Svobodné noviny na internetu

Tak nějak zvlášť divně mi připadá letošní pozdně jarní období. Možná i slavnostně. Protože slavíme, slavíme, slavíme… Abychom snad byli šťastnější. Otazník. Šeříky kvetou, ale rychle odkvétají. Nemají dostatečnou vláhu. Zatím nám to ještě nevadí. Hlavně, že máme na chleba a dostatek příležitostí ke hraní a probíhajícím oslavám. Ostatně, kdo by neslavil, když se nám tak dobře daří.

MDŽ, První jarní den, narození Amose Komenského, vstup do NATO, Velikonoce s ukřižováním a vzkříšením Krista, Den vzdělanosti, první a poslední Apríl, začátek letního času, 1. máj, Svátek práce, Květnové povstání, Den vítězství, Den květin, Svátek matek… za dveřmi Seslání Ducha svatého, Mezinárodní den dětí, Den otců… A to jsem vynechal veškeré slavení na úrovni regionální, vesnické, příhraniční či chalupnické.

Třeba se vám to bude zdát divné, možná úplně prapodivné. Domnívám se, že to ale vůbec není samoúčelné. Z toho růžence „oslav“ není nikterak patrná pietní akce konaná každoročně dne 13. května. Bez ohledu zda je den všední, sobota či neděle. Takže ji připomenu. Jak jinak, než prostřednictvím svého nepostradatelného archivu, trilogie „Mirovice na prahu století“. (Díl 2, str. 40, stať Volání krve)

V sobotu 13. května 1995, kdy byla obloha zatažena zlověstnými mraky a shůry padaly proudy vody, byl do těchto míst, v obleku ne nepodobném milicionářské uniformě, přivezen prezident Václav Havel, který se vrátil z oslav postkomunistické moci v Moskvě, kde prezident Jelcin vyzval ke společnému postupu proti projevům fašismu. Ve svých automobilech jej již očekávali ministři Igor Němec, Jan Ruml, Pavel Tigrid a několik poslanců. Dále zástupci romských iniciativ, nosiči deštníků a asi čtyři stovky občanů, převážně romské národnosti. Všichni společně se pak zúčastnili slavnostního odhalení památníku obětem holocaustu ve tvaru rozlomené koule s nápisem „Ma bisteren – nezapomeňte“, jehož autorem je akademický sochař Zdeněk Hůla.

Nemám v úmyslu připomínat tehdejší slova prezidenta Václava Havla, ani rozebírat celou tuto složitou otázku. Pouze odkazuji na uvedenou literaturu, kde je vše podrobně uvedeno, včetně bádání Paula Polansky (USA), knihy německého novináře Markuse Pape a výpovědí očitých svědků o vzniku původního pracovního tábora. Nebudu ani podrobněji připomínat, kdo všechno byl s historickými údaji obeznámen (P. Pithart, regionální knihovny a archivy, ministr Kubice, ministr F. Bublan, senátor P. Eybert, senátor J. Šetina, jihočeští hejtmané J. Zahradník a J. Zimola, ředitel Ústavu D. Herman, F. Gal, J. Šiklová, S. Motl pro vysílání ČRo, Reflex, MF Dnes, R. John pro TV Nova…)   

Již o několik měsíců dříve (září 1994) obdržel starosta Mirovic dopis vlastnoručně podepsaný ministrem Janem Rumlem, v jehož obsahu sděluje, že byl v souvislosti s šetřením Helsinského výboru Kongresu USA informován o iniciativě obecního zastupitelstva, která vedla k odhalení pamětní desky na hřbitově Romům, kteří zemřeli v cikánském táboře Lety.

A to je oč tu právě běží… Proti roku 1995 dostal areál v Letech zcela jinou podobu. Za celou dobu se však vede jednolitá protestní akce proti zemědělské farmě, která stojí na části pozemku původního pracovního tábora… Hodně jsem se podivoval nad článkem, který v Píseckém deníku napsala Stanislava Koblihová (IT 15/5). Ve čtvrtek 15. května jsem totiž byl na mirovickém hřbitově u hrobu svých rodičů a setkal se s partou mladých lidí (někteří z Německa), kterým jsem podával improvizovaný výklad v dané události. Jevilo se mi, že toho moc neví a nejspíše jim jde jen o recesně protestní akci. V sobotu prý půjdou pochodem z Letů, kde stanují, do Mirovic na hřbitov. Před hřbitovem stálo několik bouráků s německou poznávací značkou. O tom, že vedle pietního místa stojí také hrob Rudoarmějců a kamenný památník pro tři zemřelé děti německých uprchlíků (uprchlice doprovázející poraženou okupační armádu) soustředěných v květnu 1945 ve zdejší škole, neměli ani potuchy.

Co je zajímavé? Nebo snad podivuhodné?? „Nevěříme, že oficiální počet Romů, kteří zde zahynuli, odpovídá pravdě. Jsme přesvědčeni, že jich bylo mnohem více…  To, že vepřín stojí v místech, kde umírali a trpěli lidé, je ostudou celé vlády…“ Občanské sdružení Konexe M. Brož (je z Ústí n. Lab.).

Pokud je veřejnosti známo, mezi společností AGPI a příslušnými státními orgány probíhají jednání. Kvůli bezpečnosti museli provést opatření a na hlídání areálu si najali ochranku, aby jako v minulosti neměli škody na majetku. Policie posílila službu a soukromý pozemek je označen páskou. Sdružení Konexe také navrhuje provést archeologický výzkum celé lokality. Závěr článku uvádí, že na protestním pochodu se očekává účast asi padesáti lidí – z toho většina ze zahraničí.

Nejspíše jsme u merita věci. Protesty proti vepřínu začaly v roce 1998. Já navštěvuji mirovický hřbitov téměř každý týden, bez ohledu na roční dobu. Město koná každoroční kladení věnců na hrob Rudoarmějců a pomník padlých v První světové válce na budově radnice vždy v květnových dnech. Na pietním místě obětí z Letů se po celý rok nikdo neobjeví. Až když přijede televize, rozhlasáci a novináři, vládní a ambasádní delegace. Obdobně se o tato místa nezajímal nikdo po celé období 1945-1995!!! Ctěné iniciativy nedokáží ani před aktem posekat vzrostlou trávu.

•••

V další den (IT 16/5) se lze dočíst (autorka Klára Černá), že zásobování vepřína v Letech si vyžádalo přítomnost policistů, výjezd z areálu farmy blokovali aktivisté. Z důvodu, že stojí na místě, kde nacisté za války zřídili pracovní tábor. Plánují zde pobýt až do 24. května, shromáždění není zakázané. V pátek vyrazila skupinka do Písku, kde se snažila o blokádu před ředitelstvím firmy. Měli v plánu, že se přesunou na sídliště Portyč a poté projdou s transparenty přes centrum města. Mluvčí policie uvedla, že zatím nebylo zaznamenáno větší narušení proti veřejnému pořádku.

•••

Tak vám nevím! Ještě jsem se nikde nedočetl, že by mladí z nejrůznějších iniciativ projevovali svoji internacionální povinnost požadovat v Německu např. potírání a zákaz jejich neofašistických klanů.

František Růžička, České Budějovice

(Květen 2015)

Památník Rudoarmějců a v pozadí tří německých dětí

Smutnící ženy nad zemřelými v táboře Lety

Památník padlým v I. sv. válce (stále bez prvorepublikového znaku)