Svobodné noviny na internetu

Český premiér ze Slovenska, Andrej Babiš, postkomunistický, zázračně zbohatlý oligarcha, navíc prominentní člen předlistopadové KSČ a bývalý agent Státní bezpečnosti (StB), se za šest let svého politického angažmá v Babišistánu dožil jak nebývalé prosperity, tak i postupného úpadku, doprovázeného ekonomickým propadem, jehož konec nelze dohlédnout.

Relativně poklidné poměry na naší politické scéně Babiše naučily pohotově využívat nápadů svých marketérů. Kam se na něj hrabou všichni ti „tradiční“, zkostnatělí politici z 90. let 20. století, kteří by se rádi dostali opět k „lizu“? Mají smůlu. S nimi se už nepočítá. Přijdou mladší a jistě lepší politici. Jejich příslibem jsou například členové České pirátské strany, kteří ve Sněmovně podávají úctyhodné výkony, jaké bychom od nich ještě před dvěma lety vůbec nečekali.

Díky absenci skutečné „opoziční“ politiky dokáže A. Babiš zásobovat veřejnost neustále novými nápady, často navzájem si odporujícími. Co na tom, že zítra bude všechno jinak? Myslíte, že si toho vůbec někdo všimne? Poté, kdy se spíše řízením Božím než aktivitou osob k tomu k povolaných podařilo zabránit zbytečně vysokému počtu obětí na životech v důsledku pandemie koronaviru, začíná Babiš napravovat „resty“ z politické oblasti. Z titulu své funkce totiž zodpovídá i za zahraniční politiku a celkové směřování státu.

Atmosféra u nás „houstne“ – taky kvůli některým nezodpovědným komunálním politikům, kteří si začali hrát na „malé ministry zahraničí“. Napáchali tím tolik škod, že se s tím budeme muset vyrovnávat mnoho let. Napravovat hodně pošramocenou pověst státu nebude snadné.

Jedním z nejvážnějších vnitropolitických témat, jež zasahují i do oblasti mezinárodní politiky, je nedávné odstranění sochy sovětského maršála I. S. Koněva – v době nouzového stavu. Že se jedná o jasné zneužití úřední moci, nemusím jistě vysvětlovat. „Stopku“ těmto politikům vystaví až voliči. Nejde tu o nějakou politickou diskusi ohledně umístění jeho sochy na území jedné městské části hlavního města. Kdyby totiž byli pražští politici schopni se dohodnout, dávno mohla být přemístěna na nějaké lepší, důstojnější místo v rámci hlavního města.

Tím však nemám na mysli depozitář jakéhosi muzea, které se vydává za „paměťovou“ instituci a jejímž šéfováním bude dozajista pověřena nějaká podivná figurka z pražské kavárny. Nebude to žádný uznávaný a respektovaný bojovník proti komunistickému režimu. Ti už mezitím vymřeli, aniž se dočkali spravedlivého ocenění svých zásluh. To je bohužel smutný fakt, s nímž nic nenaděláme. Snad v příštím životě. V tomto se to již stihnout nedá.

Premiér A. Babiš v návalu práce se „zachraňováním“ tisíců lidských životů (vydatně v tom prý vypomáhala také „Babišova onuce“ z Lidového domu) jaksi zapomněl na to, že letos slavíme 75 let od konce Druhé světové války. Všechno to překryla „kauza Koněv“, která jistým politikům natolik zamotala hlavy, že se jim tam zpřeházela historická fakta. Inu, i to se někdy stává, obzvláště těm méně inteligentním lidem, kteří se omylem dostali do politiky. Příště si musíme lépe vybírat, než někomu svěříme správu věcí veřejných.

Ač tím nepotěším mnoho tzv. opozičních politiků, musím konstatovat, že jedině prezident M. Zeman z těch politických turbulencí a „koronavirové“ hysterie neztratil hlavu a nenechal se zmást propagandou, do jejíhož čela se – bohužel – postavila „veřejnoprávní“ Česká televize (ČT). O důvod víc, proč tuto hlásnou troubu „fake news“ zrušit nebo výrazně zredukovat její personál a finanční prostředky, jimiž disponuje. Za méně peněz bude méně muziky a možná bude kvalitnější – než ten každodenní cirkus, který musíme jako „povinní“ koncesionáři platit.

Ve srovnání se slovenským imigrantem A. Babišem, který je nevzdělaný, neumí pořádně česky a plete si stát se soukromou firmou, je M. Zeman vždy „v obraze“. Podle jeho kritiků prý často „pod obraz“. Myslím si, že dnes již není Mýla Ovar to, co kdysi býval za časů, kdy alkohol v „Liďáku“ tekl proudem a kdy se tam organizovaly nejrůznější „operace“, např. Olovo či akce „Čisté ruce“, při níž šli do vězení např. I. Svoboda a B. Snopková.

Těm časům je naštěstí konec. Dnes už myslí nájemník z Lán na daleko přízemnější věci, jako je stavba příbytku na stáří poblíž lánského zámku. Čas bouřliváku Zemanovi přistřihl křidélka a ochromil i jeho „nožičky“. S tím už se politické „psí kusy“ dělat doopravdy nedají. Došla i oblíbená zásoba bonmotů, jimiž býval M. Zeman pověstný. Zkrátka: všechno jednou končí.

Ale vraťme se k Babišovu nápadu, že by demontovaná Koněvova socha měla stát na Olšanských hřbitovech. Proč právě tam? Kdopak to našemu premiérovi poradil? Nebo že by na to přišel sám – svou vlastní hlavou? Jistě to řekl jenom proto, že se ho na to ti naši „vlezlí“ novináři ptali. Kdyby se nad tím skutečně hlouběji zamyslel, nikdy by takovou hloupost nemohl vypustit z úst.

─────

A teď pár slov o soše I. S. Koněva z pohledu historika. Její pozice je málo vysvětlována, protože k tomu chybí ochota i politická odvaha, a to jak obhájců, tak i těch, kteří její přítomnost ve veřejném prostoru odmítají. Pravda je – jako vždy – někde uprostřed. Faktem zůstává, že po odstranění (vyhození do vzduchu) Stalinova sousoší na Letné (1962) neměla Praha až do počátku 80. let 20. století srovnatelnou náhradu. Její instalace na území jedné z městských částí Prahy byla ovšem politickou chybou.

Socha tohoto významu měla stát již dávno v centru Prahy. Na místě, kde by byla nepřehlédnutelná. Jako vhodný prostor se nabízí náměstí Republiky, případně dnešní Palachovo náměstí, kde uprostřed (dnes je na tomto místě podzemní parkoviště) byl bezprostředně po příjezdu Rudé armády v květnu 1945 improvizovaný hrob padlých sovětských vojáků. Piety u tohoto hromadného hrobu se tehdy zúčastnil i prezident E. Beneš. Bohužel – na všechna tato fakta se dávno zapomnělo. Proto to připomínám. Původní označení Palachova náměstí před rokem 1989 znělo: náměstí Krasnoarmějců. (Po J. Palachovi bylo pojmenováno dvakrát: poprvé po jeho sebeupálení v roce 1969, než nastoupil G. Husák, a podruhé až po roce 1989.)

Zatímco socha I. S. Koněva by mohla skutečně stát někde jinde, naopak na její místo by mohla být přemístěna jiná socha, která je doslova „utopená“ v parku u hlavního nádraží (Vrchlického sady). Jedná se o sochu „Sbratření“ od K. Pokorného z roku 1960, která připomíná osvobození Prahy v květnu 1945. Je to kvalitní sochařské dílo, které by si zasloužilo důstojnější místo. Uvolněný podstavec po Koněvově soše by tomu vyhovoval. Než vymýšlet nějaký nový, „symbolický“ památník, jenž by nahradil původní sochu I. S. Koněva, přemístění Pokorného sochy „Sbratření“ se zdá být rozumným řešením. Nemusí se nic nového budovat, stačí tuto sochu přemístit. Praha podobný památník potřebuje – bez ohledu na současnou napjatou situaci v česko-ruských vztazích.

[Proti případné námitce, že sochy se přemísťovat nemají, odpovídám: Také socha J. Želivského, která stála před Novoměstskou radnicí, byla nedávno přemístěna – dokonce mimo Prahu, do areálu kláštera v Želivi, kde duchovní dráha tohoto revolučního kazatele začínala.]

A ještě malou poznámku k samotné soše I. S. Koněva. Její tvůrce toto dílo vytvořil proto, aby vévodilo veřejnému prostranství, nikoli aby stálo kdesi na Olšanských hřbitovech, jak navrhuje premiér A. Babiš. Není to skulptura funerální, ale triumfální. Tomu ostatně odpovídá i umělecký záměr autora: maršál drží v pravé ruce kytici květů, kterou dostal od Pražanů jako důkaz vděku za osvobození, a druhou rukou jim kyne. I laik musí poznat, že v tom není nic z atmosféry normalizačních kolaborantů z okruhu vlastizrádců G. Husáka, A. Indra, A. Kapka, V. Biľaka či D. Koldera.

Socha sice byla vytvořena až na sklonku „normalizačních“ 70. let 20. století, avšak vztahuje se nikoli k okupaci z roku 1968, nýbrž je pozdní reakcí na osvobození z roku 1945. To by si měli ujasnit především dnešní kritici, kterým kupodivu nevadilo, že tady stála skoro čtyřicet let, aniž si toho někteří Pražané všimli. (Daleko víc „na očích“ byla socha V. I. Lenina na „Kulaťáku“ v Dejvicích.) Vadit to začalo až v posledních měsících. Proč asi? Kdo za tím „cirkusem“ stojí? A kdo to všechno platí?

Okolnosti okolo vztyčení sochy maršála Koněva až v roce 1980 jsou spíše záležitostí vnitrostranickou. Týká se výhradně bojů mezi různými stranickými frakcemi uvnitř KSČ. Dříve i nyní. Je to zároveň také chyba v komunikaci, v neochotě politických stran napříč společností mluvit spolu a chtít se dohodnout na rozumném řešení. Osvobození naší vlasti Rudou armádou je holým historickým faktem, k němuž je třeba se postavit čelem, nikoli zadní částí těla, jak by některým našim politikům vyhovovalo více.

A v neposlední řadě: je to jak nedostatek odvahy ze strany komunistů, tak i současně zbabělost ze strany tzv. opozice přestat dělat „podpásovky“ a začít se chovat normálně a zodpovědně. Bez toho se nepohneme ani o krok vpřed. Vracet se zpátky nikdo nechce. Troufám si říci, že to platí i pro komunisty – navzdory jejich „tanci mezi vejci“, který nám tady již nějakou dobu předvádějí.

─────

Babiš je pragmatik, nikoli dobrý politik – a už vůbec ne státník. Ti se totiž v době největšího ohrožení své země neizolují od společnosti, ale naopak jdou se vztyčenou hlavou vstříc osudu. Jako například demokratická politička a protinacistická odbojářka JUDr. Milada Horáková. Tato statečná žena a matka nezletilé dcery dne 27. 6. 1950 s hlavou vztyčenou, nikoli zlomená a na kolenou, kráčela v ranních hodinách po dvoře Pankrácké věznice až k místu, kde byla postavena šibenice, na níž vyhasl její život. 

O tom, jak krutá a nelítostná byla tehdejší doba i stav poválečné „revoluční“ justice, nejlépe svědčí fakt, že tato poprava se odehrávala pod dohledem dělnické prokurátorky L. Brožové. Průběh popravy „jistili“ uvědomělí a bdělí soudruzi ostřelovači, rozmístění na střechách domů v okolí této věznice.

Nejednalo se o veřejnou popravu, jakou byla ta z roku 1946, při níž byl potrestán „kat českého národa“ – K. H. Frank. Jeden rozdíl tu přece jen byl: zatímco Frank byl popraven „humánním“ způsobem (na prkně, kde mu kat zlomil vaz), trpěla Horáková několik minut v oprátce na šibenici (jako ve středověku), než se v ní udusila. [Úmrtní listy takto popravených osob konstatují vždy jako příčinu smrti: udušení.]

Jak se zdá, Babiš o ničem z toho, o čem se v předchozích řádcích píše, jistě nikdy neslyšel. Podobně jako nic neví o výjezdních doložkách nebo o mučení elektrickým proudem ve věznici v Uherském Hradišti. Stejný „hokej“ má i v údajích o Druhé světové válce. Na rozdíl od První světové války, jejíž konec si před dvěma roky připomněl v Paříži po boku předních evropských politiků v čele s hostitelem E. Macronem, mu tentokrát nikdo „nenaléval“ rozumy.

Proto Babiš tak žalostně selhal jak v kauze odstranění Koněvovy sochy v Praze, tak i nejrůznějších pokusů o „přepisování“ výsledků Druhé světové války, na nichž se významně podíleli naši druhořadí a třetiřadí politici. Dějiny je za to nepochybně „odmění“: budou z politiky i z učebnic dějepisu „vyzmizíkováni“. Stane se tak po zásluze.

Babiš by si měl dávat dobrý pozor na to, aby se neocitl mezi nimi. Politikovi se nemůže stát nic horšího, než když zmešká ten pravý okamžik. Dějiny se totiž nedají vrátit zpátky jako film na DVD. Kdo to nezvládne a přijde pozdě, má jednoduše smůlu. Stává se mužem (či ženou) politického včerejška.

Momentálně se hraje o budoucnost jak A. Babiše, tak i některých politických zoufalců z tzv. opozice, např. hypotetické „kojící premiérky“ M. Pekarové-Adamové či „lepšího premiéra“ P. Fialy. (O funkcemi „zahlceném“ předsedovi KDU-ČSL M. Jurečkovi, který si troufá být zároveň i olomouckým hejtmanem, se raději ani nezmiňuji. Jak známo, budovy se hroutí svou vlastní vahou. A nerozumní politici v důsledku své hlouposti.)

Budoucí osud těchto ambiciózních, leč málo přemýšlejících politiků mi tak trochu připomněl známou reportážní knihu komunistického novináře J. Fučíka: „V zemi, kde zítra již znamená včera“.

Ano, dějiny se občas opakují. Nejčastěji jako fraška.

16. 5. 2020

‒ RJ ‒