J. Černochová: „…před rokem, před dvěmi…“
Potvrdí to každý učitel češtiny: někteří žáci a studenti mají lepší projev mluvený než psaný – a naopak. A platí také to, že vůči různým nedostatkům v mluveném projevu bývá většina z nás tolerantnější než k chybám v pravopise či gramatice. To se týká jak jazyka mateřského, tak i cizího.
Chyby ve tvaru číslovky „dva“ (oba) se dopouštějí mnozí z nás – nejen politici. Paní ministryni jsem si nevybral úmyslně, ale docela náhodou. Ne proto, abych ji samoúčelně kritizoval, nýbrž proto, abych na tento omyl upozornil i ostatní uživatele českého jazyka, kteří se jej dopouštějí. Jsou chyby, které jsou téměř nevykořenitelné. A tato je jednou z nich…
Paní ministryně J. Černochová, jistě v zápalu své aktivity okolo války na Ukrajině, kterou nás nepochopitelně vtahuje do tohoto konfliktu mezi Ruskem a USA, zapomněla, že si ve své funkci musí dávat pozor na to, co říká a co píše. Veřejnost má právo to vědět, protože očekává, že správa věcí veřejných je v rukou těch nejlepších reprezentantů této země. Nejsem si jist tím, zda tomu tak v tomto případě je. Přesto bych paní ministryni raději chválil. Není však za co.
Výrok v titulku tohoto článku zazněl v rozhovoru J. Černochové během její nedávné návštěvy v USA. Její součástí bylo i jednání o převezení ostatků brig. gen. F. Moravce (1895-1966), šéfa našeho vojenského zpravodajství z londýnské exilové vlády v čele s prezidentem Dr. E. Benešem. Dlužno dodat, že F. Moravec byl především Benešovým „mužem“ – se vším všudy. Přesnější by bylo napsat: byl Benešovým „mouřenínem“, který plnil hlavně zadané úkoly od svého šéfa.
Velká „sláva“ a až přehnaný důraz na „zásluhy“ F. Moravce o zorganizování atentátu na R. Heydricha jsou tak trochu mediální mlhou, kterou někteří naši novináři rádi vytvářejí. Ve skutečnosti jsou jejich znalosti o této problematice jen povrchní a neúplné. Že to s F. Moravcem bylo trochu složitější a že se zdaleka nejednalo o tak čestného muže (ostatně – tím nebyl ani E. Beneš, kterého část československé generality chtěla po Mnichovu 1938 postavit před vojenský soud), jak se obecně soudí, svědčí nejrůznější vzpomínky jeho současníků. Sebeoslavná kniha Moravcových vzpomínek Špion, jemuž nevěřili (2002) ani zdaleka nepopisuje všechny „zákruty“ jeho složitého života.
─────
F. Moravec: hrdina odboje, nebo jen „mouřenín“?
Vzhledem k tomu, že jsem při zpracovávání životních osudů Z. Mašínové, manželky gen. J. Mašína, narazil na některá nepříliš chvályhodná fakta nejen o Dr. E. Benešovi, ale i o F. Moravcovi, nabízím paní ministryni J. Černochové, ale i ostatním čtenářům, aby se s nimi seznámili. Ocituji proto celou pasáž z obsáhlého článku o Z. Mašínové st. s názvem: Vězeňkyně dvou totalitních režimů, 2. část (SN č. 9/2016, vloženo 23. 9. 2016, ZDE):
„Konec války a první měsíce po ní byly i pro rodinu nacisty popraveného odbojáře gen. J. Mašína velkou nadějí, že jeho odkaz bude naplněn a zásluhy náležitě oceněny. Leč nestalo se tak. Z důvodů, popsaných v předešlých řádcích.
Zkrátka: J. Mašínovi ani mnohým jiným statečným vlastencům nebylo ani za jejich života, ani po smrti odpuštěno jejich „rebelantství“ z doby před začátkem německé okupace. Svou negativní roli zde sehrál, jak jinak, exilový prezident E. Beneš
a jeho nejbližší spolupracovníci: ministr obrany S. Ingr a šéf vojenského zpravodajství F. Moravec. (…)
Úsilí o pravdivé a spravedlivé zhodnocení odbojové činnosti J. Mašína naráželo od samého začátku na neochotu nových mocných i na nepokrytou snahu lhát a zkreslovat pravdu. Projevilo se to již necelé dva měsíce po skončení války – na tryzně za oběti zastřelené nacisty v Kobylisích, jež se konala dne 20. 6. 1945. Na ní Mašínovo jméno spolu se 70 popravenými důstojníky čs. armády nezaznělo.
Třebaže samotní Němci uznávali, že Mašínova statečnost byla na české poměry nevídaná, oficiální verze tvrdila, že hlavní zásluhy o domácí odboj měl národní socialista V. Krajina. Toho prý před popravou zachránil samotný K. H. Frank, protože si ho údajně vážil ze všech odbojářů nejvíce. Naivnější argumentaci bychom jen těžko hledali. V této situaci spíše platí: co za to? Nebo také: pro koho Krajina pracoval? Žalostné selhání funkcionářů národních socialistů v Únoru 1948 i později odhalená role Dr. H. Ripky v čs. exilu leccos naznačují…
Nepřekvapilo tudíž, že Z. Mašínová byla rozhořčena ignorováním zásluh jejího popraveného manžela ze strany oficiálních představitelů státu. Proto se obrátila na V. Krajinu i na S. Ingra, kterému před časem předala své poznámky o odbojové činnosti J. Mašína i jí samotné. Zatímco V. Krajina Mašínové ve své bohorovnosti ani neodpověděl, bývalý exilový ministr obrany S. Ingr jí uvedenou dokumentaci o odbojové činnosti dne 5. 12. 1946 vrátil.
Opatrnické stanovisko zaujal i F. Moravec, který byl mezitím na pokyn z Moskvy zbaven vedení čs. zpravodajské služby. V dopise ze 4. 12. 1946 Z. Mašínové napsal, že na zhodnocení Mašínovy role je třeba vyčkat, až bude příznivější doba. Tito „váhaví střelci“ v čele naší armády čekali tak dlouho, až se nedočkali. Přišel totiž Únor 1948. Ukázalo se, že jejich „čekání“ bylo k ničemu.“
[K výše uvedené citaci pouze doplním: Mezi nejbližší spolupracovníky gen. J. Mašína (kromě J. Balabána a V. Morávka) ještě z doby před válkou patřil brig. gen. Jan Studlar (1896-1969). Ten udržoval s rodinou Mašínovou kontakty po celou dobu a pomáhal oběma synům J. Mašína poté, kdy se jim přes území NDR podařil útěk do Západního Berlína; tam sloužili v americké armádě, později se přestěhovali do USA. Také J. Studlara postihl osud mnoha našich odbojářů, kteří (podobně jako on) bojovali za války nejprve na západní frontě a následně v SSSR. Po Únoru 1948 byl krátce vězněn. Podařilo se mu však utéci do Německa; odtud se i s manželkou dostal do USA.]
Rád bych mírnil „optimismus“ ministryně J. Černochové ohledně brig. gen. F. Moravce. Nebyl to až tak stoprocentní voják a bezproblémový člověk, jak se domnívá. Žádná historická osobnost není úplně černobílá. Platí to i pro F. Moravce. Jeho hlavní chybou byla přílišná loajalita vůči E. Benešovi.
27. 4. 2022
‒ RJ ‒
Odkaz na článek o Z. Mašínové st.:
