„Fialoví“ propagandisté šíří lži o Svátku práce
Motto: „Vládne nám pravicová hrůzovláda.“ (Stanovisko KSČM, 1. 5. 2025)
Dnes je 1. květen, který se u nás v posledních 35 letech slaví jednak jako „svátek lásky“, jednak jako tradiční „Svátek práce“! Ano, řeč je o oné „práci, matce pokroku“, díky níž vznikaly a vznikají hodnoty, které lidstvo za stovky a tisíce let vytvořilo.
Ano, svět okolo nás není pouze výsledkem působení přírodních sil. Podílí se na tom i člověk (lidstvo jako celek) svou prací. S nástupem průmyslové revoluce se tento podíl člověka stále zvětšuje. Vždyť právě technický pokrok je přímým a hmatatelným výsledkem aktivní role člověka. Proces industrializace přetvořil během dvou posledních století svět okolo nás víc, než příroda za statisíce let. Práce ‒ jako uvědomělá a cílevědomá činnost člověka ‒ se podílí na tvorbě hodnot, které tady zůstanou i poté, kdy její vykonavatelé již nebudou mezi námi.
Tón dnešních médií je takový, jako bychom žádný důležitý svátek neměli. Kdyby pisatelé článků o 1. květnu vůbec tušili, jak moc se mýlí, možná by se i zastyděli. Když se dne 1. 5. 1890 konalo v Praze na Střeleckém ostrově první lidové shromáždění na počest Svátku práce, tehdejší obyvatelé hlavního města si byli dobře vědomi těchto svátečních okamžiků. Dnes to bereme jako samozřejmost ‒ a někdo jako zbytečnost.
Od poloviny 19. století sílily hlasy těch občanů, kteří si uvědomovali, že průmyslová výroba nemůže být spontánním, ničím neregulovaným a nikým nekontrolovaným procesem vytváření materiálních hodnot. Proto bylo jen zákonité, že postupně rostla úloha odborových organizací, jakož i regulace ze strany státu. Také v našich zemích se od r. 1868 stále hlasitěji ozýval požadavek osmihodinové pracovní doby. Zavedení Svátku práce bylo spjato s jednáním II. kongresu II. internacionály (= Socialistické) v Paříži dne 14. 7. 1889, v den 100. výročí dobytí Bastily.
Kromě boje za prosazení osmihodinové pracovní doby bylo přijato i usnesení o každoročních oslavách 1. máje – Svátku práce. Nikoli jen jako svátku všech pracujících, ale jako „dne pracovního klidu“, kdy se do práce nemuselo jít. Ještě okolo roku 1900 bývalo i v českých zemích běžnou praxí, že záleželo na příslušném továrníkovi, zda bude respektovat Svátek práce, nebo naopak nutit zaměstnance, aby přišli na směnu, byť v jiné továrně měli dělníci volno.
Nejen volební právo pro ženy, ale i osmihodinová práce či Svátek práce (1. květen) byly uzákoněny až po vzniku Československé republiky. Jako československý svátek byl 1. květen stanoven coby Svátek práce teprve zákonem č. 65/1925 Sb.; byl účinný od 15. dubna 1925, kdy byl zařazen mezi památné dny.
Odkazuji mladší čtenáře, kteří se toho o dějinách dělnického hnutí ve škole moc nenaučili, ale dnes je jim všechno jasné, protože „bojovníci proti dezinformacím“ jim to všechno vysvětlili hezky „po bruselsku“ (jen málokdo z těch „chytrolínů“ vůbec tuší, že před rokem 1848 K. Marx žil a pracoval v Bruselu), na první přiložený článek s názvem „První máj 1890“. V něm jsou vysvětleny kořeny tohoto svátku i počátky jeho slavení u nás. Zdá se, že ve školách se o těchto věcech neučí ani nemluví. Jinak by nemohl být publikován článek, který mě na jedné straně pobavil neznalostí jeho autora, na straně druhé rozesmutnil tím, jak málo toho dnešní mladá a střední generace ví o naší minulosti.
Jistý Thomas Paukner (jedná se buď o cizince, nebo o osobu, která se skrývá za tímto podivným pseudonymem) zveřejnil včera článek s tímto titulkem: Svátek práce: Gottwaldův relikt stalinismu přežil pád totality (Médium.cz, 30. 4. 2025, 13:51). Šokoval mě nejen ten titulek, ale i další řádky tohoto elaborátu, který nese očividné známky politického aktivismu, jaký okolo sebe šíří „asociální partička“ premiéra P. Fialy a jeho věrného pobočníka – „kejdáka“ M. Jurečky.
Autor svůj článek začíná takto: „Zítra opět po roce Češi slaví Svátek práce uzákoněný komunisty za doby nejtvrdší totality roku 1952. Oslavy pracovních podmínek dělníků přetvořili v povinné pitvoření se před mocí a perzekuovali ty, kteří účast odmítli. Máme to stále zapotřebí?
První máj byl pro zločinný režim největší propagandistickou událostí roku a zítra po 36 letech od pádu režimu jdeme znovu tyto zvrhlé ideály povinně „oslavovat“, máme to státem nařízené zákonem č. 93/1951 Sb., účinného od 1. ledna 1952.“
Třebaže ani já nejsem nadšen z toho, jakým způsobem jsme se po r. 1989 „nevyrovnali“ s komunistickým režimem, rozhodně si nemyslím, že musíme Svátek práce uctívat a oslavovat, jak to tvrdí autor tohoto článku. V našem kalendáři je „Svátek práce“ (1. 5.) vyznačen červeně – jako státní svátek a den pracovního klidu. Občané to většinou chápou jako součást „prodlouženého víkendu“ – a neprotestují proti tomu. Také následující dny volna okolo 8. května jsou zahrnuty do dalšího „prodlouženého víkendu“.
Nevím, jak je starý autor tohoto článku, ale soudím, že o našich poměrech toho moc neví a o historii téměř nic. I zákony a podzákonné normy, jež vznikly z činnosti státní moci za minulého režimu, ale nebyly dosud zrušeny, po změně režimu neplatí, nejsou vymáhány, jsou neúčinné. Totéž se samozřejmě týká onoho zákona z r. 1952, na který upozorňuje autor. Bohužel nedodal, že se nejedná o povinnost oslavovat Svátek práce, ale o to, že od onoho 1. 1. 1952 je 1. květen „dnem pracovního klidu“. Tím zůstal dodnes. Z toho přece neplyne žádná povinnost jásat a tento den oslavovat!
To, co je jasné většině čtenářů, zřejmě nechápe autor zmíněného článku. Velice trefně na to zareagoval čtenář P. P., který napsal: „Svátek práce se v Čechách poprvé slavil v roce 1890, to ještě Gottwald nebyl na světě. [Narodil se 23. 11. 1896.] Jako státní svátek byl uzákoněn v roce 1925. Za Gottwalda byl stanoven dnem pracovního klidu. Dnem pracovního klidu je dodnes, stejně tak jako ve většině zemí EU. Takže nadpis: ‚Svátek práce: Gottwaldův relikt stalinismu přežil pád totality‘ je hodně nepřesný a zavádějící. Pokud autor bere článek jako tréning na slohovou práci v 8. třídě, budiž. Pokud se pokouší o novinařinu, tak je to zcela špatně. Novinář má informovat, ne čtenářům podsouvat svůj názor.“
V podobném duchu odpovídá autorovi i jiný čtenář – V. L.: „Svátek práce není relikt stalinismu, ale svátek, který pochází z 19. století.“
S kritikou některých reliktů minulého režimu (a že jich u nás máme docela dost), jak je uvádí autor tohoto článku, musím souhlasit. Na druhé straně však odmítám návrh, aby byl Svátek práce přejmenován na jakýsi tuctový a nic neříkající Den odborového hnutí. (Tuší vůbec autor, kolik firem, dokonce i škol, vůbec nemá odborovou organizaci?) Odbory u nás hrají zanedbatelnou roli. Po r. 1989 nedokázaly dostatečně oslovit pracující, a proto pouze živoří. Slovo odborového předáka skoro nic neznamená. Tomu odpovídá i pohrdavý postoj současné vlády: vyjednávání s odbory je pouze formální a na celkové rozhodování nemá skoro žádný dopad.
