Jdi na obsah Jdi na menu
 


O jednom polozapomenutém levicovém politikovi

24. 4. 2018

V dnešním článku A. Mitrofanova s názvem „O ovcích a lidech“ (Novinky.cz, 24. 4. 2018, 13:14) mne zaujala jeho slova o dnes již znovu zamlčovaném levicovém intelektuálovi a politickém „enfant terrible“ české levice – Ivanu Svitákovi (1925-1994).

Tento filozof a levicový politik se po listopadu 1989 ještě stihl vrátit do vlasti, kterou musel opustit, aby dlouhá léta žil v americkém exilu. Následně se zapojil do politických zmatků kolem formování nové, polistopadové levice (včetně uchvácení „obrozené“ ČSSD postkomunistickým populistou M. Zemanem) a obzvláště trefnými vyjádřeními častoval tzv. transformaci ekonomiky (spíše její rozvrácení, rozkradení a zašantročení), kterou v 90. letech 20. století prováděl V. Klaus a jeho parta „vyvolených“.

 Sviták bohužel zemřel dřív, než se obludné chyby kuponové privatizace a dalších ekonomických zločinů, spojených s působením tzv. pravice (ODS, ODA, KDU-ČSL, US), mohly projevit naplno. Dnes již víme, k jakým tragickým koncům to vedlo. Ve své knihovně mám všechny Svitákovy knihy, které po jeho návratu do staré vlasti vyšly. Škoda jen, že od té doby nebyly znovu vydány: byla by to skvělá inspirace jak pro dnešní ekonomy, tak i pro politiky.

Filozof I. Sviták, pocházející z Kopřivnice na Moravě, kde se jeho dědeček podílel na zkonstruování a výrobě prvního českého automobilu „President“ (1897), prošel během svého života neobyčejně složitým intelektuálním vývojem: od ortodoxního komunismu (stalinismu), přes trockistickou „úchylku“ až po účast v reformním hnutí během „Pražského jara 1968“.

V bouřlivých událostech roku 1968 stál I. Sviták doslova v prvních řadách těch intelektuálů, kteří přicházeli s naprosto neotřelými myšlenkami. Nikoli náhodou se objevil při zakládání Klubu angažovaných nestraníků (KAN), organizace oněch 6 milionů neprivilegovaných občanů, o nichž se zmiňuje Mitrofanův článek.

Nebýt předčasné Svitákovy smrti, možná i česká levice (nikoli ta „kamuflovaná“ v režii M. Zemana) by se vyvíjela trochu jinak a nedopadla by tak bídně, jak se o tom můžeme přesvědčovat dnes a denně – tváří v tvář připravovanému „sňatku“ ČSSD s Babišem. Nejen Zemanové, ale ani Sobotkové a Hamáčkové by v té Svitákově ČSSD nejspíš nedostali žádné funkce – možná ani jako vrátní v Lidovém domě.

Již delší dobu jsem se podivoval nad tím, že o Svitákovi, navzdory jeho neúnavným a všestranným aktivitám, se již od jeho smrti mlčí. Proč asi? Tuto otázku si kladu celých čtyřiadvacet let, jež uplynuly od jeho smrti. Byl totiž natolik specifický a nezařaditelný (patrně i nezkorumpovatelný), že si zřejmě všichni noví mocní po Listopadu 1989 oddechli, když odešel na věčnost. Byl svým způsobem špatným svědomím českých intelektuálů, kteří rádi sloužili a slouží mocným – jakýmkoliv (dnes např. Babišovi).

Dovolím si připomenout ještě jeden „prohřešek“, kterým se I. Sviták zapsal do běhu událostí roku 1968. Právě v jarních měsících tohoto roku vyšel Svitákův kontroverzní článek o tragické smrti čs. ministra zahraničí Jana Masaryka. Článek tehdy vyvolal oprávněné pobouření a v komunistických kruzích přímo zděšení. Jeho autor si totiž dovolil vyslovit hypotézu, že J. Masaryk byl zavražděn – vyhozen z okna.

V atmosféře neobyčejné otevřenosti a závrati ze svobody slova Svitákovu odvážnou tezi odvysílala i Čs. televize. Nicméně po celý rok 1968 se okolo tohoto článku našlapovalo po špičkách. Po příjezdu sovětských tanků (srpen 1968) český a československý tisk dostal znovu „náhubek“ a dalších dvacet let bylo ticho po pěšině.

V roce 1968 se samozřejmě psalo o řadě dalších věcí: objevovaly se první informace o politických vězních i o připravovaných soudních rehabilitacích těchto nespravedlivě odsouzených a vězněných obětí komunistického režimu (H. Píka, M. Horáková, K. Kutlvašr atd.).

Třísvazkový výbor z dobových novinových a časopiseckých článků z roku 1968, v nichž se píše o zločinech komunismu z 50. let 20. století, vydal v exilu (1973-1977) filozof Antonín Kratochvil; v Československu bylo toto dílo vydáno již v roce 1990.

Je tam mimo jiné publikováno i svědectví jedné vězeňkyně z Pankrácké věznice o popravě JUDr. M. Horákové. Týká se smíchu a jízlivých poznámek ženy, jež byla z moci úřední přítomna při popravě. Touto ženou byla dělnická prokurátorka L. Brožová-Polednová (1921-2015). Ta, která si až do konce svého života hrála na „oběť“ polistopadové justice, jež si dovolila postavit ji před soud a uvěznit. Však to netrvalo dlouho: prezidentu V. Klausovi se jí zželelo a dal jí milost.

Je důležité, abychom si připomínali všechna tato fakta. I ta, která se nám zrovna teď nehodí do krámu. Když totiž prezident M. Zeman zdraví účastníky sjezdu KSČM (21. 4. 2018) tradičním komunistickým pozdravem „soudruzi a soudružky“, měly by sdělovací prostředky odvysílat nejen tuto část jeho projevu, ale zároveň ji doplnit o vysvětlující informaci, že se jednalo o původní, „historický“ pozdrav sociálních demokratů, který si komunisté přivlastnili.

Kdo jiný než veřejnoprávní média by měl zprostředkovávat úplné informace, že ano?

24. 4. 2018

‒ RJ ‒

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář