Jdi na obsah Jdi na menu
 


ČSSD: pohřební průvod se vydal na cestu…

30. 5. 2021

Motto: „Levice se po celém světě zapletla s liberalismem. Začala se kamarádit s velkým byznysem a zapomněla, že původně hájila přece lidi proti korporátu a ne naopak. Často se také víc věnuje vymýšlení nových pohlaví než řešení vykořisťování lidí v práci.“ (Matěj Stropnický)

Má politická levice ještě šanci?

Vybral jsem úmyslně výše uvedený citát od našeho známého, mladého politika, který neztratil levicové cítění a nerezignoval na předpovědi o tom, že levice v naší zemi, ale i jinde v Evropě, je „po smrti“, a proto je třeba otočit list a začít novou kapitolu dějin. Tak to přece není!  Vždyť každý, kdo něco ví o politických hnutích v moderních evropských dějinách, ten musí aspoň tušit, že nový čas pro levici teprve přijde. S tím, jak se budou zhoršovat podmínky pro život milionů obyvatel civilizované a demokratické části světa v příštích letech a desetiletích.

Ano, rovněž našich příštích deset let, po překonání dnešní pandemické krize, bude pro tuto zemi velmi složitým úsekem dějin. Určitě to nebude procházka rozkvetlou zahradou. Je proto nejvyšší čas to lidem říci, aby nežili v iluzích o „světlých zítřcích“, které nikdy nepřijdou, ale aby se na to mohli v předstihu připravit.

Situaci v naší nejstarší politické straně, ČSSD, sleduji dlouhá desetiletí – bezmála půl století. Věnuji se této straně nejen jako profesionální historik, jenž se zabývá dějinami této kdysi úctyhodné strany, jež zanechala nepřehlédnutelnou stopu v naší novodobé historii, ale i jako publicista, jenž nejméně od počátku 90. let 20. století pozorně a neúnavně sleduje vývoj na naší politické scéně.

Spojení těchto dvou profesí má jednu nepopiratelnou výhodu: umožňuje mně hodnotit aktuální události v širším historicko-politickém kontextu. Daleko hůř než já je na tom většina našich novinářů bez hlubších vědomostí, kteří se v této „branži“ objevili teprve v průběhu posledního desetiletí. Nedostatek rozhledu jim nedovoluje chovat se jinak, než jak nám to denně předvádějí. Proto donekonečna omílají fráze, jež vypouštějí do našeho mediálního mikrokosmu nevzdělanci a „pologramoti“ z ČTK. Ke kultivované novinářské práci se tito lidé nikdy ani nepřiblíží.

Podle toho také vypadá žalostný stav našich médií. Tak nezajímavá a suchopárná „novinařina“ tady nebyla ani za minulého režimu! Ten netrpěl ani tak nedostatkem novinářů s literárním talentem (dobře je to vidět na „květnatosti“ jejich textů), ale cenzurním dohledem, který dusil svobodu slova. Přesto i tehdy platilo: kdo chtěl psát hezkou češtinou, nikdo mu v tom nebránil. Stačí se o tom přesvědčit, zalistujeme-li v těchto dávno zapomenutých novinách a časopisech. Po dnešních novinářích nezbude nic než kupa zbytečně potištěného papíru bez jakékoli hodnoty: faktografické i jazykové.

─────

pohrebni-pruvod-a.-rasina.jpg

Vyprovoďme ČSSD na hřbitov, ale nezatracujme kvůli tomu levici!

Také já jsem smutný z toho, do jakého stavu se v důsledku souběhu různých příčin dostala naše sociální demokracie. Strana, jež pod vedením M. Zemana (a to by mu nikdy nemělo být zapomenuto – v tom dobrém slova smyslu) raketově vystartovala vzhůru. Bylo to jistě nikoli náhodou. Jaký podíl na tom mělo Zemanovo charisma a pověst intelektuála se skvělou pamětí, sršícího bonmoty, o tom by měli vážně popřemýšlet ti dnešní kormidelníci kocábky zvané ČSSD, kteří své plavidlo se strhanými plachtami vedou přímo na pobřežní útesy, jež dílo zkázy dokonají.

Z třiceti procent voličských hlasů přivedlo Sobotkovo a Hamáčkovo vedení tuto stranu až k ostudným sedmi procentům ve volbách v r. 2017 a k nynějším necelým třem procentům. Hůř už dopadli socani jedině v krajských volbách před rokem. ČSSD se potrestala sama za to, že si volí do svého čela lidi zcela nevhodné (slovo „osobnosti“ bych si netroufl použít ani náhodou), sebestředné megalomany, kteří již dávno ztratili kontakt s reálným světem.

Až skončí naše neradostná cesta z pandemické krize, na niž plynule naváže krize ekonomická, doprovázená ještě hlubší krizí morální a politickou, teprve pak možná naši politici najdou odvahu, aby udělali to, co se již dávno mělo stát: zodpovědnou analýzu vývoje od r. 2010, kdy se u nás začaly „lámat dějiny“: kdy skončil polistopadový režim, jak jsme si ho zafixovali s osobou V. Havla v čele, a kdy „tradiční“ strany začaly z politické scény (i z politické soutěže) vytlačovat nejrůznější, často velmi pochybné, politické projekty (Věci veřejné, Úsvit přímé demokracie, ANO 2011).

Právě v těchto týdnech a měsících se ocitáme na konci onoho desetiletého „přechodného období“ k novému režimu. Někteří političtí komentátoři a politologové o něm hovoří jako o „Druhé polistopadové republice“. Jiní k tomu doplňují, že to již není republika demokratická a liberální, nýbrž neliberální. Z čistě historického hlediska je to označení přinejmenším nepřesné. Tento režim ve skutečnosti ještě ani nezačal: máme k němu pouze významně „nakročeno“.

Přesto se zdá, že v letošním roce, roce 100. výročí založení KSČ, která nadlouho poznamenala náš vývoj ve 2. polovině 20. století, by mohl být tento „přechod“ k novému režimu dovršen. Zda k tomu skutečně dojde, to ukáží mimo jiné také letošní podzimní volby do PS. Jisté je pouze to, že „tradiční“ levice, představovaná až dosud ČSSD a KSČM, po těchto volbách v celostátní politice skončí. (Zůstanou ještě nějakou dobu na regionální a komunální úrovni, dokud neztratí podporu voličů i tam.) Obdobné to bude i s dalšími „tradičními“ stranami, a to jak těmi „stoletými“ (KDU-ČSL), tak i těmi, jež se etablovaly na naší politické scéně v průběhu 90. let 20. století a v letech následujících (ODS, TOP 09).

─────

Potřebujeme nové politiky pro nesnadné a neklidné časy!

Po říjnových volbách může politická mapa vypadat úplně jinak než dnes. Ze současných zmatků zatím nejvíce těží Okamurova SPD. Bez ohledu na to, zda ji budeme považovat za levici, nebo pravici, představuje SPD naši hlavní „protestní“ stranu, který sbírá hlasy těch voličů, kteří jsou zklamáni svými bývalými favority. Až dosud byla touto „protestní“ stranou hlavně KSČM. To již neplatí. SPD i nadále posiluje a její voličský potenciál ještě není zdaleka na svém maximu. Tato strana může překvapit těsně před volbami, až některým voličům dojde, že nemají koho volit, i když volit chtějí, aby nepřišel jejich hlas vniveč.

Vývoj, který nás v nejbližších měsících čeká, přinese rovněž odpověď na jednu politologickou „záhadu“: zda jsou „Piráti“ nová, autentická levice, nebo jsou to jen politickými frázemi maskovaní „liberálové“, kteří využívají celkového politického zmatku v rozpadajícím se polistopadovém režimu a kteří si labužnicky užívají vzácné historické příležitosti, jak elegantně obsadit uvolněný politický prostor po dezertujících „tradičních“ stranách.

Přiznám se, že i já čekám na toto rozluštění pirátské „hádanky“. I proto, že jsem ještě před pár měsíci byl ochoten vsadit se, že „Piráti“ jsou tou netrpělivě vyhlíženou „novou levicí“. Čekám na to také z toho důvodu, že bych měl rád jistotu v tom, kdo se po říjnových volbách ujme zastupování zájmů našich levicových voličů. Přesněji: celé naší levicově naladěné společnosti.

Nevěřte tomu, že ČR patří k „pravicovým“ režimům a že jeho „kompasem“ jsou vyspělé státy Západu. Tak tomu nikdy nebylo a není tomu tak ani dnes. Jen se o tom ze slušnosti nemluví, aby se jistí moralisté a propagandisté nerozzlobili, když tady mají některé naše politiky přivázané jako loutky ke svým špagátkům, za něž tahají. Kdybyste se těchto „kašpárků“ zeptali, jaké že to zájmy vlastně hájí, nebudou schopni vám odpovědět. Vědí pouze to, že jim kdosi slíbil, že když budou poslouchat, budou se mít „jako prasata v žitě“. To je celá ta „strategie“ jistých západních „politologů“. Logiku v tom nehledejte, protože žádná neexistuje!

Tady jsem se nechtě dostal od politologie k historii. Tíhnutí k levici je od 2. poloviny 19. století českým historickým specifikem, jaké v této podobě nenajdeme v žádném z okolních států. České země jsou nejlevicovější ze všech států střední Evropy: tradičně a dlouhodobě. Je tomu tak i dnes, třebaže se o tom nemluví. „Tvrdý“ kapitalismus v někdejším „komunistickém“ Rusku, kde sice stojí stále ještě sochy V. I. Lenina, ale k jeho odkazu se nehlásí ani bývalý „kágébák“ Putin, jakož i „kapitalismus 19. století“ v bývalé Maově Číně, jsou v příkrém rozporu s vývojem u nás.

