Jdi na obsah Jdi na menu
 


70. výročí vypálení Prlova (3. část) – PhDr. Rostislav Janošík

11. 5. 2015

(Dokončení)

Prolog k prlovské tragédii

Major Rudé armády D. B. Murzin se spolu se svými šesti druhy objevil v Prlově jednoho lednového dne roku 1945. Všichni byli promrzlí a hladoví, Murzin měl horečku. Prlov byl v té době jedním z center partyzánského hnutí na Valašsku. Působila zde rota Tomáše Polčáka-Šebíka.

Partyzáni z této skupiny prováděli sabotáže na elektrických a telefonních ústřednách, poškozovali železniční koleje a odzbrojovali maďarské a německé vojáky. K největším akcím na počátku roku 1945 patřilo odzbrojení 120členného oddílu maďarských vojáků, ubytovaných v lesním úřadě v Pozděchově. Při této akci osmi partyzánů byly ukořistěny dva povozy zbraní, munice a trhavin. Další akcí této partyzánské skupiny byl přepad kolony pěti německých náklaďáků v zatáčce silnice v Prlově: bylo ukořistěno 40 pušek a samopalů včetně munice.

nastup-murzinovych-partyzanu.jpg

SS-Jagdgruppe 232 Slowakei „Josef“

Němci dobře věděli, že obyvatelé Prlova spolupracují s partyzány, a proto se chystali v celé oblasti východní Moravy na zásah proti nim. V polovině dubna 1945, necelý měsíc před koncem války, byla za tímto účelem poslána do Vizovic 300členná skupiny vojáků SS – příslušníků jednotky „Josef“ ze Speciálního stíhacího svazu Jihovýchod, který spadal pod divizi SS Brandenburg – SS Jagdverband Mitte, jíž velel Otto Skorzeny. Byl to právě on, kdo byl A. Hitlerem v r. 1943 pověřen, aby osvobodil uvězněného B. Mussoliniho. Od tohoto nacistického hrdlořeza mohl jen těžko někdo očekávat, že svou „kariéru“ skončí jako velitel, zaštiťující takové zločiny, jaké se na konci války odehrály na Ploštině a v Prlově na východní Moravě.

V jednotce „Josef“ byli sudetští i slovenští Němci a příslušníci Hlinkovy gardy, vycvičení pro boj proti partyzánům. Základem této jednotky byli instruktoři z freiburské výcvikové školy divize Brandenburg. Část této jednotky byla dne pawlofski.jpg10. 9. 1944 poslána do Bratislavy. Velel jí moravský Němec Dr. Walter Pawlofski (* 1913), který pocházel z Horního Benešova na Bruntálsku. Jeho zástupcem se stal Ing. Kurt Werner Tutter (1909-1983), Němec pocházející z Prahy. Ten působil v divizi Brandenburg od 1. 1. 1943 a zúčastnil se akcí německé armády v Norsku, severní Africe, Itálii a Maďarsku. Před válkou patřil ke členům Henleinovy Sudetoněmecké strany.

Skupina „Josef“ měla okolo 120 lidí, z toho 40 Slováků. Ve výcvikovém táboře v obci Sekule se cvičili nováčci z Hlinkovy mládeže (ve věku 16-20 let). Jednotka pak byla nasazena proti partyzánům: těch bylo zabito celkem 44. Příslušníci této jednotky se oblékali do slovenských uniforem, a aby se dostali do prostředí partyzánů, tvrdili, že dezertovali z armády slovenského klerofašistického státu. Tuto „krycí“ legendu použili později také v případě Prlova.

Operace „Tetřev“ začíná…

Záhy po svém příchodu do Vizovic „Einheit Josef“ začala plnit zadání, jež dostala. Dne 16. 4. 1945 přijelo několik náklaďáků s příslušníky této skupiny na opuštěné paseky nedaleko silnice z Loučky do Vizovic. Esesáci pasekářskou osadu obklíčili, vypálili dva domy a tři lidi zabili. Tato akce byla jakousi přípravou na to, co se v příštích dnech mělo odehrát na Ploštině.

V té době už Němci věděli od svých placených konfidentů, Oldřicha Bati a Františka Machů, že obyvatelé Ploštiny spolupracují s partyzány. Cílem akce bylo přímo na místě partyzány chytit a tuto spolupráci prokázat. Ještě než příslušníci SS dorazili na místo, zastřelili asi kilometr od Pozděchova Josefa Vařáka z Prlova, který jel na kole z Vizovic domů. Zda to byla náhoda, či zda Vařák působil jako partyzánská spojka, není spolehlivě prokázáno. Jeho smrt byla předzvěstí příštího osudu této valašské obce.

Zatím neúspěšné pátrání po partyzánech pokračovalo. Dne 19. 4. 1945 v poledne dorazila tři nákladní auta s vojáky oddílu „Josef“ do Újezda u Vizovic. Mezi prvními oběťmi tažení na Ploštinu se stala rodina pojízdného brusiče nožů L. Rangla, který se s manželkou, dvěma dětmi a švagrem R. Pflegerem nacházel poblíž zdejší radnice. Němci je zastřelili.

Pak na samotě „Ryliska“ nad Vysokým Polem zapálili dům F. Raškové, jež s desetiměsíčním chlapečkem utekla do Vysokého Pole. (Chlapeček prochladl a později zemřel.) Ani tady Němci žádné partyzány nenašli. Jejich řádění vyvrcholilo vpádem do pasekářské osady Ploština, kde bylo osm z deseti chalup zapáleno a v nich nalezlo smrt 24 osob. (Jeden muž se z hořícího domu dostal a přežil.) 

zamek-vizovice.jpg

Než byl přepaden Prlov…

V neděli 22. 4. 1945, den před přepadením Prlova, se ve vizovickém zámku sešla porada těch, kteří měli o této akci rozhodnout: za SS – Komando zvláštního určení Nr. 31 jeho velitel Erich Wienecke, za „Einheit Josef“ Walter Pawlofski a Kurt Werner Tutter. Zlínskou úřadovnu Gestapa zastupovali: K. Raschka, H. Supparitsch, H. Ziegler a J. Kraiger. Třebaže důkazy proti Prlovu byly shromážděny, rozhodl se Tutter, že vyšle na místo ještě tři tříčlenné skupiny provokatérů, převlečených za slovenské vojáky, kteří budou tvrdit, že jsou dezertéři a budou chtít navázat spojení s partyzány.

Jedna z těchto skupin, v níž byl i J. Močáry, narazila ve vesnici Bratřejov na několik lidí, kteří se s nimi dali do řeči. Příslib navázání kontaktu s partyzány jim dal tesař a kolář Oldřich Kovář. Močáry si zapamatoval jeho jméno i dům, kde bydlel, a pokračoval v cestě směrem k Prlovu. (Následujícího dne si esesáci pro Kováře přijedou k němu domů: čeká ho výslech a smrt.)

Kousek za Bratřejovem narazili provokatéři na 22letou dívku Marii Růskovou z Prlova. Jednalo se o muže z další skupiny (L. Hudec, K. Gaal, J. Pergler), kteří s Maruškou pokračovali v cestě k Prlovu. Třebaže je tato dobrosrdečná dívka zvala domů na večeři, příslušníci SS, převlečení za slovenské vojáky, se báli, že by je mohl někdo odhalit, a proto do vesnice nešli a raději se vydali zpátky do Vizovic. Oba důvěřivci nejspíš netušili, že jejich setkání s údajnými slovenskými dezertéry byla jen léčka SS, která následujícího dne odstartuje akci podobnou té na Ploštině.

Skupina provokatérů se vrátila do Vizovic, tam podala hlášení a připravovala se k provedení přepadové akce vůči Prlovu. Ve Vizovicích bylo v té době 350 mužů ve zbrani a další ozbrojené oddíly přijížděly z Hošťálkové, Bystřice pod Hostýnem a Holešova. Dohromady se podařilo shromáždit 600-700 mužů a 40 psů. Jedna část ozbrojenců vyrazila z Liptálu přes kopec, druhá z Jasenné. Přepadový oddíl se vydal na cestu z Vizovic ve 4.30 hod. Okolo 6.00 hod. byl Prlov obklíčen a akce mohla začít.

