Svobodné noviny na internetu

Motto: „Žádná moc nezdolá národ vzdělaný, statečný a ušlechtilý, byť by se i s celým peklem spolčila.“ (Karel Havlíček Borovský)

Úvodem

Nikoli náhodou jsem jako motto zvolil výše uvedený výrok našeho národního hrdiny z doby Bachova absolutismu – statečného politika, obratného novináře a výstižného glosátora poměrů v českých zemích v době okolo revolučního roku 1848/49 – K. Havlíčka (1821-1856).

Naší nejmladší generaci, jež přivykla „zúžení“ rozsahu školou předávaných vědomostí na pouhé „testování“ à la USA, jméno tohoto muže nejspíš neřekne vůbec nic. (Někteří si ho spletou s novou politickou „hvězdou“ premiéra A. Babiše – čekatelem na funkci ministra průmyslu a obchodu K. Havlíčkem.)

Ani se tomu nedivím. Ve školách se toho dnes učí o českých dějinách či o naší literární historii tak zoufale málo, že se to ti mladí nemají odkud dozvědět. A na internetu, který je pro většinu dnešní mládeže vrcholem „vzdělanosti“, by to stěží našli. Nebudou totiž vědět, co mají vlastně hledat.

K tomuto konstatování připojím jednu „perličku“ z pořadu „Historie.cs“, v němž se nedávno probírala problematika české žurnalistiky. Pořad byl věnován 300. výročí nejstaršího českého periodika – „Pražských poštovských novin“. Začal je vydávat v r. 1719 K. F. Rosenmüller. O těchto nejstarších novinách jsme se od moderátora V. Kučery ani od jeho besedníků, které si tam pozval, mnoho nedozvěděli. Inu, úroveň tohoto pořadu je čím dál tím slabší a slabší.

Jeden z besedujících hostů se dokonce docela vážně pozastavil nad tím, co že by mohl mít K. Havlíček Borovský společného s ministrem vnitra A. Bachem, jenž byl přece symbolem známého Bachova absolutismu (1852-1859). Z této překvapivé reakce soudím, že tento rychlokvašený „historik“ pravděpodobně nikdy nečetl známé „Tyrolské elegie“. A protože nikdo z přítomných na tento „brept“ nebyl schopen zareagovat, udělám to za tyto „besedníky“ raději já sám.

Oba zmínění politici, poslanec říšského sněmu K. Havlíček i vídeňský advokát JUDr. A. Bach (1813-1893), se osobně znali. Bach byl členem ústavodárného sněmu (po pádu Metternichova režimu na jaře 1848) a v revolučních letech 1848/49 se jako představitel „nových pořádků“ stal ministrem spravedlnosti. Až o několik let později se z něho „vyklubal“ onen „reakcionář“, jak jej známe z učebnic dějepisu. A. Bach byl oním „bídákem“, který v prosinci 1851 nechal K. Havlíčka odvézt do internace v jihotyrolském Brixenu.

Přesnější by bylo napsat, že Bach byl „použit“ jako reprezentant neoabsolutistického režimu, jenž byl po porážce revoluce 1848/49 v Rakousku nastolen. Dokonce ani po svém politickém pádu v r. 1859 neskončil v pověstném propadlišti dějin, nýbrž ještě řadu let působil jako rakouský velvyslanec u Svatého stolce ve Vatikánu.

●●●

Babišovy „ovce“ schůzovaly a opět si zvolily téhož „pastýře“

(V. celostátní sněm ANO 2011 – 17. 2. 2019)

Protože jsem o obou předchozích sněmech Babišova politického projektu, který si říká „ANO 2011“, psal na stránkách SN, nemohu přirozeně vynechat ani tento, zatím poslední. (Možná bude doopravdy poslední – před Babišovým nástupem do vězení.) Tentokrát bylo toto jednání pouze jednodenní a konalo se na pražském Chodově v netypický čas – v neděli 17. 2. 2019. 

Jestliže v r. 2018 si „anonisté“ dovolili provokovat demokratickou českou veřejnost, jež byla otřesena z výsledků parlamentních voleb z října 2017, načasováním IV. sněmu na 25. 2. 2018, tedy den 70. výročí tzv. Vítězného února 1948, tentokrát se raději drželi „při zdi“. Už žádné provokace, protože Babišovi teče do bot: nejenže neplní své sliby voličům, ale ekonomika se „zbržďuje“ a stát jako firma nefunguje.

Letos je totiž situace zcela jiná než před rokem. Nadšené hýkání Babišových ovcí po vítězství v parlamentních (2017) i komunálních volbách (2018) ustalo, ba dokonce se již neopakuje ani Vondráčkovo tancování na předsednickém stole v PS. Atmosféra je viditelně stísněná: delegáti se neusmívají ani netleskají. Včerejší bezbřehý optimismus je ten tam. Zbyla jen politická nuda a stranická rutina.

Kromě očekávané sebechvály, kterou na jednání V. sněmu prezentovali zakladatel a majitel „ANO 2011“ i jeho pobočník J. Faltýnek, nezaznělo ve sjezdovém sále nic podstatného. Všechno jsme již znali z dřívějška. Dokonce příliš nezaujal ani dopředu povolený „rebel“ T. Macura z Ostravy.

Tento politický naivka a „kuňkálek“, který nedopatřením již mnoho let sedí v křesle primátora Ostravy, představuje v celostátním měřítku raritu – unikátní neosobnost. Již tento fakt dokládá, že to s Ostravou musí být hodně zlé, když si zdejší občané volí někoho takového, jako je Macura. Něco tak hrůzostrašného toto město nezažilo ani v dobách komunistického režimu, kdy Ostravě „šéfovali“ soudruzi D. Kolder či M. Mamula. Jak se zdá, ANO 2011 nemá vhodné lidi, kteří by mohli Macuru nahradit. Zkrátka: Babišovi se personální politika nedaří – neumí ji. Měl by to už předat někomu jinému, kdo si s tím poradí líp.

Ústředním heslem V. celostátního sněmu „ANO 2011“ bylo: „Nebudeme lhát, krást a zneužívat moc.“ To je citát z vystoupení A. Babiše. Z jeho úst to znělo obzvláště pikantně. Babiš se tak nevědomky (že by byl doopravdy tak hloupý?) stal karikaturou sebe sama. (Podobnou karikaturu máme již na Pražském hradě v podobě druhohorního veleještěra z tamějšího jurského parku.)

Novinkou, kterou A. Babiš hodlal zaujmout pozornost voličů i přítomných novinářů, byla povídačka o tom, že „ANO 2011“ je „stranou pro všechny“. (Kdysi to prohlašovali rovněž představitelé Občanského fóra na konci roku 1989, než se tento amorfní spolek novodobých havlistických kariéristů a infiltrovaných estébáků rozpadl na změť pidistraniček, jež vzápětí zanikly, aniž zanechaly jakoukoliv stopu v našich dějinách.)

Tato Babišova „catch all party“, údajná strana bez ideologie (jednou doleva, podruhé doprava), je pouhým krycím názvem pro novou „státostranu“, jakou jsme tady před rokem 1989 již měli. Jmenovala se KSČ. (Babišovo „ANO 2011“ je KSČ č. 2.) Jak tato státostrana skončila, to si ti dříve narození občané ještě dobře pamatují.

S pobavenými úsměvy reagovali diváci přímého televizního přenosu ze sjezdového jednání na Babišovu představu o další budoucnosti tohoto uskupení. Poté, kdy „ANO 2011“ úspěšně „vyluxovalo“ voliče ČSSD a KSČM, čímž přinutilo vedení těchto stran, aby souhlasilo s vytvořením vládní koalice s Babišem, přijde prý na řadu „přesun“ doprava – směrem k malým a středním podnikatelů.

Ještě než k tomu vůbec došlo, byla tato halasně ohlašovaná „iniciativa“ zdvořile odmítnuta. Nikdo další se do „holportu“ s tímto politickým predátorem nechystá jít. Zkušenost „umírajících“ koaličních partnerů (ČSSD, KSČM) stačila. Ani jedna z obou stran se do nové Poslanecké sněmovny nedostane. Čeká ji politický hřbitov.

Zdá se, že Babiš nejspíš odmítnutí ze strany podnikatelů čekal. Proto velice neobratně zaútočil na ODS. Připomněl této straně údajnou korupční minulost z 90. let 20. století. Zapomněl však při tom selektivním vzpomínání na to, že to byly právě tradiční strany, ODS a ČSSD, díky nimž se mohl v té době etablovat v českém podnikatelském a posléze i politickém prostředí a získat svůj rozsáhlý majetek.

Předseda „ANO 2011“ se dopustil stejné chyby jako B. Sobotka v r. 2017, když na 39. sjezdu ČSSD tvrdě kritizoval „odbojníky“ v čele s Haškem, Tejcem a Zimolou. Výsledkem tehdejšího sjezdového jednání bylo zvolení „jednobarevného“ vedení, jež ČSSD přivedlo k volební porážce (říjen 2017). Haněním a pomlouváním ještě nikdo spojence nezískal.

Výsledek V. celostátního sněmu „ANO 2011“ proto nikoho nepřekvapil. Babiš i jeho 1. místopředseda J. Faltýnek byli opět potvrzeni ve své funkci. U nedemokratických politických uskupení tomu ani jinak být nemůže. Tam, kde chybí osobnosti a kde je jediným kritériem poslušnost a oddanost „Vůdci“, to ani nemůže dopadnout jinak. Daleko výmluvnější však bylo něco úplně jiného: zasmušilé a zakaboněné obličeje účastníků sněmu. Bylo z toho cítit, že bude hůř. Líp už bylo.

V souvislosti s V. sněmem „ANO 2011“ zazněl i jeden docela neuvěřitelný Babišův výrok o tom, že chce být premiérem až do roku 2025. Co na tom, že ještě krátce po volbách z října 2017 prohlašoval, že v politice zůstane pouze čtyři roky – do r. 2021. Zdá se, že „zametání“ kauz, jež Babiše trápí, neprobíhá dostatečně rychle, jak si to původně naplánoval, a proto si prý bude muset pobyt v politice o pár roků „prodloužit“. Jen zapomněl na to, že čas pracuje proti němu i proti té jeho sektě „Svědků Burešových“. Kde jim všem bude v roce 2025 konec? Na Ruzyni, na Mírově nebo na Borech?

Jak už to tak u nás bývá, ČT opět nabídla nepřebernou řadu různých „politologů“. Dne 16. 2. 2019, v předvečer sněmu „ANO 2011“, vystoupil na ČT24 jakýsi Jakub Lysek z Olomouce. Podle tohoto mladého naivky tady prý bude „ANO 2011“ ještě několik volebních období. Jak na to přišel? Bezdůvodný optimismus tohoto mladého muže mě doslova odzbrojil. Asi to psali v nějaké politologické příručce, jejíž „moudra“ nám přišel do televize převyprávět.

Je totiž naprosto ve hvězdách, zda tady tato „firemní“ strana bude ještě příští rok. Řekl bych, že je to málo pravděpodobné. Až bude na A. Babiše podána obžaloba k soudu, rozplyne se tento narychlo poskládaný spolek kariéristů, podržtašek a politických podnikavců jako pára nad hrncem. „Politolog“ J. Lysek nám předvedl to, co dobře známe: Všichni tito „odborníci“ by se měli jít živit něčím jiným, co jim půjde lépe než žvanění o politice, které stejně nerozumí.

A ještě jeden postřeh ex post: „Kritik“ T. Macura se svému chlebodárci A. Babišovi nezavděčil a byl po zásluze potrestán. Dokonce dvakrát. Poprvé tím, že se záhadně ztratil jeho materiál z tzv. ideové konference v Ostravě, od něhož si sliboval, že by mohl „rozhýbat“ ukolébanou členskou základnu. Podruhé pak tím, že T. Macura nebyl (zřejmě za trest a na pokyn shora) zvolen místopředsedou celostátního výboru „ANO 2011“.

I taková nedopatření (či spíše schválnosti?) se občas stávají. Na jedné straně je dobře, že se o Macurových kritických výhradách ve stranických řadách ví, na straně druhé… Však to všichni dobře známe: Karavana kráčí dál – směrem ke světlým zítřkům. Přejme těmto průkopníkům „Lepšího Česka“, aby tam již brzy dorazili! Vracet se už nemusí. My to tady zvládneme líp i bez nich.

●●●

„Oranžový domeček“ v hangáru Babišova Agrofertu

(41. sjezd „umírající“ ČSSD)

Měl jsem připraveno několik různých titulků pro tuto kapitolu článku o sjezdech našich politických stran a hnutí. Nakonec jsem zvolil výše uvedený. Je velice mírný a vcelku přesně vystihuje „dělnou“ atmosféru, jaká na „socanském“, předpohřebním sjezdu panovala.

Byla radost sledovat, kterak funkcionáři „vládní“ ČSSD stavějí svůj domeček z kostek (jako děti v mateřské škole), na nichž jsou napsány prosazované priority z programu ČSSD. Staronovým problémem totiž zůstává, že byť tyto body vládního programu ministři za ČSSD v Babišově vládě „protlačili“ a zčásti i realizovali, smetanu opět slízne mlsný kocour jménem A. Babiš.

Zkrátka: co se dá dělat, když si „socani“ domluvili pravidla svého konkubinátu s politickým predátorem ze Slovenska tak hloupě. Pak se nesmí divit, že vavřínové věnce pro vítěze nebudou dostávat oni, nýbrž jimi u moci držený premiér – s trestním stíháním na krku. To je ten nový český Kocourkov v Babišově „Lepším Česku“. No řekněte: v které jiné zemi na světě něco takového mají?! Aspoň v něčem jsme „nejlepší“!

Nikdo přece „socany“ nenutil, aby do tohoto nerovného „manželského“ svazku lezli. Nota bene: aby strkali do té oprátky hlavu opakovaně – již podruhé! I tady platí okřídlený výrok starořeckého filozofa: „Dvakrát nevstoupíš do téže řeky!“ Podobně můžeme říci, že již jednou oběšeného člověka nelze oběsit podruhé: nanejvýš mu tu hlavu ještě useknout, aby to byla smrt s jistotou.

Rok po 140. výročí ustavení ČSSD se v kulturním domě „Střelnice“ v Hradci Králové sešel 41. sjezd této strany (1. 3. 2019), aby rozhodl o tom, kdo bude nadále stát v jejím čele: Hamáček, nebo Zimola? Rozhodnutí bylo téměř jednomyslné. Dosavadní předseda J. Hamáček dostal od delegátů další oddechový čas pro „vegetování“ v Babišově „loutkové“ vládě.

Situace je dokonale „zauzlená“: Babiš bez „socanů“ existovat nemůže, i když by je rád z vlády vyhodil, a navíc se musí nechat vydírat od Filipových „oportunistů“ z KSČM, kteří představují naprosto odpudivý typ zkorumpované politiky, kterou tito dobrodruzi vydávají za „levicovou“. I těm jejich poloslepým, nahluchlým a přestárlým členům, kterých rok od roku ubývá, musí být jasné, že s politickou levicí to již dávno nemá nic společného. Jde jen o „koryta“ pro několik vyvolenců, kteří se urputně drží moci jako ho*no košile.

Hlavním úkolem strany na sjezdu v Hradci Králové bylo zvolit si nové vedení. Pokus o změny ve stanovách byl zcela zbytečný. K čemu nové stanovy, když je tato strana politicky „mrtvá“? Již řadu měsíců je na „přístrojích“ a stranický funus se blíží. Když jsem to „hemžení“ a „řečnění“ v jednacím sále sledoval v ČT, napadlo mě toto: Na co si to, soudruzi (to je původní „socanské“ oslovení), hrajete? Vždyť ta vaše partaj již leží v rakvi!

Delegáti 41. sjezdu ČSSD sice nakonec nové stanovy schválili, ale pro budoucnost této strany to žádný význam mít nebude. O budoucnosti totiž nerozhodnou stanovy, nýbrž aktivita členů a hlavně voliči, budou-li nějací. Bez ústředního výkonného výboru se ČSSD dozajista přiblíží moderním stranám. Naše nejstarší politická strana sice přestane být těžkopádným, byrokratickým molochem, ale to celkově tristní situaci Hamáčkovy partaje nevyřeší. ČSSD čekají zlé časy: bez peněz, protože voličů i počtu mandátů ubývá, a bez Lidového domu, kde strana zůstane pouze v postavení podnájemníka dědiců advokáta Z. Altnera. Prekérní situace, jen co je pravda!

Navzdory odhlasovaným změnám stanov zůstává ČSSD i nadále stranou s nejpočetnější členskou základnou. Je to nicméně stále „pravěký veleještěr“, jako by vypadl z oka M. Zemanovi. Několik sebevědomých „ouřadů“, eurosvazáků, z líhně Mladých sociálních demokratů (J. Maláčová, T. Petříček), kteří vyrostli ve stranických sekretariátech, ale o praktickém životě nevědí zhola nic, tuto „umírající“ stranu k novému vzestupu nepřivede. Ani by to neuměli. Navíc staré „recepty“ od M. Zemana již přestaly platit. Inu, vývoj se zastavit nedá!