[Není možná od věci připomenout, že tak tomu bylo u nás i za První republiky, kdy hlavní politickou stranu představovali „agrárníci“. Stalo se tak v zemi, která od poloviny 19. století prošla prudkým procesem industrializace. Historicky zůstávála situace ČSR jiná i nadále, navzdory sdílenému režimu tzv. státního socialismu, který skončil pádem Berlínské zdi na konci 80. let 20. století, v Polsku a Maďarsku, kde je základ společnosti převážně agrární.]

─────

Která strana převezme „osiřelé“ levicové voliče?

To je otázka zásadní důležitosti. Poté, kdy ČSSD a KSČM vypadnou z Poslanecké sněmovny (5-6 % pro KSČM jsou pouhé manipulace s čísly od agentur, které vydělávají na údajných průzkumech volebních preferencí. Je to však pouhá hra s čísly, které nemají žádnou vypovídací hodnotu), vznikne na naší politické scéně vakuum. Dá se předpokládat, že potrvá nejméně jedno další volební období, než se „nová levice“ zformuje a etabluje. Nikoli jen proto, že to patří k demokratické soutěži politických stran, nýbrž proto, že změny na trhu práce a ve výrobě si to vyžádají. Narůstající konflikty mezi zaměstnanci a zaměstnavateli si časem vynutí vznik silné levicové politické strany.

Bude to o to naléhavější, že po celé polistopadové období neplní celostátní odbory roli, jaká jim přísluší ve skutečně svobodné, demokratické zemi. Od počátku 90. let 20. století došlo u nás k paradoxnímu vývoji: jen málo firem má svou odborovou organizaci; ty chybí jak ve školách, tak i v úřadech. To není normální stav. Bohužel – největší odborová ústředna v zemi (ČMKOS) k tomu vytrvale téměř 30 let mlčí. K čemu jsou nám takové odbory? Na PRD.

Současný předseda ČMKOS, J. Středula, je spíše „pouťový řečník“ než sebevědomý odborový předák, který za všech okolností hájí zájmy pracujících. Podíváme-li se do nedávné minulosti, všichni polistopadoví předsedové odborů (R. Falbr, M. Štěch, J. Zavadil) byli sice členy ČSSD, ale to bylo asi tak všechno. Bohužel – papalášství se rozmohlo také v našich odborech. Připomínám jen „perličku“: chudý odborář J. Zavadil nosil na ruce hodinky za desítky tisíc Kč. To má být ta skromnost obhájců pracujících? Je to stejné, jako když v čele ČSSD a KSČM stojí milionáři. Jaký mohou mít tito zbohatlíci zájem na tom, aby se pracujícím žilo lépe? ŽÁDNÝ!

Tím se dostáváme k jádru „pudla“. Příští odborový boss musí být opět nikoli „úředník“ v nažehleném obleku, s kravatou a špičkovým mobilem, nýbrž „člověk z výroby“, jehož autenticita bude nezpochybnitelná. Nic z toho totiž nemáme. Jen samé „panáky“, kteří se chtějí mít dobře za peníze daňových poplatníků. V době, kdy budeme zadluženi až po uši…

Dovolím si proto položit našim levicovým politikům, ale i odborářským činovníkům tuto otázku: Co budete, vážení soudruzi, dělat se „skokovým“, stoprocentním zdražením nájemného v městských bytech v Praze, které provedlo současné vedení hlavního města? Není to totiž jen „necitlivost“ s blížícím se koncem pandemické krize, ale přímo asociální zločin!

Připustil si vůbec někdo z těch nadstandardně placených úředníků pražského magistrátu, že by s tímto zdražením mohli mít nízkopříjmoví občané těžkosti? Milionáři stěží pochopí problémy obyčejných občanů. K tomu je třeba jediné: snést se z těch nadoblačných výšin dolů – mezi obyčejný lid. Až půjdou tito „kormidelníci“, kteří se chovají, jako by jim to tady všechno patřilo, z hrušky dolů, možná se jim otevřou oči. Poté, kdy jim dojdou finanční „rezervy“, které si „nasyslili“ ze svých nezaslouženě vysokých platů.

─────

Otazníků okolo „Pirátů“ neubývá, ale přibývá…

V politice a v odhadování dalšího vývoje se málokdy spletu. Většinou se vše splní, jak jsem mnoho měsíců dopředu předpověděl. Stačí si přečíst moje starší články o ČSSD, v nichž jsem prorokoval této straně všechny její maléry, které se pak staly skutkem. Zdá se, že něco podobného se nyní odehrává okolo „Pirátů“. Přesněji: čas postupně tuto stranu demaskuje a ukazuje ji v celé nahotě. Není to pohled nijak hezký. Nemám na mysli Michálkovu Míšu s malířským válečkem, nýbrž pravou tvář této strany, která dlouhou dobu zůstávala zahalena tajemstvím.

