Svobodné noviny na internetu

Není toho moc, co se autorům seriálu podařilo…

My, starší diváci ČT, máme ještě v živé paměti do omrzení reprízovaný televizní seriáů „Vyprávěj". Jeho časový záběr byl mnohem větší, než to, co nám nabízí zatím poslední televizní série na toto téma s názvem „Volha“. Přesto musím konstatovat, že seriál „Vyprávěj“ se více podobá realitě. A hlavně: nezobrazuje uplynulé období pouze výběrově a velice zjednodušujícím způsobem. Každý, kdo v té době žil, to musí cítit jako já: historik i pamětník té doby.

Jak bývá u tohoto druhu zpracování běžné, postavy nejsou statické, ale vyvíjejí se, a to v závislosti na proměnách oné doby. Třebaže se někdy mohla jevit jako nehybná a šedivá, občas nabíraly události pořádného spádu. Tato „dynamika“ je patrná jak v seriálu „Vyprávěj“, tak i sérii „Volha“. Přesto zde jisté rozdíly jsou. Změnám podléhali jak hrdinové těchto příběhů, tak i „rekvizity“ a kulisy, v nichž se děj odehrává. Týká se to jak oblečení nebo účesů těchto osob, tak i bytového zařízení či dopravních prostředků – včetně té „Volhy“.

V tomto směru ani tvůrci známého kontroverzního seriálu „Třicet případů majora Zemana“ nedopadli lépe, i když se toto normalizační „veledílo“ natáčelo již od poloviny 70. let 20. století. Při pozorném sledování bylo možno zjistit, že herci nosí oblečení, které neodpovídalo módě 50. let 20. století. Podobně tomu bylo se zařízením bytů či kanceláří: vodovodní kohoutky tehdy vypadaly jinak, než jak je známe z doby natáčení tohoto seriálu: byly bakelitové, stejně jako kliky u dveří.

Je to sice detail, ale i to se podílí na autenticitě, jakou by se měla taková „rekonstrukce“ doby vyznačovat. Z tohoto hlediska jsou na tom tvůrci obou seriálů o době normalizace lépe než zmíněné televizní vypravování o estébáckém hrdinovi mjr. Zemanovi. Zatím diváci zaregistrovali pouze drobnou nesrovnalost: jedna odvysílaná populární píseň měla vzniknout až o několik let později.

Třebaže bych se rád pustil do zhodnocení seriálu „Volha“ jako celku, bohužel tak učinit nemohu. Viděl jsem totiž pouze jediný díl – ten odvysílaný v neděli dne 23. 4. 2023. Proto se pokusím reagovat aspoň na to, co jsem viděl. Seriál „Volha“ se pokouší o zachycení osudů hlavního hrdiny na pozadí událostí od roku 1971 až do roku 1990. Jedná se o docela dlouhý časový úsek, který rozhodně nelze chápat jako jednolitý celek. Jiná totiž byla 70. léta 20. století a zcela odlišná 80. léta, kdy už se začínala výrazněji měnit atmosféra ve společnosti. Stále sice vládli komunisté, ale už jim docházely síly a dech.

Právě odvysílaný čtvrtý díl „Volhy“ zachycuje poměrné dlouhý časový úsek od roku 1976 až do roku 1985. Důraz je tu položen na léta 1976 a 1977, pak je velká pauza a skok do roku poslední komunistické spartakiády – 1985. Ten působí zbytečně násilně a nelogicky. Není tady žádná souvislost a není ani jasné, proč byl vypuštěn začátek 80. let 20. století. Tehdy na jedné straně vrcholily represe režimu vůči chartistům (např. akce „Asanace“), na straně druhé se již schylovalo k zákulisním jednáním o nahrazení skomírajícího komunistického režimu nějakou přijatelnější formou vládnutí. V té době se již začaly projevovat vážné ekonomické problémy. Jediným „propojením“ je osoba hlavního hrdiny, který mezitím zestárl, ztloustl a zpohodlněl.

První část 4. dílu je věnována událostem roku 1976, kdy se do republiky vrátil agent StB kpt. P. Minařík, kterého měla tajná policie nasazeného ve Svobodné Evropě, aby tam provedl atentát. Objevuje se i scénka se zpěvákem K. Gottem. Ten tehdy natáčel v divadle ve Slaném písničkový pořad, který měl několik pokračování. A právě v souvislosti s tím dochází k jeho setkání se šoférem Standou Pekárkem (v podání Kryštofa Hádka).

Tento hlavní hrdina seriálu, pracující v Československé televizi, je typickým normalizačním frajírkem, jenž rád „dělá ramena“. Aby se mu lépe a pohodlněji žilo, podepsal spolupráci s StB. (To bylo v předchozích dílech seriálu.) Také v tomto pokračování se setkává se svým řídícím důstojníkem, kterého v seriálu ztvárnil herec Jiří Dvořák. To byl podobný „frajer“: ten zase pro změnu nosil moderní brýle s kouřovými skly, jaké se v té době nevyskytovaly. (Jednalo se o záležitost nejméně o dvě desetiletí pozdější.)

Seriál ukazuje rovněž scénu s pokusem jednoho z televizních režisérů, který se stýkal s disidenty, o sebevraždu. Ta se mu nakonec nepodařila a on skončil v psychiatrické léčebně. Až v závěrečné části tohoto dílu se s ním setkáváme znovu – jako s technikem přenosového vozu, a to během vysílání pořadu o Vlachovce.

Dramatičnost té doby se podařilo tvůrcům seriálu poměrně dobře zachytit scénou ze „zátahu“ StB na skupinu disidentů, kteří se na Vánoce 1976 sešli u již zmiňovaného režiséra. Bohužel – nic jsme se nedozvěděli o tom, že právě v závěru roku 1976 se zrodila iniciativa Charty 77. O ní tam nebylo skoro nic. Poněkud více informací tam o sbírání podpisů pod Antichartu: podepsal to tehdy kdekdo kromě S. Pekárka. Toho se nikdo ani neobtěžoval na tuto věc upozornit. Na údajného agenta StB je to poněkud zvláštní. (Zdá se, že tvůrci seriálu to nedomysleli, protože o tom zřejmě nic nevědí.)

Taxikář S. Pekárek je v seriálu vykreslen jako beznadějný sukničkář, který nenechá na pokoji žádnou mladší ženu. Poměrně realisticky je tam vylíčen také jako „kšeftař“ a „přikrádač“. Při té druhé činnosti se nechá nachytat od svého řídícího důstojníka, který jeho lumpárnu „přikryje“.

Nerealistických scének je v seriálu víc. Od pohotových novinářů, kteří po odvysílání tohoto dílu napsali o K. Gottovi, víme, že náš populární zpěvák by sotva využil služeb taxikáře Standy, protože buď šoféroval sám, nebo k tomuto účelu používal své řidiče. Stejně nerealistická byla scénka, zachycující estébáka, který při výslechu dal režisérce z ČST (v podání A. Geislerové) facku, až upadla na zem. V té době se už estébáci neuchylovali k fyzickému násilí jako v 50. letech 20. století, ale spíše vyvíjeli na vyšetřované osoby psychický nátlak.

Naprostá pitomost byla interpretace zkratky VB jako: „Vole, brzdi!“ Takový „vtip“ by nevymysleli ani soudruzi z „kachlíkárny“, kde si socialističtí policajti občas pouštěli „hubu na špacír“ a „vyráběli“ tzv. protistátní vtipy. Naproti tomu velmi barvitě je zachycena scénka s návštěvou Milovic, kde sídlila posádka okupačních sovětských vojsk. Pekárkovi se tam podařilo „koupit“ za velice výhodných podmínek dva barevné televizory. Kšeftování obyvatelstva se sovětskými „okupanty“ bylo tehdy vcelku běžné. Neměli bychom se tvářit, že to nevíme. Věděli jsme to tehdy všichni. Podobně někteří naši „vykukové“ kšeftovali s německými okupanty za Druhé světové války.

─────

Co nám tvůrci zatajili?

Nerad to dělám, ale musím.  Domnívám se totiž, že velká část nedostatků padá na hlavu scenáristy a režiséra seriálu „Volha“ – Jana Pachla (*1977). Třebaže tento mladý muž již není nejmladší, o době tzv. normalizace toho mnoho neví. Potvrdil to ostatně on sám před odvysíláním 4. dílu této televizní série, a to v rozhovoru s D. Takáčem v pořadu „Interview ČT24“ (23. 4. 2023).

Všechny tyto nedostatky přikládám tomu, že J. Pachl buď neví, nebo nám zatajil, že o širších souvislostech dění v ČST měl před začátkem natáčení jen mlhavé představy. Předně je nutno konstatovat, že začátek vypravování je situován až do roku 1971, tedy do doby po velkých politických čistkách, které byly v této televizi spojeny s nástupem nového ředitele – „normalizátora“ Jana Zelenky. (Tento uvědomělý soudruh krutě „zametl“ se všemi tzv. osmašedesátníky, tedy ze strany vyhozenými komunisty.)

Zmíněné čistky pak souvisely s oficiálními prověrkami členů KSČ a s výměnou stranických legitimací v letech 1969/70. Půl milionu členů KSČ bylo v celé ČSSR ze strany vyloučeno nebo vyškrtnuto. A ti členové, kteří se po prověrkách ocitli bez nové legitimace, nesměli v ČST dále pracovat. Překvapuje mě, že o osobě J. Zelenky v tom díle, který jsem viděl, nezazněla ani věta. Přitom on rozhodoval o bytí či nebytí všech zaměstnanců ČST: straníků i bezpartijních. Býval dokonce pravidelným hostem oblíbených televizních Silvestrů.

Co považuji za mimořádně velkou a nebezpečnou mystifikaci, je představa tvůrců o tom, že informace o situaci v ČST sbírala StB prostřednictvím jednoho televizního šoféra. To je doopravdy úsměvné. Jde o velké nedorozumění. Do ČST po oněch prověrkách nastoupili noví soudruzi – naprosto politicky spolehliví a dobře prokádrovaní. Zkrátka v ČST to v té době bylo „profízlované“ skrz naskrz. Legitimaci KSČ museli mít všichni vedoucí pracovníci. Někteří z nich byli ještě pro jistotu agenty StB.

Představa, že S. Pekárek dává StB informace, které se náhodou dozvěděl od lidí, jež vezl v taxíku, je naprosto komická. Všechno v činnosti „normalizační“ televize bylo „jištěno“ skupinou spolupracovníků StB, kteří měli za úkol sledovat a garantovat „ideovou čistotu“ toho, co televize vysílá. (Seznam agentů StB z řad pracovníků ČST je připojen na konci tohoto článku.)

Z toho, co konstatuji, mimo jiné vyplývá, že ke spolehlivým oporám tehdejšího vedení ČST musel patřit i autor literární předlohy k tomuto seriálu – K. Hynie. A samozřejmě i vedoucí výrobního štábu oblíbeného seriálu „Nemocnice na kraji města“ – Ivo Mathé. Právě tento seriál se natáčel v době, který zachycoval i 4. díl série „Volha“; v témže roce se narodil režisér J. Pachl. To, že se I. Mathé po roce 1989 stal ředitelem ČT (1992-1998) a následně i kancléřem V. Havla, vcelku názorně potvrzuje, že bez komunistů to nešlo před rokem 1989 ani po něm. Ostatně – V. Havel byl velkým příznivcem komunistů, hlavně těch včerejších i předvčerejších. Pouze ty polistopadové neměl z nějakého důvodu rád.

Ostatně – hned první dva polistopadoví ředitelé ČST byli agenty StB. Po nich tuto funkci převzal „osmašedesátník“ Jiří Kantůrek, druhý manžel spisovatelky E. Kantůrkové. Bezprostředně po „sametové revoluci“ 1989 se první ředitelem ČST stal tehdejší mluvčí vlády L. Adamce – Miroslav PAVEL (*6. 9. 1941). Byl evidován jako TS-agent pod registračním číslem 5500 a 550088 a s krycím jménem: „Ekonom“. (Necenzurované noviny, č. 14/1992, str. 96) Druhým ředitelem ČST byl další agent StB – Jindřich FAIRAIZL (*14. 6. 1934), TS-agent, reg. č. 10792 a 079288, krycí jméno: „Frézař“. (NN, č. 13/1992, str. 40)

─────

Spolupracovníci StB působící v Československé televizi:

Nejvíce spolupracovníků bylo mezi redaktory a moderátory ČST, včetně populárních sportovních komentátorů:

● Jiří TRUBAČ (*10. 7. 1949), TS-agent, reg. č. 24618 a 461888, krycí jméno: David“. (NN, č. 15/1992, str. 133)

● Antonín KUBEŠ (12. 6. 1950), zpravodaj ČST ve Vietnamu; TS-agent, reg. Č. 14699, 27989 a 469988, krycí jméno: „Kuba“. (NN, č. 14/1992, str. 69)

● Pavel ŠPIROCH (*27. 6. 1949), TS-agent, reg. č. 21004, krycí jméno: „Lukáš“. (NN, č. 15/1992, str. 126)

● Zdeněk JIRKŮ (*19. 7. 1950), TS-agent, reg. č. 4310 a 431088, krycí jméno: „Polák“. (NN, č. 13/1992, str. 55)

● Petr KRUL (* 23. 8. 1941), bývalý vedoucí zpravodajství ČST; TS-agent, reg. č. 2731 a 273188, krycí jméno: „Rada“. (NN, č. 14/1992, str. 68)

● Petr KUBKA (*18. 1. 1955), TS-agent, reg. č. 24487 a 448788, krycí jméno: „Jiří“. (NN, č. 14/1992, str. 70)

● Jan SLEPIČKA (*11. 12. 1949), sportovní redaktor ČST; TS-agent, reg. č. 14604, krycí jméno: "Kohoutek". (NN, č. 14/1992, str. 115)

● Josef MORÁVEK (*15. 10. 1949), komentátor Ústřední redakce Televizních novin ČST, předtím zpravodaj v Moskvě; důvěrník, reg. č. 13262, krycí jméno: „Ranař“. (NN, č. 33/1992, str. 108)

● Milan TOMÁNEK (*1. 10. 1956), moderátor ČST; důvěrník, reg. č. 25229, krycí jméno: „Kamil“. (NN, č. 34/1992, str. 165)

● Karel VOŘÍŠEK (*12. 10. 1963), hlasatel Studia Jezerka v ČST, od r. 1998 moderátore TV NOVA a následně TV Prima; důvěrník, reg. č. 26515, krycí jméno: „Renda“. (NN, č. 34/1992, str. 177)

● Jaroslav SUCHÁNEK (*19. 6. 1936), sportovní redaktor ČST; TS-agent, reg. č. 7401, krycí jméno: „Redaktor“. (NN, č. 14/1992, str. 120)

● Luboš PECHÁČEK (*21. 12. 1926), redaktor a komentátor sportovní redakce ČST; agent, reg. č. 11791, krycí jméno: „Sportovec“. (NN, č. 15/1992, str. 171)

● Dušan GABÁNI (*6. 6. 1946), slovenský sportovní komentátor; důvěrník, reg. č. 15966, krycí jméno: „Dušan“. (NN, č. 32/1992, str. 40)

● Rudolf GALLO (*1. 7. 1930), slovenský sportovní komentátor ČST; důvěrník, reg. č. 5782, krycí jméno: „Bobot“. (NN, č. 32/1992, str. 41)

● Ján LACKO (*26. 9. 1942), sportovní komentátor; TS-agent, reg. č. 21103, krycí jméno: „Janovský“. (NN, č. 14/1992, str. 74)

● Oskar MANA (*7. 11. 1921), slovenský sportovní reportér; důvěrník, reg. č. 28354, krycí jméno: „Redaktor“. (NN, č. 33/1922, str. 100)

● Ivan NIŇAJ (*18. 7. 1954), sportovní komentátor ČST; TS-agent, reg. č. 24365, krycí jméno: „Porubský“. (NN, č. 14/1992, str. 91)

● Karol POLÁK (*7. 9. 1934), sportovní komentátor ČST; TS-agent, reg. č. 9917 a 991708, krycí jméno: „Eva“. (NN, č. 14/1992, str. 101)

● Igor TELEKY (*19. 7. 1945), redaktor ČST; TS-agent, reg. č. 14072 a 407208, krycí jméno: „Karmín“. (NN, č. 15/1992, str. 130)

─────

Další agenti StB v ČST nebo osoby s ní spolupracující:

● Ilja BOJANOVSKÝ (*20. 1. 1923), hlavní kameraman hudebních pořadů ČST, člen KSČ (1945-1990); důvěrník, reg. č. 11030, krycí jméno: „Brabec“. (NN, č. 32/1992, str. 15)