Pro naši dobu je typické, že v Poslanecké sněmovně nemáme žádné zástupce politické levice a že postavení i autorita odborů jsou nulové. Proto se u nás tak dobře daří asociální politice Fialovy vlády, v níž se nejvíce činí „kejdák“ M. Jurečka. Naše „asociální diktatura vládnoucí oligarchie“ by mohla sloužit jako vzor jiným diktaturám a vojenským juntám.
Že je článek Z. Pauknera motivován politicky, vyplývá z níže ocitovaného odstavce: „V době zavedení oslav a prvního Svátku práce roku 1952 probíhaly politické procesy, vězni umírali při dolování uranu v Jáchymově i Příbrami a zavíralo se ve velkém. Stalin vedl komunistické Československo k odmítnutí Marshallova plánu, čímž efektivně znemožnil poválečnou obnovu a přispěl k zavedení měnové reformy roku 1953, která mnoha Čechům i Slovákům včetně mých předků vzala to minimum úspor, které jim po válce zbylo.“ [K tomu jen poznamenám: A co ta třetina úspor, o kterou přišli naši občané kvůli neschopnosti Fialovy vlády řešit obrovskou inflaci a energetickou krizi? O tom by autor mohl napsat příště. Rád si to přečtu.]
Nebudu s autorem polemizovat o tom, co v uvedeném odstavci napsal. Má pravdu a já to nijak nezpochybňuji. Tehdejší doba však byla daleko složitější, než se na první pohled zdá. Mnohem důležitější je to, jak se budeme dívat na náš poválečný vývoj z delšího časového odstupu. Dnes je jasné, že „padesátá léta“ byla především dobou perzekuce tzv. třídních nepřátel. Co je ovšem zajímavé, je skutečnost, že navzdory konfiskacím majetku tzv. poražených tříd byl zabavený majetek během několika let „prošustrován“ a již okolo roku 1953 se režim ocitl v oficiálně nepřiznané hospodářské krizi. KSČ to řešila administrativně tím, že provedla měnovou reformu. (Obdobně k tomu došlo i v jiných tzv. lidově demokratických republikách.)
Přibližně deset let, až do roku 1958, kdy se konal XI. sjezd KSČ, který se zabýval úkoly při dovršení tzv. budování socialismu a odstranění zbytků vykořisťovatelských tříd, probíhal nelítostný třídní boj, jehož důsledkem byly jak popravy ideových nepřátel poúnorové moci, tak i věznění desítek tisíc politických odpůrců jenom proto, že nesouhlasili s představami komunistů o tom, kterak se má vykonávat veřejná moc, získaná ve volbách. (Ty sice nebyly plně svobodné – podle kritérií, jak je chápeme dnes ‒, avšak zaručovaly legitimitu zvolených osob. I komunisté dbali o formální procedury patřící k pravidlům demokracie.)
Situace na konci 50. let 20. století byla taková, že KSČ se podařilo své třídní nepřátele uvěznit, ale bez šance na jejich ideovou „převýchovu“. Většina z těch, kteří byli po 9. 5. 1960 amnestování, reagovala na své nové postavení tím, že se začala chovat pasivně. Komunistům bylo jasné, že je k respektu ani ke spolupráci na budování novému režimu nijak nepřinutí. Političtí vězni komunistického režimu se až do r. 1989 chovali jako „monolit“, který KSČ postupně táhl ke dnu. Odmítání spolupráce „starých“ a „nových“ skupin disidentů vedlo nakonec k tomu, že StB si musela vychovat své nové struktury, kterým pak v r. 1989 KSČ předala moc v zemi.
Zejména političtí vězni z let 1948-1960 odmítali s novým režimem jakkoli spolupracovat. Byl to důsledek zbytečně brutálního postoje poúnorových držitelů moci vůči ideovým odpůrcům. Režim se jim mstil i pak, např. tím, že po propuštění z vězení mohli být zaměstnáváni pouze v některých dělnických profesích, které byly navíc špatně placené. Z toho pak plynuly nízké důchody. Ani tato politika nevedla k tomu, že by bývalí vězni začali komunistický režim milovat. Spíše naopak. Zůstával pro ně i nadále nepřátelský: ničil a komplikoval jim život i tam, kde mohl pomáhat a ukázat „dobrou vůli“.
Špatné svědomí funkcionářů KSČ nakonec vedlo k tomu, že po r. 1969 (až na výjimky) nebyli bývalí vězni z doby bezprostředně po Únoru 1948 znovu perzekvováni. Řada z nich mohla dokonce vystudovat i vysokou školu a postupně se propracovat k lepším pracovním pozicím. Důsledkem tohoto „zamrzlého“ vztahu byla stagnace ve společnosti a nízká výkonnost ekonomiky. Po srpnu 1968 vystřídaly represe vůči politickým vězňům ze 40. a 50. let 20. století obdobné pronásledování občanům, kteří nesouhlasili s okupací ze strany Sovětské armády. (Byli mezi nimi i bývalí, ve stranických prověrkách z let 1969/70 vyloučení či vyškrtnutí členové KSČ.)
Proti čemu je však nutno se ohradit, jsou různé povídačky typu výroku D. Nerudové o našem osvobození Američany. V debatě na CNN Prima News (27. 4. 2025, 11:20) pronesl europoslanec J. Farský v pořadu „Partie Terezie Tománkové“ tento památný výrok: Komunistický režim prý padl proto, že nebyl toaletní papír.
Ten, jak si dobře pamatuji, nebyl opakovaně v různých etapách trvání tohoto režimu. Řešilo se to tak, že místo toaletního papíru se používal papír novinový. Byla to běžná praxe a nikdo se už nad tím ani nepozastavoval. Nedostatek různého zboží byl průvodním jevem komunistické ekonomiky: všeho byl nedostatek a luxusnější zboží bylo pouze pro vyvolené. Totéž se týkalo i lékařské péče pro politické prominenty.
Důvodů, proč padl komunistický režim v ČSSR, bylo mnohem víc. Rozhodně to nebyl jen chybějící toaletní papír nebo fronty na pomeranče a banány, jak si to pamatuje velká část mladších občanů z vypravování svých rodičů a prarodičů. Tou poslední kapkou, kterou přetekl pohár, bylo ponechání na pospas našich komunistických předáků ze strany nového vedení Komunistické strany SSSR v čele s M. S. Gorbačovem. „Dominový efekt“ měl za následek pád režimu ve všech satelitech SSSR ve střední a východní Evropě. Po pádu Berlínské zdi následovalo sjednocení Německa a v r. 1991 i rozpad Sovětského svazu na samostatné postsovětské republiky.
A protože je zřejmé, že autora výše uvedeného článku zaujaly události z roku 1952, doporučuji mu, aby si přečetl článek na toto téma, který je roku 1952 věnován. Jedná se skutečně o milník v poválečném vývoji. Zatímco roku 1953, kdy zemřel J. V. Stalin a K. Gottwald, začal pozvolný proces destalinizace (vyvrcholil po XX. sjezdu KSSS v r. 1956), k faktickému uvolnění strnulé byrokratické diktatury, které se nesprávně říkalo „socialismus“ (sovětského, stalinského typu), došlo až koncem 50. let 20. století, tedy po onom XI. sjezdu KSČ.
U všech těchto změn je zajímavé to, že ona známá „vedoucí úloha KSČ“ ve společnosti byla zakotvena teprve v nové, socialistické ústavě z r. 1960. V tom nejhorším období „rudého teroru“ 50. let 20. století, kdy se odehrálo všechno to násilí a brutální pronásledování odpůrců, žádná vedoucí úloha KSČ neexistovala. Komunistický režim se tak choval v podstatě ilegálně, bez zákonného podkladu. Totéž se týkalo i tzv. Lidových milicí, které byly ilegálními ozbrojenými skupinami členů KSČ (nebo na způsob nacistických SA).
Zde je odkaz na článek o roce 1952:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2018/1952-----rok-komunistickych-zrudnosti-i-absurdit.html
─────
Jen tak pro zajímavost pro autora kritizovaného článku i pro čtenáře SN uvedu nejdůležitější události roku 1952, jak nás o nich informuje dobový tisk:
● 16. 3. 1952 – Mládežnický deník „Mladá fronta“ otiskl text nové budovatelské písně „Kupředu, zpátky ni 
krok!“. Autory byli: B. Bobek a J. Seidel. Píseň sloužila až do Listopadu 1989 jako znělka hlavní zpravodajské relace Čs. rozhlasu.
● 31. 3. 1952 – V nemocnici ve Vyškově zemřela ve věku 78 let matka prezidenta republiky K. Gottwalda - Marie Letošová. (Gottwald se narodil jako nemanželské dítě; jeho matka se později provdala a měla další dvě děti.)
● 18. 5. 1952 – Herci Karel Höger a Jan Werich se stali novými nositeli státní ceny (Klementa Gottwalda). Werich tuto cenu dostal za dvojroli ve filmu „Císařův pekař“ a „Pekařův císař“.
● 3. 10. 1952 – Mjr. Emil Zátopek, trojnásobný olympijský vítěz v atletice, obdržel od ministra národní obrany Dr. Alexeje Čepičky státní vyznamenání – „Řád republiky“.
● 6. 11. 1952 – V předvečer VŘSR došlo v Praze k přejmenování „nám. presidenta Dr. E. Beneše“ v Dejvicích (= „Kulaťák“) na „náměstí Říjnové revoluce“. S účinností od 1. 1. 1953 pak byly přejmenovány desítky pražských ulic a náměstí, stejně jako tři nejdůležitější nádraží ČSD (Wilsonovo, Masarykovo a Denisovo).
● 19. 12. 1952 – Ministr školství Zdeněk Nejedlý promoval doktorem pedagogických věd pozdějšího novináře KSČ – Jaroslava Kojzara.
● 23.-26. 4. 1952 – Proces s „agenty Zelené internacionály“ (mezi odsouzenými byli i spisovatelé J. Kostohryz a V. Renč).
● 11.-13. 6. 1952 – Proces s „agenty Vatikánu a teroristickými vrahy“ v Brně (doživotí pro O. Mádra a 22 let vězení pro R. Vackovou).
● 10.-12. 7. 1952 – „Proces proti skupině škůdců a sabotérů v OKD“ v Ostravě (trest smrti pro V. Žaluda a J. Herela; odvolací soud trest zrušil a odsouzení byli rehabilitováni; jednalo se o naprosto výjimečný případ).
● 15.-17. 10. 1952 – Proces s bývalými funkcionáři „Junáka“ (uloženy pouze tresty vězení).
● 20.-27. 11. 1952 – „Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s R. Slánským“ (11 absolutních trestů, 3 doživotí, všichni odsouzení byli židovského původu).
1.5. 2025
‒ RJ ‒
─────
Odkaz na články o Svátku práce:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-5-2020/prvni-maj-1890.html
https://legacy.blisty.cz/files/temata/prvnimaj/neruda__maj1890.htm
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-11-2018/---rude----ostravsko-pred-95-lety.html
