Svobodné noviny na internetu

V uplynulých dnech se u nás doslova ze dne na den odehrála pozoruhodná událost. Ne že by se něco podobného nikdy nestalo, avšak v „ateistických“ Čechách se jedná o věc neslýchanou. Na Staroměstském náměstí v Praze, na němž se ve středověku konaly popravy, kdosi přes noc namaloval (nasprejoval) 25 tisíc bílých křížů – jako připomínku obětí pandemie „koronaviru“.

Každý, kdo někdy navštívil Staroměstské náměstí, dobře ví, že v bezprostředním sousedství gotické radnice se nacházejí v dlažbě rovněž bílé kříže. Ty byly zhotoveny na památku oněch 27 „českých pánů“ (ve skutečnosti se jednalo o 3 pány, 7 rytířů a 17 měšťanů), které na tomto místě dne 21. 6. 1621 popravil kat Jan Mydlář. Brzy uplyne rovných 400 let od těchto tragických okamžiků, kdy tehdejší nekatolická „elita“ přišla z rozhodnutí bělohorského vítěze, císaře Ferdinanda II. Habsburského, o život.

Osud tomu chtěl, že týž den, 21. 6. 1949, se ve věznici v Plzni na Borech odehrála podobně tragická, nespravedlivá a slušné občany pobuřující poprava hrdiny I. a II. odboje – div. gen. Heliodora Píky (1897-1949). Komunisté tím dali všem občanům na srozuměnou, že tak dopadne každý, kdo by se chtěl protivit jejich představě o „ráji na zemi“ pro český národ podle diktátu z Moskvy.

Co se týká ostatních poprav na tomto slavném náměstí, kudy kráčely dějin, co do počtu popravených k největším patřila ta, jež se odehrála dne 9. 9. 1437: na mohutné, třípatrové šibenici bylo tehdy oběšeno celkem 53 osob. Ty byly zajaty při dobývání hradu Sion u Kutné Hory: v nejvyšším patře této šibenice byl oběšen majitel tohoto hradu, Jan Roháč z Dubé, jenž se odmítal podrobit králi Zikmundu Lucemburskému, a ve dvou patrech pod ním byli také účastníci obrany tohoto hradu.

To byly ony „slavnostní“ popravy, určené divákům, kteří si z toho měli vzít ponaučení, aby neskončili podobně. „Běžné“ popravy se konaly na Šibeničním vrchu za Prahou, poblíž dnešního Olšanského náměstí na Žižkově.

─────

Jak jsme se později dozvěděli, zmíněné bílé kříže za oběti pandemie „koronaviru“ zhotovili aktivisté ze spolku „Milion chvilek pro demokracii“. Za tento jejich počin jim náleží velké poděkování. Pasivní a osudu odevzdaní Pražané se zmohli jen na němé přitakání tomuto chvályhodnému skutku: pouze někteří začali spontánně křídou připisovat k jednotlivým křížkům jména svých blízkých, o něž v uplynulých týdnech přišli. No – aspoň něco. Jako by na mě znovu dýchla atmosféra normalizace, kdy šeď života a pocit bezmocnosti dokázaly z potomků husitských revolucionářů nadělat národ zbabělců a vyčůránků.

Kdo čekal, že po tom všem, kdy se denně dočítáme minimálně o dvou stovkách zemřelých na „covid-19“, se kdosi „nahoře“ rozhoupe a vyhlásí den státního smutku, nebo se aspoň omluví jménem Babišovy vlády za zbytečnou smrt těchto bezbranných obětí zákeřného viru, musí být zklamán. Místo toho vidíme jen cynismus a zákulisní hry politiků, spojené s kšefty za desítky milionů Kč, které nakonec zaplatíme my – daňoví poplatníci. A politici zase slíznou smetanu…

Ano, to všechno se odehrává v „ateistických“ Čechách, kde si naši mocní hrají na „nadlidi“, kteří dávají prostým občanům nepokrytě najevo, jak jimi pohrdají a že jsou jen „potravou“ pro „covid-19“. Krizová doba odhalila prostou pravdu: selhává nejen vláda a vlastně celá ta naše upachtěná, podivná „politická třída“, ale rovněž církev, od níž se již od r. 1989 čekalo víc. Bohužel, její zájem se zredukoval na pouhý majetek. Že by se měla této piety ujmout právě církev, snad ani uvádět nemusím.