● Jan BONAVENTURA (*21. 3. 1943), televizní režisér; TS-agent, reg. č.  14928 a 492888, krycí jméno: Bonet“. (NN, č. 13/1992, str. 28)

● Josef BOUČEK (*22. 10. 1932), spisovatel, dramatik a dramaturg ČST, později TS Barrandov; agent, reg. č. 10417, krycí jméno: „Milan“. (NN, č. 15/1992, str. 150)

● Lubomír ČÍŽEK (*7. 5. 1932), šéfredaktor hlavní redakce hudebního vysílání ČST; důvěrník, reg. č. 19641 a 20472, krycí jméno: „Mladý“. (NN, č. 32/1992, str. 27)

● Miloslav DOUBRAVA (*25. 7. 1944), televizní scenárista a moderátor (Vysílá Studio Jezerka, Studio kamarád); důvěrník, reg. č. 31989, krycí jméno: „Doubek“. (NN, č. 32/1992, str. 30)

● Eduard HRUBEŠ (*27. 12. 1936), hudebník, scenárista, konferenciér (pořad „Neváhej a toč!“); důvěrník, reg. č. 15353, krycí jméno: chybí. (NN, č. 32/1992, str. 56)

● Jaroslav HUŽERA (*10. 3. 1929), filmový a televizní režisér; důvěrník, reg. č. 3861, krycí jméno: „Boleslav“. (NN, č. 32/1992, str. 57)

● Jiří MALÁSEK (*7. 8. 1927), hudební dramaturg ČST; důvěrník, reg. č. 22261. Krycí jméno: „Adélka“. (NN, č. 33/1992, str. 99)

● Jiří MELÍŠEK (*16. 6. 1932), scenárista ČST; TS-agent, reg. č. 2451 a 245188, krycí jméno: „Henry“. (NN, č. 14/1992, str. 84)

● Jan PIXA (*19. 9. 1920), dramaturg ČST (1965-1980); agent, reg. č. 9706, krycí jméno: „Jiřík“. (NN, č. 15/1992, str. 172)

● Jaromír VAŠTA (*21. 7. 1931), televizní režisér; TS-agent, reg. č. 12157, krycí jméno: „Kočí“ (NN, č. 15/1992, str. 137); důvěrník, reg. č. 28298, krycí jméno: „Baden“ (NN, č. 34/1992, str. 172).

─────

Nejen spolupracovníci StB, ale i antichartisté…

Jména mnohých výše jmenovaných zaměstnanců ČST na Kavčích horách najdeme rovněž na seznamech „antichartistů“. Byli mezi nimi i takoví, kteří se pro jistotu podepsali hned dvakrát. Pouze na Standu Pekárka při tom podepisování zapomněli. I z toho vcelku jasně plyne, že představa tvůrců o činnosti StB v ČST, jak ji zachytili v nejnovějším seriálu „Volha“, je víc než naivní. Tak to doopravdy nefungovalo, vážení soudruzi z Kavčích hor! Buď to nevíte, nebo si z nás ze všech děláte legraci!

V níže uvedeném odkazu se můžete dozvědět, kdo ze zaměstnanců ČST patřil k signatářům „Anticharty“. Jejich seznam je uveden až v posledním odstavci s názvem: „Ostatní tvůrčí pracovníci kultury a umění“. Jedná se o velkou ostudu našich umělců a kulturních pracovníků. Hanba jim!

Odkaz na seznam „antichartistů“

Prý nevěděli, co podepisují. Kdo chce, ať tomu věří! Na snímku zleva: Y. Simonová (za ní M. Chladil), K. Gott a ve svetru s připravenou propisovačkou v ruce F. R. Čech. Podepsali tehdy mnozí, údajně z existenčních důvodů. Přitom se často jednalo o milionáře, kteří nouzí netrpěli. Pouze některá prostoduchá individua po r. 1989 tvrdila toto: účastníci onoho  shromáždění v Národním divadle se prý domnívali, že podepisují prezenční listinu! Naproti tomu o těch, kteří Antichartu nepodepsali, se cudně mlčí, třebaže to byli stateční lidé, kteří si zaslouží naši úctu.

25. 4. 2023

‒ RJ ‒