Velikonoční svátky
Netřeba připomínat, že v církevním životě křesťanů jsou Velikonoce těmi největšími svátky. Zatímco Vánoce jsou v civilním životě těmi výraznějšími, poznamenanými spíše ozdobenými stromečky a nadílkou dárečků, než pokleknutím u jesliček a pokornou modlitbičkou. Naopak Velikonoce, v civilním světě označované spíše jako „svátky jara“, znamenají v liturgii vedle utrpení Krista a jeho smrti na kříži především vznik nového života ‒ Vzkříšením. Od dávných dob byly slaveny od Zeleného čtvrtka až do Pondělí velikonočního. Podle liturgie ale ještě dále pokračují.
V roce 1951 komunistická zlovláda oficiální slavení Velkého pátku zrušila. Mezi státní svátky se vrátil v loňském roce. Tento krok znovu vybudil kritické připomínky, a to především z pohledu ekonomiky, neboť to představuje ztrátu cca 11 miliard Kč. Příslušná poradenská společnost to hbitě dokázala přepočítat i na hlavu jednoho občana. Svatá prostoto! Kdyby tak někdo veřejně pranýřoval ztráty vzniklé zhovadilostmi posledních desetiletí. Netřeba ani připomínat, kolik státních či jiných úředníků odjíždí (především z Prahy) na chalupy o pátečním dopoledni. Takže toho asi příliš neudělají, a už vůbec nic potřebného nevyrobí.
Není žádnou tajností, že rušení či naopak zavádění nejrůznějších svátků a formy jejich oslav se v naší historii měnily především podle toho, kdo byl právě u moci. Bylo tomu tak po zániku c. k. mocnářství, kdy se církevní svátky měly přeměnit na normální pracovní dny (např. Narození P. Marie 8. září, Uvedení Páně do chrámu 2. února). Nově se zavedl 1. květen a 28. říjen. Jakousi kompenzaci přinesla placená dovolená v délce 5 až 7 dní. V roce 1925 byl stanoven 6. červenec jako památný den upálení M. J. Husa, což vedlo k roztržce s Vatikánem. Památnými dny se staly 28. září (sv. Václav) a 5. červenec (sv. Cyril a Metoděj).
Pořádání oslav s sebou neslo také technické zvýraznění, vyvěšování vlajek, praporů, fanglí, obrazů, dnes billboardů. Barvy se měnily, zvony vyzváněly, střílely se slavnostní salvy z děl, konaly se vojenské přehlídky a sloužily se mše svaté… Dosaďme si podle vlastních prožitků a vnímání. Prostě slavilo se za monarchie, za okupace, za totality, dokonce i za války… Vraťme se ale k velikonočnímu týdnu.
Připomeňme si prostřednictvím jakési literární spojnice mistrovství spisovatele Karla Čapka, který antické, biblické nebo pseudobiblické příběhy vyjádřil ve svých apokryfech. Ty nevznikly najednou, ale věnoval se jim po velkou část své tvorby. Jednou z jeho postav je také Pontský Pilát. Líčí ho jako přemýšlivého člověka a někoho, kdo byl proti své vůli vehnán do nezáviděníhodné situace, kdy z titulu svého postavení jednal proti vlastnímu přesvědčení. Jen stručně přibližme, jak pobočník Suza líčil, když se po obědě udělala tma, lidé běželi úprkem a křičeli, že hrobové se otvírají a skály pukají… Pilát něco podobného čekal, od rána, kdy jim vydal toho muže z Nazaretu, vlastně musel vydat, protože římská politika se zásadně nemíchá do domácích věcí. „Ten muž se vlastně narodil v Betlémě, a myslím si, že se na něm ti zdejší domorodci dopustili justiční vraždy, ale to je jejich věc; kdybych jim ho nevydal, byli by ho jistě rozsápali, a římská správa by byla jen blamována…“
Připouštím, že to tak trochu zavání politikou. On totiž Pilát předpokládal, že betlémští pastýři, kteří se mu při narození klaněli, přijdou a nenechají ho v prackách těch zdejších pletichářů… Ale nepřišli… Řekl by jim: „Hadrům na holi se nedá vládnout; vládnout se dá jenom mužům, a ne hubám… Nu, nepřišli, jaká marná věc je vládnout!“
***
Po Sazometné (škaredé) středě, kdy se vymetaly saze z komína, a Jidáš se škaredil na Ježíše, následuje Zelený čtvrtek. Začíná velikonoční třídení. Při večerní bohoslužbě zvony odlétají do Říma, biskup a řeholní představení omývají nohy 12 věřícím, připomíná se Poslední večeře, ze svatostánku je přenášena Nejsvětější svátost do Getsemanské zahrady.
Nastává Velký pátek, den usebrání a smutku. Církev prožívá umučení a smrt svého Spasitele. V odpoledním nebo předvečerním shromáždění není slavena mše svatá, připomíná se ukřižování Krista, středem liturgie je uctívání sv. Kříže. Podávány jsou hostie z předchozího proměňování.
Časopis Enigma-speciál, vydávaný jako průvodce světem největších záhad, v jednom ze svých dřívějších čísel uvádí, že z kolene bronzové sochy ukřižovaného Ježíše Krista v kostele sv. Jakuba v západní Hercegovině ve městě Medžugorje se v roce 2001 z nevysvětlitelných příčin začala vylučovat neznámá tekutina. Někdy průzračná, někdy načervenalá. Vše působí, jako by socha byla zraněná a krvácela. Návštěvníci údajně tvrdí, že když se vody napijí, hned se cítí lépe. Odborníci z metalurgie vylučují, že by za vyvěrání tekutiny stál bronz pokrývající sochu…
Z vlastního poznání dodávám, že socha nestojí v kostele, ale v centru malé křížové cesty směrem k místnímu hřbitovu ve farnosti sv. Jakuba v Medžugorje. Kapičky pouze roní (nikoliv stále), takže se nelze napít. Věřící je stírají do papírových kapesníčků a používají k vlastní adoraci, též uzdravování. Jev je označen za nevysvětlitelný, nebyl prohlášen za zázrak. Nicméně, nutné vnímat pouze silou vlastní víry.
Poutník František
Ukřižovaný Kristus