Zkrátka: co platí v jiných zemích katolické Evropy, u nás neplatí ani náznakem. Kardinál D. Duka byl naposledy na Staroměstském náměstí vloni, když světil znovu odhalený Mariánský sloup. Zřejmě bude nějaký technický problém, jak ho do centra hlavního města dopravit, když jsou ta protiepidemická opatření a když se nesmí z okresu do okresu. Nikoli z jedné městské čtvrti do druhé. Zřejmě to někdo na tiskové konferenci ministra J. Blatného špatně vysvětlil…

Nakonec se toho museli ujmout sami občané a napravit to, na co politici nestačí. Po roce se to opakuje již podruhé: Před rokem neschopnost vlády zajistit ochranné pomůcky vyřešili občané tím, že sami začali doma šít roušky a míchat dezinfekci. Rok poté tím, že pozůstalí po obětech pandemie k oněm anonymním křížům začali připisovat jména blízkých, které jim v posledních 12 měsících „covid-19“ vzal. Češi, načichlí čtyřmi desítkami let komunistické, ateistické výchovy, překvapivě ukázali, že i oni mají ve svých genech hluboce zakořeněné křesťanství, byť se k němu veřejně nehlásí a nechodí do kostela.

Nepochybuji o tom, že až ta „koronavirová“ tragédie skončí, sejdou se spontánně obyvatelé Prahy právě na tomto místě, na historickém Staroměstském náměstí, aby vzdali hold těm, jejichž smrtí byl vykoupen náš návrat k normálnímu životu. Píšu-li tato slova o oběti a vykoupení ve dnech největšího svátku všech křesťanů, Velikonoc, činím tak zcela záměrně. Vždyť velkopáteční oběť Ježíže Krista na Golgotě patří ke stěžejnímu poselství, jež je adresováno křesťanům celého světa.

K 1. 4. 2021 (= velikonoční „zelený čtvrtek“) připravil „covid-19“ o život celkem 26 765 našich spoluobčanů. Věřme, že počet těchto předčasně a zbytečně zemřelých v příštích týdnech a měsících přestane narůstat – v závislosti na rychlosti očkování ohrožených skupin obyvatelstva. Zatím máme jen něco přes milion občanů, kteří dostali první dávku vakcíny, což je žalostně málo. Je proto žádoucí, aby se oněch 25 tisíc křížů na Staroměstském náměstí stalo symbolickou připomínkou také ostatních obětí: všech válečných hrůz, cholery a moru, ale i dalších epidemií a nebezpečných, smrtelných nemocí.

Uvedený počet obětí „koronaviru“ představuje počet obyvatel průměrného okresního města. Jen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jich máme několik s podobným počtem obyvatel (Vsetín, Šumperk, Uherské Hradiště, Břeclav, Hodonín, Český Těšín, Litvínov atd.). Je to, jako by někdo tato města vymazal z mapy. Udělejme tedy všechno pro to, aby těch obětí již nepřibývalo! Očkovat by se měli všichni – kromě těch, kteří by tím byli naopak ohroženi na životě. A očkovány by měly být i děti, protože jsou prokazatelnými přenašeči tohoto onemocnění, třebaže příznaky této nemoci u nich jsou minimální, nebo žádné. Ohrožují však své rodiče a prarodiče!

Přestaňme hrát hru na „nechápavé“ a hluchoněmé! Škodíme tím jen sami sobě!

─────

Pár doplňujících informací pro M. Pekarovou-Adamovou

(Prosím lidi z okruhu této političky, aby jí toto sdělení předali!)

Jen tak na okraj: Jako doplněk k chabým vědomostem předsedkyně TOP 09 M. Pekarové-Adamové ve věci „autonomního“ Protektorátu Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren) uvádím toto: V období let 1939-1945 z celého území bývalého Československa zahynulo rukou nacistických (= německých) katanů celkem 360 000 osob. Nejnověji historici tento počet upřesnili na 343 000 osob. Do této sumy je zahrnuto rovněž 80 000 tzv. československých Židů. (Před válkou žilo v ČSR dohromady 118 000 Židů; pouze části z nich se podařilo emigrovat na Západ ještě před začátkem holocaustu; dnes se k židovské národnosti hlásí u nás pouze něco okolo 3000 osob.)

Mezi oběťmi nacistické hrůzovlády bylo i 25 000 členů a funkcionářů Komunistické strany Československa (KSČ). Přitom není žádným tajemstvím, že také mezi těmito „antifašisty“ byly desítky spolupracovníků Gestapa a Sicherheitsdienstu (SD). Je známým faktem, že nacisté pronásledovali hlavně ty občany Protektorátu, kteří proti nim aktivně vystupovali nebo se netajili svým odmítavým postojem vůči nim a jejich ideologii.

K pronásledovaným (vězněným a popraveným) nepatřili ovšem jen komunisté, nýbrž i příslušníci jiných politických stran (sociální demokraté, národní socialisté, agrárníci či dokonce členové „fašistické“ Vlajky), ale i příslušníci Sokola, důstojníci a vojáci demobilizované Čs. armády nebo římskokatoličtí kněží, jakož i duchovní nejrůznějších denominací. (Velká část našich kněží byla vězněna v koncentračním táboře Buchenwald: byl mezi nimi např. poúnorový lidovecký ministr zdravotnictví J. Plojhar nebo pozdější litoměřický biskup Š. Trochta.) Nemohu opomenout ani menšiny rasové (Romové), náboženské (Svědkové Jehovovi) nebo sexuální (homosexuálové).

Jen tak pro úplnost dodávám, že v nacistických věznicích, káznicích a koncentračních táborech skončil jak bývalý předseda vlády II. republiky R. Beran (Agrární strana), tak i M. Horáková či P. Zenkl (oba ČSNS), nebo Z. Mašínová, manželka jednoho z tzv. „Tří králů“ – gen. J. Mašína (†30. 6. 1942), stejně jako její bratr mjr. C. Novák, kterého nechali komunisté popravit v r. 1955 (spolu se Z. Janatou a V. Švédou) za to, že patřil ke skupině bratří Mašínů a pomáhal jim s útěkem na Západ.

Věznicemi a koncentračními tábory nacistů prošla řada funkcionářů, ale i řadových členů KSČ, kteří hráli důležitou roli v uchopení moci touto stranou po Únoru 1948. Kromě řady osob, jež patřily ke skupině R. Slánského (Geminder, Reicin), sem počítáme také J. Pelikána, ale i A. Novotného, A. Zápotockého, V. Širokého či A. Čepičku. Ti všichni byli podezřelí ze spolupráce s Gestapem. Ačkoliv se o jejich problematické minulosti vědělo jak mezi čs. komunistickými špičkami, tak i v nejvyšším vedení KSSS, mohli tito zkompromitovaní politici stát i nadále v čele státu, aniž to komukoli vadilo.

Německými věznicemi prošli rovněž dva známí vyšetřovatelé Státní bezpečnosti (StB) z nechvalně proslulé věznice v Uherském Hradišti: A. Grebeníček (otec expředsedy KSČM M. Grebeníčka) i jeho nadřízený v této věznici – plk. L. Hlavačka. Tento komunistický zločinec se „proslavil“ mimo jiné tím, že se stal „vynálezcem“ tzv. elektrických bot, jimiž byli v Uh. Hradišti mučeni vězni komunistického režimu. Potvrzením úsloví, že není komunista jako komunista, byla skutečnost, že L. Hlavačku se podařilo nacistům získat pro spolupráci s Gestapem. Ani v jeho případě to představitelům režimu nevadilo (Hlavačka se osobně znal s R. Slánským): nejenže nebyl potrestán, ale byl dokonce povýšen na generála; ve službách Ministerstva vnitra stál za projektem zavedení elektrického proudu do zátarasů na státních hranicích s Německem a Rakouskem.

Ve všech těchto případech platí jedno důležité poučení: Stojí-li režim na takto prohnilých základech, na nichž bylo po válce budováno tzv. lidově-demokratické Československo, nemohlo to dopadnout dobře. Proto byl pád nereformovatelného režimu tzv. reálného socialismu, který žádným skutečným socialismem nebyl, na konci roku 1989 z velké části zapříčiněn neschopností jeho vedoucích činitelů vyrovnat se s marasmem, jenž se tady nahromadil za 40 let vlády KSČ.

I tady bychom se měli poučit z dějin: za 30 let polistopadového režimu se také v tom našem Augiášově chlévě nahromadilo tolik „hnoje“, že je nejvyšší čas začít s jeho úklidem.  Je třeba ho odvézt tam, kam patří. Jak se zdá, současná koalice ani líná a váhavá opozice s tím zřejmě nehodlají nic dělat. Měli bychom to vzít na vědomí, až se budeme rozhodovat o tom, komu dáme na podzim svůj hlas. Již teď je zřejmé, že nebude koho volit: vlastenci a slušní občané zřejmě vymřeli a na novou generaci zodpovědných politiků si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Hrozí nebezpečí, že nám ujede „historický“ vlak!

3. 4. 2021

‒ RJ ‒