ČSSD, která se pod Zemanovým vedením stala „sběrným táborem“ všelijakých levicových kariéristů a čekatelů na moc, postupně zdegenerovala z dřívější dělnické strany s milionovou členskou základnou (a paralelní strukturou odborových organizací) v pouhý „výtah k moci“, kterým se za ty tři polistopadové dekády svezlo pár mocichtivých jedinců a „vyžírek“ do nejvyšších pater politiky. Všechno to skončilo rozkradením ekonomického bohatství této země, na němž se rukou společnou a nerozdílnou podílely politické „elity“ 90. let 20. století (ODS, ČSSD, ODA, KDU-ČSL, US).

Z někdejší průmyslově vyspělé ekonomiky zůstaly trosky v podobě vytunelovaných podniků, země s nesoběstačným zemědělstvím a zchudlými okrajovými regiony – bez budoucnosti. I to je dílo „kormidelníků“ dělnické strany, jež si vloni připomněla 140. výročí svého trvání. Smutné historické ohlédnutí za ustavující schůzí v hostinci „U Kaštanu“ v Břevnově u Prahy (7. 4. 1878). „Otcové-zakladatelé“ (L. Zápotocký, J. B. Pecka) by hořce zaplakali, kdyby to dílo zkázy viděli.

Režie stranického sjezdu v Hradci Králové byla dobře nacvičena. (Jistě se konalo několik generálních zkoušek.) Svědčí o tom téměř bezproblémové zvolení dvou mladých místopředsedů, na jejichž hlavu se snáší již mnoho týdnů kritika jak od koaličních partnerů (ANO 2011, KSČM), tak i z Hradu. Jana „Venezuela“ Maláčová vyvolává rozpaky i v jiných politických stranách, protože její rozhazovačnost zatím překonává všechno, co si z časů „socanských“ vlád pamatujeme.

V podobně nezáviděníhodné situaci je i ministr zahraničí Tomáš „Plastelína“ Petříček. Zatím statečně odolává soustavnému okopávání kotníků ze strany KSČM a M. Zemana. Také A. Babiš, zvláště po návštěvě USA, dobře ví, že Petříčkovo odvolání by znamenalo konec jeho vlády. Pak už bude následovat jedině cesta do vězení. Babiš je realista a dobře si uvědomuje, co je ve hře.

Na sjezdu ČSSD se odehrálo několik docela úsměvných vystoupení. Jedním z nich bylo seznámení delegátů s tzv. Manifestem, jímž strana odsoudila „politické šmejdy“. Jen jsme se nedozvěděli, koho si pod tímto označením máme představit, když „socani“ s jedním takovým „šmejdem“ sedí v jedné vládě. Zkrátka: je to politická i politologická záhada. Možná to ti „socani“ sami ani nevědí a dělají to všechno jen kvůli těm dobře placeným „korytům“, o něž nechtějí přijít.

Dalším úsměvným momentem bylo kandidátské vystoupení T. Petříčka. V něm mimo jiné prohlásil, že za „socanské“ požadavky bude bojovat i před budovou Agrofertu. No – na to se i já rád půjdu podívat. Jen není jasné, zda k tomu boji „socani“ vyfasují také neprůstřelné vesty, nebo budou protestovat – podobně jako M. Semelová – výhradně ve vestách „žlutých“.

Tak jako na 40. sjezdu ČSSD, také tentokrát pozvali organizátoři vrcholného stranického rokování svého (ne)milovaného guru – M. Zemana. A pan prezident, který si již čtvrt století hraje na „nefalšovaného“ sociálního demokrata, jímž nikdy nebyl, nikoho nezklamal. Od řečnického pultu prohlásil: „Jste spíše stranou Prague Pride než stranou práce.“

Musím dát Zemanovi za pravdu. Mnohé ze současných představitelů ČSSD si dovedu jen stěží představit, že by se dokázali uživit vlastníma rukama. Ba ani vlastní hlavou. Zeman i jeho manželka prý ve volbách do EP budou volit ČSSD. S tím sotva tato strana uspěje. Nedostanou se tam ani stávající europoslanci.

O tom, že to s touto stranou jde v posledních letech od pěti k nule, nejlépe svědčilo vystoupení jednoho ze zvolených místopředsedů, kterého nedávno v PS usvědčil M. Kalousek z toho, že je pouhým „právníkem na baterky“. Nelze se divit: vždyť své vzdělání získal na proslulých plzeňských právech. O úrovni tohoto představitele generace „Husákových dětí“, o níž tvrdím, že je tím nejhorším odpadem, jaký v politice máme, nejlépe svědčil jeho neupravený zevnějšek: byl neoholený jako ruský mužik a měl umaštěné, do ohonu stažené vlasy. Odpudivý zjev!

