Ztracený most ‒ František Růžička
Ona je ale otázka, zda se jedná o most skutečně ztracený, či nalezený, nebo zda třeba někdy v budoucnosti nebude posvěcený jako svatý, což v dobách dřívějších bývalo při dokončení tak významné stavby zcela běžné. Je proto hned v úvodu nutné uvést, že pochází z roku 1875 a od svého dokončení hrdě překročuje říčku Skalici v jihočeském městečku Mirovice. V době „posametové“ opět městě. Zcela zákonitě, jak se sluší a patří, s krásným kostelem sv. Klimenta, mateřskou a základní školou, hasičským sborem, sportovními oddíly atd…
Napsat by se toho dalo více. Vždyť v dřívější době bylo i městem soudním a ještě dříve i s právem hrdelním. Doba větrná však postupně i hory přidusí v jejich nebeských výšinách. Takže jsme tam v době socialistického rozkvětu postupně přišli o pivovárek, družstevní mlékárnu, cementárnu, cihelnu, koželužnu, několik mlýnů na řece, hospodářskou záložnu i přemnohá živnostenská řemesla… V době polistopadového rozpadu, transformace a „rozprivatizace“ pak o hračkářský závod JAS, Teslu, Jitex, Státní velkostatek, dokonce i pobočku České spořitelny, veřejnou telefonní budku na rynku, autobusová spojení, farní správu…
Ale zpět ke kamennému mostu. Ten, jako každý jiný most, spojuje dva břehy. Dříve odděloval Mirovice od Miroviček, tedy pozdějšího Zámostí. Kdysi po něm vedla silnice první třídy, jako spojnice mezi Táborem a Plzní, takže po něm jezdily i tanky. Různých armád. Při silniční přestavbě (1978) přišel o dva oblouky, dnes má pouze čtyři.
S nevídanou kuriozitou (jako v Kocourkově) se začátkem června 2010 zvýraznil bulvární plátek Blesk, oznamující, že dotyčný most nejenže nikomu nepatří, ale že úředně vlastně ani neexistuje. ŘSD po přestavbě zapomnělo most předat městu. Tehdejší starosta Zdeněk Bárta se proto rád vyfotografoval s oznámením o nalezení mostu. Podle platného práva (OZ z roku 1964) musel do evidence mezi „ztráty a nálezy“, neboť jej postavila ještě „Obec mirovická“. To koukáte… Právníci, koumáci. Jelikož se o nález nikdo do 6 měsíců nepřihlásil, připadla věc do vlastnictví obce.
Aby té pikantérie bylo dosti, každodenní příloha „Jižní Čechy“ (iDnes) o několik dnů později zprávu vyšperkovala tím, že: „Most je na mnoha místech zchátralý, padají z něj kameny a zatéká do konstrukce. Chátrá už roky. Dříve přes něj jezdila auta, teď už je jen pro pěší.“ K tomu starosta uvedl, že bude třeba tří až pěti milionů korun na opravu.
Píše se, píše. Pisálkové vždycky „písali“. Jako obecní písaři. Dnes se už ale píše rok 2019 a nově vyškolení pisálkové píší dál. Pan redaktor Václav Janouš tehdy také napsal: „Místní obyvatele to nijak nepřekvapuje. Před časem tu totiž hledali pro změnu majitele jezu na stejné řece, který je také ve špatném stavu. Objevili 95letou ženu, jejíž rodina zde měla ve dvacátých letech minulého století vodní právo. Jez pravděpodobně připadne Povodí Vltavy.“
Připadne, nepřipadne, toť otázka pro věštce. Mne ale nikterak od věci nepřipadne, nedoplnit, že to nemohl být nikdo jiný, než paní Julie M., která zde bydlela a s jejímž synem Pepíkem jsem chodil do školy. Patřil jim mlýn, takže i právo s užíváním jezu, který říčku Skalici přetínal a v zadní části odváděl vodu na turbínu mlýnice, jež tak zlověstně hučela. Ve vedlejší chaloupce měli ještě pekárnu, kam jsme chodívali pro rohlíky, které byly voňavé, křupavé a pěkně mákem sypané. Žádné „dopékáčky“ z chemického těsta pro obchodní řetězce. V prasečím chlívku na dvoru jsme schovávali množství pohozené válečné výstroje i výzbroje…
Abychom ale neopustili podstatu věci. Od roku 2019 v říčce Skalici, kdy vyhynuly rybičky, ale i raci, a to díky PCB, již proteklo mnoho vody. V roce 2002 dokonce více, než bylo zdrávo. Přesto se s opravou mostu dosud nezačalo a vidina potřebných korunek se jaksi vypařila jako ranní pára nad dnes zapleveleným korytem řeky.
Leč nebuďme nespravedliví! V prosinci minulého roku vydalo Ministerstvo kultury ČR rozhodnutí, kterým prohlásilo „klenutý kamenný inundační most u kostela sv. Klimenta v Mirovicích“ za kulturní památku. Stručně doplňme, že oblouky kleneb včetně pilířů jsou obloženy kamennými kvádry. Zábradlí je sloupkové, ze železobetonu, a bylo osazeno při rekonstrukci v roce 1924. Současná délka je 50 metrů, šířka 8 m. Stavbu, započatou v roce 1870, prováděl místní stavitel St. Táborský; do užívání byla předána v roce 1876. Při rekonstrukci získal i novou kamennou dlažbu (dnes je překryta živicí) a v roce 1964 sloupové osvětlení. Z technického posudku je evidentní, že se vyznačuje architektonickými a konstrukčními kvalitami, je autenticky dochovaným příkladem dopravní technické stavby. Velice dobře zapadá do okolního prostředí a doplňuje zdejší historickou krajinu. Představuje i řemeslnou dovednost a zručnost našich předků, včetně jejich estetického cítění. Je součástí městské památkové zóny… Vzpomínání, jak se pod ním krásně bruslilo, když řeka každoročně zamrzala, nebo v době školních prázdnin jsme chytali ryby, které se hnaly za vytékajícím voňavým mlátem z nedalekého pivovaru, by už současníkům nejspíše nic neříkalo.
František Růžička, Mirovice
Most přes říčku Skalici