Svobodné noviny na internetu

Ta videa jsou:
https://www.youtube.com/watch?v=1tnzwS24XLU
https://www.youtube.com/watch?v=2Hfj7jMDpoo

Přidávám další linky na videa. Jsou bohužel únavně dlouhá, ale stojí to za to si je celá shlédnout. Jsou v nich zajímavé informace, které můžete sdělit svým známým, i když jsou některé použity pro kšeft. V.

(a) Milé děti malé i větší. „Halíci“ a podobní rádi milují - na zakázku. Jsou to obchodníci s neštěstím, nenávistí, vrahové v cizích službách. Maskovaní pravdou a láskou. Mikeš tomu rozumí, ale je v Antarktidě a má moc a moc práce. Vrátil od 18.5. 2016 do mocnářství Hrusic a okolí už i Zemi Fratiška Josefa. Co na to Putin? Hrozí nám válka? Začal Putin se Zemanem skrze Ovčáčka lov na Mikeše? MUDr. Petr Kubač má blízko k moudrosti pana Miroslava Dolejšího, račte se přesvědčit: „Fascinující historie Německa 1.“ -Včera 17.5. 2016 v 5:39 | Petr | Svět okolo -Dneska se neustále mluví o Karlu IV. - bylo by vhodné poznamenat, že Karel byl "Král český a Císař římský". Království české není těžké pochopit, ale Římskému císařství je trochu problém porozumět. Možná snazší to bude když si řekneme oficiální název "Svatá říše římská národa německého" - což byl volný svazek převážně německy mluvících středověkých států, který odvozoval svůj původ od Francké říše Karla Martela, který mimochodem v roce 732 v Bitvě u Tours vyhnal muslimy ze západní Evropy. "Svatá říše římská" zanikla v roce 1806 - přesněji řečeno byla rozdrcena Napoleonem a po rozdrcení Napolenona měl rakouský kancléř Metternich na Vídeňském kongresu 1815 snahu ji obnovit pod taktovkou katolického Rakouska - což se nelíbilo protestantské většině německých států. Takže pak bylo období kdy "svatá říše" byla a přitom nebyla, v německých státech se pořádaly volby, scházely se takto vzniklé "parlamenty" aby rozhodly zda se svatá říše přetransformuje do říše "Velkoněmecké" s Rakouskem ( a s námi ) nebo do říše "Maloněmecké" bez Rakouska ( a nás ). Tyto parlamenty bez jediného užitečného výsledku byly zase rozpouštěny, až se vykrystalizovaly tři strany Prusko, Rakousko a "zbytek" německy mluvících států. Z napětí mezi Pruskem a Rakouskem vznikla Prusko-Rakouská válka, která měla otevřít cestu "Velkoněmeckému sjednocení" - tedy vzniku německého megastátu i s Rakušáky, s námi, s Maďary atd.... I přes porážku Rakouska u Hradce králové v roce 1866 nakonec výsledek tak jednoznačný nebyl. Rakousko vystoupilo z "Německého spolku" - což byl formální následník "Svaté říše" - tím začalo v této organizaci dominovat Prusko s králem Vilémem I. a jeho premiérem Otto von Bismarckem v čele. Tito dva němečtí nacionalisti a militaristi vymysleli ďábelský plán sjednocení německých států. Argumetovali Prusko-Rakouskou válkou a jako "prevenci" bezpečnostního ohrožení menších německých států uzavřeli s většinou z nich sérii obranných dohod podobných NATO nebo našim dohodám s Francií před Mnichovem. Tedy pokud někdo zaútočí na jeden německý stát, ostatní mu půjdou na pomoc. Poté co byly tyto mnohostranné dohody uzavřeny. Vilém I. vyprovokoval válku s Francií. Kouzlo bylo v tom, že nemohl sám zaútočit, ale potřeboval aby zaútočili Francouzi tak to udělal tak, že tajné požadavky Francie na to, aby se vzdal nároků na španělský trůn nechal posměšně zveřejnit v novinách. Napoleon III. se cítil natolik uražen, že zaútočil na ( dnes francouzské ) Alsasko a Lotrinsko, tím nabyly Německo-Německé smlouvy o válečné pomoci platnosti a výsledkem byla porážka Francie a vyhlášení sjednocené Německé říše v lednu 1871 ve Francii na zámku ve Vesailles. Teď je vám jasné, proč Prusko potřebovalo být "v roli oběti" - protože v role útočníka by ke společné obraně na základě smluv nevedla.

(b) Po smrti militaristického Viléma I nastoupil jeho syn Fridrich III. - svobodomyslný liberál, který však už v okamžiku nástupu na trůn byl smrtelně nemocen a za 99 dní zemřel na rakovinu hrtanu. Po něm nastoupil Vilém II., který jednak byl nacionalista- militarista po dědečkovi a navíc v okamžiku nástupu na trůn mu bylo pouhých 29 let ( zemřel až v roce 1941 ) a tedy měl spoustu času realizovat své plány. Na Vilémovi II. se potvrdilo Masarykovské "státy se udržují idejemi, kterými vznikly" tedy "Vilémovské Německo" zůstalo vojenským státem velmi hladově se dívajícím do Francie - Viz Jules Verne: "Ocelové město" - což je literární zhmotnění pocitu Francouzů té doby. Na začátku 20. století - ještě stále vládl Vilém II. Ale Velkoněmecká říše se z pozice nejvyspělejšího státu kontinentální Evropy stala říší poněkud unavenou, příliš přezbrojenou, byrokraticky zkostnatělou a hospodářsky zaostávající. Paradoxně kolem roku 1910 - bylo "Čínou Evropy" tedy státem s nejrychlejším hospodářským růstem carské Rusko. Navíc Vilém II. měl velice dobré vztahy s rakouským následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d`Este. Dokonce jeho manželku, hraběnku Žofii Chotkovou, kterou pro její "ne-královský" původ Františkovo habsburské příbuzenstvo pohrdalo - oslovoval jako budoucí císařovnu. Tudíž i jemu - podobně jako jeho dědečkovi - když byli "Chotkovi" postřílení v Sarajevu, uzrál v hlavě ďábelský plán. Princip spočíval v tom, použít vraždu rakouského následníka trůnu srbskými anarchisty jako důvod společné Rakousko- Německé ofenzivy proti Srbsku, na kterou bude muset reagovat srbský smluvní partner - Rusko - rychlou porážkou Ruska naplní státní kasu válečnými reparacemi a tím získat prostředky na "zúčtování" s ruským smluvním partnerem – Francií. Vilém II. byl možná voják, ale hospodář rozhodně nebyl - už v mírových dobách přivedl Německo zbrojením do krize, když potom chtěl vést válku zjistil, že státní finance mu to neumožňují, tak se rozhodl finacovat válku dluhem. V roce 1914 zrušil zlaté krytí říšské marky. Státní zlato rozprodal a z výnosů takto vzniklého finacoval začátek I. světové války. Peníze však rychle došly a tak nařídil zmražení cen, což mu umožnilo hradit vnitro-německé náklady nekrytými právě vytištěnými penězi. Vilém II. doufal ve splacení takto vzniklých dluhů válečnými reparacemi vybojovanými na Rusku. Jenomže situace se nevyvíjela tak příznivě a dokonce se zdálo, že věci mají opačný spád - že totiž carské Rusko s Francií a Británií - alias Trojdohoda porazí Rakousko s Německem a Itálií – Trojspolek. Samozřejmě, že ani Rusku nedělala válka příliš dobře takže v březnu 1917 vypuklo v Petrohradě povstání car Mikuláš II. abdikoval a vlády se ujala státní duma složená z "rolníků, dělníků a zástupců šlechty" !! Vilém II. měl další ze svých ďábelských nápadů - vyslal své agenty do Švýcarska, kde byl v exilu "profesionální revolucionář" Lenin, zaskočený, že v Rusku proběhla "buržoazní revoluce" - bez komunistů. Toho opatřil penězi, zlatem a v "zapečetěném železničním vagónu" jej nechal dopravit do Ruska. Idea byla taková, že Lenin a jeho spolupracovníci rozvrátí ruskou společnost a umožní Německu zvítězit. O samotném Leninovi neměl Vilém II valného mínění a předpokládal, že doplatí na chaos, který vlastní rukou udělá.

(c) Poznámka k Leninoví - ačkoliv my starší jsme byli Leninovým životopisem krmeni horem spodem, přiznejme si, že to byly jenom propagandistické kecy o "trpícím revolucionáři". Když se na jeho necenzurovaný životopis podíváte dnes - úplně tam vidíte toho radikálního flákače - z bohaté rodiny - k ničemu nepoužitelného. Rozdíl od "aktivistů z centra klinika" jedině v tom, že pervitin nebyl tehdy ještě objeven, stejně jako antibiotika na syfilis - který jej sprovodil ze světa. Lenin uspěl na 1000%, protože výsledky jeho rozvratu pozorujeme dodnes. Ba dokonce i to, že se sám stane obětí rozvratu se do jisté míry naplnilo. Průser je, že kromě Lenina a pár anarchistů se obětí bolševického šílenství v Rusku a dalších státech staly stovky milionů lidí. Daleko více, než kdyby Vilém II. nechal trpkou porážku Německa doběhnout až do konce. Díky Leninově "pomoci" Rusko kapitulovalo "Dekretem o míru" i přesto se Vilémovi II zvitězit nepodařilo, až se sám stal obětí státního převratu, v listopadu 1918, po kterém prchl do exilu v Holandsku, kde žil až do své smrti v roce 1941. Ajaj - toto je snad poprvé kdy "politický" článek budu muset rozdělit na dva díly, ale mám v úmyslu dojít až k Angele Merkelové - takže jistě tušíte, že to by už bylo k nepřečtení. Nicméně ani v tomto uťatém závěru nemohu neupozornit na pár pozoruhodných věcí. Politika Německa 19. století byla politika silných a "prohnaných" států. Diplomatické kličky s válkou s Francií, nebo s Leninem - jsou promyšlené kroky par excellence - to není zmatené lavírování Euro-papalášů. Je tedy otázka jestli současné handlování Německa s migranty a Tureckem - je součást nějaké mega-finty, kterou pro vlastní nízkou inteligenci ( a nedostatek zákulisních informací ) neumíme rozšifrovat, nebo jestli něměcká politická inteligence už vyvanula ( Výmarskou republikovu a Hitlerem ) a dnešek není více, než jenom tápání politiků "od výplaty k výplatě". Ale nezávislí historici už dobře zpracovali toto téma i Corbetově zprávě: „ www.parabola.cz/zpravicky/25378/jaro-na-tv-kinosvet - Jaro na TV Kinosvět: Ve znamení konspirace, zločinu, záhad a tajemství 27.01.2016 11:56.17 - Kdo stojí za tragickým letem MH 370? A za 11. zářím? Jsme ve vesmíru sami? Skrývá vláda USA pravdu o UFO a mimozemšťanech? Na tyto a na další desítky otázek odpoví televizní premiéry mnohdy až šokujících pořadů, které TV Kinosvět připravila pro své jarní vysílání. Vedle toho nabídne nové kriminální příběhy zaměřené především na podvodníky a pod názvem Noční můry - co nahání husí kůži rovněž novou řadu osvědčených záhad a tajemství. „V této sezóně jsme položili důraz na pořady, které v ostatních televizích chybí a které nabízejí nový výklad toho, co se událo a děje,“ říká Jan Jurka, programový ředitel a dodává: „Myslím, že tyto pořady trefí do černého.“ Konspirační večery se opřou o jednatřicetidílný seriál Konspirační teorie: Kde je pravda? Zkušený novinářský veterán Richard Syrett se bude zabývat teoriemi spiknutí i nadpřirozenými jevy a mimo jiné nabídne rozhovory s předními světovými experty, nezávislými mysliteli i s těmi největšími skeptiky. Na divákovi pak zůstane, na jakou stranu se přikloní. Premiéra 1. dílu je 9. února. Seriál bude doplněn o volnou řadu alternativních pohledů na světové události pod názvem Corbetova zpráva a nebude chybět jedno překvapení...

V roce 1926 byly ostrovy připojeny k Sovětskému svazu. V roce 2016 byly ostrovy připojeny k Novým Hrusíicím a Antarktidě pod panováním Mikeše I. V současném administrativním členění Ruska už nenáleží do Archangelské oblasti. Na Alexandřině zemi byla již instalována meteorologická stanice Nagurskoje a na Hayesově ostrově se nachází Krankelova stanice z roku 1957, která dnes funguje jako geofyzikální laboratoř. Ruské meteorologické stanice budou Mikešem tolerovány, je lidumil, ale budou platit tribut: 1 kopějku / 1 rok. Mikeš je bohatý, nechce před kopapsem stojící Rusko zničit. Ovčáček šéf Zemana už posílá Hradní vojsko na pomoc Putinovi, Mikeš je však porazí! Tasktikou!Je prvním kocourem, který vyhlásil válku myším a krysám! A'ť žije císař a král Mikeš I, král a císař Antarktidy, který připojil Zemi Františka Josefa jako centrum Nové Antarktidy High Jump II. vedle Nového Švábska k novému c.k. Rakousku /Česku 18.5.2016, ať žije l Mikeš I, král a císař Antarktidy.....(!) král Hrusic a okolí! Zeman je odhalen, je přítel krys!

výročí c.k. rakouské expedice 20. května 1874 - 20.5- 2016 (1) – vysvětlení vrácení do kocouřích pacek Mikeše I. území zabraného c.k. Rakousku Ruskem do 17.5.2016(!) - Rakousko­‑uherská expedice k severnímu pólu byla objevitelská plavba lodi Admiral Tegetthoff, která proběhla v letech 1872–1874 a objevila souostroví Země Františka Josefa a pojmenovala jej. Navzdory názvu byl hlavním cílem výpravy pokus o nalezení severovýchodního průjezdu. Jejími vůdci byli Carl Weyprecht z Hesenska a Julius Payer z Teplic. Finanční prostředky k uhrazení nákladů spojených s cestou poskytl Výbor pro expedici k severnímu pólu formou veřejné sbírky, do které nejvíc přispěl hrabě Johann Nepomuk Wilczek. Existenci pevniny severně od Nové země předpověděl Nikolaj Gustavovič Šilling, podle kterého nemohly Špicberky samy o sobě udržet množství ledu mezi sebou a Novou zemí. Hlavním cílem expedice však bylo objevit splavnou cestu severovýchodním průjezdem. O potřebnosti takové cesty se podařilo Juliu Payerovi a Carlu Weyprechtovi přesvědčit hraběte Wilczeka, který poskytl peníze na předběžnou výpravu. Weyprecht s Payerem ji podnikli v roce 1871 na kutru Isbjörn o výtlaku 21 tun s kapitánem a sedmičlennou posádkou, aby se seznámili s podmínkami v Barentsově moři. Zjistili, že se jedná o mělké šelfové moře, které není zcela pokryté ledem ani při severních větrech. Ověřili také, že Golfský proud ovlivňuje severozápadní pobřeží Nové země a postupem dále k severovýchodu slábne. Na základě získaných poznatků naplánovali výpravu, která měla ze severu obeplout Novou zemi, pokračovat Karským mořem na východ, kde by prozkoumala neznámé ostrovy a po dvou přezimováních by dorazila do Beringova moře. Se svým plánem seznámili rakouskou Akademii věd ve Vídni. V únoru 1872 tam vznikl Výbor pro expedici k severnímu pólu. Nejvýznamnějšími členy byli hrabata Johann Nepomuk Wilczek a Edmund Zichy, ministr války Franz Kuhn von Kuhnenfeld a Bernhard von Wüllerstorf. Vláda akci nepodpořila a náklady byly uhrazeny ze sbírky, která vynesla předpokládanou částku 175 000 zlatých. Podle poznámek Julia Payera však stála první výprava 10 000 zlatých (uhrazených hrabětem Wilczekem) a druhá 220 000 zlatých. Posádku lodi tvořilo celkem 24 mužů. Vůdci expedice byli poručík řadové lodi Carl Weyprecht a nadporučík Julius Payer. Dalšími důstojníky na palubě byli poručík řadové lodi Gustav Brosch z Chomutova a praporčík řadové lodi Eduard Orel z Nového Jičína. Lodním lékařem byl Maďar Julius Kepes, strojníkem Ota Kříž z Pačlavic, loďmistrem Petar Lusica z Cresu a tesařem Antun Večerina, oba Chorvati. Kromě dalších jedenácti námořníků k posádce patřili topič Josef Pospíšil z Přerova, kuchař Johann Orasch, horolezci a lovci Johann Haller a Alexius Klotz a harpunář Elling Carlsen z Tromsø. Na začátku výpravy bylo na lodi také osm psů určených k tahání saní. Loď s 23 muži na palubě vyplula 13. června 1872 z Bremerhavenu a 3. července zakotvila v norském Tromsø, kde doplnila zásoby a výstroj a na palubu nastoupil poslední člen posádky Elling Carlsen. Z Tromsø vyplula 13. července 1872. Po obtížné plavbě přes ledová pole dosáhla 3. srpna pobřeží Nové země. 12. srpna zakotvila u velké kry v severní části souostroví, kde posádka začala s výcvikem psů k tahání saní. Ve stejný den se u Pankraťjevova ostrova setkala s kutrem Isbjörn, na které se plavil hrabě Johann Nepomuk Wilczek, jenž měl v severní části Nové Země zřídit nouzové skladiště potravin. Obě lodi se oddělily až 21. srpna, ale už o den později zabránily ledové kry Tegetthofu v další plavbě. Přes pokusy posádky vyprostit loď pomocí pil i improvizovaných výbušných min, byla loď od tohoto dne uzavřena v ledovém poli a pohybovala se jen díky ledovému driftu.

Pohyb kry loď unášel více než rok až do 1. listopadu 1873, kdy posádka poprvé spatřila pobřeží neznámého ostrova. Souostroví posádka nazvala na počest císaře Zemí Františka Josefa a samotný ostrov pojmenovala podle mecenáše výpravy jako Wilczekův ostrov. U jeho pobřeží zůstala uvězněná v ledu až do května 1874. Přestože loď vezla velké množství zásob včetně citrónové šťávy a nakládaného ovoce, onemocněli někteří námořníci kurdějemi. Čerstvou potravu posádka zajišťovala lovem tuleňů, medvědů a příležitostně také ptáků. Průzkumné cesty na saních: během pobytu u Wilczekova ostrova byly uskutečněny tři výzkumné cesty na saních. Všechny vedl Julius Payer. První cesta proběhla 9.–15. března 1874 a kromě Payera se jí zúčastnilo dalších šest mužů. Jejím cílem bylo získání základních infomací potřebných k orientaci a naplánování dalších cest. Den po návratu zemřel na palubě lodi strojník Ota Kříž, který trpěl pokročilou tuberkulózou a kurdějemi. Byl pohřben ve ve skalní rozsedlině na břehu Wilczekova ostrova. Druhá výprava na saních vedla na sever. Kromě pěti řadových členů posádky se jí zúčastnil také Eduard Orel. Aby omezil obavy mužstva, slíbil Payer účastníkům, pod příslibem jejich mlčení, zvláštní odměny ve výši 1 000 zlatých za dosažení 81. stupně a 2 500 zlatých za dosažení 82. stupně severní šířky. Na saních s sebou vezli 310 kg potravin, stan se spacími pytli a horolezeckou výstrojí o celkové hmotnosti 160 kg, oblečení (60 kg), rum a líh (64 kg) a další potřeby, které vážily více než 100 kg. Výprava začala 26. března a skončila 23. dubna 1874 a její účastníci dosáhli jižního pobřeží Rudolfova ostrova. Carl Weyprecht a Gustav Brosch mezitím prováděli geodetická a magnetická měření v okolí lodi. Třetí krátká výprava směřovala k jihozápadnímu pobřeží McClintokova ostrova a proběhla v době od 29. dubna do 3. května 1874. Tvořili ji Julius Payer, Gustav Brosch a jeden člen posádky, ale Brosch si třetího dne poranil nohu a nemohl ji absolvovat celou. Cílem byl Brněnský mys, z jehož vrcholu mohl Payer provádět pozorování, která upřesnila podobu jižní části souostroví. Návrat do Evropy - Opuštění lodi v květnu 1874 - Pro nedostatek zásob k dalšímu přezimování se 20. května 1874 posádka rozhodla loď opustit, aby se na třech člunech vydala na plavbu k Nové zemi. Vzhledem k nutnosti překonat rozsáhlé ledové pole, po kterém se těžce naložené čluny na saňových podvozcích pohybovaly jen velmi pomalu (někdy jen o stovky metrů denně), se posádka na loď ještě několikrát vrátila, aby doplnila zásoby. V srpnu 1874 umožnilo rozpukání ledu alespoň částečné využití člunů k plavbě, ale na volné moře se dostaly až 14. srpna. Podle měření se polárníci od zamrzlé lodi vzdálili o 131 mil, ale ve skutečnosti urazili 300 mil (556 km). O tři dny později dosáhli severního okraje Nové Země. Pokračovali podél jejích břehů na jih až do 24. srpna, kdy se u Britvinova mysu setkali s ruskými loděmi. Vyčerpané polárníky vzal na palubu škuner Nikolaj o výtlaku 50 tun, kterému velel kapitán Feodor Voronin, bratranec kapitána polárních plaveb Vladimira Ivanoviče Voronina. Na jeho palubě se Payerova výprava dostala do norského přístavu Vardø, odkud ji odvezl poštovní parník Finmarken do Hamburku. PAYER, Julius. V ledovém zajetí. Příprava vydání Jaroslav Hošek. Praha : Orbis, 1969. 292 s. S. 54. Dále jen V ledovém zajetí.
ANDRLE, Petr. Cestovatelský svět je plný našinců [online]. Neviditelný pes, 2013-09-11, [cit. 2015-05-28]. Dostupné online.
Země Františka Josefa. Část VIII. [online]. empepa.cz, 2011-05-15, [cit. 2015-05-28]. Dostupné online.
SCHIMANSKI, Johan; SPRING, Ulrike. Passagiere des Eises. Polarhelden und arktische Diskurse 1874. Vídeň : Böhlau, 2015. 719 s. ISBN 978-3-205-79606-0. (německy)

Mikeš I. připojuje Zemi Františka Josefa k Novému c.k. Rakousku vedle Nového Švábska v Antarktidě a Hrusicích a OKOLÍ dekretem 18..05.2016 / 0001- a fakta: Mapa souostroví Františka Josefa - Geografie Poloha: 80°34′ s. š., 54°47′ v. d. Rozloha: 16 134 km čtverčních - Počet ostrovů: 191 - Časové pásmo: UTC+4 - Hlavní ostrov: Jiřího země - Země - Stát: Rusko Rusko - Provincie: Archangelská oblast – Obyvatelstvo - Počet obyvatel: Bez stálého osídlení - Země Františka Josefa (rusky Земля Франца-Иосифа) je souostroví v Severním ledovém oceánu, na severním okraji Barentsova moře. Jde o nejsevernější část Evropy – mys Fligely na Rudolfově ostrově se nachází na 81° 51′ s. š. (920 km od severního pólu). Souostroví není trvale obydleno. Geografie - Souostroví je tvořeno 192 ostrovy s celkovou plochou asi 16 134 km². Od západu k východu měří 375 km a od severu k jihu 234 km. Dělí se do tří skupin (západní, střední a východní) oddělených Britským kanálem a Rakouskou úžinou. Střední skupina ostrovů je dále rozdělena Markhamovou úžinou na severní a jižní část a ostrov Grahama Bella odděluje od zbytku souostroví Morganova úžina. Centrální část souostroví severně od Markhamovy úžiny se nazývá Zichyho země podle uherského panského rodu Zichyů. Bílá země je označení pro skupinu tří malých ostrovů v severovýchodní části souostroví. Šířka jednotlivých úžin se pohybuje od několika stovek metrů do tří kilometrů. Moře zde dosahuje hloubek 500–600 m. Největším ostrovem je Jiřího země s rozlohou 2 741 km². Rozlohu větší než 1 000 km² mají další čtyři ostrovy: Wilczekova země, ostrov Grahama Bella, Alexandřina země a Hallův ostrov. Nejmenších 135 ostrovů tvoří pouhá 0,4 % rozlohy souostroví. Nejvyšší bod souostroví s nadmořskou výškou 670 m n. m. se nachází na ostrově Wilczekova země. K souostroví se administrativně řadí také Viktoriin ostrov, který leží 170 km západně od Alexandřiny země, přestože blíže k němu jsou Špicberky. Ostrovy jsou silně zaledněné. Mezi největší ledovce na ostrovech patří Tyndallův ledový příkrov (Wilczekova země), Větrný ledový příkrov (ostrov Grahama Bella) a Moskevský ledový příkrov (Hallův ostrov). Nejvýznamnější ostrovy
Jiřího země (2 741 km²)
Wilczekova země (2 203 km²)
ostrov Grahama Bella (1 557 km²)
Alexandřina země (1 130 km²)
Hallův ostrov (1 049 km²)
Salisburyho ostrov (960 km²)
McClintockův ostrov (612 km²)
Jacksonův ostrov (510 km²)
Hookerův ostrov (508 km²)
La Roncierův ostrov (470 km²)

Historie - Prvním člověkem, který Zemi Františka Josefa objevil a vystoupil na ni, byl norský kapitán Rennbeck z Hammerfestu v roce 1865. Vzhledem k tomu, že o svém objevu nikoho neinformoval, je za objevitele považována rakousko-uherská polární expedice Carla Weyprechta, která souostroví objevila v roce 1873.[1] Jednalo se však o soukromou expedici, a proto se souostroví nestalo součástí Rakouska-Uherska. V roce 1926 byly ostrovy připojeny k Sovětskému svazu. V současném administrativním členění Ruska náleží do Archangelské oblasti. Na Alexandřině zemi byla instalována meteorologická stanice Nagurskoje a na Hayesově ostrově se nachází Krankelova stanice z roku 1957, která dnes funguje jako geofyzikální laboratoř. Prvním kocourem, který vyhlásil válku myším a krysám byl Mikeš I, král a císař Antarktidy, který připojil Zemi Františka Josefa jako centrum Nové Antarktidy High Jump II. vedle Nového Švábska k novému c.k, Rakousku /Česku 18.5.2016, ať žije l Mikeš I, král a císař Antarktidy.....(!) král Hrusic a okolí!

Ve vyhnanství cizích zemí
bdíš, rakouská naděje.
Mikeš, lid jak skála pevný
věren Tvojí vládě je.
Slávu dávnou, zítřků štěstí
dej Ti Bůh, můj císaři.
Ať se vrátíš domů se ctí,
vlast Tvá v míru zazáří.

Když jsem byl ještě kotě, zpívali tuto krásnou hymnu, ck. rakouskou - co Češi zradili a mají co chtěli - komunismus, chaos a věčné Stbáky jako je Babiš a podobní Ovčáčci a jejich Zemani! Tedy se ztišmě a v Antarktidě si zazpívejme staré dobré časy: František Josef, Karel I., 1848-1918
Lidová hymna
Zachovej nám Hospodine
Císaře a naši zem
Dej, ať z víry moc mu plyne
Ať je moudrým vladařem
Hajme věrně trůnu Jeho
Proti nepřátelům všem
Osud trůnu Habsburského
Rakouska je osudem.

Plňme věrně povinnosti
Braňme právo počestně
A když třeba, s ochotností
V boj se dejme statečně
Na paměti věčné mějme
Slávu vojska vítěznou
Jmění, krev i život dejme
Za Císaře, za vlast svou!

Čeho nabyl občan pilný
Vojín zbraní zastávej
Uměním i vědou silný
Duch se vzmáhej, jasně skvěj
Bože račiž přízeň dáti
Naší vlasti milené
Slunce Tvé ať věčně svítí
Na Rakousko blažené.

Stůjme k sobě v každou chvíli
Svornost jenom moci dá
Spojené kde vládnou síly
Vše se snadno překoná
Když se ruka k ruce vine
Tak se dílo podaří
Říš Rakouská nezahyne
Sláva vlasti, Císaři!

Císaři po boku vládne
Rodem, duchem spřízněná
V kráse, která neuvadne
Císařovna vznešená
Bože račiž přízeň svoji
Habsburskému domu dát
Františkovi Josefovi
Alžbětě rač požehnat!



Volkshymne

Gott erhalte, Gott beschütze
Unsern Kaiser, unser Land!
Mächtig durch des Glaubens Stütze
Führt er uns mit weiser Hand!
Laßt uns seiner Väter Krone
Schirmen wider jeden Feind:
Innig bleibt mit Habsburgs Throne
Österreichs Geschick vereint.

Fromm und bieder, wahr und offen
Laßt für Recht und Pflicht uns stehn;
Laßt, wenns gilt, mit frohem Hoffen
Mutvoll in den Kampf uns gehn!
Eingedenk der Lorbeerreiser
Die das Heer so oft sich wand:
Gut und Blut für unsern Kaiser,
Gut und Blut fürs Vaterland!

Was der Bürger Fleiß geschaffen
Schütze treu des Kaisers Kraft;
Mit des Geistes heitren Waffen
Siege Kunst und Wissenschaft!
Segen sei dem Land beschieden
Und sein Ruhm dem Segen gleich;
Gottes Sonne strahl' in Frieden
Auf ein glücklich Österreich!

Laßt uns fest zusammenhalten,
In der Eintracht liegt die Macht;
Mit vereinter Kräfte Walten
Wird das Schwere leicht vollbracht,
Laßt uns Eins durch Brüderbande
Gleichem Ziel entgegengehn!
Heil dem Kaiser, Heil dem Lande,
Österreich wird ewig stehn!

(b) An des Kaisers Seite waltet,
Ihm verwandt durch Stamm und Sinn,
Reich an Reiz, der nie veraltet,
Uns're holde Kaiserin.
Was als Glück zu höchst gepriesen
Ström' auf sie der Himmel aus:
Heil Franz Josef, Heil Elisen,
Segen Habsburgs ganzem Haus!

Heil auch Öst'reichs Kaisersohne,
Froher Zukunft Unterpfand,
Seiner Eltern Freud' und Wonne,
Rudolf tönt's im ganzen Land,
Unsern Kronprinz Gott behüte,
Segne und beglücke ihn,
Von der ersten Jugendblüthe
Bis in fernste Zeiten hin.

Rakouská císařská hymna je také zajímavá tím, že s každým panovníkem se měnila poslední sloka, která se týkala přímo panovníkovy osoby. Stojí proto za povšimnutí, že tato tendence se udržela i po pádu monarchie. Znamená to, že prvorozený syn posledního rakouského císaře blahoslavného Karla I. Dr. Otto Habsburský (který by za jiných dějinných okolností nastoupil na císařský trůn po svém otci) má také "svoji" sloku. Sloka vyjadřující touhu národů po jeho návratu do vlasti zní takto (z německého originálu přebásnila Mgr. Kateřina Nohlová):


In Verbannung, fern den Landen
Weilst Du, Hoffnung Österreichs.
Otto, treu in festen Banden
Steh´n zu Dir wir felsengleich.
Dir, mein Kaiser, sei beschieden
Alter Ruhm und neues Glück!
Bring den Völkern endlich Frieden,
Kehr zur Heimat bald zurück!


Ve vyhnanství cizích zemí
bdíš, rakouská naděje.
Otto, lid jak skála pevný
věren Tvojí vládě je.
Slávu dávnou, zítřků štěstí
dej Ti Bůh, můj císaři.
Ať se vrátíš domů se ctí,
vlast Tvá v míru zazáří.

1.
Ja, vi elsker dette landet, Ano, milujeme tuto zem,
som det stiger frem, jak se zvedá,
furet, værbitt over vannet, vrásčitá a větrem ošlehaná nad mořem,
med de tusen hjem. s tisíci domovy.
Elsker, elsker det og tenker Milujeme, milujeme ji a myslíme
på vår far og mor na našeho otce a matku
og den saganatt som senker a ságu noci, která posílá
drømme på vår jord. sny na naši zem.
Og den saganatt som senker, A ságu noci, která posílá,
senker drømme på vår jord. posílá sny na naši zem.

2.
Dette landet Harald berget Tuto zemi ochránil Harald
med sin kjemperad, se svými veslicemi,
dette landet Håkon verget tuto zemi chránil Håkon
medens Øyvind kvad; zatímco zpíval Øyvind.
Olav på det landet malte Olav namaloval na tuto zemi
korset med sitt blod, kříž vlastní krví,
fra dets høye Sverre talte z jejích výšin Sverre mluvil
Roma midt imot. Římu navzdory.

3.
Bønder sine økser brynte Sedláci nabrousili sekery,
hvor en hær dro frem, když přicházelo vojsko,
Tordenskiold langs kysten lynte, Tordenskiold u břehů bouřil,
så den lystes hjem. až blýskalo se v našich domovech.
Kvinner selv stod opp og strede I ženy se postavily a bojovaly,
som de vare menn; jako by byly muži;
andre kunne bare grede, ostatní dokázali jen brečet,
men det kom igjen! ale to brzy skončí!

5.
Hårde tider har vi døyet, Tvrdé časy jsme přečkali,
ble til sist forstøtt;
men i verste nød blåøyet ale v nejhorší nouzi bezelstně
frihet ble oss født. svoboda byla nám zrozena.
Det gav faderkraft å bære To dalo nám sílu otců snášet
hungersnød og krig, hlad a války,
det gav døden selv sin ære - to dávalo smrti samé její čest -
og det gav forlik. a přinášelo smír.

6.
Fienden sitt våpen kastet, Nepřítel odhodil svou zbraň,
opp visiret for, otevřel hledí,
vi med undren mot ham hastet, s údivem mu jdeme vstříc,
ti han var vår bror. neboť je to náš bratr.
Drevne frem på stand av skammen Osvobozeni od pocitu zahanbení
gikk vi søderpå; jdeme k jihu;
nu vi står tre brødre sammen, teď stojíme my tři bratři spolu,
og skal sådan stå! a spolu zůstaneme!

7.
Norske mann i hus og hytte, Norský muži v domě a chatrči
takk din store Gud! děkuj velkému Bohu!
Landet ville han beskytte, Ten zemi opatruje,
skjønt det mørkt så ut. ač je na pohled tak temná.
Alt hva fedrene har kjempet, Vše, co otcové vybojovali
mødrene har grett, matky oplakaly,
har den Herre stille lempet Pán tiše odešel
så vi vant vår rett. a tak jsme právem zvítězili.

8.
Ja, vi elsker dette landet, Ano, milujeme tuto zem,
som det stiger frem, jak se zvedá,
furet, værbitt over vannet, vrásčitá a větrem ošlehaná nad mořem,
med de tusen hjem. s tisíci domovy.
Og som fedres kamp har hevet A jak boje otců ji pozvedly
det av nød til seir, z nouze k vítězství,
også vi, når det blir krevet, tak také my, když bude třeba,
for dets fred slår leir. se postavíme za její mír.

podobnou hymnu má Antarktida, Mikeš to časem z Antarktidy pošle!

Henry Makow Ph.D.- Deset znamení, že migranti jsou podzemní armádou
henrymakow.com/2016/04/Migrants-are-an-Underground-Army.html - Migrants are an Underground Army - Ten Signs April 16, 2016
Anonymní pisatel přesvědčivě uvádí, že invaze přistěhovalců byla zorganizována iluminátskými bankéři a představuje budoucí vojenskou sílu.
941 slov: Mysleli jste si, že o přistěhovalcích něco víte? Ne, je to horší:
1) Dodávky zbraní tajně přicházejících do Evropy, aby byli tajně vyzbrojeni a připraveni na signál k běsnění a genocidě. ...
2) IPhony a nejlepší nové mobilní telefony distribuované tajnými službami těmto „přistěhovalcům“ zdarma a podvodně rozdávané pod jmény skutečných občanů Británie a EU, ale s falešnými adresami, ...kteří naplánovali genocidu a konspirují – komunikace je velmi důležitá
3) Podrobné pokyny rozdávané přistěhovalcům, s telefonními čísly a podrobnostmi o podpůrných sítích, a s kontaktními organizacemi a kam jít po příjezdu. Vše psáno v arabštině a s překlady frází, jako průvodce. To dokazuje organizování a řízení nad jakoukoliv pochybnost
4) Zprávy, že spousta přistěhovalců má u sebe neuvěřitelně velké sumy peněz, což nedává smysl, pokud jsou nuzní „uprchlíci“
5) Mnoho přistěhovalců má u sebe nemožně velké množství falešných pasů a podobně drahých dokumentů ke zfalšování. To může být jen díky zapojení bezpečnostních a tajných služeb, které tuto invazi sponzorují. (Mossad je dobře znám svým používáním falešných pasů). ....
6) Celoevropský „měkoučký“ přístup policie a odmítání vyšetřovat většinu zločinů, které spáchají,.... 7) Koordinované policejní akce k umlčení domácího odporu a nesouhlasu s touto invazí.... 8) Agrese a čirá nenávist těchto posledních přistěhovalců nedává naprosto žádný smysl, pokud jim nebylo specificky řečeno, aby napadali. ... ji jsou a že vědí, že dostali „svolení“ či oprávnění od někoho se tak chovat, a tak vědí, že místní populace je nechráněna a že nebudou čelit žádným trestům za její napadání.
9) Význačné a oficiálními médii zamlčované je to, že velký počet těchto přistěhovalců zmizí, jakmile dorazí. To není vysvětlitelné na základě toho, že se skrývají, aby se spojili s rodinou, protože většina z nich tu žádnou rodinu nemá! A ani to nedává smysl, pokud jsou zoufalí a hledají nocležiště, které je jim nabízeno (ve Švédsku velmi hezké ubytování), ale stále více to zapadá do obrázku tajné armády, mizející z radaru, dokud nevylétne světlice…
10) Pak zanedlouho, možná za deset let, a pravděpodobně mnohem dříve, se tito přistěhovalci náhle vynoří a přemění se (i když žádné přeměny prakticky třeba není) na ozbrojené teroristické bojůvky přímo v našem středu a začnou střílet odzbrojené bílé Evropany v masivním měřítku,... To může mít tři cíle: Genocida bílých Evropanů - Ospravedlnění totálního evropského policejního státu: Zvýšení nenávisti vůči muslimům/islámu - Mezitím se projekt Velkého Izraele posouvá vpřed velkou rychlostí… ... Čelíme splynutí Evropy s třetím světem. Mor mezirasových sňatků vytváří každý rok tisíce mladých lidí smíšené rasy: 'Kalergiho děti'. Za dvojího tlaku desinformací a humanitárního oblbování, prosazovaného masmédii, je Evropanům vtloukáno do hlavy, aby se zřekli svého původu, rodiny a aby se zřekli své národní identity.“ Protokoly sionských mudrců, 16: „Zničíme každou kolektivní sílu, vyjma naší“.
(komentář) Dana: Když v prosinci vypukla „uprchlická krize“, začal jsem zkoumat, kdo na zemi fyzicky dodává stovky tisíc převážně mladíků v bojovém věku přes Středozemní moře do Řecka a Itálie. Upřímně, opravdu jsem neměl na mysli nikoho, když se objevoval IsraAid. Jou – „IsraAID je izraelská humanitární pomocná agentura, která reaguje na krize a zapojuje se do mezinárodního vývoje po celém světě“. Vloni a letos byla operace IsraAID nahánění Arabů do Evropy soustředěna kolem řeckého ostrova Lesbos. ...... Migrants are an Underground Army - Ten Signs vyšel 16. dubna 2016 na henrymakow.com

Středa v 17:51 | Ross Hedvicek Videl jsem casy, kdy jsme nemeli ani lednicku, ani televizi a maslo, aby se nerozpustilo se davalo "za okno". Tedy v pripade, kdyz jsme meli maslo. A videl jsem svoji babicku vyrabet (tlouct) maslo v takove sklenene flasce s hranatou vrtulkou. Videl jsem, jak se posledni kun, ktereho muj dedecek vlastnil, propadl na dvore do zumpy. Zadnima nohama, ale myslim, ze si zlomil zebra a museli ho zastrelit.
Videl jsem cas, kdy v Kojetine nebyla polyklinika a doktori meli sve ordinace umistene v ruznych domech po celem meste.
Videl jsem, jak moje zadosti o prijeti na jakoukoliv skolu byly odmitany s poukazem na "nevhodny tridni puvod". Nikdy jsem na to nezapomel.
Videl jsem, jak byl memu dedeckovi a memu otci (a jejich rodinam) znicen zivot lidmi, kteri za to nebyli nikdy potrestani a lide v zemi, kde jsem se ne vlastni vinou narodil, to povazuji za normalni.
Videl jsem, pri mereni kopek hnoje na polich JZD Kojetin (presne ta pole kdysi patrila memu dedeckovi), ze za obzorem muze byt taky nejaky zivot.
Videl jsem z kabiny hovnocucu IFA 50, se kterym jsem jezdil, ze cim vyse clovek sedi, tim lepsi ma rozhled.
Videl jsem do oci komunistovi (plk. Frantisek Zela, nacelnik StB v Prerove), ktery na mne (a na Olina Koldu) kricel: "Ja vas zavru, az zcernate!" Bral jsem to vazne, zcernat jsem nechtel, snedy jsem stejne dost.
Videl jsem do poctivych tvari svych kamosu z mladi z Ceska a po 30 letech jsem zjistil, ze jich spousta bylo "spolupracovniky StB".
Videl jsem do oci ruskemu oficirovi, ktery v Zagani naridil moji popravu za ucelem "zvyseni moralky muzstva" a nikdy jsem na to nezapomel.
Videl jsem, jak vypada vezeni zevnitr (Brno-Bohunice) a sam jsem si vyzkousel, jak se spi na nizke drevene palande pobite plechem (nekde jinde). Videl jsem, jak vypadaji omrzle nohy (moje vlastni) a co za problemy mi to muze delat jeste o 40 let pozdeji. Videl jsem vojaky roztrhane na kusy delostreleckym granatem. Videl jsem zeleny zablesk na mori pred zapadem slunce a moje manzelka sedela vedle mne.
Videl jsem more (ne Bulharsko, ale Atlantik, Pacifik, Karibik. atd.) a poslouchal, jak more (more je uz velice stare) senilne vypravi ty svoje tisice let stare pribehy o nepoucitelnych. Videl jsem nebe v modrych ocich me manzelky, ktera nakonec zila o 12 let dele, nez urcili doktori a Pan Buh (kteremu za to svinstvo, co ji provedl, jeste rozbiju hubu, az ho uvidim).
... Videl jsem obrovske kruhy bez vln v Bermudskem trojuhelniku a videl jsem, kde je hladina more o metr niz nez vsude okolo (odporuje to fyzice, to jo, ale je to taky v Bermudskem trojuhelniku).
Videl jsem snih v Monument Valley a mistni Navajo Indian suse priznal, ze " to je velmi neobvykle". Videl jsem mista, kudy prosla a kde se odehravala historie Divokeho Zapadu (Little Big Horn, Wounded Knee, Deadwood, jmenujte to a ja jsem tam byl). Videl jsem, jak velky je Texas a jak hluboky je Grand Canyon - moc, vazne. ... Videl jsem nevdek a zavist v ocich ceskych ilegalu v Americe, kterym jsem pomahal, kdyz byli zabasnuti po te, co delali neco nezakonneho. Za to mne odnikud nevyhodili, ale nechal jsem toho, mel jsem z toho blby pocit. Navstivil jsem exotickou zemi meho mladi (Ceskou republiku) a videl jsem veci, ze kterych mi bylo smutno.
Videl jsem spoustu starych dokumentu v ceskych archivech, vystopoval svou minulost az do 12. stoleti a zadny z mych predku nebyl komunista.
Videl jsem do oci kamaradum z detstvi a skrze ty oci bylo videt vzadu tu lebecni kost a jinak tam splouchal alkohol. Potkali jsme sve nepratele - a byli jsme to my!
Videl jsem, ze moje deti a vnuci maji lepsi zivot nez jsem mel ja, moji rodice a moji prarodice - a vim taky proc.
Takze bych uz chtel jenom znat co se mi tady muze jeste stat ?
---Ross Hedvicek - Psano u prilezitosti vstoupeni do sedme dekady sveho zivota a pri uvedomeni si, ze toho mam daleko vic za sebou nez pred sebou.

(1) Spolky c. k. vojenských vysloužilců se zakládaly podle vzoru německých spolků na území Čech, Moravy a Slezska většinou až na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století. Jejich hlavním posláním se stala dobročinná a charitativní činnost ve prospěch svých členů. I když se situace vojenských vysloužilců od konce 18. století v Rakousku-Uhersku začínala zlepšovat, přesto valná část řadových vysloužilých vojáků odcházela z armády ve vysokém věku nebo jako válečný invalida. V každém případě obtížné zapojování vysloužilých vojáků do civilního života se stalo podnětem k jejich sdružování. Spolky veteránů patřily v Čechách, na Moravě a ve Slezsku k nejpočetnější a nejmasovější společenské organizaci. Po rozpadu monarchie, vyhlášení Československa a demobilizaci vojáků (hlavně bez česko-slovenského občanství) čs. vojenská správa povolala znovu do zbraně i stovky již demobilizovaných velitelů. Československá vláda použila bývalé rakousko-uherské vojáky pro zlomení kladeného odporu v pohraničních oblastech (Deutschböhmen, Deutschsüdmähren, Sudetenland a Böhmerwaldgau), ale také v počátku na Slovensku. Vojsko složené hlavně z tzv. „austrijáků“ a bývalé c . k. četnictvo pomáhalo hlídat nádraží, důležité budovy, bránilo krádežím, výtržnostem, ale i lynčování obyvatelstva. I když nepřekypovali láskou k nové republice, plnili své povinnosti příkladně a s vžitou frontovou kázní. Nově vzniklá republika se jim odvděčila opovržením, mnohdy i diskriminací. Právě toho také využila německá okupační vláda za protektorátu. Předpokládala, že čeští důstojníci rakousko-uherské armády sdružení ve „Svazu vojáků z fronty” budou po zkušenostech v bývalém Československu ke spolupráci náchylnější. Český svaz válečníků měl působit na bývalé rakousko – uherské a čs. vojáky a převychovávat je po vzoru národně socialistických válečnických spolků. Nikdo z veteránských armádních elit, odsouzených po válce za kolaboraci, nebyl národním socialistou, ani antisemitou. Všechny veřejné špičky bez výjimky spojoval odpor k bolševismu a oddanost císaři Františku Josefovi I., kterému přísahali. Historie -První organizace vojenských vysloužilců v habsburské monarchii podle vzoru veteránských spolků v Německém spolku se objevila po Napoleonských válkách v roce 1821 u severočeských Němců v Liberci. Postupně vznikaly další jako například v Římově (1824), v Ústí nad Orlicí (1825), ve Vídni (1830) a o deset let později druhý vídeňský veteránský spolek pod protektorem knížetem Karlem ze Schwarzenbergu. Po válkách v roce 1848/49, 1859, 1864 a 1866 následovala nová vlna v zakládání vojenských spolků a v letech 1890-1900 se objevily spolky i v malých městech a na venkově. Postupně se snažily o takové zabezpečení i ostatní země monarchie. Císařské nařízení č. 266 z 19. prosince 1853 zajistilo vysloužilým vojákům a poddůstojníkům (pokud uměli číst, psát a počítat) zaměstnání ve státní správě a ve všech státem zřizovaných institucích. Zde mohli zastávat pozici pomocného nebo manipulačního personálu. Po vyrovnání ze dne 8. června 1867 se stala c. k. armáda nejdůležitější celomonarchistickou institucí v nové „dopelmonarchii”. V době rostoucích nacionálních trendů měla armáda nadnárodní charakter a její důstojníci se cítili být oddáni především svému císaři. Vytvářeli speciální společenskou a sociální skupinu, která se identifikovala s armádou a monarchií. Branný zákon z prosince 1868 zavedl všeobecnou brannou povinnost. Povinná vojenská služba trvala nyní tři roky (u námořnictva čtyři), čímž život a kariéru řadových vojáků tolik neovlivňovala. ....Na nutnost ústředního orgánu upozornil Arcivévoda Albrecht ve svém memorandu v květnu 1892, krátce po sjezdu veteránů ve Vídni, kde byl jednak odhalen památník Radeckému (Radetzky Denkmal) a zároveň zde byla znovu tato otázka diskutována.

(2) Za spolupráce arcivévody Albrechta a penzionovaného generála Eduarda Mingazziho z Modigliana, ministerstva obrany a ministerstva vnitra byl v roce 1895 ústřední rakouský svaz „k. k. österreichischen Militär-Veteranen-Reichsbund” (ÖMVR) se sídlem ve Vídni založen. Prezidentem svazu byl zvolen generál Mingazzi. Ale i tak se nejevila cesta ke sjednocení jednoduchou. Ukázalo se, že mimo území Čech existoval na regionální úrovni jen malý počet spolků a nebo jich valná většina se vstupem do ústředí váhala. Do říšského svazu vstoupilo nejvíce spolků z Dolního Rakouska a Vídně. Mnohé se obávaly ztráty samostatnosti nebo zvýšení členských poplatků. K národnostním třenicím pozvolna docházelo u veteránů v Čechách, ve Štýrsku a v Haliči. Zemský svaz veteránů „Militär-Veteranen-Landesbund für das Kronland Salzburg” byl založen teprve v roce 1907. Po anektování v roce 1908 přibyly další problémy v Bosně. O vstupu do svazu rozhodovalo představenstvo a byl dobrovolný. Zemské svazy „Militär-Veteranen-Landesbund für Böhmen” v Litoměřicích, „Nordböhmischer Militär-Veteranenbund” v Krásné Lípě, „Westböhmischer Militär-Veteranen-Landesbund” v Chebu, „k. k. österreichischer Krieger-Landesbund für Mähren” v Brně a „Militär-Veteranen-Landesbund für Schlesien” v Opavě zastřešovaly i české ekvivalenty veteránských spolků. S rostoucími nacionálními třenicemi se objevily snahy o založení českého zemského svazu, pod kterým by české spolky mohly nadále fungovat. V roce 1886 byl založen v Praze český „Ústřední sbor spolků vojenských vysloužilců v království Českém“ a v roce 1903 se snažili moravští veteráni z rakouského zemského svazu „Österreichischer Krieger-Landesbund für Mähren” vystoupit a založit vlastní ústředí podle vzoru v Čechách.
Zemské svazy rakouských veteránů
Militär-Veteranenbund der k. k. Reichshaupt und Residenzstadt, Wien
Militär-Veteranen-Landesbund für Niederösterreich, Wien
Militär-Veteranen-Landesbund für Oberösterreich, Linz
Militär-Veteranen-Landesbund für Böhmen, Leitmeritz (Litoměřice)
Nordböhmischer Militär-Veteranenbund, Schönlinde (Krásná Lípa)
Westböhmischer Militär-Veteranen-Landesbund, Eger (Cheb)
Militär-Veteranen-Landesbund für Steiermark, Graz
Militär-Veteranen-Landesbund für Schlesien, Troppau (Opava)
Österreichischer Krieger-Landesbund für Mähren, Brünn (Brno)
Militär-Veteranen-Landesbund für Tirol, Innsbruck
Militär-Veteranen-Landesbund für Vorarlberg
Militär-Veteranen-Landesbund für das Kronland Salzburg
Militär-Veteranen-Landesbund für die Bukowina
Militär-Veteranen-Landesbund für Galizien
Küstenländischer Militär-Veteranen-Landesbund
Landesbund der Militär-Veteranen und Kriegervereine Kärntens
Militär-Veteranen-Landesbund Krain
Spolková činnost a členská základna - Aktivní členskou základnu tvořila hlavně německá nižší buržoazie - živnostníci, řemeslníci a drobní obchodníci. Vzhledem k tomu, že byly spolky odkázány na finanční podporu z vyšších společenských vrstev, existovalo zároveň čestné a podpůrné členství z řad šlechty, církevních hodnostářů a vzdělaného mešťanstva. K tomu volily spolky po jednom protektorovi, který většinou pocházel z vyšší šlechty nebo přímo z císařského rodu a skrze které spolky proklamovaly svoji politickou příslušnost nebo politické přesvědčení Spolky, které se hlásily po roce 1848 k odkazu rakouského maršála Radeckého, představovaly spojení německých a rakouských liberálů, měšťanstva a armády. Proto pro veterány «Radeckého» hrálo vnímání německé otázky mnohem větší roli. Zrovna tak u veteránů pod patronací rakouského arcivévody Rainera (Erzherzog Rainer).Takto patrioticky zaměřené veteránské spolky udržovaly přeshraniční spolupráci s německými centrálami a zapojovaly se i do kulturních akcí německo-českých a německo-moravských vojenských vysloužilců v rámci tzv. obranářských spolků (Schutzvereine).

(3) Politický konsens zastřešoval i říšský rakouský svaz veteránů, který byl namířen proti sociálním demokratům. Vojáci všech politických stran vstupující do veteránských spolků prohlašovali, že jsou věrni císaři, říši a vlasti „(Wer nicht auf dem Boden der Treue zu Kaiser und Reich steht, der gehört nicht in die Militärveteranenvereine...”).Podle protektorů nesly veteránské spolky své jméno, například: Militär-Veteranen-Verein Feldzeugmeister Erzherzog Rainer v Budějovicích (1872), v Kojetíně (1873), Třeboni (1874), v Osoblaze (Slezsko) (1876), Znojmě (1877), Vítkově, (Slezsko) (1881) atd. Militär-Veteranen-Verein Feldmarschall Radetzky
Militär-Veteranen-Verein Gustav Prinz von Thurn und Taxis
Militär-Veteranen-Verein Graf Schaffgotsch, k.k. Statthalter
Militär-Veteranen und Reservistenverein Erzherzog Karl
Militär-Veteranen-Verein Graf Waldburg-Zeil-Hohenems
Thayabodener Militär-Veteranen-Verein Freiherr von Chlumetzky
Militär-Veteranen-Verein Feldmarschall Fürst Karl von Schwarzenberg
Činnost spolků sestávala ze tří základních aktivit. První se odehrávaly na vnitřní úrovni - roční shromáždění (sjezdy), spolkové a masopustní bály, v létě a na jaře se konaly spolkové koncerty, výlety a návštěvy okolních spolků za účelem svěcení praporu nebo důležitého výročí. Druhou důležitou aktivitou byla účast na veřejných slavnostech konaných k vlasteneckým kalendářním výročím (narozeniny císaře, jmeniny atp.), kterým propůjčovaly vojenský charakter a společně s oslavou svatodušních svátků patřily k „státním oslavám”. Při oslavách se účastnili bohoslužeb a po ukončení obřadu pořádali průvody obcí za výsostného držení spolkového praporu a státního znaku. Zejména jejich vojenské kapely patřily neodmyslitelně ke koloritu každé tradiční oslavy. K třetímu projevu veteránské oddanosti císaři Františku Josefovi I. patřilo vzdávání holdu v letech 1898 - 1908. Při návštěvách členů císařského rodu tvořili členové spolku uvítací výbory - stáli nastoupeni na nádražích nebo při vjezdech do měst a vesniček, kolem náměstí vytvářeli uniformovaní veteráni vzorně nastoupené špalíry. Na přelomu století nechyběli u žádné vlastenecky laděné oslavy, zrovna tak jako dobrovolní hasiči (Freiwillige Feuerwehr) a střelecké spolky (Schützenvereine). Všední život sestával samozřejmě z vyplácení podpůrných příspěvků, z financování pohřbů a z pohřebního doprovodu zesnulého veterána. Wilhelm Frick (NS - říšský ministr vnitra) při návštěvě Sudet s veterány. Na fotografii jsou veteráni oděni v jednotné uniformě z roku 1900 a s prapory v barvách a znakem R-U monarchie. Zpočátku neexistovalo jednotné oblečení a víceméně se podobalo kroji. Většina spolků volila šedou nebo tmavě modrou uniformu podle vzoru německých veteránů. S novým rakouským říšským svazem došlo i na jednotné uniformy. C. k. ministerstvo vnitra vydalo 10. dubna 1900 předpis o služebních uniformách - „Adjustierungsvorschrift”.

(4) Klobouk byl podle předpisu vyhotoven z pevné černé plsti s mírně rozšířeným dnem (šíře krempy v předu i vzadu činila 1,6 - 2,1 cm směrem dolů, po stranách 3,5 - 4,5 cm zvednutá). Na levé straně se nosil usazen kovový hořící granát zdobený císařským korunovaným orlem a monogramem FJI (Franz-Joseph I.). V plamenech granátu se ukrývala trubička k zastrčení zelených kohoutích per. Uniforma sestávala z vlněné bundy ve státní tmavě zelené barvě s dvěma řadami po osmi žlutých kovových knoflících s vyraženým písmenem „V” (Veteran) a černých dlouhých kalhot. Bundu zdobil červený límec, manžety a červené lemování. Černý kabát měl stojáček a manžety lemované taktéž červeně, vzadu tzv. dragouna a vpředu dvě řady kovových žlutých knoflíků po šesti. Límec kabátu a bundy zkrášlovaly emblémy hořících granátů. Celý vojenský outfit doplňovaly bílé kožené rukavice. Symbolem odvahy, nezávislosti, ale i vojenského stavu bylo odjakživa nošení poboční zbraně (meč, šavle, bajonet). I když nadřízené orgány nevítaly snahy veteránů o nošení zbraně s nadšením, nakonec císařským dekretem ze dne 4. července 1914, byla válečnickým spolkům (Kriegervereine) poboční zbraň povolena. Nejprve to mohla být jakákoliv šavle, která byla předpisem (o služebních uniformách) důstojníkům a mužstvu taktéž upravena. Veteránské spolky (Militär-Veteranen-Vereine) směly podle císařského nařízení ze dne 29. listopadu 1865 používat vlastní prapory. .....Vlajka nechyběla při žádné kulturní nebo společenské akci a její svěcení patřilo k významným událostem měst a vesnic, ke kterému se sjeli nejen veteráni z celého okolí, ale i významné osobnosti veteránů, církevních hodnostářů, šlechticů a podnikatelů. Pravidlem se stalo i střílení z hmoždířů. Příspěvky a podpory - Při vstupu do spolku platil každý nový člen jednorázové zápisné, jehož výši si určoval každý spolek jednotlivě a záviselo na věku (obvykle v rozmezí 50 krejcarů až 1 zlatého). Finanční příspěvky členské základny využívaly spolky k podpoře v nemoci, k pokrytí nákladů pohřbu a samozřejmě k vytváření rezervního fondu. Rozhodnutí o podpoře se odvíjelo od délky členství, ale také od rozhodnutí výboru a spolkového lékaře. Podporu v nemoci pobíral člen po předem vymezenou dobu (dva až tři měsíce) a výbor mohl také rozhodnout o prodloužení podpůrné lhůty nebo o umístění do nemocnice. Nemoc nahlašovali členové do 48 hodin předsedovi spolku. Váleční invalidé nemuseli sice platit členské příspěvky, ale neměli pak nárok na podporu v nemoci a na pohřebné ze strany spolku. Člen pobývající na vojenském cvičení byl podle stanov nadále regulérním členem spolku, proto se na něho vztahovala povinnost placení členských příspěvků, pouze se ho netýkala podpora v nemoci. Během mobilizace byli členové suspendováni a po návratu opět zařazeni do členské základny se všemi poskytovanými výhodami. Zraněný navrátilec ztrácel nárok na podporu v nemoci, ale výbor mohl o jeho podpoře kladně rozhodnout. Rozhodnutí výboru záviselo od finančních možností spolku a výši jeho rezervního fondu. Výše příspěvku na pohřeb závisela zrovna tak na délce členství a na věku. Spolky obvykle uhrazovaly poplatky za hrob, rakev, faráře, pohřební průvod, chór, hudbu a vyzvánění. U nemajetných členů hradil spolek veškeré náklady. Povinností každého člena bylo také se pohřbu v uniformě zúčastnit. Veteránské spolky dbaly na čest a morálku, což se projevovalo i u finanční podpory. Simulování nemoci se trestalo nejen zastavením vyplácené podpory, ale také okamžitým vyloučením. To se týkalo i „neuctivě klejících lidi, zpustlých lidí, nadměrných pijanů nebo lidí viněných z kriminálních činů”. Vyloučen mohl být člen „pro neplacení příspěvků, urážku představeného, znevážení cti spolku či neplnění úkolů, pro nepřístojné a pobuřující chování na veřejnosti, včetně opilství, pro odsouzení za zločin, krádež, podvod či zpronevěru”.