Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jubileum kardinála, kterého komunisté vyhnali ze země

16. 5. 2019

V našich dějinách jsme měli pouze dva nejvyšší církevní hodnostáře, které Češi vyhnali ze země a nechali je zemřít v daleké cizině. Přesto se oba mnoho let po smrti „vrátili“ do své vlasti: jejich ostatky totiž spočinuly v půdě jejich předků.

Tím prvním „vyhnancem“ byl druhý pražský biskup – sv. Vojtěch (Adalbertus) z rodu Slavníkovců (957-997). Kvůli sporům s předáky vládnoucí dynastie Přemyslovců odešel biskup Vojtěch z Čech – dokonce dvakrát (988, 994). Vyhnul se tím smrti během vyvraždění Slavníkovců na hradišti Libice nad Cidlinou (28. 9. 995). Avšak ani on násilnému konci neunikl: byl zabit v r. 997 při misijní cestě k pohanským Prusům. Vojtěchovo tělo od nich vykoupil polský kníže Boleslav I. Chrabrý a nechal je v r. 1000 pohřbít v sídle nově zřízeného arcibiskupství v Hnězdně, které se stalo prvním hlavním městem polského státu. ‒ Ostatky sv. Vojtěcha, jenž byl mezitím kanonizován (= prohlášen za svatého; jeho svátek se slaví 23. 4.), spolu s ostatky tzv. Pěti bratří a Vojtěchova bratra, arcibiskupa hnězdenského Radima (Gaudentia), byly během výpravy českého knížete Břetislava I. (†1055) ukořistěny v Hnězdně, slavnostně převezeny do Prahy a uloženy v bazilice sv. Víta na Pražském hradě (24. 8. 1039). Letos uplyne od této události rovných 980 let. ‒ Krátce před „evropskými“ volbami se sluší připomenout, že sv. Vojtěch, jenž byl prohlášen za spolupatrona země české, bývá považován za prvního „Evropana“ českého původu.

Druhým nejvyšším církevním představitelem českých zemí, kterého po Únoru 1948 vládnoucí komunisté nejprve dlouhá léta drželi v izolaci od ostatních věřících a teprve poté, kdy ho papež jmenoval kardinálem, mu umožnili v r. 1965 vycestovat do Říma bez možnosti návratu, byl pražský arcibiskup ThDr. Josef Beran. Když v r. 1969 zemřel, byl pohřben tam, kde spočívají ostatky papežů – ve svatopetrské bazilice ve Vatikánu.

A právě odtud byly před rokem ostatky kardinála J. Berana vyzvednuty a převezeny do Čech (20. 4. 2018) a následně byly uloženy do sarkofágu v kapli sv. Anežky České v katedrále sv. Víta na Pražském hradě (23. 4. 2018). Ačkoli se o této události dopředu vědělo, nikdo z nejvyšších ústavních činitelů se jí nezúčastnil – kromě ministryně obrany K. Šlechtové. (Po vzoru B. Němcové položila na kardinálovu rakev nikoli trnovou korunu, nýbrž růži.) Prezident republiky M. Zeman měl tehdy něco důležitějšího na práci: spěchal na zahájení X. sjezdu KSČM do Nymburka.

Návratem ostatků (vžil se pro to pojem: repatriace) kardinála J. Berana začala v roce 2018 série ostudných veřejných vystoupení či spíše úmyslného ignorování důležitých výročí „osmičkového“ roku 2018 ze strany našich politiků. Ve skutečně demokratických zemích věc zcela neslýchaná. Neúcta k dějinám vlastního národa (pro Babiše to neplatí, protože je to „cizák“) je tou nejhorší vizitkou vrcholných představitelů státu. Jednou se za to budou naši potomci stydět. Naši politici se zatím ještě stydět nezačali. Možná to už ani nestihnou, protože daleko dříve skončí v propadlišti dějin.

kardinal-josef-beran.jpg

Kardinál ThDr. Josef BERAN, český katolický teolog, arcibiskup pražský a primas český (1946-1965), kterého věznili nacisté a pronásledovali i komunisté, se narodil dne 29. 12. 1888 v Plzni v rodině učitele. Studoval na plzeňském gymnáziu, kde ho zajímaly spíše exaktní vědy. Původně měl v úmyslu studovat medicínu, ale nakonec se rozhodl pro bohosloví (teologii). Kvůli tomuto studiu odjel do Říma – na papežskou univerzitu (1907-1911). Po vysvěcení na katolického kněze (1911) pokračoval ve studiu teologie: v r. 1912 získal titul doktora teologie.

Po návratu z Říma do Čech působil J. Beran v letech 1912-1917 jako kaplan (Chýně, Prosenice, Praha) a později (1917-1928) jako učitel a posléze ředitel Dívčího učitelského ústavu sv. Anny: byl profesorem náboženství a pedagogiky. Od r. 1928 působil Beran jako docent pastorální teologie na Teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, od r. 1932 jako profesor. V téže době byl i rektorem pražského arcibiskupského kněžského semináře.

Z mladého teologa J. Berana vyrostla v meziválečném období pozoruhodná a respektovaná osobnost našeho církevního života. Bylo to i díky jeho bezprostřednímu přístupu ke kněžím a laikům, jakož i dobrým organizačním schopnostem.

Po okupaci zbytku území Čech a Moravy německými nacisty (1939) se ani Beranovi nevyhnula perzekuce ze strany německé okupační správy. Situace se zhoršila po atentátu na R. Heydricha (27. 5. 1942). Beran byl spolu s dalšími českými vlastenci v červnu 1942 zatčen jako „rukojmí“ a vězněn nejprve v Praze na Pankráci a posléze v Terezíně (Malé pevnosti). Zbytek období až do konce války (1945) strávil v koncentračním táboře Dachau (u Mnichova).

Jako mnoho dalších politických vězňů nacistických věznic a koncentráků se i J. Beran po skončení války vrátil jak do vlasti, tak i ke své původní práci – do kněžského semináře. A nejen to. Plynule pokračovala také jeho kariéra ve strukturách římskokatolické církve. V listopadu 1946 byl jako nejvhodnější kandidát jmenován do funkce pražského arcibiskupa a v prosinci 1946 i vysvěcen. V této funkci Beran nahradil dosavadního arcibiskupa K. Kašpara (1870-1941), který tuto funkci zastával v období let 1931-1941.

Po komunistickém převratu (1948) čekaly arcibiskupa J. Berana nelehké časy, jež dokonale prověřily jeho charakter. Jako člověk obeznámený s politikou Beran tušil, že následující vývoj půjde směrem, který je pro něho zcela nepřijatelný a bude znamenat dosud nejtěžší zkoušku v jeho životě. Přesto mu bylo jasné, že nátlaku komunistických ateistů ustoupit nemůže. Již v kritických dnech Února 1948 vydal arcibiskup J. Beran odvážný pastýřský list s výzvou: „Nemlč, arcibiskupe! Nesmíš mlčet!“

Komunisté se po celou dobu, která následovala po uchopení moci (25. 2. 1948) připravovali na zásadní konfrontaci jak s vysokými hodnostáři římskokatolické církve, tak i se samotným arcibiskupem J. Beranem. Zpočátku ještě nebylo úplně jasné, jaký postup vedení KSČ zvolí. Byla velká očekávání a improvizovalo se na obou stranách. Komunisté ještě ani několik měsíců po převzetí moci neměli situaci tak pevně v rukou, aby si mohli dovolit otevřeně zaútočit na autoritu církve. Mělo to své racionální důvody: české země byly „kolébkou“ křesťanství v celém středoevropském prostoru: odtud se šířilo křesťanství do okolních zemí (Polsko, Uhry). Byl si toho dobře vědom i předseda KSČ K. Gottwald, který sám pocházel z tradičně náboženského prostředí jižní Moravy.

Všechny tyto momenty se nepochybně podepsaly na několikaměsíčním období vzájemného „oťukávání“ v první polovině roku 1948. Souvisí s tím rovněž skutečnost, že bezprostředně po zvolení do funkce prezidenta republiky (14. 6. 1948) nechal K. Gottwald pro sebe a manželku Martu sloužit ve svatovítské katedrále mši „Te Deum“, a to samotným arcibiskupem J. Beranem. Bylo to gesto, po němž měly následovat další „vstřícné“ kroky. Každá z obou stran si však tuto vstřícnost vykládala po svém.

Počáteční postoj představitelů církve byl tvrdý a nesmlouvaný. Podobně tvrdá byla i stanoviska některých funkcionářů KSČ. Již krátce po převzetí politické moci požadoval novopečený ministr spravedlnosti A. Čepička po arcibiskupu J. Beranovi, aby římskokatolická církev zaujala kladný vztah k novému režimu. Když na to Beran odpověděl výrokem o tom, že „církev bude vždy nadstranická a nepolitická“, vsadili komunisté na svůj osvědčený postup: začala konfiskace církevních majetků, později zatýkání a věznění nepohodlných osob.

Komunisté vsadili na kolaboranty v řadách nekomunistických stran, které si tam dosadili hned po skončení únorové vládní krize 1948. Zorganizovali tzv. Katolickou akci, jež se nakonec stala velkým fiaskem: skuteční křesťané se nenechali nachytat na tuto komunistickou vábničku. Také „nainvestovaný“ politický kapitál v podobě prokomunistického kolaboranta J. Plojhara měl minimální efekt. Plojhar se stal spíše přítěží a nutným zlem, avšak komunisté ho museli i nadále držet v různých funkcích, aby dál mohli předstírat svou „vstřícnou“ politiku vůči církvím.

Dne 3. 5. 1948 českoslovenští biskupové se na poradě v Olomouci rozhodli, že v nadcházejících volbách nepovolí kandidaturu žádnému knězi. Také arcibiskup J. Beran odmítl podřídit církev komunistické moci a rázně vystoupil proti podvratné „Katolické akci“: exkomunikoval a suspendoval kněze J. Plojhara, který již 25. 2. 1948 přijal funkci v Gottwaldově vládě „obnovené Národní fronty“ (= doplněné o prokomunistické kolaboranty z řad ČSL, ČSS a sociální demokracie).

Nezaháleli ovšem ani funkcionáři KSČ. Vyhlédli si litoměřického biskupa Š. Trochtu – jako prostředníka k jednání mezi římskokatolickou církví a komunistickou vládou. Byl to promyšlený, rafinovaný tah, který měl za cíl rozkládat jednotu kněžských řad. Nakonec čs. biskupové dne 29. 4. 1949 Trochtu zbavili plné moci k vyjednávání s vládou. Komunisté ho však již ze svých spárů nepustili a „pracovali“ na něm dál. Když to k ničemu nevedlo, nechali ho odsoudit na 25 let do vězení. Na svobodu ho pak pustili poté, kdy se zavázal ke spolupráci s StB.

Konflikt mezi římskokatolickou hierarchií a komunistickou státní mocí vyvrcholil začátkem léta 1949 – o slavnostech Božího těla. Tehdy se rozhořel spor o to, zda bude v kostelích po celé republice čten pastýřský list arcibiskupa J. Berana, v němž kritizoval vládní moc. Všichni komunisté byli tehdy na nohou: jejich „poslední bitva“ s římskokatolickou církví vzplála.

Komunističtí funkcionáři od okresních výborů KSČ až po stranické ústředí v té době sledovali prostřednictvím svých členů a agentů StB všechny fary i jednotlivě každého duchovního, zda bude, či nebude onen pastýřský list číst. Většina kněží se nezalekla a list přečetla, i když byli církevními tajemníky KSČ předem upozorněni na to, že to bude mít pro každého z nich následky. Ty se skutečně v příštích měsících dostavily: v podobě dlouhodobé perzekuce, zatýkání, věznění a dalších forem šikanování.

Ke konečné konfrontaci mezi arcibiskupem J. Beranem a vedením KSČ došlo dne 19. 6. 1949, a to bezprostředně po Beranově vystoupení ve svatovítské katedrále, během něhož přečetl předmětný pastýřský list. Reakce státní moci přišla okamžitě: příslušníci StB vtrhli do Arcibiskupského paláce na Hradčanském náměstí. Od tohoto okamžiku se Beran ocitl v „domácím vězení“. Údajně se tak prý stalo pod záminkou, že chtějí chránit arcibiskupa před „hněvem lidu“. Násilná izolace nejvyššího duchovního pastýře v zemi se „protáhla“ na dlouhých 14 let.

Pražský arcibiskup J. Beran, jemuž státní moc znemožnila vykovávat svůj úřad, byl zpočátku internován přímo v Arcibiskupském paláci (1949-1951), později na různých místech po celém území Čech (Roželov, Růžodol, Paběnice, Mukařov, Radvanov). Teprve v r. 1963 byl Beran z internace propuštěn, ale i nadále měl zakázáno zdržovat se v Praze a vykonávat arcibiskupský úřad.

Šedesátá léta 20. století přinesla viditelné uvolnění v celé společnosti, která byla po celá padesátá léta sevřena krunýřem stalinistické hrůzovlády, všeobecné nesvobody a hospodářské stagnace.  Byly to právě narůstající ekonomické problémy, která nakonec vedly k celkové změně atmosféry ve společnosti. Začal se měnit i do té doby rigidní vztah vůči „poraženým“ třídám včetně církví. Příznivá atmosféra posléze vedla k uzavření zákulisních dohod mezi státní mocí a Vatikánem, který ortodoxní komunisté po r. 1948 označovali za „nejhorší baštu reakcionářů“.

Symbolicky, v den komunistického převratu (25. 2. 1965), jmenoval papež Pavel VI. arcibiskupa J. Berana novým kardinálem. Státní moc tehdy udělala gesto a překvapivě povolila J. Beranovi, aby mohl odjet do Říma a zde slavnostně převzít kardinálský klobouk. Celé toto komunistické „divadlo“ bylo ovšem spojeno s rafinovanou podmínkou: že se J. Beran již zpátky do vlasti nevrátí. Pro komunisty to bylo svým způsobem vysvobození z neřešitelné situace: neposlušného arcibiskupa, jehož nezlomilo ani 14 let internace, se mohli tímto způsobem zbavit a nahradit ho jiným duchovním, kterého si k tomuto účelu „vyškolili“.

Beranovým nástupcem v úřadu pražského arcibiskupa se v r. 1965 stal dosavadní administrátor pražské diecéze – ThDr. František Tomášek (1899-1992), který byl v letech 1951-1954 internován v Želivi a někdy v té době podepsal spolupráci s StB. Až do Listopadu 1989 panovalo ve Vatikánu přesvědčení o tom, že F. Tomášek „pracuje“ pro komunistický režim – pod dohledem Státní bezpečnosti. Stal se jedním z mnoha duchovních, kteří se ocitli mezi „mlýnskými kameny“: nevěřili mu komunisté ani církevní představitelé ve Vatikánu. Na tom se nic nezměnilo ani po roce 1989.

Proto nepřekvapuje, že komunistická moc umožnila několika stovkám našich věřících zúčastnit se přímo v Římě ceremonie, spjaté s kanonizací Anežky České (12. 11. 1989) – ještě před známými událostmi ze 17. 11. 1989. Lze si pouze položit otázku: kolik agentů StB bylo mezi těmito „turisty“ a kolik jich zajišťovalo „hladký“ průběh domácí slavnosti, spojené s kanonizací sv. Anežky České, v katedrále sv. Víta na Pražském hradě dne 25. 11. 1989?

Navzdory údělu exulanta se kardinál J. Beran nevzdal a zapojil se do práce II. vatikánského koncilu. Vystoupil na něm dne 20. 9. 1965 s projevem nazvaným „O svobodě svědomí“. V něm se mimo jiné vyslovil pro rehabilitaci M. J. Husa. Beran ovšem nezapomínal ani na věřící v českých zemích: ve Vatikánu založil České náboženské středisko „Velehrad“, jež mělo za úkol podporovat katolíky v tehdejším Československu po dobu trvání komunistické diktatury. Kromě toho J. Beran promlouval k českým věřícím na vlnách Vatikánského rozhlasu a podporoval jakékoliv aktivity, vedoucí k uvolení náboženského a občanského útlaku ve vlasti.

Po dobu svého pobytu ve Vatikánu se kardinál J. Beran stal blízkým přítelem papeže Pavla VI. (pontifikát 1963-1978). Když pak dne 17. 5. 1969 zemřel, poctil tento papež bývalého pražského arcibiskupa tím, že mohl být jako jediný Čech v historii pohřben v kryptě pod bazilikou sv. Petra, v níž odpočívají papežové. V r. 1998 byl zahájen proces blahořečení (beatifikace) kardinála J. Berana. Teprve nedávno historikové zjistili, že jeho posledním přáním bylo, aby mohl být pohřben ve své původní vlasti. Bezmála po půl století od jeho smrti se toto přání vyplnilo.

Ostatky kardinála J. Berana byly s veškerými poctami převezeny do České republiky (20. 4. 2018) a uloženy ve svatovítské katedrále na Pražském hradě (23. 4. 2018). Převzetí ostatků na vojenském letišti ve Kbelích, jejich uložení a slavnostní mše na počest J. Berana se konaly za účasti současného pražského arcibiskupa a primase českého – kardinála D. Duky.

Poctu kardinálu J. Beranovi vzdávají dnes ti naši občané, kteří si uvědomují, co všechno tento statečný muž a vlastenec vykonal pro svůj národ. Čest jeho památce!

15. 5. 2019

PhDr. Rostislav Janošík

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář