Svobodné noviny na internetu

Jarní svátky – Velikonoce – jsou tady. Protože času nezbývá, proto jen úsporně. Můžeme si položit otázku: proč právě „Velikonoce 2020“? Vždyť Velikonoce jsou podle kalendáře i osobních prožitků každý rok. Jenže – ty letošní budou zcela jistě naprosto specifické. A netřeba vysvětlovat, z jakého důvodu. Aniž bych to myslel nějak ironicky, přišla další „egyptská“ rána. Podrobnosti k nim lze snadno najít v příslušné literatuře. Dlouho, dlouho, předlouho bylo vydáváno varování. A stalo se? NIC!

Člověk je člověk (jen) a nedá si říct. Nepoučí se ani z historie, ani od svých rodičů. Ti jsou v dnešní, globalizované době spíše na okraji zájmu následných generací. Ale zpět k velikonočnímu záměru, což si dovolím přiblížit v následujícím textu.

Popeleční středa – (26. 2.) Lze namítnout, že není součástí velikonočních svátků. Je však zahájením doby postní, která je od Velikonoc neodmyslitelná. Věřící přijímají „popelec“ jako znamení kajícnosti a jsou vyzýváni, aby věřili evangeliu. Mají se zříci světských radovánek a v usebrání rozjímat nad svojí existencí. V určených dnech se podle možností modlí Křížová cesta, připomínající utrpení Krista.

Květná neděle – (5. 4.) Šestá neděle postní, tzv. Pašijová, je připomínkou vjezdu Ježíše do Jeruzaléma. Lid jej vítá ratolestmi a provolává: „Hosana synu Davidovu!“ Znamenal pro ně krále izraelského. V kostelech se jako evangelium čte umučení Pána Ježíše Krista podle evangelisty sv. Matouše.

Velikonoční třídení (= triduum) – čtvrtek, pátek, sobota.

Zelený čtvrtek – (9. 4.) Pro tento den jsou v církvi příznačné dva liturgické úkony: svěcení olejů a připomínka ustanovení Nejsvětější svátosti. Je připomínána Poslední večeře, zvony odlétají do Říma. Na znamení smutku se odmlčí až do velikonoční vigilie. V katedrálním chrámu biskup umývá podle Kristova příkladu dvanácti věřícím nohy. Nejsvětější svátost je přenášena do zvlášť připraveného svatostánku tzv. Getsemanské zahrady. Kolik dní stačilo od slavného „Hosana“ k davovému „Ukřižuj“?

Velký pátek – (10. 4.) Den ticha a projevování smutku. Církev prožívá umučení a smrt svého Spasitele. V dnešní době je tento den již uznáván jako významný svátek. Na různých místech se staví kříže, připomínající Golgotu, konají se tzv. Křížové cesty. V kostelech se při odpoledních bohoslužbách čtou pašije podle evangelisty sv. Jana, koná se odhalování a uctívání kříže. „Hle, kříž, na kterém umřel Spasitel světa!“ „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti.“

Bílá sobota – (11. 4.) Na Bílou sobotu trvá církev na modlitbách u Kristova hrobu, uvažuje o jeho umučení a smrti. Obřadní stůl je obnažen a nekoná se žádná mše svatá. Teprve po slavných obřadech noční vigilie, které jsou přípravou na Kristovo zmrtvýchvstání, prožívá církev velikonoční radost, naplňující následujících padesát dní. Večerní bohoslužba začíná svěcením ohně, pokračuje svěcením velikonoční svíce (paškálu), do kostela je vnášeno nové světlo a následuje slavnostní chvalozpěv („Zajásejte, zástupy andělů!“). Po něm dále probíhá bohoslužba slova se čtením Písma a evangelia, křestní bohoslužba, svěcení vody a bohoslužba eucharistická.

Neděle zmrtvýchvstání Páně – (12. 4.) „Vstal jsem z mrtvých, a jsem pořád u tebe…“ Pán opravdu vstal z mrtvých, aleluja. Jemu buď sláva a vláda na věčné časy (vstupní úvod mše svaté). Všechny mše svaté, které jsou slouženy o sobotní noci, jsou již součástí nedělní liturgie. Bohoslužby probíhají v obvyklém slavnostním rázu. Kristus, náš velikonoční beránek, byl obětován, proto slavme hody s Pánem. Aleluja (opakující se chvalozpěv).

Pondělí velikonoční – (13. 4.) Tento den není v církvi považován za liturgický svátek. Naproti tomu v civilním životě v posledních letech opět nabyl na významu: byly vzkříšeny původní lidové zvyky, chodí se na návštěvy, koledovat, v moravských krajích „na mrskačku“. Velikonoční radovánky a přebohaté hostiny.

Doba velikonoční – Končí sedmou nedělí velikonoční. Další neděli následuje slavnost Seslání ducha svatého. Letnice. Sešli ducha svatého, Hospodine, a obnovíš tvář země.

Dovoluji si předložit tento krátký nástin v současné pohnuté době a věřit, že dojde k obnovení tváře celé Země. Snad už bylo na čase, aby si člověk, považující se za velebytost, uvědomil, co všechno způsobil a co všechny by měl napravovat. Musí. Jinak jej postihnou další „Rány egyptské“.

František Růžička (Hlas svědomí)

Zpětný pohled do Medžugorje. Aleluja.