Babišův politický cirkus, jehož součástí se od 11. 7. 2018 stala ČSSD, skýtá vskutku smutný obrázek naší současnosti. Platí to obzvláště o J. Hamáčkovi, staronovém předsedovi ČSSD, který se stal navíc vicepremiérem a ministrem vnitra – bez vysoké školy. Je to jako v hlubokých letech stalinské diktatury (1948-1956). Hamáček se stal příkladem toho, jak se lze do nejvyšších pater politiky doslova „prožvanit“. Připomíná to lacinou latinsko-americkou telenovelu: kterak se lze z absolutní „nuly“ stát druhým nejvýznamnějším členem vlády.

Inu, „vepř z Liďáku“ byl vypuštěn z chlívku a náležitě si to užívá. Netuší, že již zítra přijde řezník a bude zabijačka. Hodnotit proto míru politického vkusu či nevkusu a únosnost toho, jak se někteří lidé dokáží prostituovat se současnou politickou mocí, nemá smysl. Účet těmto jedincům bez morálky a studu vystaví sami voliči. Již brzy.

Připouštím, že mnozí naši spoluobčané vidí situaci J. Hamáčka a jím vedené strany daleko kritičtěji než já. Kdepak „umírající“ či „mrtvá“ strana! Je to mnohem horší. Dá se říci, že ČSSD se ocitla v situaci, kdy je již čtvrt hodiny po dvanácté. Na palubě „socanského“ Titaniku se zatím stále ještě tančí.

A nejen to: rozdávají se i „trafiky“ pro ty věrné a zasloužilé žvanily, kteří se kromě kecání o ničem nijak nezasloužili o zachování svobody a demokracie v naší zemi. Jedním z těchto „trafikantů“ je i někdejší kandidát na pražského primátora a „putovní“ náměstek ministra čekoholiv – J. Landovský. Tento synáček slavného herce a kamaráda V. Havla má být novým zástupcem ČR v NATO.

A co si myslí naši občané o ČSSD a jejím předsedovi? Toto: „Hamáček je reprezentant typických korouhviček. Neslaný, nemastný, pouze vyškolený žvanil. Žvaní o ničem.“  ‒ „Hamáček asi jede na dobrém matroši. Celá strana ČSSD je velký dlužník a za naše [peníze] si hrají na kavalíry. A ti chtějí udávat chod dějin?“ – „Další český příběh ve stylu: Když jsme v koncích, pošleme do Stadic pro chlapa od volů.“

U tohoto posledního citátu si nejsem jist tím, zda mu bude naše nejmladší generace (s velice nedostatečným a torzovitým vzděláním) rozumět. Spíš ne. Četl někdo z nich „Staré pověsti české“ od A. Jiráska? Sotva. Mladí dnes knihy nečtou. Znám dokonce i takové borce, kteří dokázali „vystudovat“ vysokou školu, aniž by do ruky kdy vzali nějakou knihu. Jsme na tom hůř, než si namlouváme.

●●●

Nový předseda STAN dostal od P. Gazdíka stan         

(Volební sněm hnutí STAN – 13. 4. 2019)

Dva týdny po lidovcích se rozhodli vyměnit svého „vozku“ také delegáti hnutí (spíše se jedná o „regionální“ politickou stranu) Starostové a nezávislí (STAN). Výsledek byl znám již dopředu a během sjezdového jednání se žádný nový, nečekaný kandidát na předsedu neobjevil. U „stanařů“, zdá se, žádné doutnající spory nehrozí – jako např. u lidovců. Tady se řeší problém úplně jiný: postupné dohasínání politického subjektu, který se jakoby zázrakem dostal z krajské a komunální politiky až do parlamentu.

Abych zbytečně nenapínal: Dosavadního předsedu P. Gazdíka vystřídal poslanec a starosta Kolína V. Rakušan; prvním místopředsedou STAN byl zvolen J. Farský a řadovými místopředsedy se stali: P. Gazdík (na výslovné přání V. Rakušana), V. Kovářová a R. Sršeň.

Jednodenní volební sněm STAN byl svolán do hotelu „Olšanka“ v Praze na sobotu 13. 4. 2019. Ještě že to nebylo v pátek třináctého. Pak by platilo dvojnásob, že „pátek třináctého“ je nešťastný den. Nicméně ani „sobota třináctého“ na tom nemusí být lépe. Sněm proběhl sice za obvyklého, nadstandardního zájmu ČT, avšak žádné převratné změny nepřinesl. STAN má totiž oproti jiným politickým uskupením tu výhodu, že i kdyby vypadl ze Sněmovny, dál bude vcelku pohodlně fungovat v krajské a komunální politice.

Z průběhu stranického „sněmování“ mne zaujalo jen několik myšlenek. (Na formulování zbrusu nového programu tam prostor nebyl. Snad příště.) Především to byly tyto záměry, které by nový předseda V. Rakušan rád prosadil: Předně musí skončit exekuce, jež způsobují velké problémy téměř milionu občanů této země. Za stávajících politických poměrů hodlá nový předseda STAN nabídnout některá svá řešení premiérovi, odmítá však spolupráci s ANO 2011. (Tato spolupráce bude možná až po volbách – bez Babiše v čele této „marketingové“ strany.) Na úrovni EU je třeba se zabývat omezením zemědělských dotací. (Přitom se nejedná pouze o jejich zneužívání „přihrávači“ typu A. Babiše a M. Tomana, nýbrž o dotování zemědělské výroby řady evropských států.)

Političtí komentátoři oceňují na volebním sněmu STAN především „hladké“ předání funkce předsedy – bez zbytečných překvapení i resentimentů. Zkrátka: P. Gazdík skončil včas a „bez ztráty kytičky“. Ne že by se mu nedalo co vytknout. Jistě by toho bylo dost. Z omezené „nabídky“ kandidátů na nového předsedu je bývalý učitel V. Rakušan ta nejlepší možná volba. Všechno ostatní by bylo horší.

Přiznám se, že z těch stranických „pantátů“, které si v posledních několika měsících strany a hnutí postavily do svého čela (nebo je opětovně zvolily), je mi V. Rakušan nejsympatičtější. Na rozdíl od absolventů nejrůznějších soukromých škol (ve stylu „abych nějaký ten diplom dostal“) má totiž tu výhodu, že se kdykoliv může vrátit ke své původní profesi učitele. (K čemu se vrátí J. Hamáček, až jeho strana skončí na politickém hřbitově?)

Ač se to může jevit jako málo realistické, jsem přesvědčen o tom, že nový předseda STAN je schopen „zvednout“ své hnutí/stranu až k deseti procentům volebních zisků. Důležité ovšem budou nikoli „evropské“ volby, ale až ty krajské (2020) a řádné parlamentní (2021), nedojde-li k těm předčasným. Všechno bude záviset na aktivitě těch dosavadních několika „stanařských“ poslanců. V Poslanecké sněmovně (PS) nestačí jen interpelovat. To by bylo málo. Daleko důležitější budou návrhy vlastních zákonů, jež budou v PS předloženy. To, že má STAN nejpočetnější senátorský klub, je sice výhoda, ale pro další přežití strany v PS je to irelevantní. Již v příštích parlamentních volbách nemusí STAN vůbec uspět.

─────

Ne všechno, co jsme se o sněmu STAN dozvěděli ze sdělovacích prostředků, bylo veřejností i politiky z jiných stran přijato kladně. Nejvíce diskusí bude nejspíš okolo Rakušanova návrhu na snížení věkové hranice pro účast mladých lidí ve volbách – na 16 let. Není to žádná novinka. Mají to např. v Rakousku či v Estonsku. Odvolávat se na tyto státy, to by byl laciný populismus.

Ve skutečnosti se jedná o typicky levicový experiment, který se nemusí v našich podmínkách osvědčit. Proto se jako rozumný jeví návrh, aby se to nejdříve vyzkoušelo v krajských a komunálních volbách. Když se to osvědčí, lze to zavést i v těch volbách ostatních. Přesto je třeba upozornit na jistá rizika. Například na poučení z dějin: všechny diktátorské režimy (např. polpotovský v Kambodži) spoléhaly na snadnou politickou manipulaci s mladistvými voliči. Odtud by byl jen krok k „dětským vojákům“, kteří v některých zemích řádili jako zkušení zabijáci. To už by bylo nebezpečné a nezodpovědné hazardování s budoucností.

Domnívám se, že po parlamentních volbách (2017) a po volbách prezidentských (2018) je situace v naší zemi úplně jiná. Hledejme raději poučení v našich dějinách a nedopouštějme se unáhlených kroků, jež by se nedaly napravit. Vždyť za starého Rakouska (před rokem 1918) se volební právo týkalo pouze mužů starších 24 let! Proto neuděláme žádnou chybu, když posuneme hranici zletilosti opět zpátky na 21 let – včetně aktivního i pasivního volebního práva.

K tomu, aby někdo volil zodpovědně, musí mít patřičný věk (nejlépe 21 let) a také odpovídající životní zkušenosti. Šestnáctiletí voliči téměř žádné nemají. Ty se totiž nedají získat vysedáváním u počítačů a marněním času na sociálních sítích, nýbrž jedině přímým kontaktem s jinými lidmi a řešením konkrétních, reálných životních situací. „Virtuální“ svět ještě z nikoho zkušeného a zodpovědného voliče neudělal. Výsledkem může být nanejvýš snadno manipulovatelný jedinec. Na to si musíme dát dobrý pozor!

Případné změny ohledně volebního práva pro mladé lidi (mělo by to být podobné jako u „řidičáku na zkoušku“) je třeba provádět komplexně, nikoli selektivně a fakultativně. Když už by se měla posouvat hranice pro volební právo na 16 let, mělo by zároveň dojít také k posunutí hranice trestní odpovědnosti na 13 let. To vše při stanovení hranice zletilosti na 21 let. To není žádné „staromilství“, nýbrž to vychází z výsledků výzkumu sociologů a psychologů: lépe to totiž odpovídá „opožděnému“ psychickému vývoji dnešních mladých mužů, spíše odrostlejších chlapců, kteří si maximálně užívají péče „mamahotelů“.

Na výše popsané změny musí být ovšem schopen zareagovat i náš školský systém. Do škol (základních i středních) by se měl znovu vrátit vyučovací předmět „Branná výchova“. A s tím souvisí i návrh na zavedení několikaměsíčního vojenského výcviku pro mladé muže. Naprosto zásadní změnou by měla být transformace „naukového“ předmětu „Občanská nauka“ či „Základy společenských věd“ na „Výchovu k občanství a demokracii“. (Neplést s „Občanskou výchovou“ z doby před rokem 1989, jež se stala nástrojem komunistické indoktrinace obyvatelstva!)

Zkušenosti z voleb 2017-2018 jasně ukázaly, že do budoucna bude nutno jít nikoli cestou „přímé demokracie“, jež by mohla být zneužita tzv. lůzou k politickým cílům jistých zákulisních hráčů, nýbrž naopak cestou omezení volebního práva některých skupin obyvatelstva a jeho svázání s pevně stanovenými, nepřekročitelnými podmínkami. Přihlížet by se mělo také k výši IQ potencionálních voličů.

Stejné volební právo přece nemůže mít na jedné straně univerzitní profesor a na straně druhé jedinec, jehož IQ se blíží hranici slabomyslnosti, nebo je dokonce pod ní. Tady bychom si vážně začali zahrávat s podstatou demokracie. Ta by se brzy mohla změnit ve vládu lůzy (ochlokracie). Byla by to přímá cesta do pekel. Znamenalo by to nástup nové totality. Lhostejno zda rudé, modré, oranžové, hnědé, zelené či fialové.

─────

A pro zpestření ještě několik postřehů čtenářů, kteří své kritické připomínky ke sněmu STAN vyslovili v diskusi na internetu. Zveřejňujeme je bez komentáře, protože jsou dostatečně výmluvné samy o sobě: „Gazdík dogazdoval. Doufám, že Rakušan zhasne.“ – „No lepší Rakušan než Němka.“ – „Je úplně jedno, jestli ji povede Rakušan, nebo Eskymák.“ – „Odchází velký podvodník Gazdík. Dařilo se mu některým lidem vsugerovat, že jeho podivná strana zastupuje všechny starosty. Ve skutečnosti mají gazdíkovci 152 registrovaných členů, z toho jen polovinu starostů. Z toho je jasné, že i sám název Starostové je součástí podvodu.“

Přes tyto kritické výhrady přeji V. Rakušanovi, aby se mu v jeho funkci dařilo a aby jeho poslanecký klub nakonec neskončil v tom stanu, který od P. Gazdíka dostal.

17. 4. 2019

PhDr. Rostislav Janošík