zahraničí, od jehož tragické smrti uplyne příští rok 70 let. A stejně podezřelé je i to, že další z nominovaných filmů, „Anthropoid“, který je oslavou hrdinství atentátníků na R. Heydricha, naopak neuspěl. Na „náhody“ tohoto druhu z principu nevěřím. Jistě nejsem sám.

Protičeský filmový „škvár“

Jako člověka, který se desítky let zabývá českou i československou historií, mě pochopitelně zajímá, z jakých pramenných podkladů tvůrci filmu čerpali. Pochybuji totiž o tom, že by seriózní historik dal k takové interpretaci Masarykova života a jeho veřejného působení své „požehnání“. Kdyby to udělal, byla by to jeho profesní sebevražda.

Pokud tvůrci filmu „Masaryk“ jen popustili uzdu své fantazii, měli by za tuto filmovou „bulvarizaci“ osudů jedné z nejvýznamnějších osobností našich dějin nést následky.

Jak známo, po roce 1945 stanul před soudem herec V. Burian za zesměšňování E. Beneše, J. Masaryka i celého londýnského exilu. Proto bychom měli měřit stejným metrem i těmto „veleduchům“ naší současné kinematografie. Možná by nedostali ani tak přísný trest jako kdysi „král komiků“, ale ostuda s tím spojená by je provázela až do konce života.

Po televizních seriálech „České století“ a „Bohéma“ je film „Masaryk“ dalším pokusem o hrubé zkreslování naší minulosti. K tomu nelze mlčet. Je nejvyšší čas tomuto trendu naší pseudokultury udělat přítrž!

Kdyby to záleželo na mně, poslal bych R. Sedláčka i J. Ševčíka natáčet tučňáky do Antarktidy. Snad by jim pobyt na čerstvém vzduchu pomohl pročistit si hlavu a přijít na jiné myšlenky. A pokud by neumrzli (Sedláček by si musel obléci něco jiného než tu svou známou mikinu), mohli by nám pak povyprávět, jak se jim tam, tisíce kilometrů od domoviny, žilo. Jsem přesvědčen o tom, že by nás pak již neobtěžovali svými chorými nápady.

Slovenský „trucpodnik“?

Všechno nasvědčuje tomu, že si Slováci „přihráli“ vítězství pro svůj film „Masaryk“ a že Češi na to jen nevěřícně koukali – s otevřenou hubou. To je výsledný dojem z taškařice, která se oficiálně nazývala „Český lev“ 2016.

Je to drzost, s jakou jsme se tady od Listopadu 1989 ještě nesetkali. Někdo zřejmě zapomněl, že už tu „nekraluje“ soudruh G. Husák a že od roku 1993 nemáme Československo, ale dva samostatné státy. S tradičně dobrými vztahy mezi obyčejnými Čechy a Slováky to nemá nic společného. Tuhle trapnou „kulišárnu“ někdo vymyslel a Češi to „zbaštili“ i s navijákem.

Nenalhávejme si, že se zase tak moc nestalo. Omyl. Stalo! A je to především naše, česká, ostuda, že se vůči tomu nikdo z „umělců“ neohradil. Opět se ukázalo, že to žádní umělci nejsou, ale jen komediantská šmíra, která si na velké „umění“ pouze hraje. Pokrytectví opět zvítězilo nad nepohodlnou realitou. Zástupci „pražské kavárny“, tito rádoby umělci a snobové, se jistě budou pohoršovat v kuloárech nad tím, jak nás ti Slováci „převezli“.

Zkrátka: dělali, co mohli, a když jim to neprozíraví Češi dovolili, tak to dopadlo právě tímto způsobem. Snad budou příště opatrnější. Hrát si na „staršího a mladšího bratra“ se může vyplácet jen do určité míry. Nic se nemá přehánět.

Takže: příště už raději zase česky a jen s českými herci a režiséry!

30. 3. 2017

PhDr. Rostislav Janošík