Ve vesnici se v té chvíli nacházelo asi deset partyzánů – šest místních a čtyři Rusové, kteří se zotavovali po zranění. Většina partyzánů již byla na pochodu u Holešova. Obyvatelé Prlova byli probuzeni střelbou po prchajícím partyzánovi, který noc z neděle na pondělí trávil v jednom ze zdejších domů. Střelba začala na horním konci vesnice („Hořansko“). Dva ruští partyzáni unikli do lesa, další dva se ukryli v korytě potoka pod vymletým břehem.

Jeden Rus zůstal zastlaný v peřinách. Statečná hospodyně, která uměla německy, tvrdila, že je to její muž, který právě přijel po noční jízdě autobusem (= řidič Karel Kršák). Ve skutečnosti se tento muž jmenoval Alexej Butenko. Němci tuto lež neprohlédli, čímž si tento ruský partyzán zachránil život.

einhaltjosefpivcviku.jpg

Pošmourné pondělí 23. 4. 1945

Německý řev, řinčení skla a štěkot psů. Tak začalo ráno osudného pondělí 23. 4. 1945 pro obyvatele partyzánské obce Prlov. Němci obsazovali jedno stavení za druhým. Všude rabovali, šli po penězích, zlatu i dokladech. Brali i civilní šatstvo, kradli jídlo a pití. Nezapomněli ani na hospodářská zvířata: sehnali je dohromady a později pověřili Jiřího Turýna, aby je odvedl do Vizovic.

K čemu jim to všechno mělo sloužit, ukázal vývoj příštích dnů. Připravovali se totiž na konec války, na to, že v „civilu“ uniknou spravedlnosti a možná se dočkají i nějaké budoucnosti. Mnozí se skutečně dočkali. Dokonce i ti, kteří celou akci řídili. Ale to trochu předbíháme událostem. Zatím jsme na samém začátku prlovské tragédie…

Obyvatelé vesnice byli vyhnáni ze svých domů a donuceni, aby se shromáždili v hostinci Antonína Ondráška. Tam se měly konat výslechy, které by Němce přivedly na stopu partyzánů a těch, kteří je přechovávali. Ti ruští jim sice unikli, ale skupina domácích, pocházejících přímo z Prlova, patřila mezi ty osoby, které se shromáždily v hostinci.

Tam už byli přítomni také dva němečtí důstojníci. Jedním z nich byl velitel jagdkomanda z Horní Lidče. Druhý muž zavalité postavy, který měl brýle se zlatou obroučkou, byl K. W. Tutter. Člověk, jehož spisovatel L. Mňačko označil ve své novele jménem: Engelchen. Ostatní Němci a Maďaři přijeli na místo později.

Přivedení muži byli postaveni obličejem ke zdi, přičemž ještě předtím, při vstupu do hostince, dostal každý z nich při osobní prohlídce ránu pažbou nebo okovanými botami. V anonymním davu byli mezi ostatními shromážděnými muži i zdejší partyzáni: Leopold Štach. Antonín Ondrášek, Tomáš Heto, Antonín Juráň, Antonín Růsek a Tomáš Ondrášek ml. V místech, kde stojí dnešní pomník obětem prlovské tragédie, musela si asi třicetičlenná skupina mužů lehnout na zem – obličejem ke zdi. Tady probíhala prohlídka. Němci při tom nešetřili cynickými poznámkami, např. o hřbitově.

vypaleny-dum-v-prlove.jpg

Také důvěřivá průvodkyně slovenských „dezertérů“ z předchozího dne, 22letá Marie Růsková, se od svých „dobrodinců“ dočkala nemilého překvapení. Právě čekala na auto s mlékem, s nímž jezdila do Zlína do zaměstnání. Musel to být pořádný šok, když si pro ni přišli její včerejší průvodci, tentokrát ovšem v uniformách SS. Měli rozkaz: přivést ji před samotného velitele „trestní výpravy“ proti Prlovu – K. W. Tutterovi.

Hned nato před hostincem zastavilo auto. Z něho vystoupili tři Němci, J. Močáry (jeden ze „Slováků-dezertérů“) a s nimi Oldřich Kovář z Bratřejova. Zatímco hostinec byl plný čekajících lidí, v oddělených prostorách probíhal výslech dvou hlavních „svědků“ spolupráce obyvatel Prlova s partyzány. Nářek mučené Marušky Růskové i ztýraný Oldřich Kovář (s podlitinami v obličeji a s nepohyblivou levou paží) – to byla předzvěst toho, co bude následovat.

Do hostince vstoupili dva vojáci s kulometem: postavili na stůl trojnožku, na ni nasadili tuto zbraň a natáhli uzávěr. Tutter začal provokativně odpočítávat: jedna, dvě, tři… Touto psychologickou hrou chtěl přinutit místní obyvatele, aby prozradili jména těch, kteří ve svých domech přechovávali partyzány. Z místních nepromluvil nikdo, jen některé ženy tento psychický tlak nevydržely a rozplakaly se.

První dějství obludného divadla se smrtí skončilo a začalo dějství druhé. Kulomet byl odstraněn. Otevřely se dveře a do hostince vstoupili dva muži, přesněji: jeden chlapec a jeden muž. Prvním z nich byl 21letý Alois Oškera ze Všeminy (někteří odhadovali jeho věk na 16, jiní na 19 let) a maďarský důstojník (údajně se jmenoval Szabó). Oba byli v Prlově známí a znali se i se zdejšími partyzány. Oškera se dne 9. 4. 1945 zúčastnil jako „partyzán“ přepadu maďarské kolony. Přítomný Maďar byl jedním z přepadených, které partyzáni nechali naživu.

Zatímco se přítomní Němci a Slováci posilňovali alkoholem i pečínkou z ukradeného prasete, v hostinci se schylovalo k osudné konfrontaci. Oškera, oblečený do německé uniformy (bez distinkcí), měl za úkol označit ty, kteří přechovávali partyzány. Obcházel jednoho prlovského občana po druhém a určoval ty, kteří budou v příštích hodinách popraveni.

Samotný A. Oškera byl lidská troska bez vlastní vůle. Plnil pouze příkazy svých nadřízených. Byly na něm patrné stopy po předchozím týrání. Němci mu totiž pohrozili, že když bude mlčet, zastřelí celou jeho rodinu. Když pak svůj úkol splnil, zastřelili ve Vizovicích (2. 5. 1945) nejen jeho samotného, ale i celou rodinu. Zbavili se tím nepohodlného svědka svého nelidského běsnění vůči civilnímu obyvatelstvu.

Během Oškerova „usvědčování“ si maďarský důstojník vybral mezi přítomnými muži ty, které poznal z přepadení kolony ze dne 9. 4. 1945: Antonína Ondráška, Tomáše Heta a Leopolda Štacha (bratranec M. Růskové). Na veliteli „Akce Prlov“ Tutterovi si vymohl, aby je mohl vzít stranou. V přítomnosti německých vojáků je začal bít kovovou tyčí. A. Ondrášek, který měl na dvakrát přeraženou paži, upadl do bezvědomí; zbývající dva prlovští partyzáni byli téměř ubiti k smrti.

Konfident Oškera označil sedmnáct osob, ale Němcům se to zdálo málo, a proto k nim přidali

ještě dva údajné židovské míšence, kteří měli velký nos. Těchto 19 osob bylo vybráno k popravě. Dvacátý byl Jiří Turýn, který hnal ukradený dobytek do Vizovic. Ani tento lup Němcům nestačil a poručili starostovi Surému, aby ještě dovezl do Vizovic 30 metráků obilí.

Prlovští občané, kteří nebyli vybráni k potrestání (= popravě), byli odvedeni do sousední obce Pozděchov. Tam se shromáždili nejprve na zahradě Pospíšilova hostince, a když začalo pršet, byli převedeni do staré školy. Pawlofski, který přijel do Prlova později, chtěl tři partyzány oběsit na lípě před hospodou, ale maďarský důstojník jej přemluvil a vyžádal si, aby je směl potrestat na místě přepadu u Bratřejova. Bylo mu vyhověno. (Viz 1. část tohoto článku.)

Zástup „odsouzených“ na smrt šel obcí v čele s Marií Růskovou, která nesla koš se zápalnými granáty. U předem vytipovaných domů se průvod zastavil. Němci vždy vyvolali několik jmen, chalupu zapálili a jmenované osoby nahnali dovnitř; tam dotyční zaživa uhořeli. Postupně tak zapálili osm domů a ve čtyřech z nich umírali jimi určení lidé. Byli to tito občané Prlova:

Antonín Juráň, Jan Ondrášek ml., Josef Trlica, Oldřich Kovář (pocházel z Bratřejova), Tomáš Ondrášek st., Jaroslav dum-vypaleny-nacisty-v-prlove.jpgOndrášek, Anežka Ondrášková, Anna Ondrášková-Žáková, Jaroslav Heto (synovec), Tomáš Ondrášek ml. (zachránil se z hořícího domu), Jan Turýn st., Anna Turýnová, Bohuslav Žák, Terezie Žáková, Marie Růsková a Antonín Růsek. (Popis vypálení Prlova a popravy jejích obyvatel zachycuje „Pamětní kniha obce Prlova“ – viz ZDE.) Ve vypálených domech zahynulo celkem 15 osob (Němci měli zapsáno 16).

Jedinému občanovi Prlova se podařilo z hořícího domu zachránit. Byl to Tomáš Ondrášek ml. Když Němci svou „akci“ v Prlově skončili, byl místními obyvateli ošetřen a dopraven do nemocnice ve Vsetíně. Zde ho nakonec zatklo Gestapo. Odtud se dostal ke komandu SS zvláštního určení Nr. 31 do Hošťálkové. Tamější Němci ho několik dní mučili a posléze zaživa pohřbili. (Podle pitevní zprávy měl v plicích hlínu.)

Jak již bylo uvedeno v 1. části tohoto článku, tři partyzáni z Prlova (Leopold Štach, Tomáš Heto a Antonín Ondrášek) byli týž den oběšeni poblíž Bratřejova. Kromě 15 upálených, 3 oběšených partyzánů a později usmrceného Tomáše Ondráška ml., byl ještě zabit Josef Vařák při akci proti Ploštině (19. 4. 1945), jakož i Jiří Turýn ve Vizovicích (2. 5. 1945). Posledními oběťmi z Prlova byli Růžena Šopová a Karel Vařák, kteří zahynuli na Vařákových Pasekách (2. 5. 1945). Celkový počet obětí prlovské tragédie činí 23 osob.

pohreb-partyzanu-ve-vizovicich.jpg

Bez pozornosti politiků i sdělovacích prostředků

Od událostí onoho pošmourného pondělí 23. 4. 1945 uplynulo dlouhých sedm desítek let. Dost dlouhá doba na to, aby se na tuto událost málem zapomnělo, ale zároveň dost dlouhá na to, aby byli skuteční viníci této tragédie spravedlivě potrestáni. Nestalo se ani jedno, ani druhé.

Na tragédii Prlova se sice nezapomnělo, ale pro naše současné politiky to není priorita, která by je mohla zajímat. Jejich žebříček hodnot je, zdá se, poněkud jiný, než by se na reprezentanty demokratického státu slušelo. Jestliže předloni navštívila Prlov u příležitosti 68. výročí vypálení obce místopředsedkyně Senátu PČR A. Gajdůšková a vloni byl na Ploštině premiér B. Sobotka, letos si z předních politiků neudělal čas nikdo: ani prezident republiky, ani předseda vlády, ani předseda Poslanecké sněmovny PČR, ani předseda Senátu PČR. Taky dobře. Aspoň víme, na čem jsme.

Nestačí totiž jen mít plná ústa frází o poučení z dějin. Je třeba mít především skutečnou úctu k lidem a k dějinám, jež tvoří. Další „kulaté“ výročí bude až za deset let. To už tady v politických funkcích nikdo z těch uvedených pánů (či soudruhů?) naštěstí nebude…

Nepotrestaní zločinci

Nepochopitelným dědictvím 20. století je fakt, že se lidstvo nedokáže vyrovnat se svou totalitní minulostí. Zvykli jsme si na to, že se režimy sice mění (často i ty „krvavé“), ale bez patřičného zúčtování s minulostí a s jejími protagonisty. Masoví vrazi se stávají doživotními vládci, a jsou-li svrženi, trest buď vůbec nepřijde, nebo je směšně nízký. Hrdelní tresty za statisíce a miliony usmrcených lidí se přestaly „nosit“. Nanejvýš tak doživotí, které nic neřeší. Falešný humanismus je nám „korektními“ ideology nových pořádků ordinován jako univerzální řešení na všechny bolesti světa.

Je tomu tak i s potrestáním nacistických a komunistických zločinců. Ano, ti, kteří mají na svědomí smrt 23 prlovských občanů, nebyli dodnes voláni k zodpovědnosti ani potrestáni. Jak je to možné? Kde hledat kořeny takového bezpráví?

Zločinný komunistický režim nebyl schopen či spíše ochoten potrestat zločince nacistické. Známe to všichni: „Ruka ruku myje“ a „Vrána vráně oči nevyklove“. Důvodů, proč k tomuto potrestání nedošlo, je zřejmě více. Jisté je pouze to, že mnozí gestapáci a pracovníci SD byli po válce „převerbováni“ do tajných služeb komunistického režimu – do sovětské NKVD a československé StB. Stalo se tak i v případě obou hlavních viníků tragédie Prlova.

Jak nacističtí vrazi, tak i jejich komunističtí ochránci patří na lavici obžalovaných. Bohužel – většina z nich již nežije. Desítky let dělali vládnoucí komunisté v ČSR všechno pro to, aby zametli stopy po zločinech vlastních i svých chráněnců, až už nebylo koho potrestat. Je to ta největší hanba, jakou mají komunisté u nás na svědomí – vedle poprav nevinných „nepřátel socialismu“, včetně JUDr. M. Horákové, ale i dětí, jež se narodily (a posléze zemřely) v komunistických kriminálech ženám-vězeňkyním.

Kurt Werner Tutter, zástupce velitele elitní esesácké jednotky „Josef“, jež 23. 4. 1945 provedla vypálení Prlova, byl sice v r. 1948 odsouzen v Bratislavě na šest let do vězení, nikoli však za zločin, spáchaný proti obyvatelům této východomoravské obce, nýbrž „pouze“ za školení speciálních jednotek. Šestiletý trest, který si odpykával ve věznici v Leopoldově, mu byl nakonec zkrácen na čtyři roky poté, kdy se stal agentem čs. komunistické rozvědky.

V letech 1953-1963 Tutter podával pod krycím jménem Konrád II. zprávy naší StB. V té době už žil ve Spolkové tutter.jpgrepublice Německo, kam byl po propuštění z vězení vysídlen; pracoval pro Bundeswehr. Po r. 1963 s ním bylo vyšetřování jeho zločinů obnoveno, avšak v r. 1966 bylo na zásah StB zastaveno. Potrestán nikdy nebyl a zemřel v r. 1983 jako „vážený občan“ bavorského města Kötztingu.

Podobný osud měl i velitel jednotky „Josef“ – Dr. Walter Pawlofski. Rovněž on byl po válce získán pro spolupráci s StB jako agent s krycím jménem Ryba. Ani on nebyl nikdy za své zločiny proti lidskosti potrestán a dožil svůj život v klidu v bavorském Mnichově.

Spoluvina za nepotrestání těchto válečných zločinců ze strany komunistického režimu v Československu patří k neodpustitelným zločinům nejen na obětech nacistického běsnění na Ploštině a v Prlově, ale i na všech slušných občanech našeho státu. Tato hanba bude viníky tohoto bezpráví provázet až do konce světa.

exhumovana-tela-rodiny-oskerovy-a-jiriho-turyna-ve-vizovicich-2.-5.-1945.jpg

ČT: pozdě, ale přece…

Špatný dojem z toho, jak se Česká televize (ČT) zhostila svého úkolu informovat o událostech starých 70 let, se nakonec sama ČT pokusila napravit. Bylo to doslova v hodině dvanácté, možná pět minut po dvanácté. Tím mimo jiné vyslala pozitivní signál, že chce být skutečně televizí veřejnoprávní, nikoli jen komerční.

Téměř doslova „s křížkem po funuse“ dne 9. 5. 2015 (den po 70. výročí konce války) odvysílala ve 22.05 hod. ČT24 v rámci dokumentárního cyklu „70 let od konce 2. světové války“ díl, který byl věnován osadám, jež v závěru války vypálili němečtí okupanti (Ploština, Prlov, Zákřov, Vařákovy Paseky). Význam pořadu s názvem „Smrt v plamenech“ byl především v tom, že tyto tragické události byly vůbec připomenuty. V atmosféře všeobecného zapomínání na minulost je to počin bezesporu záslužný.

Jiné je to ovšem se skutečnou, dokumentační hodnotou takto vytvořeného díla. Každý historik, který někdy pracoval se vzpomínkami pamětníků, potvrdí, že vypovídací hodnota zprostředkovaných svědectví dětí či vnuků přímých účastníků historických událostí je ve skutečnosti jen malá či nepatrná. Přesto je důležité, co v pořadu zaznělo. Je to potvrzení faktu, že nám naše minulost není lhostejná.

Odvysílaný „dokument“ o východomoravských obcích, vypálených nacisty, i celý cyklus „70 let od konce 2. světové války“ měl ovšem i některé nedostatky, o nichž je třeba se zmínit. Tím hlavním byla osoba moderátora celého cyklu, Přemysla Čecha, který patří k „dinosaurům“ současné ČT.

Je to starý, normalizační harcovník z dob ředitelování soudruha Jana Zelenky. A protože je neslaný a nemastný (bez barvy a bez zápachu), stejně jako premiér B. Sobotka, v ČT (předtím v ČST) nikomu nevadí a může sloužit dál. Z bývalého ekonomického redaktora se v posledních letech „rekvalifikoval“ na historika a rozdává nám svá „moudra“ o tom, co a jak si máme myslet o naší minulosti.

Roli „přežvýkávače“, kterou dobře známe z normalizační Čs. televize, zvládá soudruh P. Čech velmi dobře: nepotěší, ale ani neurazí a je navíc distingovaný. Podobného „vykladače“ historických mýtů si ČT přizvala i do svého dokumentu „Smrt v plamenech“. Dala mu roli jakéhosi průvodce, který měl vhodným způsobem propojit do jednoho celku čtyři samostatné příběhy o tragédiích moravských osad na války.

Třebaže je Roman Cílek známým spisovatelem literatury faktu a zároveň i autorem knih o vypálení Ploštiny a Prlova, příliš jsme se toho od něj nedozvěděli. Bohužel. Snad příště budou mít pracovníci ČT šťastnější ruku při výběru svých spolupracovníků. K tomu jim dopomáhej Bůh i peníze koncesionářů ČT!

10. 5. 2015

PhDr. Rostislav Janošík

 

Seznam vyobrazení:

Obr. 1: Nástup partyzánů v lese před bojem; před jednotkou D. B. Murzin a náčelník štábu V. P. Nastěnko. (Foto: archiv autora)

Obr. 2: W. Pawlofski v civilu. (Foto: internet)

Obr. 3: Zámek Vizovice, místo porady účastníků „trestní akce“ proti Prlovu. (Foto: internet)

Obr. 4: Jednotka „Josef“. (Foto: internet)

Obr. 5: Jeden z vypálených domů v Prlově. (Foto: internet)

Obr. 6: Vypálený dům v Prlově (Foto: internet)

Obr. 7: Pohřeb partyzánů ve Vizovicích dne 7. 5. 1945. V čele průvodu kráčí mjr. Murzin. (Foto: archiv autora)

Obr. 8: K. W. Tutter na fotografii z vězení, kde si odpykával trest v letech 1948-53. (Foto: internet)

Obr. 9: Exhumovaná těla rodiny Oškerovy a Jiřího Turýna ve Vizovicích 7. 5. 1945. (Foto: internet)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Lojzik Oskera

( Rebel, 15. 5. 2016 19:52)

Doktore,mas v tom nesrovnalosti Lojzik Oskeru mel jenom 16roku a cela rodina pochazela z obce Desna.U Oskeru se po delsi dobu valky schovavali Veselanski cikani- Murki,Holomek a Blazej pozdeji se knim pridal Matyak z Desne a par zdrhlych Rusaku.Ti naucili lasovat a krast po nocach nezletileho Okeru.Z Desne to meli na Varakovy paseky a do Prlova co by kamenem dohodil.Proc nenapises,ze partizani zamordovali obecniho policajta a zaslouzileho legionare Fr. Gajdosika ze Vseminy a brutalne zlincovali a popravili dve mlade divky z Desne, jedna byla dcera hospodskeho. Taky partizani prepadli hospodu ve Vsemine, kdyz vystupoval cesky divadelni spolek,postavili polovinu obce ke zdi a ukradli hospodskemu vsechny cikarety a chlast.To jim slo,krast bezbranym a sirit teror, jak za valky tak po ni. Pokud toto delali i v jinych vesnicich na Valachoch ,tak se nedivim,ze to dopadlo jak pises.