Nedávno jsem publikoval článek o všech negativech, která se ke mně dostala a v jejichž důsledku jsem byl nucen přehodnotit svůj dosud kladný postoj k této straně. Dnes se na ni dívám bez „růžových brýlí“ a kritizuji jak tuto stranu, tak i její program tam, kde si to zaslouží. Pryč jsou ty časy, kdy jsem považoval „Piráty“ za nezkušené a trochu zmatené „hledače pravdy“ a „konstruktéry lepší budoucnosti“. Podobnost s někdejšími poúnorovými svazáky a mladými komunistickými „budovateli lepších zítřků“ je víc než nápadná.

Pochopili to dokonce i jinak nepříliš pohotoví poslanci z Babišova „ovčince“ zvaného „ANO 2011“. Také oni se cítí být ohroženi v atmosféře začínající volební kampaně. Musím se jich zčásti zastat: ne všichni členové „ANO 2011“ si zaslouží, aby skončili na jatkách. Někteří by mohli v politice pokračovat, i když pod jinou firemní značkou. (Když se tak dívám na politické „přemety“ poslance J. Bžocha, začínám tušit, do které strany po volbách zamíří. U poslanců P. Nachera a M. Kolovratníka vidím těch možností víc.)

Abych to nezamluvil: Dnes, po všech zkušenostech a poté, co na „Piráty“ vyplavalo všelijaké „svinstvo“, začínám tento spolek mocichtivých nýmandů považovat nikoli za politickou stranu, nýbrž za pouhý ideově nevyhraněný „shluk“ jedinců s přehnanými politickými ambicemi. Kromě pokračujícího samoúčelného exhibování v médiích nemají co v politice nabídnout, co by tady už nebylo dávno před nimi. (Naposledy nám to předvedl mistr v politické přetvářce T. Martínek, kterého si do svého „venkovního“ studia pozval známý Dvořákův presstitut ze Slovenska – D. Takáč.)

Poslanec T. Martínek je muž mnoha tváří a politických převleků. Předvedl nám to v posledních dnech hned několikrát: nejprve se před televizními kamerami rozplakal nad dopisem jisté lesbické emigrantky, pak bojoval jako lev za současného televizního ředitele P. Dvořáka a nyní se postavil do jedné řady s ostatními televizními tlučhuby, kteří jsou ochotni žvanit o čemkoliv. Přesně to je tvář dnešních „Pirátů“: použitelnost ke všem účelům.

Trvalo mi to dlouho, než jsem se k tomuto poznání dopracoval, protože mnoho vysílaných signálů mi v tom bránilo. Teď už jsem spolehlivě zorientován a nikdo mě neoklame. V každém případě platí stará známá poučka: Když chcete poznat, co v dotyčném člověku je, pusťte ho k práci. Po několika minutách spolehlivě poznáte, s kým máte tu čest. Přesně to je případ „Pirátů“! Kde nic není, tam ani čert nebere!

Také já si nerad přiznávám, že jsem nadlouho podlehl jistému klamu. Mylně jsem se totiž domníval, že „Piráti“ převezmou roli naší „nové levice“. S tím, jak se přibližují volby a jak se vyjevují plány těchto „příštích vítězů“, začínám propadat čím dál větší skepsi. Dlouhou dobu mě totiž mátla snaha O. Richterové udělat něco užitečného pro ty nejchudší lidi u nás, kteří se nikoli vlastní vinou ocitli na okraji společnosti. Dnes již o upřímnosti těchto snah pochybuji a nevěřím jim. I kdyby tomu tak bylo, aktivity ostatních „Pirátů“ to stejně spolehlivě překryjí – a nebude z toho nic.

Bohužel – „Piráti“ jako celek mě nepřesvědčili o tom, že „novou levicí“ chtějí být. Je tomu jinak: chtějí se pouze dostat ke korytům, rozdělovat si peníze daňových poplatníků a ještě u toho „mejdanu“ mlaskat, říhat a prdět. „Lepším člověkem“, který bude žít příkladným způsobem, se sotva může stát někdo, jehož konání je v příkrém rozporu s jeho dosavadním přesvědčením.

Rozhodujícím momentem, na základě něhož jsem „Piráty“ definitivně „odepsal“ coby příští „novou levici“, bylo odstartování jejich volební kampaně. Ono fanfarónství, prázdné fráze, fantazírování o budoucnosti, která je postavena na vodě, to vše mě vrátilo zpátky do tvrdé politické reality. Ostatně – po celé ty tři polistopadové dekády jsem jako občan a volič viděl a slyšel od nejrůznějších politiků všelicos: pravdu i lež. Můj závěr je tedy jediný: s „Piráty“ raději NE!

Nebudu hodnotit jejich „registrované partnerství“ s podivnou regionální stranou, která si říká STAN. Již tímto názvem mate veřejnost a lže sama o sobě. STAN představuje jen nepatrný zlomek „starostů“ těch více než 6 tisíc obcí a měst v této republice. Navíc řada z těch, kteří se protlačili do vedení této strany, jsou neúspěšní starostové, kteří již ve své funkci skončili, ale proto, aby nezůstali na dlažbě, nechali se zvolit do PS. Teď jim hrozilo, že se tam již po volbách neudrží. Proto to divadýlko se vznikem předvolební koalice s „Piráty“. Ti jim to bohužel zbaštili i s navijákem.

V této chvíli, čtyři měsíce před volbami, je již pozdě z toho vycouvat. „Pirátům“ totiž hrozí, že budou „vykroužkováni“ politicky protřelejšími a lidsky nesolidními kandidáty ze STAN. Oni ve skutečnosti ponesou kůži na trh, ale nakonec na to sami doplatí. Nicméně: to už je riziko každého podnikání – i toho politického. Já sám jsem „Piráty“ před tímto vývojem varoval. Neuposlechli, a proto je nebudu litovat, až na to doplatí. Kdo chce kam, pomozme mu tam!

─────

Politik se nesmí bát členů své strany ani voličů!

V této souvislosti si dovolím upozornit na jeden důležitý fakt z našich politických dějin: zatímco ODS a ČSSD v období let 1992-2010 se snažily dělat autentickou stranickou politickou práci jak v orgánech moci, tak i formou veřejných setkání s voliči, u nových politických uskupení to druhé vůbec nevidíme. Veškerá politická agitace se dnes odehrává prostřednictvím televize, internetu či dalších médií, případně formou billboardů. To je žalostně málo. Působení politika a jeho kontakt s voliči přece nemůže být jen záležitostí virtuální. Politika byla a je i nadále „věcí veřejnou“, a není-li jí, pak to tady můžeme rozpustit a postavit si do čela nějakého panovníka nebo diktátora. Bude to levnější.

Problém spočívá nikoli v tom, že by to politici nevěděli. Oni dobře vědí, kde je bota tlačí. Většina dnešních politiků se totiž svých potencionálních voličů, o jejichž přízeň usilují, bojí. Tváří v tvář by se ukázalo, že jim nemají co nabídnout. Že jsou jeden za 18 a druhý bez dvou za dvacet. Až tak daleko to s tou naší obnovou svobody a demokracie došlo. Pro mne osobně je to o to smutnější, že jsem celý tento vývoj až do dnešních tragických konců měl možnost sledovat na vlastní oči a uši jako pamětník a aktivní občan. Je mi nekonečně smutno z toho, kam až jsme to nechali dojít.

Neschopnost většiny současných politiků postavit se před voliče a předestřít jim svou představu o budoucnosti mne vede k závěru, že téměř nikdo z těchto domýšlivých „ředitelů zeměkoule“ si nezaslouží, aby byl zvolen. Dostali bychom se pouze z bláta do louže nebo z deště pod okap. Žádná jiná budoucnost nás za vlády těchto čekatelů na koryta nečeká. Trochu smutný výsledek našeho klopýtání za svobodou a demokracií, na jehož počátku stál guru mnohých těchto mudrlantů, kteří ráno vstávají a večer uléhají se vzpomínkou na exprezidenta V. Havla. (Politická komediantka M. Pekarová-Adamová má dokonce podobiznu V. Havla na tričku, v němž chodí do PS!) Náš první polistopadový prezident byl velký idealista, který věřil tomu, že Češi jsou lepší, než ve skutečnosti jsou. S tak nekvalitním „materiálem“, jaký tady máme, se žádné zázraky čekat nedají. Dobře nám tak!

─────

ČSSD je na tom stejně jako KSČ na konci roku 1989

Články politického analytika a komentátora internetového deníku „Forum24“, J. Bicana, pravidelně čtu od chvíle, kdy se v této „hlásné troubě“ TOP 09 a „expozituře“ krajanského sdružení B. Posselta, objevil. V novinářské branži tento mladý muž působí déle než deset let, takže pamatuje ještě dobu před rokem 2010, kdy začal pád naší polistopadové demokracie do stavu, v němž politolog B. Doležal charakaterizuje naši republiku jako „zemi babišismu a buranokracie“.

Politické veletoče J. Bicana za těch několik měsíců, kdy se v redakci „Fora24“ objevil, považuji za docela dobré gymnastické cvičení. On to hoch zřejmě ještě nepochopil, a tak píše a píše, co mu jeho šéf poručí, a nic nedbá ani na to, že v těch svých textech pořád opakuje tutéž pravopisnou chybu: vytrvale píše „poslanecká sněmovna“, ačkoliv jsem redakci tohoto deníku upozornil jak ve svých článcích, tak i formou elektronické pošty na to, že v sousloví „Poslanecká sněmovna“ se píše velké „P“. Všechno je však marné, marné, marné…

Tato chyba se stále objevuje nejen v Bicanových článcích, ale i v textech jiných redaktorů. Tak to dopadá, když někde stále ještě vládne „samoděržaví“. Inu, kdo může P. Šafrovi za to, že je to takový „zabedněnec“? (Pamatuji si ho z doby před dvaceti a více lety, kdy býval docela dobrým novinářem; dnes je to beznadějný zoufalec.). Já bych pod tímto šéfredaktorem nikdy nepracoval!

A ještě jednu „kousavou“ poznámku na adresu uvedeného redaktora. Kdysi svou novinářskou dráhu začínal v redakci exilového časopisu „Listy“, který po své emigraci v r. 1971 založil v Římě bývalý ředitel Čs. televize z r. 1968 J. Pelikán. Psal jsem o tomto soudruhovi již v článku věnovaném zesnulé televizní hlasatelce K. Moučkové nazvaném: Prý dcera „komunistického úředníka“ (SN č. 11/2020, vloženo 26. 11. 2020, ZDE).

ČT po smrti K. Moučkové pokrytecky, aby údajně chránila „památku“ této uměle vytvořené „ikony“ z prominentní bolševické rodiny, zamlčela fakt, že nad touto hlasatelkou držel dlouhá léta ochrannou ruku právě bývalý komunistický novinář židovského původu (tak je to uvedeno ve Wikipedii) J. Pelikán, temná postava našich dějin po Únoru 1948.

K tomu jen doplním, co jsem neuvedl ani v tomto svém článku: Bývalý politický vězeň nacistů i komunistů, V. Eminger (za války byl vězněn v koncentračním táboře Dachau a po Únoru 1948 strávil 18 let v komunistických kriminálech) vypátral, že „osmašedesátník“ J. Pelikán (1923-1999) byl dne 29. 4. 1940 zatčen Gestapem, ale již 15. 10. 1940 byl náhle propuštěn. Nebyl to tehdy obvyklý postup: většina zatčených končila buď na dlouhá léta ve vězení, nebo na popravišti. Světlo do celého případu vneslo až Emingerovo pátrání v archivech brněnského Gestapa. Po válce totiž byla nalezena karta J. Pelikána – jako agenta s krycími jmény: Josef Plevák a Bohumil Paroubek.

Jak to všechno souviselo s Pelikánovou závratnou poválečnou politickou kariérou, na to se ho již nemůžeme zeptat, protože dne 26. 6. 1999 zemřel. Pro koho celá ta léta pracoval, to se můžeme jen dohadovat. Rozhodně to nebyl žádný „svatoušek“, za jakého se rád vydával.

Byl bych rád, kdyby si J. Bican doplnil své chatrné vědomosti o české levici: Pelikán byl celoživotní levičák. Jeho velkým „advokátem“ se stal bývalý socanský ministr kultury P. Dostál, který se na troufalého V. Emingera (býval kdysi členem branně-bezpečnostní komise ČSSD) pokusil nakydat v prorežimním tisku (hlavně v deníku „Právo“, kam pravidelně tento politik ČSSD psal své články) tuny bolševických splašek. Však ho za to Pánbůh „odměnil“. Takové svinstvo nemohlo zůstat bez trestu. Havlistický tlučhuba P. Dostál, to byla jen další smutná postava dnes již „mrtvé“ ČSSD.

Ale vraťme se k „novináři“ J. Bicanovi, k jeho nejnovějšímu článku o ČSSD, pro nějž zvolil tento poutavý titulek: Ze sociální demokracie se stává sekta. Je to vidět i na tom, jaký typ lidí dnes přitahuje (Forum24, 29. 5. 2021)! Tou kritizovanou osobou je bývalý předseda „Zelených“ Matěj Stropnický. A předmětem oprávněné kritiky se náhle stalo všechno, co teď J. Hamáček dělá: od mlžení okolo Vrbětic, přes jeho „cestu-necestu“ do Moskvy až po nabídku M. Stropnickému, aby kandidoval ve volbách za ČSSD. To, co tam výslovně uvedeno není, ale co se dá vytušit z kontextu, je jejich společná kritika T. Petříčka – jako stranického odpadlíka a „škůdce národa“.

Pro mě je zase důležité, co ve svém článku J. Bican prozradil o názorech tohoto mladého politika na „Piráty“. Musím uznat, že i já jsem byl poněkud překvapen, i když ne zase tak moc, protože o „Pirátech“ jsem měl pochybnosti od samého začátku. Teď se to pouze potvrdilo. Co oceňuji nejvíc, je upřímnost Stropnického slov a zkušenost s prostředím, v němž se politici „Pirátů“ pohybují. Také Stropnický totiž dlouhá léta patřil k oné „zlaté mládeži“, která nikdy nikde nepracovala, protože měla bohaté rodiče a živit rukama se nemusela. Stropnický to poznal až nyní, kdy si se svým partnerem sám opravuje starý zámek kousek za Prahou.

Co se týká závěrů J. Bicana o ČSSD, také ty doplním několika svými postřehy: Nezpochybňuji, že tandem Hamáček-Maláčová splňuje všechna kritéria pro sektu, která se uzavírá před vnějšími nepřáteli a vede tvrdý boj s vnitřními nepřáteli – až po jejich exkomunikaci (např. T. Petříčka a dalších nepohodlných členů). Toto sdělení reálný základ má.

Ano, ČSSD je ve stádiu klinické smrti. Je to chcípající kobyla, která mlátí okolo sebe – hlava nehlava. Tato strana je dnes ve stejné situaci, v níž byla KSČ na konci roku 1989. Pokud si dobře vzpomínám, KSČ tehdy měla těsně před svým politickým pádem připraveny podklady pro konání stranického sjezdu, na němž měla být schválena „liberální“ ústava a uskutečněna široká demokratizace. K naplnění těchto smělých cílů již nedošlo. Komunisté promarnili drahocenný čas, kdy tyto změny mohli provést a kdy by je možná veřejnost přijala s povděkem.

Nyní se v podobné situaci ocitla ČSSD. Zapletla se s největším kapitalistou v zemi a při tom se mylně domnívala, že jí to projde. A pak se ještě navíc (mimo plán) zapletla do zpravodajských her, které jí nakonec přerostly přes hlavu. S tím už se nedají vyhrát žádné volby. Funkcionáři ČSSD si zvykli na to, že u koryt je dobře, a snažili se proto svůj pohodlný život si prodloužit o tak dlouhou dobu, dokud to vůbec půjde. Jen podcenili trpělivost občanů, která není nekonečná. Kromě toho Hamáčkovi socani docela nestydatě využívali slabosti zkompromitovaného premiéra A. Babiše. Byli s ním sice v jedné vládě, avšak v rozhodujících okamžicích ho nechávali na holičkách, ať si se svými maléry pomůže sám.

Své nechutné politické lavírování nám naposledy předvedli při zablokování volby dalších členů Rady ČT v uplynulém týdnu. Chtěli se zavděčit „opozici“, ale ta o ně evidentně nestojí. A Vojta Falmer, který to divadýlko sleduje a jemuž se pochopitelně nelíbí ono věčné „špičkování“ ze strany dnešních „puncovaných“ demokratů, např. lidovců, kteří v letech 1948-89 pobývali spolu s komunisty v Národní frontě, aniž by jim to dělalo nějaké vrásky na čele, zase nejnověji prohlásil, že s takovou „opozicí“ jednat nebude a nepodpoří ani její pokus o vyslovení nedůvěry vládě A. Babiše. Je to dokonalý politický „guláš“, sice skvěle okořeněný, ale nepoživatelný, v němž se už nevyznají ani sami politici. Celé jim to začíná přerůstat před hlavu…

─────

M. Stropnický má pravdu! A to mě děsí…

Na závěr si dovolím ocitovat názory M. Stropnického na „Piráty“. Jsem toho mínění, že by čtenáři a potenciální voliči této levičácké strany měli vědět, jak se věci mají. A hlavně by si tato fakta měli uvědomit socani, vedení dnešním předsednictvem. Nemohu se totiž zbavit dojmu, že toto nové stranické vedení bylo sice formálně zvoleno, avšak přístup do sdělovacích prostředků mají stále stejní Hamáčkovi žvanilové: z těch málo známých místopředsedů nikdo. Místo toho nám ČT nabízí neustále všelijaké Chvojky, Dolínky a podobné „exoty“, kteří nikoho nezajímají.

Názor M. Stropnického na „Piráty“ je pro mne jako „živá voda“: osvěžující, očistná a posilující. Zde jsou jeho slova: „Piráti nejsou levice, ale liberálové. Jsou to děti odeesáků, jupíci. Dobře vydělávaj', všemu rozuměj', z dálky se líbískuje ochrana klimatu, ale nesmí jim to omezovat jejich vlastní spotřebu a kámoše z byznysu. To vidím na trapné pražské koalici: Všichni zachraňují jeden prosychající javor na nábřeží a v jeho stínu odmávaj' stovky hektarů pro novou developerskou zástavbu na další investiční byty. Když argentinský steak, tak z biofarmy. Bullshit. Skutečná levice teď po odstranění liberálního křídla, doufám, bude znovu v sociální demokracii. Nabídli mi za ně kandidovat. Přemejšlím, jestli to není sebevražda.“

K vyjádření M. Stropnického uvedu pouze toto: Tomuto držiteli titulu „PhDr.“ odpouštím, že se nestylizuje do role pseudointelektuála, jako např. hloupá, nevzdělaná a pologramotná M. Pekarová-Adamová či další „géniové“ z tzv. opozice, ale že hovoří tak, jak mu jazyk „narost'“. A co se týká té „sebevraždy“: je to jedno, protože ČSSD stejně končí.

Stropnický by pak mohl kráčet v čele pohřebního průvodu. Je mladý a zatím vypadá dobře, takže by to mohlo přitáhnout aspoň média: „eurosvazačky“ Fridrichová nebo Novotná (možná tam přijde i „kouzelnice“ Niepřejová) si tuto podívanou jistě nenechají ujít. Pár patetických slov by tam mohl pronést i velký znalec našich dějin (hlavně o KSČ a ČSSD) J. Železný. Jistě mu s tím vypomůže jeden z dalších majitelů české vlaječky v klopě saka – M. Kubal.

Ale teď už vážně! Volby se blíží. Proto si dejte dobrý pozor na to, abyste zase nenalítli – jako posledně s těmi koblihami a s knížkami o naší budoucnosti à la J. A. Baťa. Nezapomeňte: tentokrát to bude o očkování! Proto se nechte naočkovat včas, aby to zase nemusel „zachraňovat“ na poslední chvíli Andrej Veliký!

Na shledanou ve volebních místnostech!

─────

Vyžeňme je od koryt ještě před volbami!

To, o čem píšu v souvislosti s ČSSD, má širší platnost. Týká se to také ostatních tradičních stran. Potřebujeme mít v politice nikoli exhumované mrtvoly kdysi slavných stran, ale strany nové, kypící životem a aktivně se ujímající úkolů, jež jsou před námi. Personální a programová poušť, kterou však okolo sebe vidíme, nám žádné záruky pro budoucnost nedává. Dosavadní strany došly až na konec své cesty a musí důstojně odejít. Zaslouží-li si některá z nich poděkování, nebraňme se tomu a poděkujme jim. Ale ať nepřekážejí na naší cestě vpřed!

Nemůžeme si dovolit kvůli zbytnělému egu několika nesoudných jedinců, kteří se uvelebili v politice a nechce se jim odejít od plného koryta, promarnit další volební období. To, co teď vidíme, je přesně tento stav. Pár jedinců se u nás zakopalo ve svých pozicích a chce se protlačit do PS za každou cenu – i za cenu zničení své vlastní strany. To už není politický kanibalismus, ale rovnou genocida! Nedovolme to a tyto jedince nemilosrdně z politiky vyžeňme! Nečekejme kvůli tomu až na volby, ale vyžeňme je rovnou! Teď hned!

Nebudu uvádět žádná jména. Je, myslím si, úplně jasné, o koho se jedná. Nejlépe nám to předvádějí zoufalci z KSČM, kteří dělají všechno pro to, aby neproběhl členskou základnou požadovaný mimořádný sjezd. Sjezd předvolební, který rozhodne o tom, kdo povede tuto stranu do voleb. To je legitimní právo členské základny v demokratické straně! A ač se to nebude některým kritikům z řad „opozice“ líbit, v tomto směru je KSČM mnohem demokratičtější než některé tzv. tradiční strany. Jejich předáci by se mohli demokracii učit od komunistů, kdyby jim to klapky na očích a na uších dovolily. A také jejich „loutkovodiči“ – samozřejmě.

Právě se dočítám na internetu (Novinky.cz, 29. 5. 2021, 16:46), že ÚV KSČM rozhodl dnes o tom, že mimořádný sjezd, na němž mělo být zvoleno nové stranické vedení, se do říjnových voleb neuskuteční. Je to už poněkolikáté. Zkrátka: tak vypadá „demokracie po komunisticku“. Šéfové z pozice nadřízených „demokraticky“ zařízli požadavek nespokojených členů. Ale i to je demokracie. Nikdo nemůže za to, že komunisté mají svá vnitřní pravidla nastavena právě takto! Přesto platí: Strana, jež se bojí svých členů, nemá právo na existenci! Toť celé!

P. S.

Obdobný proces stranické sebedestrukce můžeme již několik let sledovat v KDU-ČSL. Také tato strana, po vzoru ČSSD, podlehla pokušení hledat „nové“ voličské skupiny. Kvůli tomu straničtí šéfové opustili své tradiční, katolické, voliče a vydali se do hájemství politického středu a liberálních voličů.

Jak to dopadlo, to názorně vidíme v těchto dnech: KDU-ČSL je na 3 procentech preferencí a začíná se topit v dluzích. Ubývá jak voličů, tak sponzorů, ale i peněz vyplácených ze státního rozpočtu za získané volební hlasy. V hospodaření za rok 2020 se tato strana propadla do ztráty 9 milionů Kč. Chcete lepší příklad toho, jak dopadne strana, která dovolí, aby ji ovládla partička nezodpovědných kariéristů?

Za tento úpadek nesou politickou (a nejspíš i trestně-právní) odpovědnost P. Bělobrádek, M. Výborný a M. Jurečka a spolu s nimi i jejich „kámoši“ z poslaneckého klubu: J. Bartošek a O. Benešík. Tato „banda pěti“ má na svědomí zničení této „tradiční“, stoleté strany. Jednou to bude přesně tak zaznamenáno v dějinách KDU-ČSL, až je někdo zpracuje a zveřejní. Dnes k tomu ještě nemá nikdo odvahu. Až tato partaj zcela zmizí z povrchu zemského, pak možná dojde i na tato má slova.

30. 5. 2021

‒ RJ ‒

Vyobrazení: Pohřeb A. Rašína (21. 2. 1923).

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář